Prohledat tento blog

středa 30. listopadu 2011

Hranaři "nastavují zrcadlo"

Po filmu Czech Made Man tady máme další film, za kterým stojí Zdeněk Kubík: v titulcích Hranařů je uvedený jako "šedá eminence projektu", ale protože je to trochu dlouhé, spokojme se z nedostatku fantazie s méně ironickým titulem "producent". Po (nevyrovnaném, ale nikoli nezajímavém) snímku Tomáše Řehořka, který měl premiéru v dubnu, se Kubík nechal slyšet, že se hodlá filmové produkci věnovat intenzivně - a své předsevzetí začal hbitě plnit. Po filmu s Janem Budařem v hlavní roli, který byl inspirován Kubíkovými životními osudy, přichází do kin film inspirovaný (pravděpodobně) spíš jeho názory a zkušenostmi. Opět tady máme atraktivní fikční svět "mocných", jeho hrdinou však není outsider, který se vypracoval a zaplatil za to svou duší, ale muž, který se vypracoval a zjišťuje, že nastal čas, aby se svou duši (a život sebe a svých blízkých) pokusil zachránit. Je to majitel bezpečnostní agentury, hraje ho Saša Rašilov (nikoli špatně) a jmenuje se úderně Petr Hlož, což je jméno jako z brakových románů, jejich "uvádění na pravou míru" se kratochvilně věnoval blahé paměti Jirotkův Saturnin.

Hrdina románu Zdeňka Jirotky se mi nepřipletl na kritickou lopatu jen proto, že další hrdina Hranařů (v podání Miroslava Etzlera) se jmenuje Sláma (což je jedna z románových postav, jež si Saturnin bere na mušku - a při svém investigativním pátrání zjistí, že se ve skutečnosti jmenoval Slepička). Plno dalších jmen, postav, situací a dějů v režijním debutu Tomáše Zelenky si totiž koleduje o ostrovtipný posměch. A na vině je spíš chybné zadání a nedostatek předvídavosti při přípravách filmu než Zelenkova režie, která se - podle producentova zadání - asi prostě pokouší naplnit mezinárodní standardy divácky atraktivního politického thrilleru s akčními prvky. Což je naneštěstí v malých českých poměrech skoro nemožné, nejspíš už kvůli nemožnosti vymanit známé herce z jejich zavedených šarží a přesvědčit diváka, že něco hrají "vážně". Nejblíž se tomuto standardu v poslední době přiblížil Kajínek (však byl také divácky velmi úspěšný - loni ho překonaly jen Vejdělkovy Ženy v pokušení a Cameronův Avatar). A Hranaři se nemotorně pokoušejí svézt se na stejné vlně jako Kajínek.

Po Vendetě je to navíc v krátké době další film, který operuje s "americkým" žánrem a "myslí to upřímně" ve vztahu k české společnosti - na rozdíl od debutu Miroslava Ondruše mají však Hranaři jednoznačně komerční ladění, takže se do nich bude kritikům snadno strefovat (pámbu ale ví, proč jsou vlastně projekty s nekomerčním přesahem víc hájené než ty komerční). Při novinářské projekci jsem se dost nasmála a něco natrpěla, zkusme se však na Hranaře podívat vážněji. Tvůrci filmu kalkulují s tím, čím se nyní zaobírá řada českých filmů (onehdy jsem pro tuto situaci v souvislosti s Vendetou vymyslela termín "vlna morální provinilosti"). Úvod odehrávající se těsně po Mrázkově vraždě (leden 2006) se rychle překlopí do fiktivní současnosti, do světa jak z deníku Blesk: v Čechách je to prostě strašné, politici i ochránci spravedlnosti jsou zkorumpovaní a provázanost politické moci, byznysu, médií a zločinu je totální. Prostředími, kde se vyprávění odehrává, jsou luxusní byty a kanceláře, břeh Vltavy v centru Prahy (rovněž Vejdělkova oblíbená lokace), pěkné restaurace a golfová hřiště. není divu, že ubožák investigativní novinář ve vytahaném svetru, který své kauzy chodí psát do pivnice, kde je wi-fi zadarmo, rychle skončí s pár kulkami v žaludku. Do tohoto příběhu zjevně nepatří. Film se totiž zaměřuje na "provinilou" vyšší vrstvu: všichni jsou "hranaři", tedy lidé zvyklí žít na hraně zákona. A neexistuje tu žádná normální postava, s níž by se dali konfrontovat všichni ti političtí lobbisti, mediální magnáti, protřelí politici a mocní podnikatelé (což jsou jen různé názvy pro pakáž s temnou minulostí, vesměs minulostí špinavých kšeftařů a odchovanců a přisluhovačů KGB). Jedinou kontrastní postavou měla asi být Hložova ušlechtilá a trpící manželka Kateřina - ale jak můžete divácky důvěřovat ženě, která vypadá a hraje jako Kateřina Brožová a živí se jako počestná spojumajitelka agentury nabízející zájemcům VIP hostesky (které fungují většinou jako luxusní kurvy)? Kateřina se svým nyvým, zmučeným pohledem působí nakonec stejně bizarně jako politik přezdívaný Lulu, který je v přepáleném podání Jiřího Langmajera naprosto nesnesitelnou postavou (nelze totiž uvěřit, že zřejmý šílenec jako on by kdy mohl proniknout do veřejného prostoru i v tom nejbláznivějším fikčním světě).

Zápletka je složitá a je na ní poznat, že scénář nevznikal snadno. Logický příběh tak není něčím, čím by se Hranaři mohli pyšnit. V centru vyprávění však stojí starý dobrý nápad, že Hlož a jeho kamarád, podnikatel Sláma, jsou přáteli ze starých zlatých 90. let, kdy sice byly obchody taky špinavé, ale všichni byli jaksi mladší a veselejší. A nemuseli spát s pistolí pod polštářem po boku svých milovaných manželek (bývalou prostitutku se zlatým srdcem Vilmu Slámovou hraje Vilma Cibulková - proč vlastně tolik postav ve filmu sdílí křestí jména se svými představiteli?). Hnusná současnost, v níž se Sláma a Hlož pokoušejí fungovat relativně čestně proti bandě mocných zlotřilců, však rozbíjí dávné kamarádské svazky a pokouší se Slámu a Hlože postavit proti sobě. SPOILER Protože situace není v rámci daného žánru řešitelná, film vyvře do klukovsky bujarého závěru: spravedlnosti ve vší té špíně nelze dosáhnout, čili je nejlepší vzít kvér, postřílet padouchy a uletět z republiky v soukromém letadle s milovanou manželkou, milovanou dcerkou a její milovanou panenkou. Finále se sluncem vycházejícím nad mraky je skoro tak dojemné, jako konec Kolji, jenom bez té modlitby. KONEC SPOILERU.

Kdyby vám snad uniklo, že nejde o pouhou mrzkou zábavu, ale že film kriticky "nastavuje zrcadlo" české současnosti, dostane se vám významných záběrů na svatého Václava či českou vlajku. A hrdinové, ti dva správní chlapíci, se taky snaží, aby vám objasnili, co si máte myslet. Především však neujdete finální promluvě jak z filmu Eda Wooda Jr., v níž se na diváky do kamery obrací s varováním ohledně jejich manipulované existence tajemná anglofonní postava jménem Bishop, kterou ztvárnil s obdivuhodným odhodláním herecký veterán Jan Tříska. Předtím tato postava pouze významně mlčí a hledí, případně melancholicky hraje na saxofon (jak nás však ujistil na tiskové konferenci režisér, nejde o citát z Coppolova Rozhovoru).

Ušlechtilý cíl ovšem naneštěstí nesvětí prostředky, alespoň ve filmu ne: Hranaři tak nejsou varovným filmovým dílkem, které chce diváky burcovat a zároveň bavit, ale lehce operetní podívanou opřádající diváka třepotavou pavučinkou neuvěřitelných bizarností, žánrového patosu a okázalých klišé. Jsem nicméně dost zvědavá, s jakým dalším filmem na nás pan Kubík vyrukuje příště. Stát se Lucem Bessonem českého filmu totiž bude vyžadovat velkou píli, nasazení a trpělivost.

ČR 2011, 96 minut
Režie: Tomáš Zelenka
Scénář: Ota Klempíř, František Fiala
Kamera: Karel Fairaisl
Hudba: Zdeněk Merta
Hrají: Saša Rašilov (Hlož), Kateřina Brozová (Kateřina Hložová), Vilma Cibulková (Vilma), Milan Kňažko (Vagner), Jan Tříska (Bishop), Jiří Langmajer (Lulu), Martin Dejdar (Verbíř), Michal Dlouhý (Malý), Miroslav Etzler (Milan Sláma), Radim Fiala (Marek), Eva Jasanovská (Edita), Leoš Juráček (Němec), Jiří Korn (Holý), Vladimír Kratina (Krátký), Norbert Lichý (Šlajf), Michael Kňažko (pobocnik Bishopa), Vladimir Marek (uklízeč).
Premiéra: 1. prosince 2011

neděle 27. listopadu 2011

Kocour v botách

Předtím, než potkal Shreka a Oslíka, byl Kocour v botách šlechetným desperádem typu Zorra mstitele. V
jednom ze svých dobrodružství se znovu sešel se zrádným kamarádem z dětství Valdou Cvaldou a poznal krásnou zlodějku Čiči Tlapičku - a pokoušel se očistit své dobré jméno, přičemž se utkal s padoušským duem Jack a Jill o vysněnou husu snášející zlatá vejce, ke které se lze dostat jen po Jackově kouzelné fazoli.

Takže tady máme spin-off Shreka, který je zároveň jeho prequelem, a obvyklou shrekovskou změť pohádkových a filmových motivů. Jde to k sobě lépe než v posledních příbězích dobráckého zeleného zlobra: Kocour v botách je příjemný film, který drží pohromadě, a má v sobě navíc jistou dávku mile přízračné potrhlosti (po Rangovi je na ni myslím publikum dobře připravené). Tu pro české diváky odchované trochu jinými pohádkami zvyšuje zvláště obludný vejcoid Valda Cvalda, nosič ambivalentních charakterových vlastností a řady poněkud necudných vtipů určených dospělému doprovodu dětských diváků. (A pokud bude někdo tak laskav a vysvětlí mi finální scénu na mostě a Cvaldův osud, budu mu ze srdce vděčná, protože mám obsah filmu napsat do Filmového přehledu a tohle jsem nepochopila ani já, ani po novinářské projekci narychlo oslovený mozkový trust kamarádů publicistů).

Celistvě působí i vtipná a pečlivá kombinace pohádky a hispánské atmosféry (jež se buduje cílevědomě a s gustem, počínaje Antoniem Banderasem a Salmou Hayekovou mluvícími hlavní kočičí pár přes hudbu k nejdrobnějším vtípkům). Studio DreamWorks tak nabízí lehce nadstandardní, nápaditou a poměrně chytrou zábavu s ohromně sympatickým ústředním charakterem, které nelze nic vytknout, pokud se jdete do kina právě jen bavit.
Na technicky zdařilém filmu fungujícím jako vysoce profesionální nosič dobré nálady navíc kočkomilové ocení způsoby, jakými tvůrci pracují s hrdinou: antropomorfizovaný kocour - švihák chodící po dvou a máchající ostrým kordem se totiž co chvíli věrohodně a přitom komicky přiklání ke své kočičí podstatě.

Malou zajímavostí je občasné použití děleného obrazu: nepamatuji si, že jsem ho někdy dřív viděla v nějakém animovaném stereoskopickém filmu (ale využíval ho třeba James Cameron v dokumentu Tajemství Titaniku 3D / 2003 -což už je dnes vzhledem k rychlosti, jakou se 3D výrazivo vyvíjí, skoro pravěk téhle technologie. Tvůrci Kocoura v botách zjevně experimentují s děleným obrazem v akčních scénách s ohledem na to, že právě jejich přehlednost bývá ve 3D podívané hlavním kamenem úrazu. "Rozfázování" akce pojaté jako druh "comicsového" střihu je sice vtipné, ale žádné použitelné východisko do budoucnosti pro 3D filmy samozřejmě nepředstavuje. Vzhledem k tomu, jak fantasticky si s otázkami kolem akce ve 3D pohrál Steven Spielberg v Tintinových dobrodružstvích, lze ovšem tenhle nápad v Kocourovi vnímat také jako součást celkového inovativního uvažování animátorů ze studia DreamWorks. (A teď nastal čas, abyste si přečetli báječný text o Tintinovi od kolegy Radomíra D. Kokeše - tady v Cinepuru).

USA 2011, 90 min, titulky (2D), dabing (3D)
Režie: Chris Miller
Scénář: Brian Lynch, David H. Steinberg, Tom Wheeler, Jon Zack
Hudba: Henry Jackman
Mluví: Antonio Banderas, Salma Hayeková, Zach Galifianakis, Billy Bob Thornton, Guillermo del Toro,Tom McGrath, Chris Miller
Premiéra v ČR: 1. 12. 2011

sobota 26. listopadu 2011

Kukačka v kolébce filmu: Bessonova společnost EuropaCorp.

Francie bývá považována za kolébku kinematografie. V prosinci 1895 bratři Lumièrové realizovali v Paříži první veřejné filmové představení, ale centrum novorozeného filmového průmyslu se rychle přesunulo do zámoří. Americká kinematografie si své dominantní postavení udržuje dodnes, filmová Francie však stále ještě obhajuje svůj „umělecký“ status a zachovává si na kontinentě silnou ekonomickou pozici. Frankofonní trh je ovšem relativně malý a filmy, které s nepřehlédnutelnou státní podporou produkuje, se nemohou nikdy masivně prosadit u většinového amerického publika, které nerado čte titulky.

Nejlogičtější řešení situace – koprodukce s Velkou Británií a rozšíření výroby anglicky mluvených snímků – se u francouzských producentů ještě relativně nedávno netěšilo velkým sympatiím. Stejně konzervativně Francie dlouho přistupovalo k možnosti propojit filmovou produkci a distribuci se „sousedními“ oblastmi – televizí a domácím kinem. Tato uzavřenost se nikdy netýkala zahraničních tvůrců, které Mekka artové produkce vždycky přijímala za své: kdysi se pyšnila Poláky Romanem Polanským a Krzysztofem Kieślowským, dnes adoruje Argentince Gaspara Noého. Už nějakou dobu si ovšem Francouzi zakládají i na tom, že jejich tvůrci a herci se dovedou prosadit v USA. Vedle Francise Vebera, jehož vtipné a sofistikované scénáře inspirovaly řadu hollywoodských předělávek, se ovšem synonymem zámořského úspěchu stal i současný nepřítel kvalitního domácího filmu číslo jedna - režisér Luc Besson. Ten se stal nejnenáviděnějším mužem filmové Francie před jedenácti lety, kdy založil společnost EuropaCorp.

Společnost začala do kin uvádět ryze oddechové, levné snímky, na které se diváci jen hrnou. Akční tasemnice Taxi (která se vypracovala ke čtyřem dílům), thrillerová série Kurýr (tři díly) či dvě sci-fi Okrsek 13 jsou po scenáristické stránce odfláknuté a przní divácký vkus. Navíc se nijak netají tím, že se zhlédly v hollywoodském žánrovém prostředí. Někdy zní z plátna francouzština, jindy angličtina (ve které se realizuje zhruba třetina produkce studia EuropaCorp.). Nenávidět bessonovskou fastfoodovou produkci patří k dobrému tónu. Proklínaný komerční Satanáš ovšem svým kritikům nic neusnadňuje: ve svém režisérském a producentském portfoliu mixuje zapomenutelný brak se ambiciózními a neziskovými projekty, které si zjevně vidí dál než na špičku nosu, obdařeného jinak vytříbeným smyslem pro výdělek. Luc Besson ignoruje všechny dosavadní zvyklosti, expanduje do nových oblastí a čile pracuje na tom, aby EuropaCorp proměnil v prosperující srdce filmové Evropy. Inu – hotová Apokalypsa.

Případ Besson

Pohrdat Lucem Bessonem se vžilo i v Čechách, situace je ovšem složitější. Odpor k pařížskému rodákovi (narozenému 18. března 1959), který se původně chtěl stát mořským biologem, vygenerovalo zklamání ke „zrady“ uměleckého poslání, jež se ve svých prvních filmech zdál naplňovat. Besson v roce 1983 debutoval černobílou postkatastrofickou sci-fi Poslední boj, která se obešla beze slov, ale nikoli bez režisérova pozdějšího oblíbeného herce Jeana Renoa. Také svými dalšími díly – thrillerem s pařížského metra Podzemka (1985), poetickou tragikomedií o soupeření dvou potápěčů Magická hlubina (1988) a svébytnou „feministickou“ krimi Brutální Nikita (1990) – Besson demonstroval svou sounáležitost s dobovými trendy. Besson, Leos Carax a Jean-Jacques Beineix v rámci stylu nazývaného cinéma du look, kladli důraz na efektní vzhled a inteligentně pracovali s divákovými emocemi.

Toto období se v Bessonově kariéře uzavřelo celovečerním poetickým dokumentem o proměnlivé kráse podmořského světa Atlantis (1991). Po stylové krimi o mlčenlivém zabijákovi Leon (1994), v níž po boku Jeana Renoa zazářila tehdy třináctiletá Natalie Portmanová, následoval obrazově opulentní Pátý element (1997). Ve fantazijní, anglicky mluvené sci-fi Besson potvrdil, že by se docela rád stal americkým režisérem: snímek s Brucem Willisem v hlavní roli utržil celosvětově 263,9 milionů dolarů a stal se nejvýnosnějším francouzským exportním titulem všech dob. Oproti předchozím režisérovým pracem ovšem postrádal lehce podvratné prvky, které předtím v Bessonových dílech přitahovaly i nekomerčně myslící diváky. Vysokorozpočtový historický spektákl Johanka z Arku (1999) se měl stát Bessonovým návratem do Francie, nelíbil se však ani režisérovým krajanům, ani anglofonnímu publiku.

Pokáním za tento vyprázdněný vlastenecký propadák měla být nízkorozpočtová černobílý esej Angel-A (2007), s níž ovšem kritika neměla slitování. Bessona v jejích očích už jednoznačně handicapovaly ryze komerční tituly, které začal produkovat pod hlavičkou EuropaCorp. Tu mu pomohl před jedenácti lety založit Pierre-Ange Le Pogam, který s ním spolupracoval už od Podzemky. Nápad založit nezávislou firmu nevznikl z idealismu: o komerčním potenciálu Bessonovy práce nebylo nikdy pochyb. Snímky, které realizoval v letech 1985-99, patřily totiž v novodobé francouzské historii k těm nejlukrativnějším.

Hledání úspěchu

EuropaCorp. se za jedenáct let existence pěkně rozrostla. Tajemstvím jejího úspěchu byla expanze do dalších odvětví: nevěnovala se jen produkci i distribuci filmů, ale i oblastem televize a domácího kina. Krize ji však přece jen těžce zasáhla, především na začátku uplynulého roku: mezi jejími nejnovějšími aktivitami proto najdeme i výrobu televizních seriálů v angličtině, kterou společnost stvrdila letos v září podpisem smlouvy se státním televizním kanálem TF1. Vidinu stability spojuje Besson i s oblastí filmové postprodukce (přidružná společnosti Digital Factory). Nejviditelnější aktivitou EuropaCorp. ovšem zůstávají filmy, pod kterými je podepsána jako producent. V prvním roce svého působení si na své konto připsala tři tituly, letos jich ovšem vyrobila už čtrnáct.

Mezi největší úspěchy společnosti patřil akční thriller 96 hodin (2009) s Liamem Neesonem v hlavní roli, který z pětadvaceti miliónového rozpočtu pořídil podívanou s celosvětovými tržbami 226,8 milionu dolarů. Slušně si na mezinárodním kolbišti vedly i jiné prvoplánové komerční projekty studia: Hitman (2007) nebo Kurýr 3 (2008). EuropaCorp. má svou pobočku v Japonsku a pyšní se tím, že s ní spolupracují největší herecké hvězdy Hollywoodu. Dokáže totiž oslovit Roberta De Nira, Jima Carreyho, Johna Malkoviche nebo Penélope Cruzovou…

Bessonova společnost má právo vidět budoucnost stále ještě dost růžově. Letos EuropaCorp. neuvedla letos do kin jen přihlouplou nekorektní komedii o dvou alžírských policistech Halal police d'État a animovanou 3D podívanou Příšera v Paříži, ale distribuovala i ultraartový projekt amerického režisérského mistra Terence Malicka Strom života, vítěze letošního MFF v Cannes. Sám Luc Besson si nepřestává v rámci společnosti přihřívat vlastní polívčičku: loni se prezentoval akčním comicsovým dobrodružstvím Tajemství mumie a třetím dílem dětského dobrodružství Arthur a souboj dvou světů. Napůl animovaný snímek měl v českých kinech premiéru 10. listopadu.

Nejnovějším Bessonovým režisérským počinem, který chystá do francouzských kin na sklonku listopadu, je ambiciózní životopisné drama The Lady s asijskou superhvězdou Michelle Yeohovou v roli barmské disidentky Aung San Suu. Příběh bojovnice za svobodu, v nemž si hlavní mužskou roli zahrál David Thewlis, přislazuje globální humanistický tón atraktivní milostnou zápletkou. Natáčel se navíc v angličtině a v britské koprodukci. Má tedy parametry díla, které může bezproblémově vstoupit na anglofonní trh.

Ten hodlá producent Besson oslovit příští rok i sci-fi thrillerem Lockout, natáčeným v Bělehradě, tedy levně, a realizovaným v angličtině, s americkými herci a v americké koprodukci. O tom, že zůstal vlastencem, ovšem hodlá Besson podat důkaz adaptací románu Victora Huga Muž, který se směje, ve kterém hlavní roli ztvární Gérard Depardieu. Největším projektem, který zakladatel EuropaCorp. podporuje, je ovšem La Cité du Cinema – obří filmový komplex, který vzniká na sever od Paříže, v Saint-Denis.

Bessonovo „filmové město“ má být ekvivalentem takových legendárních filmových studií, jakými jsou římská Cinecittá nebo londýnský Pinewood. Největší filmové studio v Evropě má začít fungovat už příští rok. Pod ochranná křídla přijímá symbolicky i filmovou školu École Nationale Supérieure, u jejíhož zrodu stál ve 20. letech sám Louis Lumière. Luc Besson totiž nezapomíná, že Francie je kolébkou kinematografie.

(Tento text jsem napsala pro týdeník Euro, kde také před časem vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

pátek 25. listopadu 2011

Objev roku?

Zrovna jsem dostala mailem hlasovací lístek pro letošní "Objev roku" v rámci Cen české filmové kritiky. Loni došlo k hromadné kumulaci nadšení kolem filmu Pouta, takže "Objevem" se stal Ondřej Malý za hlavní roli ve Špačkově filmu. Nic proti němu, ale mám pocit, že právě tahle cena by měla zviditelnit v rámci letošní produkce nějaký neobvyklý a potěšující prvek - a ne jen z jiné strany velebit film či osobu, která se stejně zviditelní v jiných kategoriích. Loni jsem všemožně a marně lobbovala pro Davida Jařaba a jeho Hlavu-ruce-srdce (za čímž si stojím dodnes) - byla jsem ale překvapená, jak drtivě byl tenhle výjimečný a zábavný film podceněný jak v rámci Cen české kritiky, tak Českého lva. Já mám pro letošek zase jasno (aniž jsem ovšem viděla Hranaře) - a zase je mým favoritem jenom "okrajový autista": Václav Kadrnka, jehož celovečerní režijní debut Osmdesát dopisů mne letos velmi rozradostnil, protože jsem už roky neviděla debutanta, který by měl v hlavě i srdci všechno tak krásně a nadějeplně srovnané (mou recenzi na film najdete TADY).

Když se s odstupem času dívám na loňské výsledky prvního ročníku Cen české filmové kritiky, přijdou mi takové nějaké neinvenční. :-) Jestlipak se letos hlavní preference budou - jak lze asi očekávat - pohybovat mezi Hřebejkovou Nevinností a Luňákovým Aloisem Nebelem (který nejspíš ten Objev roku nakonec vyfasuje)... Nebo nakonec - konečně - alespoň v nějaké podobě uspěje zlý chlapec českého filmu Robert Sedláček (Rodina je základ státu)? Nebo naopak zvítězí politická korektnost a s ní Cigán či Lidice? Tak už teď cítím, jak mi z toho všeho stoupá tlak.

pondělí 21. listopadu 2011

Vendeta: filmový kritik jako Igor Hnízdo

S českými filmařskými debuty je problém: bývají neseny na vlně obrovské dobré vůle, takže našinec se pak snaží recipročně rovněž prokázat dobrou vůli a poněkuda přimhouřit bdělé kritické oko. Pokud jde o mne, tak to, co je v debutantově díle disharmonické nebo zkrátka nepovedené, se snažím vyvažovat vším, co se podařilo - nebo je podnětné, slibné, osobité, sympatické nebo třeba nestandardně drzé. Pohled kritika se nutně zamlžuje empatií idealistické učitelky prvňáků, takže daný profesionál může časem skončit stejně jako snaživá pedagožka Maxová (Daniela Kolářová), která v Obecné škole ze svých odrostlejších žáků-sígrů zešílí a stejně je nepředělá.

Kdo z českých kritiků ovšem dnes dokáže být stejně výchovný jako Igor Hnízdo - přísný, leč spravedlivý, nesmiřitelně chápavý, strhující a názorný, jdoucí žákům příkladem svou vervou a nasazením? A současně vyhovět svým vlastním, přirozeným pudům (i když ví, že si - po Igorově vzoru - s nejsličnějšími žákyněmi nakonec stejně nezašuká)? Letos se hraných debutů v českém filmu urodilo nebývalé množství: nevím, jestli jsem počítala správně, ale vyšlo mi jich jedenáct. Nejstaršímu debutantovi je pětasedmdesát a býval prezidentem této země, vesměs však jde o začátečníky mladší či mladé, u kterých se dá předpokládat, že se chtějí filmařině věnovat jako svému povolání. Ale na základě běžné praxe se dá předpokládat, že většině z nich se to nepodaří.

Miroslav Ondruš, jehož Vendeta přichází do českých kin tenhle čtvrtek, má na jedné straně šanci už proto, že si zvolil atraktivní a v českých vodách stále oblíbenější žánr krimithrilleru mísícího psychologické a akční prvky. Na druhé straně výsledek poněkud zvrtal (jak by asi eufemisticky řekla učitelka Maxová). Ani Igor Hnízdo by zřejmě nepřistoupil k těžkému fyzickému trestu (který by si zasloužili tvůrci takových letošních kousků, jako byl Ostrov svaté Heleny nebo WesternStory). V příběhu otce, který se rozhodne pomstít trojici nezletilých mladíků za znásilnění své dcery, však Ondruš značně selhává jako scenárista i jako režisér: ošidil totiž zvolený žánr, který má svá pevná, objektivní pravidla, protože je nenaplnil ani je neporušil tak, že by to stálo za řeč. A přestože měl k ruce vesměs nadstandardně dobré a zkušené herce a spolupracovníky, bezohledně diváka opéká na roštu viditelných režijních přehmatů.

Šediny putující vinou nepozornosti štábu po skráních Ondřeje Vetchého s rozmarnou odvahou jizvy Joffreyho de Peyrac z Angeliky jsou chybou tak hrubě školáckou, že nemá smysl je omlouvat. Dezorientace diváka v prostoru příběhu, jehož nejdůležitější část je koncentrována do krátkého časového úseku a prostředí lesa, je pak vysloveně mrzutá. (Ostatní žáci však alespoň vidí, jak těžké je natočit postavy pohybující se v lese, kamsi se vracející a někam posléze směřující.) Tady už nedokázali režisérovi pomoct ani zkušený střihač Marek Opatrný, ani neméně ostřílený kameraman Martin Štrba (jehož práce je jedinou zcela nezpochybnitelnou hodnotou filmu). Rozpadlost prostoru je tak zjevná, že se vyprávění tříští až na jakési nespojité "výjevy".

Ondruš totiž sám sebe postavil před velmi obtížný úkol, když se rozhodl nevyprávět chronologicky - některé části děje navíc záměrně vypustit a ponechat je jen divákově představivosti. Navíc si některé informace ponechal v záloze až skoro na konec - kupříkladu důvod, proč se zoufalý otec Pochman poté, co tři násilníky pro nízký věk bez trestu propustí bezmocná oficiální spravedlnost, rozhodne k tak nelítostné pomstě, jako je chladnokrevná vražda. Tady samozřejmě Maxová, Hnízdo i Prokopová jdou tvůrcům na ruku v tom, že tuto pointu neprozradí. Třetí jmenovaná však cítí potřebu podotknout, že jde o trik z Jarchovského a Hřebejkovy Nevinnosti, jejíž důvtipnou, nevyváženou strukturu Vendeta patrně nikoli náhodou připomíná (ovšem bez její logické neprůstřelnosti). Pocit, že se jedná o jakýsi obsedantní sen českého filmu, zvyšuje herecká přítomnost Ondřeje Vetchého (navíc - stejně jako v Nevinnosti jde o "morální" profesi lékaře!) a fyzicky velmi podobný typ oběti (zajímavá a herecky schopná Lucie Šteflová). Hlavní hrdina je ale slušnější člověk než protagonista Nevinnosti, což dává Vetchému příležitost k čemusi okázale bezoztyšnému, co se tradičně nazývá "hereckým koncertem" a co by v rukou zkušenějšího režiséra bylo nepochybně dalším velkým kladem filmu.

Vím, že diváci na novinářských projekcích mají vždycky sklon k nepřiměřeným reakcím, ale myslím, že Vendeta se svým patetickým dramatismem může působit místy nechtěně směšně i na normálního diváka. Bylo by ovšem škoda, kdyby si z filmu nakonec odnesl jen vzpomínku na to, jak se v něm komicky škrtí Vetchého doktor s hajným Oldřicha Kaisera... Pomyslný normální divák v sobě nosí díky znalosti anglofonní filmové a televizní produkce pevný žánrový standard krimithrilleru a sledování odchylek od něj je mimoděčnou aktivitou, s níž musel Ondruš počítat. Divácká atraktivita každého krimithrilleru se tak odvíjí jednak od podobností s tímto standardem, jednak od osobitých odchylek od něj (což dobře ukázali třeba Sedláčkovi Sráči). Vendeta není úplně originální v odchylkách - zmíněném "nechronologickém" dávkování informací (jehož součástí je i docela důmyslné rozhodnutí neukázat divákovi explicitně samotné znásilnění a naopak mu předvést některé jiné emocionálně působivé scény). A pokud jde o standard, nemá ani pořádný příběh, ale spíš je jakýmsi "popisem pracovního postupu" pomsty. V centru divákovy pozornosti se pak ocitá už jediná otázka: dokáže chladnokrevně dotáhnout pomstu ke konci hrdina, kterého hraje herec s ušlechtilým image Ondřej Vetchý a který je povoláním lékař? To, že Pochman bude trpět, plakat a sténat, ale také se chovat odhodlaně, se tedy dá celkem očekávat, a je velmi mrzuté, že scenárista Ondruš promarnil všechny příležitosti zkomplikovat mu situaci konfrontací s nějakou jinou postavou.

Reflektor je však zaměřen hlavně na Vetchého postavu a ostatní zůstali jen přihrávajícími figurkami. Zvláště postavy úplatného, chladnokrevného policajta Igora Chmely a hajného tak trpí nevyužitým potenciálem (Kaiserův hrdina má navíc velice slibný náběh na to, aby nebyl jednorozměrným "hodným" paňácou v režisérově dramaticky prvoplánové hře, když se nejapně rozpovídá o hajzlovině, kterou z legrace provedli kamarádovi trpícímu amnézií).

Nejsem si tak jista, jestli Vendetě stačí k pochvale skutečnost, že se připojila k té vlně českých filmů, která by si už zasloužila nějak pojmenovat - co třeba vlna "morální provinilosti"? Jde zřejmě o téma, které hýbe českou společností, žene lid na vzedmuté umělé vlně blbé nálady do ulic a nutí ho zase jednou generalizovat na "oni" a "my". Typické je, že s těmi plurály každý odsunuje otázku vlastní osobní zodpovědnosti a činorodosti a ochotu vidět jinak než černobíle. Český film má tak konečně téma, i když právě vzhledem k oblibě populistického alibismu převládne jistě nad složitějšími filmy typu Nevinnosti jednodušší filmy jako Kajínek, nebo spíš Bastardi 2. Ještě se k tomu samozřejmě podrobněji i obecněji vrátím, až uvidím Hranaře - ale pokud jde o Vendetu, tak "zadání" splňuje. Disponuje kriminální zápletkou, vystupuje v ní nevinná oběť a morálně ambivalentní hrdina. A hraje se tu s "absolutními" tématy zločinu, viny a trestu - a s neschopností a zkorumpovaností oficiální spravedlnosti ("oni"). Učitelka Maxová říká, že k pochvale stačí, že se k této vlně Miroslav Ondruš poctivě a otevřeně připojuje. Nevyžaduje však takové aktuální, velké téma spíš méně smiřitelnou optiku Igora Hnízda?

Vendeta
ČR 2011, 90 minut
Scénář a režie: Miroslav Ondruš
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Petr Ostrouchov
Hrají: Ondřej Vetchý (Pochman), Oldřich Kaiser (Mazura), Igor Chmela (Chadima), Marek Taclík (Novotný), Lucie Šteflová (Hanka), Ondřej Havel (Tomáš), Václav Vostárek (David), Daniel Novák (Honza), Leoš Noha (makléřú, Jiří Vyorálek (vyšetřovatel)
Premiéra: 24. 11. 2011

sobota 19. listopadu 2011

"Kauza NFA" aneb jak jsem se nestala investigativní novinářkou

V úterý odpoledne před novinářskou projekcí Moneyballu (který je zajímavý, ale o tom jindy) mi kolega Tomáš Bartošek z Filmového přehledu řekl, že Národní filmový archiv (pod nějž Přehled spadá) se ocitl ze den na den bez ředitele - respektive že byl dosavadní ředitel Vladimír Opěla nečekaně odvolán a že na jeho místo byl dočasně jmenován první náměstek ministra kultury František Mikeš. To mne dost zarazilo, protože Vladimír Opěla měl odejít ze své funkce až na konci roku. Na jeho místo bylo už předtím vypsáno výběrové řízení, ze kterého by mělo nový ředitel vzejít už v příštích týdnech a nastoupit už začátkem příštího roku. Tak mi začalo vrtat hlavou, proč ten nečekaný spěch.

Vladimír Opěla má jako odborník vynikající renomé v mezinárodních kruzích (jak o tom právě teď v reakci na celou situaci připravuje materiál časopis NFA Iluminace.) Smyslem jeho života bylo vždycky úporně chránit archivní sbírky a obecněji archiv samotný před všednodenním vytěžováním všeho druhu. Určitě nejsem sama, kdo měl vztek, že se mu často nepovedlo vymámit z archivu nějakou cennější filmovou kopii, protože ji - jak jsem si vždycky představovala - pan Opěla střeží, schovanou pod vlastní postelí. (A to, že mi dorazila na projekci pro studenty filmové vědy jen černobílá kopie Kmotra, nikdy nezapomenu.) Totéž Opěla dělal už dávno před svým jmenováním do ředitelské funkce v roce 1992 - jako šéf technického oddělení NFA (jak jsem ho zažila v druhé polovině 80. let, kdy jsem se ve filmotéce dva roky marně pokoušela stát se filmovou historičkou). Nepochybovala jsem nikdy o tom, že totéž bude Opěla se svými věrnými dělat za jakéhokoli režimu. A je jasné, že to může na někoho působit jako škodlivá taktika zapšklého, starého dinosaura bránící přirozenému zpřístupňování archivních skvostů nejširší veřejnosti a proměně archivu v lukrativní, otevřenou instituci ve stylu "kultura by se do budoucna měla podílet nejenom na výdajích, ale i na příjmech státního rozpočtu" (což je Mikešův výrok z jiné souvislosti).

Během úterního večera jsem si o nečekané výměně ředitele NFA udělala trochu jasnější představu, kterou mi dnes navečer potvrdil hodnověrný zdroj, který si nepřeje být jmenován. Příčinou Opělova vyhazovu je pravdu skutečnost, že odmítl dát souhlas se zúženým výběrovým řízením na stavební firmy, které měly získat lukrativní zakázku na výstavbu nového depozitáře NFA na Hradišťku (v částce kolem 150 miliónů korun). T
ohle už totiž bylo - podotýkám já - něco jiného než digitalizace Markety Lazarové, kterou archiv na přání ministerstva musel letos sfouknout za pouhé dva měsíce (místo - nejen mého - vysněného pečlivého, kompletního restaurování... Stavět se na Hradišťku může začít okamžitě a Opěla trvající na řádném a tedy delším průběhu výběrového řízení zdržoval a musel svou židli opustit hned. Jeho okamžité zproštění funkce se skrylo za mlhavé prohlášení o manažerském pochybení v otázce čerpání finančních zdrojů (s dovětkem ne ve vlastní prospěch). O tom, že tu jde o rychlost, svědčí už Mikešův komentář pro Lidové noviny (které kauzu okomentovaly včera odpoledne): před NFA jsou prý investiční úkoly, které "nemohou být zdržovány a je nutné zajistit jejich kontinuální průběh.“

Výměna ředitele proběhla v absolutní tichosti - nevyšla žádná tisková zpráva, médii neproběhla jediná informace, změnu ředitele jste mohli zaregistrovat jen na stránkách NFA. (Prý to bylo na Opělovo přání.) Protože mi bylo jasné, že sice nejsem a nechci být investigativní novinář Bob Woodward, ale zase nemohu mlčet, vypustila jsem ve středu ráno na facebook status začínající "Kolegové, přátelé z médií, hlídací psi demokracie"a zkazila pak večer kamarádům Hanebným panchartům středeční schůzku u vína. Takže se to teď trochu rozjelo, a možná z toho bude i nějaká ekonomicko-politická "kauza", kterou by mohla příští týden přežvykovat média: Jiří Peňás napsal do Lidovek tohle a moje kontakty na aktualne.cz myslím přispěly k tomu, že se vyjádřil Vítek Janeček (tady). Zrovna volali z Hospodářských novin... a pořád se mi někdo ozývá na facebooku, blahodárném a pekelném to vynálezu...

Takže teď budu sledovat spolu s nažhavenou veřejností, jestli bude na Hradišťku stavět nějaký kamarád kohosi z ministerstva. A jestli z konkursu na místo ředitele NFA vzejde nějakej novej, mladej sekáč, co zruší Filmový přehled, knihovnu a badatelské oddělení a začne vytěžovat archivní sbírky do dna, rychle a zběsile. I otázku, nakolik je ministr kultury Besser pouhou loutkou v rukou tajemného úředníka jménem Miloš Philipp Štrajt, který působí na odboru vnitřní správy a investic MK, přenechávám investigativnějším novinářským kolegům. Rezignuji tak na možnost přiblížit se svému zářnému vzoru - postavě slídivého bloggera v podání Juda Lawa v Soderberghově Nákaze, na jehož internetovou stránku přicházely denně dva miliony jedinečných návštěvníků.

(Omlouvám se čtenářstvu uvyklému veselejším příspěvkům, že tenhle komentář se musel obejít bez obrázků. Nějak se mi žádné nepovedlo sehnat.)

Micimutr není falešné rodinné stříbro

Pohádky byly vždycky rodinným stříbrem českého filmu a každá nová musí vydržet srovnání se slavnými předchůdkyněmi. Micimutr debutující scenáristky, ale zkušené spisovatelky Ireny Douskové a debutujícího režiséra Víta Karase navíc přišla na svět jako vánoční televizní film. A Česká televize se teprve dodatečně rozhodla poslat ji v listopadu do kin. Potěšující je pak skutečnost, že Micimutr natočil myslící tvůrčí tým, který se opíral o zajímavý scénář a o citlivého a inteligentního režiséra, jenž s omezenými "kavčími" prostředky dokázal hotové divy. Je velká úleva vidět, že se nějaká česká pohádka vymezuje vůči dílu Zdeňka Trošky (což je jediný domácí filmař, který se tomuto žánru věnuje soustavně). V případě Micimutr je tato skutečnost o to výraznější, že jde o "hrdinskou" pohádku připomínající spíš styl Boženy Němcové, než o komediální ladovskou pohádku "lidovou" (v Troškově pojetí populistickou).

V samém úvodu vám vytře zrak slušný digitální drak, který se chystá k sežrání princezny Karolíny (Marika Šoposká), jediného dítěte stárnoucího krále Karla (Jiří Bartoška). K boji se smrtícím útočníkem se nemá nikdo z přítomných princů navzdory královskému slibu trůnu a ruky zachránění krásky. Zasáhne však statečný loutkář Vítek (Ondřej Novák), který Karolínu tajně miluje. Jistojistě by však zahynul, nebýt laskavé čarodějnice Micimutr (Libuše Šafránková). Ta dDraka promění v loutku, zaváže však Vítka přísahou: pokud prozradí, že princeznu zachránil on, nabude tříhlavý predátor původní podoby. Vítkovi tak nezbývá než sledovat, jak si jeho zásluhy přivlastnil ješitný princ Vladimír. A zachráněná princezna, která svého vysvoboditele neviděla, jen nejasně cítí, že
tohohle zachránce si rozhodně vzít nechce...

Jde tedy o příběh především "morální", ve kterém se velká pohádková akce vypotřebuje na samotném počátku a vyprávění pak spoléhá spíš na charaktery a herce, na atmosféru
a sílu příběhu. Ten se nečekaně přesouvá do současnosti, kde je Micimutr pouhou domovnicí, ale i tady finguje jako "morální" hybatel, který pomáhá jen těm, kteří mají vůli něco sami udělat (což je také jádro celého příběhu). Kluka Jirku (Josef Weinzettel), který touží zachránit svého nemocného psa, zavede čarodějnice do pohádkového světa, kde musí těžce pracovat u královského kuchaře Pepého (Martin Dejdar). Děti tak mají ve filmu hrdinu, se kterým se mohou ztotožnit, a Jirkův příběh zesiluje prosté zjištění, že dopracovat se ke šťastnému konci vyžaduje spoustu úsilí.

Přiznám se, že vyprávění o činorodé vůli změnit věci k lepšímu je mi tuze sympatické a jsem ochotna mu odpustit chyby, které by hloupější dílo potopily ke dnu. Postava Micimutr je ze stejného těsta jako kdysi Perinbaba Giulietty Masinaové nebo Nesmrtelná teta Jiřiny Bohdalové - opírá se o charisma populární herečky a zanedbává samotný charakter, který může sám o sobě působit nejasně, možná až hrozivě. Libuše Šafránková je sice nejoblíbenější českou "princeznou", nejsem si však jistá, jestli tato skutečnost bude fungovat i na děti. Problematické jsou i vedlejší postavy, které mají především bavit a autorům nepřipadalo nutné zabývat se jejich vývojem a vztahy (nejzáhadnější je chápavý vztah krále k naprosto nesnesitelné královně ve figurkářském podání Jaroslavy Kretschmerové). Potíž je možná i v tom, že režisér si rozumí možná spíš s mladšími herci a ty starší, slavné neumí odkázat do správných mezí.

Přirozeným potěšením jsou ve filmu naopak oba mladí hlavní hrdinové v podání Mariky Šoposké a Ondřeje Nováka, kterým nezištně přihrává Vojtěch Dyk. (Kdyby jeho spoluhráči nebyli tak dobří, ve vděčné roli prince Vladimíra by jim hravě ukradl společné scény.) Šoposká a Novák nejsou ovšem jen hezcí a herecky schopní, takže jejich role jim věříte, ale působí navíc svěže, chytře a zajímavě. Přirozenost navíc jejich postavám neubírá na důstojnosti: Vítek a Karolína jsou nevinným pohádkovým párem, který se nemůže nikdy dostat dál než k symbolickému polibku, jejich dětská okouzlenost je však současně pěkně sexy. Asi stěží mohu zapírat, že Ondřeji Novákovi už nějakou dobu držím palce: po Lidicích je pro mne Micimutr dalším důkazem jeho tvárného talentu směřujícího (jak doufám) k rodenovsky efektní úspornosti. Ta se pak může uplatnit stejně dobře v dramatu jako v "oddechovém" žánrovém filmu, ve kterém se řada českých herců vůbec neumí pohybovat, aniž by byla směšná. Novákovi uvěříte i to udatné šermování s 3D drakem.

Třiatřicetiletý Vít Karas je pak obdařený režijním talentem neobvyklého druhu: přirozeněji než humorné scénky založené na dialogu mu vycházejí "vážné" (akční, dramatické) žánrové momenty. Všechno se mu ještě úplně nevede, ale jeho krásné pohádkové krajiny dýchají životem, jeho současnost nevypadá hloupě a dění na královském zámku nepůsobí ani s omezeními nízkého rozpočtu nudně. Je zjevné, že Karas dokáže zajímavě vyprávět: nespoléhá jen na první plán, v jeho obrazech se pořád něco mele a hýbe... A nedělají mu problémy filmové triky. Micimutr tak představuje v rámci domácí pohádkové tvorby uplynulého dvacetiletí příjemný nadstandard. Poklad české filmové pohádky tak rozhodně nebude kontaminovat falešným rodinným stříbrem.

ČR 2011, 89 minut
Režie: Vít Karas
Scénář: Irena Dousková
Kamera: Pavel Berkovič
Hudba: Ondřej Brousek
Hrají: Ondřej Novák ( Vítek), Libuše Šafránková (Micimutr), Marika Šoposká (Karolína), Josef Weinzettel (Jirka), Jiří Bartoška (král), Jaroslava Kretschmerová (královna), Vojtěch Dyk (Vladimír), Martin Dejdar (Pepé), Bára Poláková, Kristina Lukešová (komorné), Jiří Ployhar (ceremoniář)
Premiéra: 17. 11. 2011

(Tento text vyšel v kratší podobě v Lidových novinách. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

středa 16. listopadu 2011

Spielberg a spol.

Akční komedie Tintinova dobrodružství si od konce října vede v kinech obecně velmi dobře (i když v Čechách ji vytlačila z čela žebříčku tržeb komedie Alice Nellis Perfect Days - i ženy mají své dny). Nový snímek režiséra a producenta Stevena Spielberga americká premiéra teprve čeká: hravá, vtipná a formálně brilantní adaptace klasických comicsů Belgičana Hergého má totiž být v zemi svého vzniku vánočním hitem. Snímek (jehož rozpočet se odhaduje na 160 milionů dolarů) pracuje nápaditě s vypravěčskými možnostmi formátu 3D, které si Spielberg jako režisér vyzkoušel poprvé. Jeden z dlouhodobě nejúspěšnějších hollywoodských tvůrců se nevrhá do nových dobrodružství bez rozmyslu a možnosti 3D si otestoval v rámci svých letošních produkčních aktivit. Ty zahrnovaly nejen nevídaně výdělečné třetí Transformers, ale i nepříliš úspěšnou westernovou sci-fi Kovbojové a vetřelci a vyprávěnku o boxujících robotech Ocelová pěst (která přišla do českých kin 10. listopadu).

Tintin dokazuje, že Steven Spielberg stále ještě má co říct k tomu, jak zapojit moderní technologie do žánrového vyprávění. Jeho film je navíc ryzí a vědomou eskapickou podívanou - dokonalým únikem z tíživé všednodenní skutečnosti. Režisér, který oslaví 18. prosince pětašedesátiny, tak zůstává věrný tomu typu vyprávění, které pomáhal koncipovat během své čtyřicetileté režisérské kariéry. Do světa filmu totiž vstoupil v roce 1972 kinoverzí svého veleúspěšného televizního thrilleru Duel. Formát inteligentně rozehrané žánrové zábavy je se Spielbergovým jménem spjatý prostřednictvím legendárního žraločího thrilleru Čelisti (1975), sci-fi o návštěvě z vesmíru E.T.-Mimozemšťan (1982) nebo fantaskního dinosauřího dobrodružství Jurský park (1993).

Spielberg, jehož majetek se dnes odhaduje na tři miliardy dolarů, je navíc typickým příslušníkem své filmařské generace. Ta začala tvář americké kinematografie měnit v 70. letech prostřednictvím nových, vzrušujících vypravěčských i produkčních konceptů. Výjimečné tvůrčí ambice ve spojení s novým ekonomickým uvažováním daly vzniknout konceptu filmové zábavy, který platí dodnes. A Spielberg a spol. v něm dodnes mají důležité slovo.

Začátky a pády

Spielbergovu generaci zplodila energická 40. léta a formovala éra poválečné ekonomické prosperity. Cestu k profesionální kariéře jí prošlapali režiséři, scenáristé a filmaři, kteří do zatuchlého prostředí americké továrny na sny vnesl svěží povětří v 60. letech. Po rozpadu klasického studiového systému opřeného o dominanci několika velkých subjektů na trhu Hollywood procházel krizí.

Nové rebelské nálady vnesly do filmu moderní vypravěčský styl i dosud tabizovaná témata drog, sexu a násilí. Erbovním filmem konce 60. let se stala road movie Bezstarostná jízda, kterou Dennis Hopper a Peter Fonda pořídili na koleně jako kamarádský projekt za 360 tisíc dolarů, celosvětově však utržila 60 milionů. Pro producenty se stala jedním z důkazů, že stojí za to dát mladým filmařům důvěru. Spielberg a spol. byli vesměs absolventy nových filmařských programů na prestižních univerzitách a změna situace je zastihla připravené. Když se na počátku 70. let začali dostávat ke slovu, ukázalo se, že mají zřetelnější komerční myšlení než jejich o něco starší kolegové. Neměli v úmyslu rozpoutat revoluci ve filmovém průmyslu: chtěli především prostor pro to, aby dokázali, co umějí. Představa, že se jednou sami stanou filmařskými magnáty, jim tehdy ještě nepřišla na mysl. Osvědčili se v rámci levných, většinou umělecky laděných projektů. Jakmile však dostali k dispozici víc prostředků, začali to rozjíždět ve velkém stylu.

Bláznivá komedie Co dál doktore? dnes prakticky zapomenutého Petera Bogdanoviche se stala třetím nejvýdělečnějších titulem roku 1972. Martin Scorsese příběh vietnamského
veteránaTaxikář (1976) pořídil za 1,3 milionu dolarů,
přičemž tržby byly 28,2 milionu. George Lucas sice debutoval divácky nevděčnou vizí totalitní budoucnosti THX 1138 (1971), jeho generační tragikomedie American Graffiti (1973) však s rozpočtem tři čtvrtě milionu přinesla do pokladen kin 118 milionů. Nejvíc osnil Francis Ford Coppola, jehož rozmáchlé mafiánské dramat Kmotr (1972) se postaralo o jeden z nejoslnivějších výdělků 70. let: celosvětově si přislo na 245 milionů. Kmotr se stal prototypem nového typu vyprávění – formálně zajímavého, opřeného o znalost žánru i odvahu si s tím efektně pohrávat.

Už v tomto období si Spielberg budoval výjimečné postavení: televizní thriller Duel (1971) po řídil za 450 tisíc dolarů, ale byl tak divácký úspěšný, že se mohl s lehkými úpravami hrát i v kině. O čtyři roky později natočil první hollywoodský moderní blockbuster – Čelisti, které přinesly na tržbách rekordních 470,6 milionu. Spielbergovská generace se však nevyhnula střetu s ekonomickou realitou, který zbrzdil jejich velikášské sny. Protože se zdálo, že noví filmaři znají recept na úspěch, velká studia neváhala investovat do nákladných velkofilmů ve stylu klasického Hollywoodu. Producenty strhla vidina obrovských zisků srovnatelných s výdělky Jihu proti Severu (1939), který je – když zohledníme inflaci v cenách vstupenek – s výdělkem 1,6 miliardy dolarů dodnes největším kasovním trhákem všech dob. Formát velké podívané s hereckými hvězdami, odehrávající se v nějakých atraktivních starých zlatých časech, však vyžadoval mnohem víc, než jen talent, odhodlání a lásku k filmu.

Steven Spielberg sice naplnil očekávání sci-fi Blízká setkání třetího druhu (1977), jeho bláznivá komedie z druhé světové války 1941 (1979) se však divákům vůbec nelíbila. Plánovaný rozpočet psychologického muzikálu New York, New York (1977) vzal Martin Scorsese útokem už během natáčení úvodní sekvence, ale navýšená - čtrnáctimilionová - částka se dočkala v pokladnách amerických kn jen velmi chabé satiskakce (tržby 13,8 milionu). Také Coppola nesplnil očekávání spojovaná s ambiciózním filozofickým dramatem z vietnamské války Apokalypsa (1979). Synonymem zklamání velkých studií ze spolupráce s druhou generací Nového Hollywoodu se ovšem stal epický western Brána nebes (1980). Nepovedený film Michaela Cimina měl na svou dobu obrovský rozpočet 44 milionů dolarů, ale v amerických kinech vynesl jen 3,4 miliony. Tyto snímky už během natáčení charakterizovalo navyšování už tak vysokých rozpočtů. Do kin byly uvedeny ve zkrácené podobě, o jejíž podobu se postarala nespokojená vedení studií. S odstupem času ovšem o žádné ukázkové propadáky nejde: v kinech a především na videu se objevily znovu, většinou v původní, nezkrácené verzi, a našly si miliony nových, oddaných (a platících) fanoušků.

Koncept úspěchu

S realizací svých velikášských snů se dokázal vypořádat George Lucas, který v rámci vlastní produkční společnosti Lucasfilm stvořil zázrak jménem Hvězdné války (1977). Fantazijní vesmírná sága, která se posléze stala součástí šestidílné série, se obešla bez hereckých hvězd, ale využila možností nových technologií. V historickém žebříčku rekordních výdělků dodnes šlape na paty Jihu proti Severu: stála přitom pouhých 11 milionů dolarů. On a Spielberg v 80. letech nabídli Holllywoodu nový koncept úspěchu, řadu jejich kamarádů a kolegů však ekonomická realita vycentrovala na okraj diváckého zájmu. Třeba dvaasedmdesátiletý Francis Ford Coppola je dnes autorem menších, podivínských snímků a veřejnost ho zná především jako producenta filmů své talentované dcery Sofie. Coppolova starší díla jsou ovšem kultovní záležitostí - a navzdory svým chronickým sklonům k bankrotům to byl právě on, kdo kdysi ukázal cestu k nezávislosti celé generaci. Ta vedla přes vlastní firmu, plně autonomní v tvůrčí oblasti, ale dlouhodobě a těsně navázanou na velká produkční studia a distribuční společnosti.

historii filmové produkce nejde o novinku, dnešní nejvlivnější režiséři jsou ovšem ve svých filmech výrazně víc finančně zainteresovaní. Jejich jména navíc představují „hvězdnou“ značku, kterou jejich obchodní partneři musejí respektovat. Steven Spielberg tak už v roce 1981 spoluzaložil společnost Amblin Entertainment, která nejčastěji spolupracuje s giganty Universal a Warner Bros. O třináct let později stál u zrodu studia DreamWorks, které se ve velkém zabývá i produkcí a distribucí, a to nejen filmů, ale i videoher a televizních programů. Na svém kontě má víc než desítku filmů, jejichž tržby přesáhly magickou stomilionovou hranici. Obě firmy se sice podílejí na výrobě a uvádění Spielbergových děl, své zisky ovšem generují ze spolupráce s desítkami dalších tvůrců. To dělal Spielberg už od začátku 80.let. Mnozí z těch, kterým pomohl na startu, se vyprofilovali v úspěšné filmaře.

V žebříčku nejvlivnějších režisérů současnosti tak vedle Spielbergova jména figuruje i Ron Howard: jeho tvorba je sice umělecky dost rozporuplná, Šifra mistra Leonarda nicméně vydělal celosvětově víc než tři čtvrtě miliardy dolarů. Ani Chris Columbus si dnes co do filmařské zajímavosti nestojí příliš dobře, stál nicméně u zrodu fenoménu filmových adaptací Harryho Pottera. Nejvýznamnější osobností vzešlou ze Spielbergovy produkční stáje je dnes Robert Zemeckis, jemuž v 80. letech získala popularitu trojice sci-fi komedií Návrat do budoucnosti. V novém tisíciletí se ovšem rozjel v rámci vlastní společnosti ImageMovers zaměřené na digitální technologie. Polární expres (2004) či Vánoční koleda (2009) sice nebyly jednoznačnými kasovními trháky, po technické stránce jim však nelze upřít průkopnický charakter.

Průkopníkem v oblasti technologických novinek ovšem zůstává Spielbergův vrstevník George Lucas. Jako režisér má sice na svém kontě jen šest filmů, majetek odhadovaný na dvě miliardy dolarů však vygeneroval prostřednictím firmy Lucasfilm, na niž navázal své novátorské aktivity v oblasti digitálních technologií (filmové triky - společnost Industrial Light & Magic, zvuková postprodukce – společnost Skywaler Sound, audiovizuální systém THX). Lucase svazuje se Spielbergem letité přátelství, jež se promítlo především do jejich spolupráce na velezajímavé sérii příběhů o archeologovi-dobrodruhovi Indianu Jonesovi. Na čtveřici snímků, které vynesly 1,9 miliardy dolarů, se Lucas podílí jako autor námětu a producent.

Spolupráce mezi dvěma úspěšnými filmařskými magnáty je založená na sdílení podobných hodnot, což je příznačné pro celou druhou generaci Nového Hollywoodu. Spielberg, Lucas či Martin Scorsese (který se produkci nevěnuje, ale patří k nejvlivnějším filmařům současnosti) nikdy neztratili vědomí souvislostí. Neinvestují jen do prvoplánově lukrativních projektů, ale i do oblasti filmového archivnictví, vědy, výchovy a vzdělávání či do technologického vývoje. Přirozená je pro ně podpora artové produkce i obohacování týmů o nové, mladší spolupracovníky. Je jen logické, že Spielberg se v roce 2007 spojil s hitmakerem Michaelem Bayem a stal se producentem jeho mimořádně úspěšné sci-fi trilogie Transformers.

Na Tintinových dobrodružstvých (která mají být prvním dílem plánované trilogie) se zase produkčně podílel novozélanský filmařský zázrak Peter Jackson, kterého mezi nejúspěšnější filmaře současnosti katapultovala fantasy trilogie Pán prstenů. Spielberg byl naopak výkonným producentem Jacksonova melodramatu Pevné pouto (2009). A jízda pokračuje: do spielbergovské stáje nyní nově přibyli Jon Favreau, Stephen Sommers či J. J. Abrams - režiséři, kteří si už stačili získat jméno a respektují Spielberga jako staršího mentora, jenž kdysi ovlivnil jejich představy o filmařské práci. Sci-fi Super 8 tak J. J. Abrams pojal jako filmařskou poctu právě Spielbergovi.

(Tento článek jsem napsala do týdeníku Euro, kde také vyšel. Redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde, na blogu.)