Prohledat tento blog

pátek 17. února 2012

The Artist

Komedii The Artist provází do českých kin pověst snímku, který láme kasovní rekordy i srdce nejzatvrzelějších udílečů výročních filmových cen. Snímek s odhadovaným rozpočtem 15 milionů dolarů od své listopadové premiéry vydělal celosvětově už 58 milionů. Tato částka samozřejmě není konečná: nepochybně ji navýší sedm prestižních britských cen BAFTA, které film ozdobily v neděli - nemluvě o Oscarech, na které má snímek Michela Hazanaviciuse políčeno hned v deseti kategoriích (včetně těch „hlavních“, pro nejlepší film, za režii, scénář a herecké výkony). Příběh odehrávající se v Hollywoodu na přelomu 20. a 30. let má na svém kontě mimo jiné i tři Zlaté glóby a ocenění z Cannes pro hlavního představitele Jeana Dujardina.

Pokud považujeme oscarovou soutěž za vyvrcholení „sezóny cen“, je The Artist nejžhavějších kandidátem na titul film roku 2011 – navzdory tomu, že jeho největším konkurentem zůstává s deseti oscarovými nominacemi Hugo a jeho velký objev zkušeného režiséra Martina Scorseseho. Oba snímky jsou přitom v mnohém podobné: tematizují totiž lásku ke kinematografii prostřednictvím příběhu, který odkazuje až k ranému dětství filmu. Zatímco Američan Scorsese odvíjí své vyprávění od díla francouzského filmařského průkopníka Georgese Mélièse, čtyřiačtyřicetiletý Francouz Hazanavicius se jako režisér a scenárista se odpichuje od postavy fiktivní hollywoodské hvězdy George Valentina. Oba filmy se vztahují k éře němého filmu, ale dramatickou základnu opírají – první v Paříži, druhý v Los Angeles – o počátek 30. let. Ten pro dnešní publikum klíčový hned ze dvou důvodů: tím prvním je fakt, že atmosféra dnešní globální ekonomická krize konvenuje se společenskými náladami provázejícími hospodářský kolaps po roce 1929. Tendruhý formuje skutečnost, že končí éra celuloidu a začíná éra digitální kinematografie, což je přelomové období, které ve filmové historii podle všeho odpovídá zániku němého filmu a nástupu zvukové éry.

Michel Hazanavicius si tak jako scenárista i režisér může pohrávat s jakýmsi totálním momentem krize: protagonista snímku The Artist považuje zvukový film za pomíjivou atrakci a nemůže a nechce se přizpůsobit novým podmínkám, takže se z uctívané a obletované herecké hvězdy během několika let mění ve frustrovaného, zapomenutého outsidera. O hospodářské krizi se ovšem ve filmu nemluví – nejen proto, že pracuje s prvky němého filmu a kromě toho, že je černobílý, využívá místo promluv postav mezititulky. Krize však číhá v pozadí vyprávění jednoznačně pojatého jako ryzí optimistická komedie, jež vypráví o Valentinově pádu, ale také o jeho vzkříšení: právě ve 30. letech totiž americká kinematografie stvořila nádherný koncept „únikové“ podívané, která z něj učinily průmyslové odvětví, které na krizi vydělávalo. Podobně je na tom i současný Hollywood, který diváky i dnes dokáže nalákat do kin na digitálně natočené snímky plné triků a realizované ve 3D.

The Artist popisuje danou situaci prostřednictvím kombinace hollywoodského a „evropského“ artového výraziva a vznikl ve francouzsko-belgické komprodukci, má však částečně americké herecké obsazení i štáb a byl připravován a natáčen v USA. Přestože důvtipně využívá řadu motivů i výrazových prostředků z dílny němého Hollywoodu, nestojí k současné americké továrně na sny v žádné opozici. Není podvratná, kritická či znepokojivá, nabízí naopak roztomilou a vtipnou podívanou změkčující podobu (jakékoli) krize. A ujišťuje nás, že ji dokážeme překonat s pomocí druhých (které ve filmu představuje hrdinův věrný psík, sluha Clifton a především úspěšná, milující kolegyně Peppy Millerová). A že nás taková krize ve výsledku dokonce povznese a posílí.

Pocta v infantilním stylu

Michel Hazanavicius se svým týmem studoval hollywoodskou klasiku a vzdává jí poctu desítkami roztomilých citací a odkazů: hrdina svým jménem odkazuje k hollywoodskému milovníkovi Rudolphu Valentinoovi, filmografií a stylem však upomíná na Douglase Fairbankse (kterému však nástup zvuku mimochodem zlomil profesionální vaz). The Artist ovšem nezmiňuje desítky významných herců a tvůrců, kteří přechod ke zvukovému filmu nezvládli, ani letitou, tragickou devastaci filmové řeči, ke které po nástupu zvuku došlo. Do kinematografické budoucnosti otevírá nadějeplný prostor, ať už muzikálovým finále či odkazy na magnum opus Orsona Wellese Občan Kane (1941) a či Vertigo (z thrilleru Alfreda Hitchcocka z roku 1958 si Hazanavicius občas okázale vypůjčuje hudbu).

Film je ak jakousi komplexní poctou americkému filmu, za skvostným, ale povrchním hračičkařením zaniká fakt, že vysokým žánrovým standardům svých vzorů nedostojí. Pocitově těží spíš z francouzské komediální tradice v poetickém stylu Jacquese Tatiho a Pierrea Étaixe než z němých grotesek (kterým vzdal v roce 1976 poctu Mel Brooks v Němém filmu). The Artist ovšem ani v rovině milostné romance dnešní diváky nemůže citově angažovat s takovou silou, jakou dodnes vyzařují rafinovaná, „dospělá“ díla Ernsta Lubitsche či Friedricha Wilhelma Murnaua. V rovině melodramatu se zdaleka nevyrovná bravurně minimalistickému němému opusu Akiho Kaurismäkiho Juha (1999).

Slabý příběh se totiž v panické hrůze z přílišné složitosti opírá o love story, jíž chybí skutečné překážky či konflikt. Dujardin je přesvědčivým Valentinem, ale Peppy Millerová v podání režisérovy manželky Bérénice Bejoové svou přepjatě komediální stylizací likviduje možnost skutečné romance. Zatímco Valentinovo utrpení vyhlíží v rámci dobových i současných hollywoodských konvencí celkem přesvědčivě, milostný příběh je podán bez originality a vášně, příznačných pro nejvzrušivější snímky daného období. Ani pokud jde o téma souboje němé a zvukové éry, nesahá The Artist ani po kolena klasickému muzikálu Zpívání v dešti (1952). Záměrně infantilní rovina, na které The Artist vzdává hold fenoménu filmu, ovšem nic nemění na tom, že svou „poučeností“ a technickou hravostí potěší každého znalce filmu.

Masový úspěch Hazanaviciusova snímku má však kořeny zcela jinde: The Artist totiž umožňuje většinovému publiku pocítit, že je chytřejší, než kdy ve skutečnosti může být. Miliony diváků, kteří možná nikdy v životě neviděli žádný němý ani černobílý snímek, se totiž na něm baví s pocitem, že jde o snímek složitý, historizující a intelektuálský. Tvářit se jako "art" a fungovat jako útěšný mainstream - to je pozoruhodný výkon. Nebude proto vůbec divu, když dravá marketingová strategie amerického distributora, společnosti Weinstein Company, dotlačí tenhle milý, ale značně přeceněný snímek až na oscarové výšiny.

The Artist
Francie/Belgie 2011, 100 minut, titulky
Scénář a režie: Michel Hazanavicius
Kamera:Guillaume Schiffman
Hudba: Ludovic Bource
Hrají Jean Dujardin (George Valentin), Bérénice Bejoová (Peppy Millerová), John Goodman (Al ZImmer), James Cromwell (Clifton), Penelope Ann Millerová (Doris), Missi Pyleová (Constance), Malcolm McDowell
Premiéra: 16. 2. 2012

(Tohle je delší verze textu, který jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

2 komentáře:

  1. ano, děkuji za tento pohled! už mi připadalo, že jsem sám, koho tento lehký midcult úplně nenadchnul. ať žije Lubitsch!
    Ondra

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den, měl bych prosbičku. "Pohádal" jsem se kvůli poslednímu odstavci, který já pokládám za pouhé plácnutí do vody, zatímco má oponentka vás vytrvale brání :)

    Mohla byste vysvětlit, na základě kterého pozorování jste dospěla k tomuto závěru? Šlo o zaslechnutou (ideálně dohledatelnou) konverzaci lidí, jakkoli šířený názor či doporučení lidí, či cokoli? Též mi přijde podivné, že nejste sama, kdo se k tomuto závěru dopracoval ačkoli pro něj nevidím jedinou indicii. Přijde mi nerealistické, že by se lidé mezi sebou chvástali a povyšovali v očích druhých tím (či sami před sebou), že shlédli němý film (obávám se, že řadě kolektivů by si takto mohli spíše uškodit ...). Celé napsáno způsobem nepřipouštějící omyl či pochybnost, přesto nevidím jediné zdůvodnění této domněnky.

    Jde mi konkrétně o tyto věty:

    Masový úspěch Hazanaviciusova snímku má však kořeny zcela jinde: The Artist totiž umožňuje většinovému publiku pocítit, že je chytřejší, než kdy ve skutečnosti může být. Miliony diváků, kteří možná nikdy v životě neviděli žádný němý ani černobílý snímek, se totiž na něm baví s pocitem, že jde o snímek složitý, historizující a intelektuálský.

    předem děkuji.

    OdpovědětVymazat