Prohledat tento blog

čtvrtek 7. července 2011

Arirang: Kimovo kňourání

Světoznámý režisér se opije a nadává přímo do kamery – tedy svým divákům – hajzlů a idiotů. Nadává i sobě, ale také sám se sebou diskutuje o své osamělosti, kariéře a tvůrčí krizi. A rovněž ukazuje, jak chodí na záchod, nemyje se, potácí se ve špinavých šatech v pronajaté dřevěné chajdě v horách, uvnitř které si musel postavit stan, aby v zimě přežil. A hltá narychlo uklohněné jídlo ze psí misky. Předpokládám, že toulavá kočka, která je jeho jediným společníkem, má také psí misku. Kočka má (na kočku) odporný, ječivý hlas, předznamenávající jakoby režisérovu hudební aktivitu - vyzpěvování titulní písně, kterou prý Korejci zpívají, když jsou smutní. V dokumentu Arirang zazní vtíravě žalostný popěvek tolikrát, že si ho dneska zpívají asi už celé filmové Vary.

Korejský režisér Kim Ki-duk je populární varskou hvězdou a není ani moc divu, že na festival, který věrně už řadu let uvádí jeho filmy, se svým novým dílem také přijel. Patrně nebydli ve stanovém městečku, stejně jako už nežije v chajdě v horách, kde strávil tři roky v tvůrčí krizi zaviněné souběhem podrazu blízkých spolupracovníků a málem tragickou nehodou při natáčení jeho zatím posledního, chladně artistního filmu Dech.
Dokumentem Arirang mapuje Kim Ki-duk nelítostně a chladně vlastní úpadek, nejde však o bezvýchodnou situaci ubohého bezdomovce, ale o bizarní existenci zřejmě velmi slušně situovaného muže. Je škoda, že ve filmu se neobjeví žádný skutečný nuzák, který by divákům poskytl nenucený kontrast ke kňourajícímu a vyjícímu umělci bez ponožek, který vašim očím okázale vystavuje do krve rozpraskané paty a krvavé puchýře. (Jejich duchovní rozměr vám nastrčí prostřednictvím scén ze svého uměleckého hitu Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (2003), v němž se autobiografickému hrdinovi puchýře na patách zrovna začaly dělat. Kim při sledování scény pláče tak usedavě, že byste mu hned skočili pro náplast.)

Bezďák z rozhodnutí Kim Ki-duk auto, občas si zajezdí s vlastním bagrem, ve své chajdě má kromě brlohu na spaní i slušně vybavenou ministřižnu a ubohou existenci si posléze vylepší vlastnoručně vyrobeným kávovarem. Kimova manuální zručnost se z kutilství drobně vylepšujícího nuzné živoření mění v záchranný kruh už ve chvíli, kdy se protagonista rozhodl zaznamenat své dehonestující sebezmrzačování. Ve finále detailní chorobopis psaný vlastní krví přerůstá ve fikci – tvůrce (snad) vítězí nad tvůrčí krizí, dokument se překlápí v hraný film. Je zřejmé, že protagonista proti sobě ve skutečnosti neobrátí vlastnoručně vyrobenou zbraň, protože už proti sobě obrátil filmovou kameru (metaforika je klasická). Kočka doufám přežila, z filmových obrazů se každopádně vytratila.

Arirang je pro režisérovy fanoušky jistě fascinující, vždyť přece zřetelně přesahuje rozměr bezohledné sadomasochistické exhibice směrem k obecnější existenciální výpovědi (nebo tak něco). Odporná, nemorální hříčka má místo ve festivalovém světě a prostoru artového filmu jisté…Tvůrčí krize je jistě ošklivá věc a režiséři mají možnost přetavit ji do podoby filmu. Nedávno si nás tady ve Varech vychutnal zdeprimovaný Lars von Trier s Antikristem, Turínský kůň, který se tu letos hraje, má být posledním dílem Bély Tarra, který prý chce v totální desiluzi předčasně skoncovat s režisérskou dráhou. Podobně jako slavný Maďar se prý rozhodl Američan Steven Soderbergh, na Letní filmové škole v Uherském Hradišti letos poběží retrospektiva Krzysztofa Kiešlowského, který se před lety vytratil z aktivní režisérské služby s kombinovanou diagnózou nemocného srdce a znavené duše.

Abych si vtíravý popěvek z Arirangu vyhnala z hlavy, představuju si, co by se asi stalo, kdyby takový sebezpytný film o sobě natočili Steven Spielberg nebo Michael Bay. Ta představa je směšná a nefunguje: tihle lidé, pokud dojde na lámání chleba, mají jistě své psychiatry. A svoje krize a deprese si ventilují jinak než tím, že nechávají publikum platit za to, že jim dělá psychiatra. Podnikají zkrátka v jiném žánru.

Pámbu ví, proč se dnešní artový film podobá Chodbě šoků Sama Fullera, dramatu z psychiatrické léčebny, ve kterém se pacienti blázince s různými úchylkami chodí provětrat na jednu nemocniční chodbu. Tady mají ale všichni nějaký kristovský komplex.

Žádné komentáře:

Okomentovat