Prohledat tento blog

středa 7. dubna 2010

Úterní Belmondo: Lovec hlav


Nevím, jak vy, ale pro mne se úterní večery s Jeanem-Paulem Belmondem, respektive výběr z jeho filmografie v podání citlivé dramaturgie ČT, staly jedním z pevných bodů týdenního programu (až se k tomu teď přidruží čtvrteční noci s Jeanem Gabinem, budu hned ve dvojím francouzském obležení). Tenhle pátek bude Belmondovi sedmasedmdesát a  na svém kontě má něco kolem osmdesáti filmů (včetně melancholického Člověka a jeho psa, kterého natočil před dvěma lety) - Lovec hlav, který byl na pořadu večera včera, ovšem patří k tomu nejzajímavějšímu v jeho "kriminální" filmografii (a kriminální filmy ho přitom vždycky zajímaly ze všeho nejvíc). 

Z odstupu sice příběh nájemného zabijáka ve vládních službách vnímáme jako "málo belmondovský", to je ovšem jen důkaz naší ochoty vnímat tohoto herce jen prostřednictvím komplexu víceméně anonymních rolí založených na akčních scénách, kaskadérských kouscích a vtipných hláškách (cezených nejlépe skrz vyhaslou cigaretu). Belmondo se ovšem právě kolem čtyřicítky dost usilovně snažil hledat pro sebe "jiné" role: o Muži z Acapulca z roku 1973 jsem tady už psala, pak následovala spolupráce s vrcholně intelektuálským Alanem Resnaisem ve filmu Stavisky a v roce 1976 právě Lovec hlav v režii Philippea Labroa, se kterým Belmondo točil už tři roky předtím Následníka. (Labro natočil celkem jen sedm filmů, z toho tři - včetně obou belmondovek - ve spolupráci s neméně osobitým a jen občasně aktivním scenáristou Jacquesem Lanzmannem). Zatímco Následník jako první spolupráce francouzské hvězdy a zajímavého dua režisér-scenárista nabídl Belmondovi roli "muže v saku", který se neohání pěstmi, neskáče a své pátrání a pomstu bere veskrze vážně, Lovec hlav byl pro hvězdu návratem do tradičního žánrového prostoru, pozměněného ovšem v originální hrací prostor, v němž se bojuje o víc než jen o likvidaci jednoho nepolapitelného padoucha. 

V souladu s novými požadavky žánru (a asi i Belmondovou snahou vyjádřit se po svém k efektní chladnokrevnosti hvězdného vrstevníka Alaina Delona) je Roger Pilard čili titulní Lovec hlav ve svých projevech dost brutální - neztrácí však typické belmondovské rysy, tedy bezpečnou fyzickou přítomnost, srdce a humor. Ty projevuje hlavně ve vztahu ke svému mladému společníkovi Costovi (debutující Patrick Fierry), kterého náhoda Pilardovi vnutila pod ochranné křídlo. Spletitý děj koncentrovaný kolem dopadení tajemného vraha v podání Bruna Cremera se začne rozjíždět teprve po záměrně pomalém úvodu rozjezdu a je vlastně vedlejší: důležitý je Belmondo jako hrdina rozpolcený mezi zabijácké a otcovské instinkty a temná a skrytě melancholická a osudová atmosféra vyprávění, ve které se protagonista pokouší udržet rovnováhu a neuklouznout podobně, jako ve scéně uvnitř cisterny s vínem drkotající po venkovské silničce. Atmosféru vlastně jaksi mimoděk skládají scény, jež se jen minimálně odehrávají v noci jako v denní době, kterou vnímáme jako domovskou pro podobné pocity. Nositelem této atmosféry není jen sám Pilard, ale i zloduch, kterého hrdina dlouho a složitě stíhá, ale tváří v tvář mu v jednom báječně osudovém okamžiku stane až ve finále: zatímco v Pilardovi setkání s mladíkem Costou probouzí jeho potlačené a skrývané lidské city, vraždící stevard, jemuž policie přezdívá Jestřáb, se na mladíky specializuje jako na příležitostné a k smrti předem odsouzené komplice (dokonce se neobtěžuje jim říkat jmény: vždycky je to pro něj nějaký další bezvýznamný Coco).  

Lovec hlav je krutým a smutným filmem, který se obejde bez žen (ty se vysloveně míhají jen v druhém plánu). Může tak svobodně operovat s poloskrytými homosexuálními kontexty a vyprávět o boji o mužskou duši ztracenou v moderním světě, jejíž příležitostnou součástí (možná) mohou být  i otcovské a synovské city. Pilard nakonec celkem překvapivě  působí jako ryzí sériový, či spíš románový protagonista, tedy hrdina zapuštěný do časoprostororvé vypravěčské linie větší, než je daný konkrétní příběh: akce, kterou jsme s ním sdíleli, je jen jednou z mnoha, které zažil a ještě zažije. 

Na jedné straně dost lituju, že Labro s Lanzmannem a s Belmondem se nepustili do dalšího pilardovského filmu - na druhé straně mne ovšem uspokojuje představa (ladící s melancholickým tónem vyprávění), že Lovec hlav zůstává jakýmsi dokonalým, drahocenným fragmentem nějakého většího příběhu, na který se navíc v rámci Belmondovy filmografie i kontextů francouzské krimi 70. let jaksi pozapomnělo. 

L'Alpagueur, Francie, 1976
Režie: Philippe Labro
Scénář: Jacques Lanzmann
Hrají: Jean-Paul Belmondo, Bruno Cremer, Jean Négroni, Patrick Fierry, Maurice Auzel 


Žádné komentáře:

Okomentovat