Harry Potter 7 (2/2): trápení nezletilců

Závěrečný souboj na hůlky

Série o Harrym Potterovi není mou srdeční záležitostí: filmy mne zajímaly hlavně profesionálně, ale každopádně je považuji za zajímavější než knihy Rowlingové. Ty filmové adaptace omezují a příliš často strhávají do hlouposti a nelogičnosti. Pokud jde o poslední díl - druhou část Harryho Pottera a Relikvií smrti - cítím dokonce (a možná především) jistou úlevu. Chudák hrdina v boji se ztělesněním všeho zla, lordem Voldemortem, čím dál víc trpěl: jeho vleklá agónie a trvala víc než deset let, aby se nakonec i na filmovém plátně ukázalo to, co čtenáři knih dávno vstřebali: totiž že chlapec s jizvou na čele a staromódními brýlemi měl být jen pěšákem v souboji mocných kouzelníků. Byl odsouzený od samého počátku k smrti, ale dokázal vzdorovat osudu a  vybojovat si právo na život díky svému lidství: tedy díky tomu, že mu nejde o moc, ale o pravdu, loajalitu, přátelství a lásku.

Děti dospěly: z outsiderů jsou hrdinové 

Série Harry Potter naplňuje stejný koncepu, o jaký se ve filmové sféře opíral Jacksonův Pán prstenů, série Matrix i Lucasovy Star Wars. Ať už tyto série mají či nemají literární předlohu, jde o blockbusterovou fantasy epiku rozkročenou v delším diváckém čase. A také o příběhy inspirované mytologií západního světa v atraktivním míšení "pohanských" a křesťanských prvků. Hlavní hrdina je nejprve nespokojeným outsiderem ve svém obyčejném světě, posléze se však mění ve vyvoleného bojujícího ve více či méně izolovaném fikčním světě na straně obyčejného člověčího Dobra se zhmotněným totalitním a démonickým Zlem. "Malý" životní příběh se přitom ukazuje být klíčem k osudu daného universa...

Draco: lotr po pravici, který se napraví

To, nakolik zmíněné série (a další, nezmíněné) naplňují daný koncept nebo z něj vybočují, je samozřejmě opakovaně středem pozornosti badatelů nejrůznějších úrovní, od internetových amatérů po renomované vědce. V souvislosti s filmovým Harrym Potterem je ovšem možná zajímavé hlavně to, že coby příběh opírající se o školní prostředí zosobňuje infantilní rysy současných filmových mytologií: i v hrdinských mýtech a pohádkách vystupují chlapci, kteří se mění v muže, snížení věku protagonistů filmových příběhů ovšem souvisí spíš se snahou přiblížit je teenagerovskému publiku, které dnes rozhoduje o tom, kolik film vydělá. (Je potěšující, že obsazením čtyřicetiletého Martina Freemana do role Bilba Froda Pytlíka se Peter Jackson v Hobitovi pokusí tomuto trendu vzdorovat.)

Snape: muž, který přijal roli Jidáše  

"Postteenagerovští" hrdinové takových sérií každopádně musejí strašlivě trpět, procházet osudovou volbou a svolit k sebeobětování, prožít svou smrt a dojít nějakým způsobem vzkříšení. Což je dost i na dospělého chlapa. Zralého věku, pomyslných "Kristových let", přitom žádný z nich viditelně ještě nedosáhl. Jde tak vlastně o sadistické trápení nezletilců, s jejichž utrpením se mladiství diváci musejí chtě nechtě ztotožnit. Další strašidelnou kličkou v těchto filmech bývá ve vztahu ke "skutečným", klasickým mytologiím povinnost šoupnout  hrdinu "zpátky do láhve od octa", totiž do jeho normálního života. Nesmí totiž skončit na nebesích / na trůně (tak, jako kdysi blahé paměti Luke Skywalker), ale musí se vrátit se do svého obyčejného světa, k obyčejné existenci, již posléze dokáže vnímat spokojeně, s pokorou a vědomím, že uchránil normalitu pro sebe i pro ostatní. Po všech společně sdílených dobrodružných patáliích globálního nebo vesmírného charakteru je totiž na konci třeba, aby diváka při odchodu z kina neprovázela frustrující závist. A teď už k poslednímu Potterovi (a předpokládám, že čtenářů, kteří by mne obvinili z prozrazování děje vázaného na notoricky známou knižní předlohu, je minimum).

Doslova na prahu temnoty:
ve 3D není skoro nic vidět

Potterovská filmová série tomuto obecnému schématu odpovídá, ke konceptu Rowlingové přidala ještě bonus, který nebyl předem plánovaný: totiž možnost sledovat stárnutí hlavních představitelů až k závěrečnému dílu, v němž jde skutečně už o dospělé mladé lidi (třeba Danielu Radcliffeovi bude 23. července už dvaadvacet). Z podstaty předlohy i charakteru cílového publika vyplývá povinnost udržet i filmové vyprávění za každou cenu "ve školních lavicích". Příběh "chlapce, který přežil a jde zemřít" (jak ve finále před závěrečným soubojem na hůlky naivně vykřikuje zloduch Voldemort) se sice školnímu prostředí postupně vymykal, ale nakonec se do čarodějnické školy  zase vrací. (Jistě nikoli náhodou Williamsův legendární hudební motiv poprvé mocně zazní právě ve chvíli, kdy Harry znovu vkročí do bradavického sídla). Poslední film je tak nejen celovečerní verzí tradičního závěrečného souboje v atraktivní kulise rozšířené do podoby temné apokalypsy, ale i symbolickým návratem do škamen. A vůbec nevadí, že bradavická škola, nyní podobná spíš strašidelnému zámku, je podle očekávání téměř srovnána se zemí. Má totiž trvalou hodnotu jako místo, kde se (jak ošidně poznamená Brumbál) "dostane pomoci každému, kdo si to zaslouží".

Dojde i na Nevillea 

Hrdinové vyrostli a propracovali se na práh dospělé existence, ozdobený symbolickým milostným polibkem (Ron a Hermiona - bože, to to trvalo). Očekávaný přílepek odehrávající se po devatenácti letech ovšem diváka směřuje prostřednictvím dětí hlavních postav zase na začátek, tedy do první třídy. Spíš než o život konkrétních postav jde ovšem o permanentní dětství samotného příběhu, jež si vynutilo příslušně infantilní vypravěčské prostředky (tentokrát dotažené až ke 3D, které je ovšem nejen dabované, ale i naprosto nekouzelné, přestože by k podobnému příběhu logicky patřila nápaditá velkolepost).

Film dovoluje - výrazněji než kniha - zrušit nejen osudovost plynoucího času, ale umenšit i definitivní majestát  samotné smrti: podobně jako ve Star Wars vyprovází hrdinu do jeho finální bitvy skupinka spřátelených duchů. Očekávané řady  mrtvol vyrovnané v knižní předloze na bradavické podlaze jsou citlivě odhrnuty do pozadí ve prospěch všeobjímajícího hollywoodského optimismu. Postavou, pro kterou jsem v rámci série nejvíc truchlila, tak zůstává Harryho sova.    

Voldemort a jeho divoká banda

Navzdory takové opatrnické práci s patosem a dospělými emocemi je poslední Harry Potter řemeslně slušně odvedenou podívanou, která v rámci série patří spíš k těm lepším (i když samozřejmě nemůže konkurovat kvalitě Cuarónovy znamenité trojky, Vězni z Azkabanu).Filmu prospívá, že tentokrát do detailů neotročí knize, ale nabízí raději celistvou, temně zabarvenou podívanou opřenou o břeskný akční rytmus. Závěrečný půldíl ovšem trpí stejnými nešvary, jako díly předchozí: je ryzí fanouškovskou záležitostí, jež v otázce dávkování informací spoléhá na hbité mladé mozky oddaných čtenářů knihy, které milují detaily, ale nezanášejí se požadavky logiky. Takovým divákům nevadí akční scény, jejichž hrdinové se chvíli umějí vyvléknout ze zapeklité situace prostřednictvím kouzel a vzápětí se nechávají nesmyslně deptat realitou. Pro fanoušky pak stačí jen drobný detail, aby se ujistili, že se nacházejí ve stále stejném a tedy   bezpečně sterilním světě.

Ron miluje Hermionu a Harry miluje
Ginny, jenže  na tu nějak nezbyl čas

Největší prohrou závěrečného dílu je skutečnost, že v honbě za zábavnou povrchností prohrává souboj se smělým nápadem Rowlingové zpochybnit identitu nositelů Dobra a Zla. Film sice v jedné chvíli zpochybňuje (dokonce drsněji a pregnantněji než kniha) roli Brumbála jako laskavého hrdinova mentora, bleskově se však stáhne z dobytých pozic a v přesvětlené "zásvětní" scéně bradavického ředitele zase pasuje na absolutního dobroděje. Stejně je tomu s nejoddanějším Voldemortovým přisluhovačem Snapem, který je sice podle očekávání představený jako muž, který přijal ve jménu ztracené životní lásky roli Jidáše, ale jaksi nemáte čas tuhle informaci vstřebat. David Yates je sice renomovaný potterovský režisér, s radikálním přeskupením divákových sympatií si ovšem nemohl vědět rady, protože Harryho nevypráví jako složitý a vnitřně ambivalentní příběh, i když si pohrává s temnými atributy. Radikální, skeptický koncept se  do úhledně uspořádaného hračkářství nehodí, skutečně složité, neřešitelné a obojaké věci se ve světě věčného dětství dít prostě nemohou. Patří do světa dospělosti, kam se ale série o Harrym Potterovi nikdy nedopracuje. Na rozdíl od svých diváků - ti si budou muset najít nějaké jiné příběhy. Což je docela v pořádku.

P.S. Mou recenzi na předchozí díl najdete tady.
P. P. S. O tom, jak si poslední Harry vede v kinech, jak se finančně vyplatila celá série a jaká je její vbazba na knihy J. K. Rowlingové, si můžete přečíst v tomhle mém textu.

Harry Potter and the Deathly Hallows: Part II
VB/USA 2011, 130 min., dabing, titulky
Režie: David Yates
Scénář: Steve Kloves (podle knížky J. K. Rowlingové)
Kamera: Eduardo Serra
Hudba: Alexandre Desplat
Hrají: Daniel Radcliffe (Harry), Emma Watsonová (Hermiona), Rupert Grint (Ron), Ralph Fiennes (Voldemort), Alan Rickman (Snape), Tom Felton (Draco), Robbie Coltrane (Hagrid), Bonnie Wrightová (Ginny), Helena Bonham Carterová (Bellatrix), Evanna Lynchová (Lenka), Jason Isaacs (Lucius Malfoy), David Thewlis (Lupin), John Hurt (Ollivander), Kelly Macdonaldová (Helena), Ciarán Hinds (Aberforth Brumbál), Julie Waltersová (paní Weasleyová).
Premiéra: 14. 7. 2011