Prohledat tento blog

pátek 6. července 2012

Hanekeho Láska

Emanuelle Rivaová jako Anne 
Pokud tvorbu Michaela Hanekeho poměřujeme festivalovými úspěchy a nejrůznějšími oceněními, reprezentuje v posledních letech evropskou filmařskou špičku: po historickém dramatu Bílá stuha si z MFF v Cannes odvezl už druhou Zlatou palmu – za psychologické drama nazvané jednoduše Láska. Příběh starého manželského páru, který akceleruje ženina smrtelná nemoc, je sice (na rozdíl od klinické sociálně-psychologické studie Bílá stuha zasazené do historických kulis) komorním dramatem - Haneke se v něm ovšem znovu potvrzuje jako autor, který dokonale ovládá emoce i myšlenky prostupující prostor mezi divákem a filmovým plátnem.

Jean-Louis Trintignant jako Georges 
Láska dobře zapadá do Hanekeho filmařského světa už proto, že podobně jako v Pianistce je protagonistkou učitelka hudby: svět elegantní Anne však nedevastují temné běsy sexuální frustrace, ale těžká nemoc. (S Pianistkou navíc Lásku spojuje obsazení Isabelle Huppertové, tentokrát do role třetí a prakticky jediné další postavy vyprávění – dcery ústředního páru). Podobně jako ve filmu, který Hanekemu přinesl uznání v roce 2001, pak vážná hudba slouží divákovi jako „dokonalá“ a neotřesitelná jistota, která není ohrožována dezintegrací protagonistky: Anne, která postupně podléhá ochrnutí, se ani nepokouší usednout ke klavíru, a dokonce hudbu posléze odmítne i poslouchat. Svět, kterému se Anne oddala na celý život, se jí okamžitě a navždy uzavírá: mezi úvodním koncertem, kterého se manželé společně zúčastní, a návštěvou bývalého žáka šokovaného Anninou proměnou zeje tichá, temná propast tragédie, kterou představuje odloučení umírajícího člověka od jeho celoživotní profesní aktivity. Měřítko, jež může a nemusí poskytovat divákovi katarzi, představuje i další druh umění přítomný ve zprvu elegantním, pohodlném a rozlehlém bytě hrdinů (jenž tvoří v podstatě jediné, pozvolna se měnící prostředí vyprávění) – staré obrazy, které svými radostnými, přírodními tématy tvoří nedotknutelný protiklad k dramatu totální devastace, ke kterému dochází v životě protagonistů.

Dcera Eva v podání Isabelle Huppertové 
Hrdinou Lásky ovšem není Anne: jakkoli je vynikající i drásavý herecký výkon Emanuelle Rivaové (která byla shodou okolností letos na MFF v Karlových Varech k vidění i v Melvilleově Knězi Léonu Morinovi z roku 1961), Haneke divákovu pozornost upoutává na postavu hrdinčina manžela Georgese v působivě decentním podání Jeana-Louise Trintignanta. Podobně jako v jiném režisérově filmu, psychologickém dramatu z roku 2005 Utajený (jehož hrdinové se mimochodem jmenují stejně), i v Lásce se otřásá pod tlakem okolností letitý, láskyplný a zdvořilý vztah dvou kultivovaných, inteligentních partnerů, založený na sdílení stejných hodnot. Tento proměněný vztah se postupně dostává do naprosté izolace a dokonce do opozice vůči okolnímu světu, a to včetně nejbližší rodiny. Georges manželce po nezdařené operaci slíbí, že ji už nevydá napospas nemocniční péči: jeho další snahy postarat se o Anne se pak odvíjejí od snahy tento slib racionalizovat z hlediska finančně zabezpečeného muže, pro kterého je dostupná kvalitní domácí lékařská péče i laskavá sousedská výpomoc.

Anne se začíná vyrovnávat
s těžkou chorobou 
V jistém okamžiku se ovšem Georgesovo racionální jednání začne rozbíjet o Annin nezvladatelně děsivý zdravotní stav i její zjevné odhodlání zemřít: fyzicky i psychicky dezintegrovaná troska už vůbec nepřipomíná obraz kultivované „pianistky“, který si manžel přivolává na pomoc ve chvíli, kdy se rozhoduje pro řešení, jež je pro moderní západní společnost nepřijatelné. Georges diváka z klinického, reálného popisu situace nenápadně stahuje do neméně lakonického, ale už nereálného světa svých vizí, deformovaného „terminálním“ sdílením manželčina stavu. V Trintignantově podání pak hrdina zůstává spolehlivým emocionálním středobodem celého „nepříjemného“ vyprávění, jež pojem „láska“ zkoumá ve vypjaté, hraniční situaci a zbavuje ho veškerého romantického či melodramatického citového balastu. Hanekeho film je tak antitezí všech slzavých hollywoodských dramat o umírání, ale i protikladem jeho poetizace (takové, jakou letos ve Varech představoval japonský snímek režiséra Masaty Harada O mé matce, zasazující do přírodního koloběhu čtyř ročních období příběh rodiny hledající si cestu k pozvolna chátrající seniorce). 

Georges se - alespoň zprvu - na rozdíl
od manželky nevzdává poslechu hudby
Hanekeho Láska tak není snímkem, který by usiloval diváky dojmout: je nelítostnou a chladnou analýzou životní situace, do které se jednou velmi pravděpodobně dostane – jako potomek, partner i aktér – drtivá většina z nás. Otázku, proč Michael Haneke takový film natočil a proč se na něj vlastně máme dívat, do značné míry zodpovídá životní zkušenost každého konkrétního diváka: pro příslušníky starší generace tak bude mít jeho snímek pravděpodobně větší smysl než pro mladší publikum, pro které může být pouze výpravou do tématu, jehož důležitost a neodvratná aktuálnost jim zatím přirozeně uniká. V tomto ohledu Láska daleko přesahuje žánr intimního psychologického dramatu: je totiž rovněž podvratnou ťafkou západní společnosti, která by svůj úhledně uspořádaný, hezký a „civilizovaný“ hodnotový žebříček, opřený o racionalitu, výkon a zisk, měla začít konfrontovat s očekávaným stárnutím populace.

(Tento text věnuji památce svého otce, který zemřel den poté, co jsem film na MFF Karlovy Vary viděla.)

Amour

Francie/Německo/Rakousko 2012, 128 minut

Scénář a režie: Michael Haneke
Kamera: Darius Khondji

Hrají: Jean-Louis Trintignant (Georges), Emanuelle Rivaová (Anne), Isabelle Huppertová (Eva), Alexandre Tharaud (Alexandre), William Shimell (Geoff), Rita Blancoová (sousedka), Ramón Aguirre (soused)



Žádné komentáře:

Okomentovat