Prohledat tento blog

úterý 30. dubna 2013

Sezona letních blockbusterů: pěkná deprese

Star Trek: Do temnoty
Třetí Iron Man odstartoval sezonu letních blockbusterů, a vypadá to, že v Hollywoodu letos vsadili na temnotu. Ve filmu Shanea Blacka (vybíraného na režisérský post zřejmě i kvůli svému černému příjmení) trpí Tony Stark v obavě z nezvladatelného ohrožení lidstva stavy panické úzkosti - a i když to Robert Downey, Jr. hraje jako komedii, vlastně nejde o velkou legraci. A bude temněji: dokonce i hrdinové komediální Pařby na třetí budou na konci května léčit svého kamaráda z deprese způsobené otcovou smrtí. Režisér J. J. Abrams pošle nový Star Trek už podle podtitulu šupem rovnou "do temnoty" - a posádka Enterprise bude prý muset řešit útok z vlastních řad, který zdevastuje hvězdnou flotilu i její hodnoty. M. Night Shyamalan nám zpochmurní život postkatastrofickou sci-fi Po zániku Země - a přestože po Posledním vládci větru ho už nelze brát moc vážně, představa syna a otce Smithových zachraňujících společně poslední zbytky lidství působí dostatečně zlověstně.

Světová válka Z 
Zack Snyder s Mužem z oceli asi jen stěží může být temný - zrození létajícího hrdiny Supermana už z podstaty musí čišet optimismem (a nadějí na plné pokladny kin a další pokračování). S temnou akční sci-fi Světová válka Z režiséra Marca Forstera to naopak vypadá na pěknou depku: jediný přeživší reportér na světě (!) v podání Brada Pitta tady začíná pátrat po příčinách zombie-nákazy, která téměř vyhubila lidskou populaci. To by v tom byl čert, aby za tím nebyl nějaký ten tajný vládní experiment, která se svým ziskuchtivým původcům vymkl z rukou... Režisér Guillermo del Toro bude nejspíš už tradičně spíš barvitý než pochmurný, akční sci-fi  Pacific Rim - Útok na Zemi ovšem také hodlá vrhnout lidstvo na pokraj zkázy vinou útoků obrovských mimozemských potvor Kaiju, které se nečekaně vynoří z oceánu a chtějí jen ničit a ničit...

Protože Pádu Bílého domu režiséra Antoinea Fuquy v dubnu nikoho moc neuspokojil, zaútočí na sídlo americké hlavy státu v polovině července znovu samotný bůh masakru Roland Emmerich - a Útok na Bílý dům slibuje, že zlovolní a po zuby ozbrojení teroristé dostanou nakonec pěkně na budku od Channinga Tatuma v tílku. Letošní filmové léto tak odhadem - už podle všech těch temných, pochmurných plakátů - vypadá na excelentní přehlídku paranoidních obav z útoku vnitřního nepřítele a děsu z následků globální hospodářské krize. Vše v září završí režisér Edgar Wright s filmem The World's End, Navzdory názvu jde o komedii o pětici starých přátel, která hodlá všechny starosti utopit v pivu v legendární hospodě World's end.  Prý ovšem i tady nakonec půjde o přežití celého lidstva...

sobota 27. dubna 2013

Záhada Hory mrtvých

Parta studentů se chystá
do terénu (zemřít) 
Kdyby mediálním prostředím nekolovaly nevysvětlitelné „skutečné příběhy“, bylo by na světě mnohem méně veselo. Obdivovatelé strašidelných událostí, milovníci tajných vládních experimentů a cest časem – radujte se! Zlo opět sídlí ve starém, dobrém Rusku. Což je stejně konejšivé zjištění jako všechny ty konspirační teorie o ďábelských piklích ovládajících skrytě naši realitu. Co může totiž v dnešním chaotickém světě uklidňovat víc než představa, že za všechno mohou zlí mimozemšťané, zednáři nebo Václav Klaus – nebo že v nějakém zapadákově číhá na nevinné turisty rozpínavé zlo? 

Fotka Djatlova a jeho druhů
Právě z tohoto principu těží nízkorozpočtový horor Záhada Hory mrtvých, který v těchto dnech přichází do českých, kazašských a vietnamských kin (v drtivé většině civilizovaných zemí však putoval rovnou na video). Film režiséra Rennyho Harlina je dílkem ušitým na míru všem divákům, kteří se chtějí v mezích žánru lobotomicky pobavit - a v mezích „konspirační“ reality se mírně znepokojit. Jde o prostinký příběh pětice studentů z univerzity v Oregonu, která se vypraví do severouralských hor, aby za domácí úkol přišla na kloub tamní dávné tragédii. V únoru 1959 tady totiž devět mladých Rusů našlo smrt, jejíž příčiny nebyly nikdy uspokojivě vysvětleny. Průsmyk, ve kterém k neštěstí došlo, dnes nese jméno vedoucího výpravy, Igora Djatlova. Vyšetřování tohoto skutečného dramatu nakonec vyšumělo do ztracena s konstatováním, že události zavinila jakási nespecifikovaná vyšší moc. Spekulovalo se ovšem o tom, že devítka znetvořených mrtvol nalezených v improvizovaném stanovém táboře je výsledkem řádění paranormálních jevů, UFO, sněžného muže či sovětských vojenských vědců. 

Kdo se chce popást na hrůzných detailech, může si „Incident v Djatlovově průsmyku“ hravě vygooglovat – a konstatovat, že jeho dokumentace je nesrovnatelně působivější než fikční příběh Záhady Hory mrtvých.

Vraždící zombiové a jiná zábava 

Nevyvíjí se to dobře...
Záhada Hory mrtvých využívá populární hollywoodský žánrový model, ve kterém se nevinný výlet skupinky dobře naložených mladých lidí obého pohlaví zvrhne v hororovou vyvražďovačku. Pokud jde o zlo číhající v „exotické“ zemi bývalého sovětského bloku na zvědavce ze Západu, byla tady před osmi lety neméně béčková Jeskyně. Na mysli vám však asi vytane spíš Záhada Blair Witch (1999). Ta je stále velmi působivá díky navenek prostoduchému formálnímu nápadu: vyhlíží totiž jako sestřih „skutečného“ filmového materiálu, který hrdinové o své výpravě natáčeli a který byl náhodou nalezený po jejich zmizení. Proto se navzájem filmují i protagonisté Záhady Hory mrtvých: v mírně roztřesených záběrech tak sledujete, jak se partička rozvíjených amerických hochů a dívek konfrontuje s omšelou postsovětskou realitou, koštuje místní nápoje, nic nezjistí v místním blázinci a posléze lyžmo vyráží do hor…. Tam se kochá zasněženou krajinou, flirtuje, nezávazně plká u večerního ohně a nebere vážně výhružné drobnosti, předznamenávající finální masakr.

Oťukávací, „dokumentární“ část filmu trvá subjektivně nekonečně dlouho, poslední čtvrthodinka je pak jízdou plnou šokujících odhalení a zběsilé akce s (nevalnými) digitálními triky. Zombíci skáčou po stěnách tajného vojenského bunkru a brána času se otevírá silou myšlenky – a tato excitovaná přehlídka žánrových nesmyslů jistě probudí všechny, kdo dosud v teplém pohodlíčku multikina klimbali nad krabicí popcornu. Zatímco Záhada Blair Witch byla „náhodným“ hitem dvojice neznámých režisérů Daniela Myricka a Eduarda Sáncheze, na Záhadě hory mrtvých je možná nejzajímavější jeho režisér. Renomovaný Renny Harlin je Fin, který se v první polovině 90. let vypracoval v prominentnějšího Hollywooďana: ani pitominy typu pirátské komedie Ostrov hrdlořezů či Záhady Hory mrtvých mu z filmografie nevymažou pokračování Smrtonosné pasti, horolezecký thriller Cliffhanger či drama Dlouhý polibek na dobrou noc. Do rodných mrazivých pustin se ovšem Harlin vypravil už ve svém debutu Arktické peklo (1986). Slušný žánrový snímek vyprávěl o amerických studentech, kteří se během výletu do Finska rozhodnou překročit pro zábavu hranici do sovětské „země zla“… 

Zákeřní Rusové jsou zřejmě věční - a Renny Harlin se tak v Záhadě Hory mrtvých cachtá ve stejné řece jako kdysi. Vkročit do ní znovu ve stejném stylu ovšem nedokáže (a patrně ani nechce). Pokud vyloučíme možnost, že si z nás vyhořelý hitmaker ve svém novém filmu dělá legraci, máme tady jako na dlani příběh tvůrce, který prošel stejně hrůznou proměnou jako ve finále jeho hrdinové. Což je na Záhadě hory mrtvých to vůbec nejděsivější. 

Režie: Renny Harlin
Hrají: Holly Gossová, Gemma Atkinsonová, Matt Stokoe, Richard Reid, Luke Albright, Ryan Hawley 

Premiéra: 25. 4. 2013


čtvrtek 25. dubna 2013

Iron Man 3: "Své démony si vytváříme sami"

Hrdina a jeho druhé já:
Tony Stark a Iron Man 
Třetí Iron Man je dokonalým příkladem skutečnosti, že současný Hollywood jede v sériích: jde o druhé pokračování comicsové adaptace z roku 2008 a současně o pokračování filmu Avengers, ve kterém se loni sešli superhrdinové ze čtyř  různých předchozích filmů (Iron Man, Thor, Kapitán Amerika, Hulk). Pokud jde o vědomou strategii sérií, nasadila společnost Marvel laťku neskutečně vysoko a její činnost se stává čímsi jako historickým unikátem - i proto, že žádný z daných filmů není finančně ani autorsky podprůměrný a všechny jsou nadstandardně dobře obsazené. Celek pak drží pohromadě, nabízeje filmovou alternativu k marvelovskému spletitému a soudržnému kreslenému universu.   

Mandarín (Ben Kingsley) 
Iron Man 3 přitom funguje sám o sobě a neztratíte se v něm, i když neznáte nazpaměť předchozí dva díly. Je pojatý jako vyprávění Tonyho Starka někomu, koho uvidíte až po závěrečných titulcích (a standardní vtípek táhnoucí se celou sérií je tentokrát opravdu roztomilý). Tony se krátce vrací až do roku 1999, tedy před děj prvního Iron Mana, aby demonstroval titulní tezi, že "své démony si vytváříme sami". V tomto případě jde o vědce Aldriche Killiana (standardní Guy Pearce), jehož nabídku na spolupráci Tony tehdy odmítl, a o sličnou vědkyni Hansenovou, kterou chronický playboy využil jen jako společnici na jednu noc. Když se v současnosti objeví islámsky vyhlížející terorista Mandarin (vynikající Ben Kingsley), který začne deptat Spojené státy sérií ponižujících, vražedných útoků, ukazuje se, že Killian i Hansenová mají v jeho hře nepřehlédnutelnou účast. To však musí Tony teprve zjistit během pátrání, které je téměř detektivní a které ohrožuje i samotného prezidenta USA a bezpečnost a stabilitu státu.  

Tony se ocitá v ohrožení: panika
je zkrátka panika 
Pokud jde o démony, tím hlavním, který byl stvořen, je stále ještě Iron Man, tedy Starkův bojový oblek. Ten hrál důležitou roli už v prvním filmu (který považuji v rámci ironmanovské série stále ještě za nejlepší) a  trochu příliš otravoval v druhém dílu (který je z celé série zatím nejhorší).  zatímco v Iron Manovi 2 se Starkův vynález mnoho různých osob (včetně vládních vojenských specialistů) chtělo zneužít, Mandarin, respektive padoušský Aldrich, má navíc vlastní bojový arzenál: geneticky modifikované mutanty, kteří jsou Iron manovi víc než rovnocennými protivníky. 


Po útoku na Starkovo sídlo to
vypadá, že Tony zahynul
Motiv bojového obleku je ovšem i tentokrát hybatelem vyprávění: Tony, psychicky otřesený událostmi v New Yorku (Avengers), propadá záchvatům paniky a hekticky vytváří další a další verze své zbroje. Ta s pořadovým číslem 42 není nejpovedenější, ale zase je zdrojem množství komických scén. Není divu, že to ohrožuje i vztah s oddanou Pepper Pottsovou, která těžko snáší Tonyho výstřelky a nakonec na sobě nedobrovolně ledaccos změní, aby dala starému vztahu novou energii.  Přetažený superhrdina ovšem už dávno není sebestředným samotářem: získal smysl pro týmovou práci díky Avengers a tentokrát zapojuje do akce nejen věrného Rhodese a robota Jarvise, ale i chlapečka Erica, na kterého náhodně narazí během svého pátrání (ale nebojte se, tenhle motiv není zase tak vyděračsky roztomilý, jak to vypadá: jde  vlastně spíš o setkání dvou cynických kluků). 

Killian si dělá na Pepper jisté nároky 
Pokud jde o obleky, je zajímavou novinkou rozhodnutí tvůrců rozbít dvojici Stark/Iron Man: nová verze ovládaná na dálku se na Tonyho "obléká" po částech, což dovoluje častěji vidět jeho tvář a nevnímat ho jako dvě odlišné osoby, z nichž jedna je zcela bez mimiky. (O problému s kostýmem zahalujícím hrdinovu tvář jsem psala v recenzi předchozího dílu). To je skvělé, protože Robert Downey Jr. má konečně dostatek prostoru, aby vytvořil Starka jako celistvou, byť rozporuplnou osobnost (jejíž součástí je ve vyváženém poměru arogance, neuróza i šaškování). 

Tady už je třeba zdůraznit, že kvality třetího Iron Mana bezpečně jistí scenárista a režisér Shane Black (kterému jako spoluscenárista sekunduje zatím nevyprofilovaný Drew Pearce). Pochybovala jsem, že ve svém teprve druhém režijním opusu zvládne uřídit nákladný spektákl plný triků a akce, ale v tomto směru je film v pořádku - a mnohem důležitější je Blackův scenáristický přínos. Profesionál, který pomáhal v 80. a hlavně v 90. letech formovat současnou podobu akčního žánru (Poslední skaut, čtyři díly série Smrtonosná zbraň, Poslední akční hrdina, Dlouhý polibek na dobrou noc), si s příběhem ví znamenitě rady. Je v něm plno humoru a vtipných starkovských hlášek, má dynamiku a timing, postavy nejsou jednorozměrné a děj je přiměřeně složitý - tak, abyste ho pochopili a současně s nenudili. 

Rhodesův oblek získá
vlastenecký design 
Především má ovšem Iron Man 3 zcela jasný a dospěle zralý názor: v rámci linie s vytvářením vlastních démonů hraje důležitou roli i samotná Amerika s jejími traumaty a proviněními (a Shane Black to vezme pěkně od podlahy, od genocidy Indiánů po současnost). Vůbec nejlepší na tom ovšem je, že se vyprávění nezvrhne v politickou agitku, která by zatracovala panující establishment nebo ho naopak vychvalovala. Prezident je dle očekávání zachráněn, zlo potrestáno  a dobro odměněno, žádný vlastenecký či jiný kýč se ovšem nekoná - a s touto realistickou koncepcí souzní i odhalení, že terorista Mandarín funguje v rámci apolitické nabídky a poptávky. Třetí Iron Man má na comicsový film prostě výjimečně dobrý scénář a realizace ho nezkazila. Sezóna letních blockbusterů tak letos začala docela nadějně.  

Iron Man Three
USA 2013, 129 minut, dabing a titulky
Režie: Shane Black
Scénář: Shane Black, Drew Pearce
Kamera: John Toll
Hudba: Brian Tyler
Hrají: Robert Downery, Jr. (Tony Stark / Iron Man), Guy Pearce (Aldrich Killian), Gwyneth Paltrowová (Pepper Pottsová), Ben Kingsley (Mandarin), Don Cheadle (Rhodes / War Machine), Paul Bettany (Jarvis - hlas), Rebecca Hallová (Maya Hansenová), James Badge Dale (Eric), Jon Favreau (Happy), Mark Ruffalo, Stan Lee
Premiéra: 2. 5. 2013

úterý 23. dubna 2013

Znovu viděný: Nevinný

Velikánem filmu pro tenhle týden je v České televizi Luchino Visconti - a když jsem se dívala na Nevinného (1976), říkala jsem si, kdy jsem tenhle film mohla vidět poprvé. Bylo to asi brzo po jeho premiéře v březnu 1979, takže mi mohlo být tak šestnáct -  a díky kratičké scéně ve sprchách jsem vlastně poprvé v životě spatřila, jak vyhlíží nahý muž! To dneska samozřejmě i mně zní legračně: melasovitě dekadentní Nevinný jako nosič sexuální osvěty pro dospívající, slušně vychovávanou československou dívku - to je opravdu ten správný komentář k tehdejší zabednění době. Naháč nenaháč, adaptace románu Gabriela D’Annunzia nikdy nepatřila v rámci Viscontiho filmografie k mým oblíbeným filmům (mám jistě raději Smrt v Benátkách a Geparda, se kterým můžete mimochodem strávit páteční večer).  


Zatímco názory na filmy se s uplývajícím časem někdy  mění, některé pocity se našince pořád drží - a tak mi tenhle pompézní, film po všech těch letech připadá stejně odcizeně literární a nepříjemně chladný.  Nevinný je orgií povrchu: vytříbeně elegantní obrazy jsou napěchované krásným nábytkem, porcelánem, květinami a náležitě okostýmovanými herci, kteří prožívají drama nevěry a nevíry s distancí polobohů vzdálených jakýmkoli normálním citům. Postava Tulia Hermila (Giancarlo Giannini) s odstupem let vyhlíží ještě odporněji, protože jeho vztah s odcizenou manželkou (Laura Antonelliová) a odtažitou milenkou (Jennifer O'Neillová) podbarvuje režisérův všudypřítomný, přehlíživý postoj k ženským postavám. Ty jsou co do významu rovny naleštěným kusům nábytku, na čemž nic nemění scény milostné vášně ani okamžiky hlubokého utrpení, jichž jsou účastny.

Co na filmu zestárlo nejvíc,je vedle hudby Franca Mannina (oceněné kdysi Donatellovým Davidem) vnímání rovnoprávnosti mužů a žen    na filmovém plátně (i když o rovnoprávnosti pohlaví se ve filmu dokonce mluví). Sedmdesátiletý homosexuál Visconti se prostřednictvím kamery obsesivně popásá na tváři Gianniniho hrdiny, zatímco ta, která nejvíc strádá - Tuliova manželka Giuliana - je v příběhu jen objektem, jenž je pouze ozdobný - ať už v kostýmu nebo ve své nahotě. Nevinný je tak příběhem založeným na vztazích, kde je nejdůležitější vztah režiséra k jeho herci.  



sobota 20. dubna 2013

Maratón v Bostonu a Čtyři lvi

Čtyři lvi: teroristé se
chystají na maratón
V souvislosti s teroristickým útokem na maratónu v Bostonu se mi nepřestala vracet myšlenka, že by se specialisté z FBI při hledání pachatelů měli zaměřit na všechny diváky, kteří viděli komedii britského režiséra Christophera Morrise Čtyři lvi (2009). Mou recenzi na film najdete tady na blogu - zabývala jsem se v ní především  otázkou, zda se zobrazovaným fikčním událostem vůbec můžeme smát. Naprosto mi ovšem nepřišlo ne mysl, že by nějaké teroristy  skutečně mohlo napadnou vyrazit si s výbušninou na maratón a pokusit se tam odpravit co největší množství lidí. A že by vlastně mohlo jít - podobně jako ve filmu, který kulminuje na prestižním maratónském běhu v Londýně - třeba o nějaké naprosto obyčejné mladíky, kteří celkem svobodně požívali výhod hostitelské demokratické země.

Protože Morrisův film není žádný všeobecně známý blockbuster,  nezačala se otázka možné návodnosti  téhle drzé komedie přetřásat v médiích hned poté, co se zpráva o bostonské tragédii rozběhla mediálním světem. Kdyby ale devatenáctiletý Džochar Carnajev, který byl v souvislosti s podezřením z teroristického útoku zadržen, skutečně potvrdil, že Čtyři lvy viděl, nejspíš bychom měli na krku opravdu nepěknou situaci. Jako by nestačilo, že si prostší část zahraniční veřejnosti plete Česko s Čečenskem, kde prý rodina zadrženého a jeho bratra pobývala - a soudí, že u nás  pěstujeme teroristy.  

P.S. Je samozřejmě logické, že britský kanál Film 4 nebude příští pondělí Čtyři lvy vysílat (informace tady). A že bude zítřejší londýnský běh zahájen třiceti vteřinami ticha, které uctí oběti bostonského teroristického útoku.  

čtvrtek 18. dubna 2013

Nevědomí: narcistní kousek Toma Cruise (recenze se spoilery)

Technik Jack  (Tom Cruise) v designu jako z Top Gunu
Aby bylo hned na začátku jasno, seznam herců účinkujících v téhle nové sci-fi je matoucí: ve filmu Josepha Kosinského (TRON: Legacy 3D) hraje vlastně pouze Tom Cruise. Zbytek jsou jen působivé, fantazijní a hodně digitální obrazy, ve kterých hlavnímu představiteli ozdobně sekundují dvě sličné herečky a jeden ikonický, charismatický herec. Olga Kurylenková, Andrea Riseboroughová a Morgan Freeman jsou ovšem v Nevědomí zřejmě hlavně proto, že by vypadalo hloupě, kdyby na plátně byl Cruise úplně sám. Vlastně i to by šlo -  ve vyprávění totiž posléze hraje klíčovou roli klonování - a ten stejný, lehce neoholený, leč standardně asepticky designovaný Cruise se ve filmu objevuje v různých verzích. Cruiseovský hrdina je "sám se sebou" konfrontovaný v příběhu jen okrajově, autoři filmu - jakoby polovědomě - však budují jakousi komplexní, přízračnou fikční situaci, v níž se Jack stává finálním exemplářem ve vývoji lidského druhu. Zásahem shůry stojí hrdina na konci jednoho příběhu o pozemské lidské rase - a na začátku jeho pokračování. Připomíná to fetišizaci Keanu Reevese a příběh Nea z Matrixu  - což je jen jeden ze zdrojů, ze kterých tahle navenek dost originální sci-fi čerpá.

Ruiny New Yorku
Nejen díky velmi narcistně pojaté scéně ve sprše je Nevědomí jednou velkou Cruiseovou hereckou masturbací, ke které je filmové publikum přizváno v roli voyeura plného užaslého obdivu. Něco na té pozici asi bude, protože herec je ve svých padesáti letech nejzdatnější hollywoodskou mašinou na vydělávání peněz. Předvádění vypracované muskulatury v proudech třpytivé vody každopádně připomíná "samoúčelnou" kulturistickou prezentaci o to víc, že ji herec v akcích zase tolik  nepoužívá: na to mu příliš často vypomáhají zvláštní efekty. */ Tato prezentace má ovšem své místo v příběhu, který není vyprávěn lineárně a nutí diváka, aby o něm průběžně přemýšlel a dával si informace do nových, překvapivých souvislostí. Nevědomí není tak dokonalé a  spletité jako Počátek a tak zmatené a nedořečené jako Prometheus, zdá se mi nicméně, že máme na krku celý nový trend "komplikovaných" sci-fi příběhů, ve kterých je součástí atrakcí i zatahování diváka do jakési logické hry. Jinou zřejmou inspirací Nevědomí se mi zdají být i oba skvělé filmy Duncana Jonese - Moon a Zdrojový kód: motiv klonování a s ním spojené ztráty individuální paměti nabízí možnost rozvíjet tentýž příběh na různých postavách nebo různé variace na něj na postavě jedné.

Na vyhlídkové plošině Empire State
Building se odehrávalo finále
nejedné romantické komedie
Nevědomí začíná jako velmi jednoduše se tvářící story dvou posledních lidí na Zemi, zdevastované před časem vinou mimozemského útoku na Měsíc. Jack a Victoria jsou technici zajišťující provoz obřích hydrověží, zásobujících energií kosmickou základnu Tet, jež je přestupní stanicí na Titan, kam se stáhly zbytky lidstva. Do konce služby a cesty domů dvojici chybějí dva týdny, když se začnou dít věci: Jack stíhaný nepochopitelnými sny o jiné ženě v jiném čase a těžce závislý na představě návratu do pozemského světa začne jednat mimo rámec pracovních povinností. A v pátrání po tom, co se vlastně děje, se vymkne kontrole zosobněné nelítostně vlídnou šéfkou Sally, která s techniky komunikuje z Tetu. Protože bez spoilerů se o Nevědomí v podstatě nedá, zbývá podotknout, že ani vědec Neville ve sci-fi Já, legenda nebyl na zdevastované Zemi sám, takže vedle upjaté a chladné Victorie se dočkáte i ženy z Jackových snů - něžné Julie -, a mimozemšťané pokoušející se polapit Jacka a ničící roboty a hydrověže nejsou tím, čím se zdají být.  

Na liduprázdné Zemi se nachází  i
postava  ztělesněná
Morganem Freemanem
Autoři Nevědomí ovšem nakonec vše poskládali přehledně a zapamatovatelně. To bude nejspíš zvyšovat komerční potenciál filmu, ale diváka, který chce skutečně přemýšlet, to může zaskočit a dokonce rozesmát (ani nepamatuji, kdy jsem naposled u filmu dostala takový až hysterický záchvat smíchu). Ve finále, které prozrazuje bezradnost autorů ve stylu "jak to všechno skončit?", se totiž všechno uskupí do totálně harmonického a líbivě prezentovaného vzorce - a skoro všechny zajímavě rozvíjené nápady vezmou šmahem za své. Nakonec i vy jako divák možná zatoužíte všechno smáznout povrchním konstatováním, že ušlechtilá četba knih holt i v budoucnosti bude sloužit k rozvíjení lidské osobnosti. A že když se ve filmu vyskytují klony, lze postavu - bez ohledu na divákovy sympatie k individuálnímu vědomí jednotlivého exempláře -  bez problémů restartovat a nahnat ji vstříc totálnímu happy endu.

Což je všechno velká škoda u filmu, který se na začátku tvářil jako něco víc než jen popcornová chuťovka.

*/ Jde vlastně o celou typickou situaci současné filmové akce, kde sice účinkují herci s báječně vypracovaným svalstvem - ale na rozdíl od 80. a začátku 90. let je vinou nereálných triků vlastně divákovi bráněno v takové prosté, primitivní radosti, jakou je pohled na skutečné tělo rozpohybované v realitě. Nepřipomíná vám to rozdíl mezi erotickým a pornografickým filmem?  

Oblivion
USA 2013, 124 minut, titulky
Režie: Joseph Kosinski
Scénář: Joseph Kosinski, Karl Gajdusek, Michael Arndt. Arvid Nelson
Kamera: Claudio Miranda 
Hudba: M83, Anthony Gonzalez
Hrají: Tom Cruise (Jack),Olga Kurylenkoová (Julia), Andrea Riseboroughová (Victoria), Morgan Freeman (Beech), Melissa Leoová (Sally), Nikolaj Coster-Waldau (Sykes), Zoe Bellová (Kara), 
Premiéra 18. 4. 2013


neděle 14. dubna 2013

Star Wars - Návrat Jediho:znovu viděná původní verze


Přehlídka 70mm filmů v Krnově letos nabídla plno úchvatných zážitků (závistivé touhy vám určitě pomohou nastartovat stránky této jedinečné akce). Nesporné potěšení mi přinesla i původní verze starwarsovské šestky, tedy Návrat Jediho - promítaný z původní kopie z roku 1983! Na film režiséra Richarda Marquanda, který před třiceti lety ucelil předchozí dva filmy (Novou naději a Impérium vrací úder) do podoby trilogie, si už lze jen stěží vzpomenout. Zmizel totiž pod tlustým nánosem předělávek, kterými George Lucas původní kultovní trojici filmů změnil . Stalo se tak, jak známo, ve jménu jakési prapůvodní autorovy vize, kterou nešlo realizovat vinou nedokonalé dobové techniky. K tomu se přidala Lucasova pochybná snaha vyhovět estetickým a morálním standardům nové divácké generace (pročež se filmy staly více "politicky korektními") a touha sblížit trojdílný sequel s novými díly trilogie (1999-2005).

Část fanouškovské základny tuto novou podobu epizod IV-VI nikdy nepřijala - takže předpokládám, že na světě existuje možná pěkných pár desítek či dokonce stovek tisíc lidí, kteří by byli ochotni vraždit za naprosto jedinečné potěšení, kterého se tenhle víkend dostalo několika stovkám šťastlivců v Krnově (Návrat Jediho se hrál dvakrát, a podruhé, v sobotu 13. dubna, ho dokonce uvozovala beseda s Rickem McCallumem, jinak též producentem zmíněné, neblahé "zvláštní edice"). George Lucas před časem sliboval, že znovu uvede do oběhu původní verzi sequelové trilogie, ale nakonec od tohoto nápadu upustil - a protože nedávno své producentské portfolio včetně vize dalších dílů prodal společnosti Disney, pravděpodobně nikdy nedojde k jeho realizaci.

Vzhledem ke specializaci filmů, které se v Krnově každoročně uvádějí, šlo v případě Návratu Jediho samozřejmě o 70mm verzi (respektive o blow-up, tedy o příslušnou zvětšeninu původního formátu). Samozřejmě jsme film viděli v anglickém znění s těmi nejlepšími titulky (od Františka Fuky). Velice potěšující bylo, že kopie stará třicet let si navzdory uplynulému času zachovala úplné barevné spektrum (třeba drama Ve šlépějích Spasitele z roku 1968 už postihla zkáza, takže k vidění byla v sobotu dopoledne pěkná červená "cihla" a - což je znepokojivější - čas už začal hlodat i na - v neděli dopoledne promítané - kopii Smrtonosné pasti z roku 1988).

Pokud jde o technický stav Návratu Jediho, ze začátku to vypadalo opravdu dost bledě: zhruba prvních deset minut filmu za moc nestálo (změny obrazové struktury, barvy i zvukové stopy docela vystihuje  termín "octovatění"). Ale pak si všechno sedlo a divácký zážitek byl úchvatný. Já jsem Marquandův snímek z filmové kopie viděla promítat nejspíš naposledy  na pracovní projekci v Národním filmovém archivu někdy na konci 80. let - což je zážitek, na který se nelze moc odvolávat (plátno v komorní projekci NFA  je skutečně dost malé). Příběh Lukea Skywalkera a jeho přátel, kteří díky osobnímu nasazení pomohou rebelské Alianci zvítězit nad zlovolným Impériem, má v sobě pořád stejnou vypravěčskou energii (kterou bohužel postrádá celá, bezkrevně vypiglovaná Lucasova nová trilogie). "Medvídci" Ewokové z planety Endor jsou sice pořád stejně komicky roztomilí (a předznamenávají tak úlitby z dalších Lucasových filmů ve stylu Ja-Jara Binkse) - naštěstí jich však v rozhodující bitvě zahyne tolik, že vás to nestačí citově vydírat.

Měla jsem velkou radost z toho, že scény v endorském lese působí stále ještě velmi dobře - rozhodně nesrovnatelně lépe, než obrazy z planety Tatooine, kde mne zvláště naivní "gumová" podoba pišišvoirů na dvoře Jabby Hutta už trochu rušila. To ovšem nic nemění na tom, že vesmírné bitevní scény vypadají pořád znamenitě a že čas neubral vůbec nic na dojemnosti Yodově tichému skonu a na napínavosti  závěrečnému souboji Lukea Skywalkera s pokušitelským Palpatinem a váhajícím otcem Anakinem...

Jedno ovšem sledování Návratu Jediů - a s ním i ostatních dvou filmů z původní trilogie - bude už vždycky provázet: vědomí souvislostí načerpané z nové trilogie.  Do stejné řeky se totiž ani v Krnově podruhé vstoupit nedá.

pátek 12. dubna 2013

Jurský park 3D

Steven Spielberg si i v šestašedesáti letech udržuje pozici jednoho z nejzajímavějších žijících filmařů. To ovšem neznamená, že by si hodlal v klidu užívat penzijních bonusů spojených s postem obdivované, výdělečné a nevídaně vlivné celebrity. Koncept hollywoodského blockbusteru, který tento tvůrce katastrofickým hitem Čelisti pomáhal formovat už v polovině 70. let, pořád funguje - a sám Spielberg ho čas od času využívá. Autor E. T. – Mimozemšťana či trilogie série o Indiana Jonesovi ovšem už delší dobu své divácky vděčné projekty prokládá „malými“ snímky svého srdce typu dramatu Válečný kůň nebo životopisného Lincolna. 

Hranice mezi tím, co Spielberg točí pro diváky a co „pro sebe“, ovšem vlastně neexistuje – a právě od toho se odvozuje tajemství jeho úspěchu. Příznačné je v tomto smyslu rok 1993, kdy vzniklo jak zábavné dinosauří dobrodružství Jurský park, tak „vážné“ drama o holocaustu Schindlerův seznam. Spielbergovi jednu z největších profesionálních satisfakcí jeho kariéry přinesl jak obrovský divácký zájem o oba filmy, tak tři Oscary pro první a sedm pro druhý projekt. Jurský park, který měl americkou premiéru v červnu 1993 a do českých kin se dostal o tři měsíce později, jsme si tak zvykli vnímat pouze z komerční stránky: film s rozpočtem 63 milionů dolarů se díky celosvětovým tržbám 937 milionů stal historicky nejvýdělečnějším snímkem historie. (O prvenství ho čtyři roky poté připravil katastrofický hit Titanic. ) 

Dobrodružství opřené o klasický sci-fi nápad o „dobré“ technologii, která se může svým tvůrcům vymknout z rukou nebo být zneužita, se právě v těchto dnech vrací do kin. Starší divácké generaci umožní nostalgicky zavzpomínat na dobu před dvaceti lety (pro nás je to navíc doba, kdy se československá distribuce zbavená cenzury začala - v dobrém i zlém - sbližovat s evropským standardem). Mladšímu publiku se nabízí zážitek na velkém plátně: legendární hit mělo totiž možnost vidět nanejvýš v televizi a v domácím kině. 

Okamžik, kdy skupinka filmových hrdinů v čele s paleontologem Alanem Grantem (Sam Neill) stane tváří v tlamu zázraku genetickému inženýrství - živému dinosaurovi naklonovanému pomocí původní DNA, patří k formativním diváckým zážitkům uplynulého čtvrtstoletí. Jde o jeden z přelomových momentů světové kinematografie: dávno vyhynulá monstra totiž na plátně ožila s pomocí tehdy revolučních digitálních triků.

Dinosauři v novém 

Britský filmový kritik Tom Shone zabývající se postklasickým Hollywoodem prohlásil, že digitální triky v Jurském parku zahájily ve filmu stejně zásadní revoluci jako příchod zvuku v roce 1927. Historie je ovšem plná technických senzací, které rychle zestárly a uvolnily místo „lepším“ atrakcím - to, co pro Spielberga vytvořili specialisté ze společnosti Industrial Light & Magic, má ovšem nadčasovou hodnotu. 

Důvod je zřejmý: Steven Spielberg nikdy nepatřil k průkopníkům nových technologií ve stylu Jamese Camerona. Byl vžak vždy hravým a nápaditým vypravěčem, který tyto technologie využíval k tomu, aby posílil přesvědčivost svých fikčních světů. Jurský park nemůže zestárnout prostě proto, že jeho cílem nebylo předvádět technické hračky, ale vyprávět „velký“ příběh. 

Zábavní park s geneticky vygenerovanými vyhynulými tvory, který na opuštěném tropickém ostrově jako svůj srdeční projekt vybuduje milionář Hammonda (Ricahrd Attenborough), se stává modelovým pískovištěm pro příběh o cestě k dospělé zodpovědnosti. Skupinka hrdinů je formovaná jako pomyslná rodina, kde nechybí sličná paleobotanička (Laura Dernová) a dvojice dětí. Ve chvíli, kdy selžou všechna bezpečnostní opatření, musí osvědčit svou schopnost čelit animálnímu světu vymknutému z kloubů – a naučit se ho ovládat i láskyplně respektovat. 

Jurský park je tak v podstatě moralitou, což ho nezbavuje zábavnosti ani statutu Spielbergova velmi osobního projektu. Režisérovou filmografií probleskuje téma zodpovědnosti člověka ke světu, konkrétně k tomu, co dostal do opatrování nebo co sám probudil k životu - ať už v rovině technologií (sci-fi Minority Report či A. I.: Umělá inteligence, série o Indiana Jonesovi), politiky (Mnichov, Amistad, Lincoln) nebo rodiny. Právě v Jurském parku, inspirovaném románovým bestsellerem Michaela Crichtona, se všechny tyto roviny propojují. 

Režisérova zodpovědnost vůči vlastnímu dílu se navíc promítla i do rozhodnutí nabídnout nyní divákům módní konverzi původního filmu do formátu 3D, ale jinak ho neupravovat. Na rozdíl od E.T. – Mimozemšťana, který byl uzpůsobený současným politicky korektním standardům, tak může krvelačný T-Rex řádit stejně divoce za starých časů. Překlopení do stereoskopického formátu navíc není žádná mechanická fušeřina: pod dohledem Spielberga a kameramana Janusze Kaminského Deana Cundeyho trvalo celých devět měsíců a byly k němu využity nejmodernější technologie. 

I když 3D podívaná zrovna není vaším šálkem kávy, udělejte pro tentokrát výjimku. Navíc se tak můžete připravit na další, už v pořadí třetí pokračování, které hodlá Spielberg příští rok zaštítit jako producent.  

Jurassic Park 3D 
Režie: Steven Spielberg 
Scénář: David Koepp, Michael Crichton (podle románu Michaela Crichtona)
Kamera: Janusz Kaminski
Hudba: John Williams
Hrají: Sam Neill (Alan Grant), Laura Dernová (Ellie Sattlerová), Richard Attenborough (Hammond), Jeff Goldblum (Ian Malcolm), Samuel L. Jackson (Arnold), Joseph Mazello (Tim), Ariana Richardsová (Lex), Wayne Knight (Nerdy)
Premiéra: 11. 4. 2013 

Vodítko pro čtenáře líné číst text: Palec nahoru

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu, v rozšířené verzi, redakci děkuji.) 

čtvrtek 11. dubna 2013

Dávám tomu rok: pokus o jinou romantickou komedii

Vztah Nat a Joshe vypadá dokonale 
Americké romantické komedie mají dnes většinou tak standardní průběh, že jakákoli odchylka působí až nepřiměřeně osvěživě. Britská produkční společnost Working Title působí na trhu dvacet let, a za tu dobu uvedla do světa řadu snímků tohoto žánru, které daná pravidla nejen vytvářely, ale i podrývaly a narušovaly. Ve Čtyřech svatbách a jednom pohřbu (1994) se hrdinové rozhodli žít spolu až do smrti bez sňatku, v Notting Hillu (1999) se hollywoodská herecká hvězda snížila k obyčejnému knihkupci a Láska nebeská (2003) nabídla téměř kompletní katalog vztahů a postav romantického žánru.

Neuplynul ani rok... a už chodí
na manželskou terapii
Zmíněné snímky byly spjaté s osobností scenáristy a režiséra Richarda Curtise, který má na svém kontě i oba Deníky Bridget Jonesové a patří tak k nejvlivnějším a nejúspěšnějším autorům tohoto žánru. Zatím posledním Curtisovým scenáristickým dílem však bylo Spielbergovo drama Válečný kůň - a jeho comebackem se může v rámci "jeho" žánru stát Lásky čas, který se chystá do kin v květnu a který kombinuje sci-fi a milostnou romanci. Poslední romantickou komedií, kterou Working Title vyrobil, byl před pěti lety průměrně zdařilý, ale rozhodně ne vynikající film Určitě, možná. Dávám tomu rok je tak po delším čase návratem k žánru, který tuto společnost proslavil. Jejím scenáristou a režisérem je debutující Dan Mazer, známý díky spolupráci s komikem Sachou Baronem Cohenem (Borat: Nakoukání do amerycké kultůry na obědnávku slavnoj kazašskoj národu / 2006 – nominace na Oscara, Bruno / 2009).

Nat potkává Guye, Joshe to
táhne zpět k Chloe
Romantická komedie o mladém manželském páru, který během prvního roku soužití zjišťuje, že se k sobě nehodí, ovšem není žádným ujetým, bláznivým kouskem, ale pokusem chronicky známá pravidla trošku protřepat a oživit říznou mluvou a některými lehce střelenými scénami - a nabídnout divákovi trochu jinou pointu, než jakou si zvykl očekávat. Jinak je ovšem příběh manželů Nat a Joshe, kteří odhalí značnou nekompatibilitu svých povah a začnou koketovat s myšlenkou nevěry, podřízen známým schématům. Vedle ústřední dvojice (Rafe Spall a Rose Byrneová -  pár postrádající hereckou chemii) se tu objevuje Joshova bývalá americká přítelkyně Chloe (Anna Farisová) a Natin nový, americký klient Guy (Simon Baker) a pár dalších, vesměs nepříliš zajímavých vedlejších postav (výjimku tvoří energická Naomi v podání Minnie Driverové). 

Pro Dávám tomu rok platí, že snaha udělat něco jinak je sice chvályhodná, ale žádný zázrak se nekoná, když autorovi chybí timing a vkus a nedokáže sladit britské a americké herce v hlavních rolích (Rose Byrneová je sice Australanka, ale její herectví je hollywoodsky aseptické). Mazerův debut není vyslovená prohra, ale má k prohře docela blízko - což je škoda, protože nápad zkusit to znovu a jinak by společnosti Working Title docela slušel.

I Give It a Year
Velká Británie 2013, 98 minut, titulky
Scénář a režie: Dan Mazer
Kamera: Ben Davis
Hudba: Ilan Eshkeri
Hrají: Rose Byrneová (Nat), Anna Farisová (Chloe), Rafe Spall (Josh), Simon Barker (Guy), Minnie Driverová (Naomi), Jason Flemyng (Hugh), Stephen Merchant (Danny)

Premiéra: 11. 4. 2013


úterý 9. dubna 2013

Život s Kašparem: ledvina Jakuba Špalka

Sotva dozněl loňský úspěch Soukromého vesmíru, vrhla neúnavná Helena Třeštíková do kin současně další dva celovečerní časosběrné dokumenty - portrét romského hudebníka, novináře a aktivisty Vojta Lavička: Nahoru a dolů, a portrét divadelníka Jakuba Špalka Život s Kašparem. Prvního protagonistu sledovala šestnáct let, druhého víc než dvacet: umělecký šéf a ředitel, herec a režisér, spjatý s legendárním pražským souborem Kašpar, se do centra režisérčina zájmu dostal v listopadu 1989 coby jedenadvacetiletý student DAMU. Jednomu z hlavních iniciátorů tehdejších studentských protestů bude v květnu pětačtyřicet. Pokud něco film autenticky postihuje, pak je to právě proměna přirozeně charismatického, zapáleného mladého rebela (jak ho v roce 1993 ještě zachytil Jan Hřebejk v Šakalích letech) ve zralého, životem použitého, leč neméně charismatického muže, který svůj život bez váhání a pochybností zasvětil své práci.

Číšník Eda z Šakalích let
Navzdory názvu ovšem nový film Heleny Třeštíkové nijak komplexně neukazuje to, co se v uplynulých desetiletích dělo ve Špalkově profesionálním životě: z aktivit Kašpara ve filmu uvidíte jen nespecifikované útržky (a je tedy ideální, pokud si do sledování dokumentu můžete dosadit vlastní diváckou zkušenost.) O tom, že tato koncepce nemusela vycházet jen z režisérčina rozhodnutí, svědčí i dramatická scéna, ve které rozzlobený principál vykazuje filmaře ze svého divadla, protože zrovna nemá náladu na to, aby rušili jeho představení. (Po této epizodě nastala v natáčení několikaletá pauza, Třeštíková se však k objektu svého zájmu vrátila s citově zabarvenou zvědavostí i trpělivou umanutostí, které se jí dlouhodobě vyplácejí.) 

Občas to byl rodinný typ 
Podobně jako třeba v Soukromém vesmíru se tedy Helena Třeštíková ani v Životě s Kašparem neprofiluje jako zprostředkovatelka objektivních faktů a vydává se vlastní autorskou cestou, přičemž opět jistým způsobem vyděluje objekt svého zájmu z jeho  konkrétního profesního životaběhu. (Už v Soukromém vesmíru jsem postrádala základní informace o tom, čím a jak konkrétně se vlastně postavy živí a jaký je jejich sociální statut - což bylo tehdy ovšem zcela v souladu s názvem filmu.) Nejde ovšem o nějakou chybu, kterou by bylo možné autorce vytýkat - jde o volbu. 

Zdá se totiž, že Helena Třeštíková má jasno: "soukromý vesmír" protagonisty je pro ni i nadále tím nejdůležitějším, vše ostatní se od něj nějakým způsobem odvíjí a zase se do něj vrací. Vnímáme tedy jen jaksi okrajově, že Špalek se dlouhodobě moří ekonomickými otázkami kolem provozu divadla, postupně se vytrácí z politických aktivit, režíruje herce, nastavuje reflektory na scéně a pořád cosi donekonečna organizuje po telefonu. Věčné telefonování je dokonce jedním z vizuálních leitmotivů, jejichž prostřednictvím režisérka vnímá svého protagonistu i v rodinném prostředí. To  nakonec ve filmu naprosto převáží: postupně zaznamenáme Špalkovy vztahy se třemi ženami, ale až ten poslední - s herečkou Evou Elsnerovou - dává filmů úplně nový směr. Elsnerová totiž onemocněla a dlouho čekala na transplantaci ledviny, kterou by jí - vzhledem ke stejné, neobvyklé krevní skupině 0 - mohl poskytnout právě její partner. Ten to ovšem odmítl a dokonce o tom před kamerou otevřeně hovoří.  

Kvůli nepřiměřeně silnému akcentování této situace Jakub Špalek vychází z filmu až jako jakási sobecká mužská stvůra. Ani předtím ovšem nešlo o žádného sympaťáka, o umělce, jehož nimbus je nedotknutelný: i bez peripetií s ledvinou vychází z filmu jako značně sebestředný a arogantní muž, se kterým je obtížné nebo dokonce nemožné žít (což ostatně sám přiznává). Je samozřejmě skvělé, že Helena Třeštíková nepodléhá pokušení, aby protagonisté vypadali v jejích filmech hezky: Špalek jako cenná umělecká osobnost se však v Životě s Kašparem nakonec ztrácí - a pokud o jeho tvorbě nic nevíte, může na vás působit prostě jen jako další asociální, bizarní postava z režisérčina portfolia.

S konceptem umělce, který vše obětuje své práci, tak vede režisérka kritickou a výrazně ženskou polemiku. Jako autorka filmu má navíc samozřejmě poslední slovo. Ledvina neledvina, Jakub Špalek ovšem ještě dostane příležitost: Helena Třeštíková s ním prý ještě zdaleka neskončila a hodlá ho s kamerou sledovat i nadále. Za čas se tedy můžeme dočkat pokračování.  

Život s Kašparem
ČR 2013, 89 minut
Scénář a režie: Helena Třeštíková
Kamera: Jiří Chod
Střih: Jakub Hejna

Premiéra: 4. 4. 2013


neděle 7. dubna 2013

Roger Ebert: In memoriam

Roger Ebert v Karlových Varech
Čtvrtého dubna zemřel ve věku sedmdesáti let, po dlouhé nemoci, americký filmový kritik a publicista Roger Ebert - a to znamená, že v psaní o filmu ubylo  legrace, inteligence i vkusu (i když Ebertova slabost pro Charlize Theronovou - na rozdíl od jeho lásky k Martinu Scorsesemu - mi vždycky vrtala hlavou). Kmenový spolupracovník listu Chicago-Sun Times (od roku 1967 až do poslední chvíle) si získal až jakýsi  globální vliv díky internetu: jistě jsem nebyla sama, kdo vždycky považoval za samozřejmé podívat se na to, co o nějakém novém filmu píše na svém svém blogu. Neznamenalo to řídit se jím nebo si dokonce myslet totéž, ale prostě s jeho názorem počítat jako s jistou normou. Součástí Ebertovy intenzivní publicistické existence byly ovšem nevyhnutelně i dnes už legendární omyly (třeba zdrcující, "jednohvězdičková" recenze na Lynchův Modrý samet, odsouzení Smrtonosné pasti nebo naopak pochvala druhé Nebezpečné rychlosti.)

Palec nahoru: všechno je o.k.
Ebert jako vůbec první filmový kritik získal Pulitzerovu cenu (1975) - a byl (a patrně ještě dlouho bude) jediným filmovým kritikem, který má svou hvězdu na hollywoodském Chodníku slávy. Tam otiskují své končetiny hlavně herecké hvězdy - a on populární star svého druhu skutečně byl: dařilo se mu pronikat do povědomí nejširší veřejnosti prostřednictvím novinových textů, knížek, internetu i televize. Tam (nejprve spolu s kolegou z Chicago Tribune Genem Siskelem, později s kolegou z domovského listu  Richardem Roeperem) provozoval kritickou show, jejímž leitmotivem nebylo jen ultrastriktní hodnocení "palec nahoru/palec dolů", ale hlavně živý, často bouřlivý dialog. (Tady je třeba jeho a Siskelova videorecenze na Vykoupení z věznice Shawshank: http://www.youtube.com/watch?v=D2ZtUetXlX.).

Existence Rogera Eberta přestala být  pro mne virtuální záležitostí, když v roce 2002 přijal pozvání na MFF Karlovy Vary - a stal se zatím jedinou osobností, která dokázala tamní mezinárodní porotu při závěrečném nástupu na pódium přinutit k tanci. Je smutné, že o člověku, který tak důsledně popíral představu filmového kritika jako podmračeného mrzouta vysedávajícího u psacího stolu, musíme začít mluvit v minulém čase.  

pátek 5. dubna 2013

Vedlejší účinky: "Co chceš, aby se ti zdálo?"



Steven Soderbergh čas od času deklaruje rozhodnutí skoncovat s filmařinou. Naštěstí pro diváky však jeden z vůbec nejzajímavějších amerických režisérů do své filmografie prakticky každý rok přidává další titul. Autor, který v lednu oslavil padesátiny, je totiž ve vrcholné formě, což dokazuje i jeho nejnovější dílo, které právě přichází i do našich kin. Thriller Vedlejší účinky je dalším ze Soderberghových navenek ryze žánrových filmů – což museli už dávno jako tvrdou realitu přijmout všichni obdivovatelé autora, který se v 90. letech vyprofiloval jako velmi komplikovaný artový tvůrce. Příběh psychiatra, obviněného z chybného postupu vůči depresivní pacientce, ovšem v rámci žánrových vzorců nabízí bdělému divákovi vzrušující a jemnou hru s danými pravidly vyprávění. Soderbergh se tak znovu osvědčuje jako režisérský mistr, s osobitým přehledem brázdící stojaté vody neosobního hollywoodského mainstreamu. Stejně jako krimi romance Zakázané ovoce (1998), trilogie o Dannyho parťácích či romantické komedie Bez kalhot (2012) ovšem Vedlejší účinky současně generují ryzí diváckou rozkoš.

Emily je k manželově péči netečná
Tu zajišťuje už vyvážený scénář režisérova oblíbeného spolupracovníka Scotta Z. Burnse, vnášející do v zásadě banální zápletky vzrušující zvraty. Podobně jako v legendárním Hitchcockově Vertigu (1958) je příběh pomyslně „rozlomen“ na dvě části spojené s odlišným vnímáním hlavních postav. Z Emily Taylorové (výborná Rooney Maraová), trpící těžkými depresemi po uvěznění manžela (Channing Tatum), se těžiště vyprávění přesouvá na sebevědomého, zkušeného psychiatra Bankse (znamenitý Jude Law). Na ženě, jejíž stav se nelepší ani po manželově propuštění, začne totiž etablovaný specialista zkoušet nové antidepresivum. 

Doktor Banks kontaktuje pacientčinu bývalou
lékařku (Catherine Zeta-Jonesová)
Vedlejší účinky „zázračné“ Ablixy, testované za úplatu pro velkou farmaceutickou firmu, však způsobí tragédii: Emily svého manžela zavraždí. Protože si nic nepamatuje a za svůj čin není zřejmě zodpovědná, vážnému obvinění nakonec čelí Banks, kterému se rozpadá celý jeho dosavadní profesionální i soukromý život. Psychiatr však zjišťuje, že jde o komplot, který zřejmě chladnokrevně zosnovala jeho navenek křehká, zranitelná a pasivní pacientka – a který směřuje až k machinacím s akciemi farmaceutických firem. Vedeni Banksem, který se rozhodne odhalit pravdu, tak musí divák filmu přehodnotit svůj úhel pohledu na jednotlivé postavy: zatímco v první části vyprávění přirozeně soucítíme s Emily, teď se musíme postavit na stranu jejího lékaře měnícího se v samozvaného detektiva a posléze v mstitele bezpráví.

Sny a manipulace

Banks (Jude Law) se dostává do potíží... 
Vedlejší účinky si ovšem nepohrávají jen s rolemi postav, ale i s „angažovaným poselstvím“ adresovaným „přemýšlivému divákovi“. Soderberghův odpor k establishmentu a jeho lhostejnosti k jednotlivci jsme jasně cítili už v tragikomedii Erin Brockovich (2000), drogovém dramatu Traffic – Nadvláda gangů (2000) nebo v krimi Informátor (2009). Antikorporátní ladění měl i katastrofický thriller Nákaza – a své politické postoje demonstroval režisér i v dvoudílném životopisu Che Guevara (2008). Vedlejší příznaky jsou sice rozvíjené jako obžaloba farmaceutické lobby, manipulující s výsostně morálním vztahem – důvěrou pacienta k nezávislému lékaři -, posléze se však soustředí na hrdinu, pokoušejícího se získat zpět vlastní život. 

Pacienti lžou? 
Pro diváka cítícího omezenost a prvoplánovost politických konceptů, omezujících svobodu každého filmového příběhu, je to úleva – už proto, že v Soderberghově podání zůstává Banksova story plná ambivalence. Ve hře na oběť, zachránce a manipulátora si tak můžeme vyzkoušet všechny možné role, aniž bychom se u toho přestali znamenitě bavit – a aniž bychom se s některou z nich museli prvoplánově ztotožnit. Soderbergh – jak je u něj obvyklé – tak ve svém novém díle to nejdůležitější promítá do samotné formy vyprávění. Zůstává ovšem otázkou, zda tento film skutečně nesignalizuje režisérovu únavu z možností, jakými může filmař oslovit nějakým „poselstvím“: mezi vedlejší účinky takové snahy totiž jistě patří pocity marnosti.

Ovládnout noční můry není jen Banksův cíl 
Film každopádně dokonale funguje, pokud Bankse vnímáme jako hrdinu existenciálního thrilleru – jako muže, který se rozhodl vzít svůj život do vlastních rukou. Nejvýznamnější je z tohoto pohledu ve filmu scéna, ve které laskavý otec z pozice psychiatra, pro kterého jsou zlé sny denním chlebem, uklidňuje uprostřed noci svého vyděšeného synka. Místo role bezmocné oběti trýzněné nočnímu můrami mu doporučuje roli tvůrce. Své sny se může pokusit využívat: Einsteina přece sen přivedl na teorii relativity a Paul McCartney „skládal hudbu ve spánku“. Využívání snů a snění pro tvůrčí činnost je nejryzejším posláním každého dobrého filmaře – a výzva „Co chceš, aby se ti zdálo?“ je nejsvůdnější pobídkou, s jakou může oslovit diváka.

Ať už si Steven Soderbergh dá pohov, nebo bude natáčet další filmy, jsou tak Vedlejší účinky autentickým autorským vyznáním, které nás vyzývá ke sdílení i dialogu.

(Tento text jsem napsala pro Lidové noviny, kde také vyšel. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuju.)

USA 2013, 106 minut, titulky
Režie a kamera: Steven Soderbergh
Scénář: Scott Z. Burns
Hudba: Thomas Newman
Hrají: Rooney Maraová (Emily Taylorová), Jude Law (doktor Banks), Channing Tatum (Martin), Catherine Zeta-Jonesová (doktorka Siebertová), Michelle Vergara Mooreová (Joan), David Costabile (Carl), Andrea Bogartová
Premiéra: 4. 4. 2013

Hodnocení pro čtenáře líné číst text: palec nahoru