Aktuální klasika: Sturges vs. Capra

Když jsem onehdy plánovala nákup DVD s hollywoodskou klasikou z Magic Boxu (zde), netušila jsem, že si nepřivodím neškodně staromilský zážitek, ale i velmi aktuální prožitky. Zatímco pikantní Příběh z Palm Beach (1942) Prestona Sturgese ve mně vzbudil celkem apolitickou náladu  (tady), komedie Mocný McGinty (The Great McGinty, 1940) téhož režiséra ve spojení s Vládním prohlášením (State of the Union, 1948) Franka Capry vytvořila v mé hlavě lehce třaskavou směs. Oba filmy totiž spojuje odlišný druh pohledu na politiku a totožné pojetí postavy manželky - i když jejich roky výroby dělí osm bouřlivých let, během kterých Spojené státy prošly válečnou zkušeností.

Sturgesův film vypráví o pragmatickém tulákovi (Brian Donlevy), který se v morálně totálně zkorumpované společnosti svolí stát loutkou v rukou amorálního mafiána a díky populistickému programu se změní v oblíbenéhoo politika. Pod vlivem své ušlechtilé manželky (Muriel Angelusová) se ale rozhodne "myslet to upřímně" a pracovat pro blaho lidu, pročež je svým chlebodárcem zlikvidován a skončí jako osamělý, bezvýznamný barman. Caprův snímek líčí osudy pragmatického podnikatele (Spencer Tracy), který svolí jako nezávislý kandidát kandidovat na prezidentský post, přičemž se  však nechá podporovat od republikánské strany (kterou ztělesňuje energická politička, která se ho snaží sbalit, v podání Angely Lansburyové). Pod vlivem své šlechetné a morální manželky (Katherine Hepburnová) však začne přirozeně tíhnout k lidu a jeho potřebám a vymkne se programu, který pro něj vytyčili jeho původní chlebodárci.

Role manželky (bez toho, abychom upřednostňovali skvělý výkon Hepburnové nad pouze průměrným, melodramatickým vystupováním Angelusové) je v obou filmech velmi podobná: jde o přirozeně šlechetnou, citlivou a v jádru apolitickou bytost, která chce pro muže jen to nejlepší, tedy aby byl v souladu sám se sebou. "Přirozený" stav v obou případech představuje sociální smýšlení ve smyslu amerických demokratických názorů. Republikánský názor splývá s cynickým, pragmatickým jednáním, které směřuje proti potřebám pomyslného lidu. Sturges se ve svém politizujícím snímku projevuje jako stejný realista a ironik, jakým je ve vztahové rovině v komedii Příběh z Palm Beach: konat idealistické dobro v politice považuje za stejně kontraproduktivní, jako se chovat účelově svobodně v partnerském vztahu. (O tom, jak s tímhle názorem ladí jeho slavná komedie Sullivanovy cesty, napíšu - budete-li chtít - zase jindy.)

Caprův snímek (i když Vládní prohlášení je považováno v rámci jeho fimografie za netypický film) v adaptaci divadelní hry Howarda Lindsayho a Russela Crouse sleduje stejné politické priority jako režisérovy oblíbené předválečné snímky (za jejichž prototyp v tomto případě považujme film Pan Smith přichází/1939). V Prohlášení se sice podotýká, že nejen republikánská, ale i demokratická strana funguje stejně pragmaticky (a uměřený je tedy pouze rozumně, tedy "přirozeně a sociálně" uvažující, nezávislý jedinec). Vládní prohlášení však ilustruje Caprovo demokratické politické přesvědčení - a zábavné je na něm z dnešního pohledu především to, že dva protikladné principy ztělesňují dvě ženy: hrdinova (potenciální) milenka a manželka. Caprův film se u diváků nesetkal s příliš vstřícným přijetím: jeho idealismu už poválečná Amerika odmítala naslouchat s takovou ochotou, jak kdysi.

Je zvláštní, jak "dospěle" působí s odstupem Sturgesův hořký koncept v porovnání s Caprovým až pohádkově idealistickým snímkem, přestože herci jsou v Mocném McGintym o třídu horší a vyprávění vypadá výrazně prostodušeji. Vládní prohlášení mi připomíná jednu skutečnost, která nebývá až tak často zmiňována: "levicové" ladění podstatné části Hollywoodu (které se na sklonku volebního období prezidenta Bushe tak výrazně obtisklo do vlny protibushovských filmů) není jen otázkou současnosti. Bylo v hollywoodském mainstreamu více či méně přítomné vždy a tvůrci Caprova typu cítili v jeho rámci potřebu viditelně ovlivňovat veřejné mínění. Bylo by tedy naivní si představovat, že hollywoodské scéna se tímto způsobem politicky radikalizovala teprve v posledních letech (což jsem si do jisté míry dlouho představovala).