Francie bývá považována za kolébku kinematografie. V prosinci 1895 bratři Lumièrové realizovali v Paříži první veřejné filmové představení, ale centrum novorozeného filmového průmyslu se rychle přesunulo do zámoří. Americká kinematografie si své dominantní postavení udržuje dodnes, filmová Francie však stále ještě obhajuje svůj „umělecký“ status a zachovává si na kontinentě silnou ekonomickou pozici. Frankofonní trh je ovšem relativně malý a filmy, které s nepřehlédnutelnou státní podporou produkuje, se nemohou nikdy masivně prosadit u většinového amerického publika, které nerado čte titulky.
Nejlogičtější řešení situace – koprodukce s Velkou Británií a rozšíření výroby anglicky mluvených snímků – se u francouzských producentů ještě relativně nedávno netěšilo velkým sympatiím. Stejně konzervativně Francie dlouho přistupovalo k možnosti propojit filmovou produkci a distribuci se „sousedními“ oblastmi – televizí a domácím kinem. Tato uzavřenost se nikdy netýkala zahraničních tvůrců, které Mekka artové produkce vždycky přijímala za své: kdysi se pyšnila Poláky Romanem Polanským a Krzysztofem Kieślowským, dnes adoruje Argentince Gaspara Noého. Už nějakou dobu si ovšem Francouzi zakládají i na tom, že jejich tvůrci a herci se dovedou prosadit v USA. Vedle Francise Vebera, jehož vtipné a sofistikované scénáře inspirovaly řadu hollywoodských předělávek, se ovšem synonymem zámořského úspěchu stal i současný nepřítel kvalitního domácího filmu číslo jedna - režisér Luc Besson. Ten se stal nejnenáviděnějším mužem filmové Francie před jedenácti lety, kdy založil společnost EuropaCorp.
Společnost začala do kin uvádět ryze oddechové, levné snímky, na které se diváci jen hrnou. Akční tasemnice Taxi (která se vypracovala ke čtyřem dílům), thrillerová série Kurýr (tři díly) či dvě sci-fi Okrsek 13 jsou po scenáristické stránce odfláknuté a przní divácký vkus. Navíc se nijak netají tím, že se zhlédly v hollywoodském žánrovém prostředí. Někdy zní z plátna francouzština, jindy angličtina (ve které se realizuje zhruba třetina produkce studia EuropaCorp.). Nenávidět bessonovskou fastfoodovou produkci patří k dobrému tónu. Proklínaný komerční Satanáš ovšem svým kritikům nic neusnadňuje: ve svém režisérském a producentském portfoliu mixuje zapomenutelný brak se ambiciózními a neziskovými projekty, které si zjevně vidí dál než na špičku nosu, obdařeného jinak vytříbeným smyslem pro výdělek. Luc Besson ignoruje všechny dosavadní zvyklosti, expanduje do nových oblastí a čile pracuje na tom, aby EuropaCorp proměnil v prosperující srdce filmové Evropy. Inu – hotová Apokalypsa.
Případ Besson
Pohrdat Lucem Bessonem se vžilo i v Čechách, situace je ovšem složitější. Odpor k pařížskému rodákovi (narozenému 18. března 1959), který se původně chtěl stát mořským biologem, vygenerovalo zklamání ke „zrady“ uměleckého poslání, jež se ve svých prvních filmech zdál naplňovat. Besson v roce 1983 debutoval černobílou postkatastrofickou sci-fi Poslední boj, která se obešla beze slov, ale nikoli bez režisérova pozdějšího oblíbeného herce Jeana Renoa. Také svými dalšími díly – thrillerem s pařížského metra Podzemka (1985), poetickou tragikomedií o soupeření dvou potápěčů Magická hlubina (1988) a svébytnou „feministickou“ krimi Brutální Nikita (1990) – Besson demonstroval svou sounáležitost s dobovými trendy. Besson, Leos Carax a Jean-Jacques Beineix v rámci stylu nazývaného cinéma du look, kladli důraz na efektní vzhled a inteligentně pracovali s divákovými emocemi.
Toto období se v Bessonově kariéře uzavřelo celovečerním poetickým dokumentem o proměnlivé kráse podmořského světa Atlantis (1991). Po stylové krimi o mlčenlivém zabijákovi Leon (1994), v níž po boku Jeana Renoa zazářila tehdy třináctiletá Natalie Portmanová, následoval obrazově opulentní Pátý element (1997). Ve fantazijní, anglicky mluvené sci-fi Besson potvrdil, že by se docela rád stal americkým režisérem: snímek s Brucem Willisem v hlavní roli utržil celosvětově 263,9 milionů dolarů a stal se nejvýnosnějším francouzským exportním titulem všech dob. Oproti předchozím režisérovým pracem ovšem postrádal lehce podvratné prvky, které předtím v Bessonových dílech přitahovaly i nekomerčně myslící diváky. Vysokorozpočtový historický spektákl Johanka z Arku (1999) se měl stát Bessonovým návratem do Francie, nelíbil se však ani režisérovým krajanům, ani anglofonnímu publiku.
Pokáním za tento vyprázdněný vlastenecký propadák měla být nízkorozpočtová černobílý esej Angel-A (2007), s níž ovšem kritika neměla slitování. Bessona v jejích očích už jednoznačně handicapovaly ryze komerční tituly, které začal produkovat pod hlavičkou EuropaCorp. Tu mu pomohl před jedenácti lety založit Pierre-Ange Le Pogam, který s ním spolupracoval už od Podzemky. Nápad založit nezávislou firmu nevznikl z idealismu: o komerčním potenciálu Bessonovy práce nebylo nikdy pochyb. Snímky, které realizoval v letech 1985-99, patřily totiž v novodobé francouzské historii k těm nejlukrativnějším.
Hledání úspěchu
EuropaCorp. se za jedenáct let existence pěkně rozrostla. Tajemstvím jejího úspěchu byla expanze do dalších odvětví: nevěnovala se jen produkci i distribuci filmů, ale i oblastem televize a domácího kina. Krize ji však přece jen těžce zasáhla, především na začátku uplynulého roku: mezi jejími nejnovějšími aktivitami proto najdeme i výrobu televizních seriálů v angličtině, kterou společnost stvrdila letos v září podpisem smlouvy se státním televizním kanálem TF1. Vidinu stability spojuje Besson i s oblastí filmové postprodukce (přidružná společnosti Digital Factory). Nejviditelnější aktivitou EuropaCorp. ovšem zůstávají filmy, pod kterými je podepsána jako producent. V prvním roce svého působení si na své konto připsala tři tituly, letos jich ovšem vyrobila už čtrnáct.
Mezi největší úspěchy společnosti patřil akční thriller 96 hodin (2009) s Liamem Neesonem v hlavní roli, který z pětadvaceti miliónového rozpočtu pořídil podívanou s celosvětovými tržbami 226,8 milionu dolarů. Slušně si na mezinárodním kolbišti vedly i jiné prvoplánové komerční projekty studia: Hitman (2007) nebo Kurýr 3 (2008). EuropaCorp. má svou pobočku v Japonsku a pyšní se tím, že s ní spolupracují největší herecké hvězdy Hollywoodu. Dokáže totiž oslovit Roberta De Nira, Jima Carreyho, Johna Malkoviche nebo Penélope Cruzovou…
Bessonova společnost má právo vidět budoucnost stále ještě dost růžově. Letos EuropaCorp. neuvedla letos do kin jen přihlouplou nekorektní komedii o dvou alžírských policistech Halal police d'État a animovanou 3D podívanou Příšera v Paříži, ale distribuovala i ultraartový projekt amerického režisérského mistra Terence Malicka Strom života, vítěze letošního MFF v Cannes. Sám Luc Besson si nepřestává v rámci společnosti přihřívat vlastní polívčičku: loni se prezentoval akčním comicsovým dobrodružstvím Tajemství mumie a třetím dílem dětského dobrodružství Arthur a souboj dvou světů. Napůl animovaný snímek měl v českých kinech premiéru 10. listopadu.
Nejnovějším Bessonovým režisérským počinem, který chystá do francouzských kin na sklonku listopadu, je ambiciózní životopisné drama The Lady s asijskou superhvězdou Michelle Yeohovou v roli barmské disidentky Aung San Suu. Příběh bojovnice za svobodu, v nemž si hlavní mužskou roli zahrál David Thewlis, přislazuje globální humanistický tón atraktivní milostnou zápletkou. Natáčel se navíc v angličtině a v britské koprodukci. Má tedy parametry díla, které může bezproblémově vstoupit na anglofonní trh.
Ten hodlá producent Besson oslovit příští rok i sci-fi thrillerem Lockout, natáčeným v Bělehradě, tedy levně, a realizovaným v angličtině, s americkými herci a v americké koprodukci. O tom, že zůstal vlastencem, ovšem hodlá Besson podat důkaz adaptací románu Victora Huga Muž, který se směje, ve kterém hlavní roli ztvární Gérard Depardieu. Největším projektem, který zakladatel EuropaCorp. podporuje, je ovšem La Cité du Cinema – obří filmový komplex, který vzniká na sever od Paříže, v Saint-Denis.
Bessonovo „filmové město“ má být ekvivalentem takových legendárních filmových studií, jakými jsou římská Cinecittá nebo londýnský Pinewood. Největší filmové studio v Evropě má začít fungovat už příští rok. Pod ochranná křídla přijímá symbolicky i filmovou školu École Nationale Supérieure, u jejíhož zrodu stál ve 20. letech sám Louis Lumière. Luc Besson totiž nezapomíná, že Francie je kolébkou kinematografie.
(Tento text jsem napsala pro týdeník Euro, kde také před časem vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)
Žádné komentáře:
Okomentovat