Prohledat tento blog

neděle 30. června 2013

John Travolta ve Varech

... tuhle fotku jsem pořídila
na tiskové konferenci
Audrey Tautouová nakonec na karlovarský festival nepřijela kvůli zranění, které si v obličeji pořídila při pádu s kola - největší hvězdou letošního MFF Karlovy Vary se tak (zřejmě bezkonkurenčně) stal John Travolta. Vstřícný, usměvavý a dokonale profesionální – tak působí nejnovější držitel Křišťálového glóbu za mimořádný přínos světové kinematografii. Devětapadesátiletá hollywoodská celebrita přijala prestižní ocenění z rukou prezidenta festivalu, Jiřího Bartošky, v pátek - během slavnostního zahájení festivalu. Spíš než na oficiality si ovšem John Travolta potrpí na fanoušky, kterým se ochotně podepisuje a nechává se s nimi fotografovat. 

Pomáda
Travolta má na svém kontě mimo jiné i oscarové nominace za taneční film Horečka sobotní noci (1977) a Tarantinovu gangsterku Pulp fiction – Historky z podsvětí (1994). V obou filmech prokázal svou výjimečnou fyzickou průpravu. Tu předvedl i v přeplněném karlovarském Letním kině, kde zahřál zkřehlé diváky improvizovaným tanečním číslem. Uvedl tak jiný svůj legendární snímek – hudební komedii Pomáda, kterou natočil v roce 1978). 

Horečka sobotní noci
„Tanec je součástí mé duše. Lidé jsou šťastní, když tancuju, a já jsem také šťastný“ potvrdil Travolta na sobotní tiskové konferenci. Role v hudebních filmech charakterizovaly hercovy počátky, během své víc než čtyřicetileté kariéry si však vyzkoušel nejrůznější žánry.

„Pocházím z rodiny, která se věnovala hraní, a nové výzvy jsme vždycky přijímali rádi,“ vysvětlil Travolta, jehož otec sice vlastnil pneuservis, ale jehož matka byla učitelkou herectví. K této profesi přivedla nejen Johna, ale i pět jeho sourozenců. „Coby herec v New Yorku musíte být mnohostranný, musíte umět zpívat, ale také hrát v komedii či dramatu. Pro mne osobně nebylo nikdy obtížné se dostat z nějaké škatulky a přijímat role jiného typu.“

O ochotě měnit žánry svědčí i Travoltovo nejnovější dílo, psychologické drama Sezóna zabíjení, které herec představil divákům v Karlových Varech. Film, který zatím nemá českého distributora, byl natočen podle scénáře Evana Daughertyho.

Sezóna zabíjení
Sezóna zabíjení dlouho patřila mezi scénáře, které nikdo neměl odvahu natočit,“ vysvětluje Travolta, kterého na projektu zaujalo poselství, jehož nositelem je jeho postava. „Ve filmu nastala nová éra, v níž není moc prostoru pro opravdu charakterní role. Člověk se musí opravdu snažit, aby našel příběh s postavou, která je skutečně důležitá pro něj osobně. A tohle byla skutečně výjimečná příležitost."

Podle Travolty, který se už objevil ve válečných dramatech Tenká červená linie a Zelené peklo, jde po dlouhé době zase o snímek zabývající se tím, co se děje v myslích lidí, kteří prošli válečným konfliktem. Film vypráví o dvou mužích, kteří kdysi proti sobě během válečného konfliktu v Bosně stanuli jako nesmiřitelní protivníci. Nyní se po letech znovu setkávají, aby si vyřídili účty. Travolta má lví podíl na realizaci projektu, který do amerických kin vstupuje 12. července. Českého distributora snímek zatím nemá.    

„Můžete si vybrat, jestli budete dělat filmy, které vydělají peníze, nebo dělat filmy, které něco znamenají pro vás. Pro mne je ta volba jednoduchá – dělám jen ty filmy, kterým skutečně věřím,“ prohlásil sebejistě.

V Sezóně zabíjení se John Travolta poprvé na plátně setkal s Robertem De Nirem. 

Sezóna zabíjení

„De Niro kdysi nastolil nový trend, podle kterého se herec skutečně plně ztotožňoval se svou postavou. Tak tomu bylo třeba ve filmu Zuřící býk, kde se jakoby skutečně proměnil v boxera. Já jsem tento trend přijal za svůj v Horečce sobotní noci," vzpomíná Travolta. "Tvrdě jsem tehdy trénoval, abych získal stejné taneční schopnosti jako moje postava. Musel jsem ale čekat třicet sedm let, než jsem si mohl s De Nirem zahrát. "

Travolta přiznal, že ho jako diváka v kině v poslední době nejvíc zaujala Divoká stvoření jižních krajin. „Ten film mne velice oslovil. Uvědomil jsem si, že je možné udělat naprosto skvělý snímek za málo peněz. Nestál o moc víc než milion dolarů, ale jeho poselství  a emotivní síla jsou obrovské.“

Před novináři Travolta zavzpomínal i na nedávno zemřelého kolegu a přítele, Jamese Gandolfiniho.

S Jamesem Gandolfinim
„Pokud jde o historii našeho vztahu, můj otec prodával pneumatiky jeho otci. James viděl mou fotku v jeho dílně a to ho inspirovalo, aby se stal hercem. Když zemřel můj syn, tak neodjel z města, dokud jsem se necítil lépe," připomněl herec dlouhé, těžké období, které prožíval po tragické smrti svého šestnáctiletého syna Jetta v lednu 2009. K práci se pak Travolta mohl vrátit až po roce smutku.
   
Prožil jsem v životě mnoho těžkých chvil a velkých ztrát, ale se vším jsem se dokázal vyrovnat díky optimismu, který jsem si odnesl z domova," vysvětluje. "Byli jsme chudí a jediné, co jsme měli, bylo umění. Nikdo nevěřil, že budu moct vydělávat peníze tím, co mne skutečně baví – hraním, tancem. Filmy miluji, ale jsou pouze jednou z částí mého života."

Tvůrčí ambice John Travolta nemá. Kdyby chtěl nějaký film režírovat, byl by to prý jen krátký snímek podle vlastní knížky Propeller one-way night coach. Vyšla v roce 1997 a vypráví o chlapci, který cestuje Amerikou v době, kdy se z vrtulových letadel přecházelo na proudová. Létání patří od dětství i k Travoltovým vášním. 

„Byla by to napůl taková moje autobiografie. Mně by hrál můj syn a já bych hrál kapitána letadla. Nicméně produkce a režie filmu zabere strašně moc času a já mám momentálně na práci jiné věci,“ prohlásil Travolta, kterého jsme v českých kinech naposled viděli v dramatu Olivera Stonea Divoši.     

čtvrtek 27. června 2013

Světová válka Z

Sezóna letních blockbusterů je v plném proudu – a na z plátna se na zábavychtivé diváky letos valí samé katastrofy. Lidstvo už zachraňoval před totální zkázou – počínaje květnem - Iron Man 3, hrdinové druhého Star Treku, afroamerický nezletilec ve filmu Po zániku Země a supermanský Muž z oceli. A do konce srpna půjde světové populaci o kejhák ještě přinejmenším ve filmech Pacific Rim – Útok na Zemi a Elysium. Mezi výpravné sci-fi, modelující s velkým halasem obrazy globálního ohrožení, se právě zařazuje i apokalyptický thriller Světová válka Z.

V příběhu o lidstvu likvidovanému smrtícím, prudce nakažlivým virem režisér Marc Forster potvrzuje svůj žánrový rozptyl: na svém kontě má totiž nejen ekologickou bondovku Quantum of Solace, ale i psychologické drama Ples příšer (2001), viktoriánskou love story Hledání Země-Nezemě nebo černou komedii Horší už to nebude. Stylově i tematicky nesourodé portfolio spojují prvky tak vágní, jako je vypravěčská suverenita a smysl pro spojení herecké akce a silného vizuálu. Forsterův přístup charakterizuje i mírná dávka podvratnosti, která se ovšem ve Světové válce Z ventiluje jen okrajově – třeba ve chvíli, kdy postava lékaře, působícího jako jeden z hlavních hrdinů, nečekaně zakopne a omylem se zastřelí vlastní zbraní.

Vztah režiséra a jeho scenáristů k látce ovšem určovala už knižní předloha amerického spisovatele Maxe Brookse (syna komediografa a komika Mela Brookse). Kniha je formálně založená na principu orální historie - osobních vzpomínkách různých protagonistů na válku se zombii. Původní koncept ovšem ze scénáře vymizel během pěti uplynulých let, během kterých byl scénář několikrát razantně přepsán různými autory. Spíš než autor knižní předlohy ovšem do vývoje látky zasahovala skutečnost, že vznikala pod produkčním patronátem Brada Pitta, se kterým se od začátku počítalo pro hlavní roli. Plavá hollywoodská hvězda, která v prosinci oslaví padesátku, si v poslední době cestu k popularitě vystýlá jak umělecky ambiciózními projekty, tak divácky atraktivními, mainstreamovými snímky. Světová válka Z možná měla původně být v souladu s předlohou tím prvním – ve výsledku však funguje hlavně jako nadstandardně dobře natočenou oddechovku, která občas něčím překvapí.

Zombiové útočí rychle

Světová válka Z vychází z béčkového subžánru zombie-hororů, ve kterém se zpravidla vyhládlé oživlé mrtvoly ke svým obětem blížily osudově pomalým, potácivým krokem. Někdy před deseti lety ovšem nečekaně zrychlily, a s pomocí digitálních triků se z nich staly bleskurychle útočící potvory. Ve Forsterově filmu si tak užijete velkolepě děsivých davových scén, ve kterých se po útoku zombiů zpanikařený dav pobíhající ulicemi během deseti vteřin mění v šiřitele další nákazy. Právě forma svérázné pandemie dovoluje do hry dostat novináře Gerryho Lanea, bývalého operativce OSN, kterého americká vláda (nebo její zbytky) vyšle do světa hledat původní ohnisko nákazy. Jen tak se totiž dá vyvinout vakcína, která by ochránila zbytky lidstva. Gerry je v Pittově pojetí napůl James Bond, napůl metrosexuál. Výměnou za bezpečí manželky a dvou malých dcer se Gerry vydává na cestu kolem světa, aby se přes Severní Koreu a Izrael dostal na kliniku v britském Cardiffu, kde hledá prozatímní řešení problému. Světová válka Z je totiž první částí plánované filmové trilogie, pročež má Brad Pitt vystaráno o práci - a divák se musí smířit s tím, že se odpovědí na položené otázky dočká v horizontu několika let.

Poněkud nejapný scénář plný oslích můstků a logických děr se zřejmě neodpichoval jen od zombiovských hororů, civilně apokalyptických Potomků lidí a chytrého katastrofického thrilleru Nákaza (2011), ale zřejmě i od civilních politických thrillerů o „zlém“ establishmentu. Zábavnější než hrdinně razantní Brad Pitt usekávající briskně pokousanou ruku izraelské vojačce, aby se neproměnila v zombii, jsou tak drobné postřehy zaznamenávající pragmatický vztah jednotlivých zemí k zombie-nákaze. Zatímco USA zachraňuje jen „cenné“ občany, v Izraeli přijímají imigranty jakéhokoli vyznání jako příští vojáky – a v Koreji vytrhali celé populaci zuby. I taková totiž může být představa o tom, jak blokovat agresivní, sebedestruktivní sklony lidského druhu.

Filmová Světová válka Z ovšem vzdala žánr politického podobenství ve prospěch divácké podívané pro horké letní dny. Škoda: zombiové coby bytosti bez mozku často sloužili i „jiným“ účelům, než snižovat diváckou inteligenci.

World War Z
USA 2013, 116 minut, titulky
Režie: Marc Forster
Scénář: Matthew Michael Carnahan, Drew Goddard, Damon Lindelof (podle knihy Maxe Brookse)
Kamera: Robert Richardson
Hudba: Marco Beltrami
Hrají: Brad Pitt (Gerry Lane), Mirelle Enosová (Karin), Sterling Jenkinsová (Constance), Daniella Kerteszová (Segen), Abigail Hardgroveová (Rachel), Fana Mokoena (Thierry), James Badge Dále (kapitán Speke), Ludi Boeken (Warmbrunn), Elyes Gabel (doktor Fassbach), David Morse (bývalý agent CIA), Matthew Fox (parašutista), Moritz Bleibtreu (lékař)
Premiéra: 27. 6. 2013

úterý 25. června 2013

Sofia Coppolová: Bling Ring: Jako VIPky

Sofia Coppolová je sice dcerou slavného otce, ve svých dvaačtyřiceti letech má ovšem vybudovanou vlastní režisérkou kariéru. Ta je založena na „nezávislé“ bázi a vykazuje dnes – po téměř čtvrtstoletí - větší vnitřní stabilitu než celá seismicky rozpohybovaná profesionální dráha Francise Forda Coppoly. Autor Kmotra (1975) a Apokalypsy (1979) bývá na dceřiných dílech podepsaný prostřednictvím své produkční společnosti American Zoetrope. Nezávislá filmařina ovšem dnes vypadá hodně jinak než v „jeho“ 70. letech, o čemž podává důkaz i režisérčin nejnovější film – psychologické drama s úděsně nemotorným českým názvem Bling Ring: Jako VIPky.

Pro Sofii Coppolovou je příznačná oscilace mezi okouzlením povrchností a jeho kritikou. Nejvyváženěji v tomto směru působila sympatická romantická komedie Ztraceno v překladu, která autorce v roce 2004 vynesla scenáristického Oscara, či předchozí projekt Coppolové – drama Odnikud někam (2010). Bling Ring však připomíná spíš historický opus Marie Antoinetta (2006), v němž se režisérka se zřejmou rozkoší zanořila do opulentního světa dvorské koketérie a luxusních cetek. Příběhu maskovanému jako historický životopis nešlo upřít originalitu, spočívající v paralele mezi sladkým životem rozmařilé panovnice a jejích dnešních vrstevníků. Marie Antoinetta, nešťastně zacyklená v nekonečném mejdanu svého osudu, byla celebritou utonulou v přepychu – právě takovou, jaké zbožňují hrdinové nového filmu Coppolové. 

O vyprázdněném světě celebrit vyprávěly i filmy Ztraceno v překladu a Odnikud někam – nejnovější příběh, inspirovaný skutečnými událostmi a článkem v časopise Vanity Fair, se ovšem těsně přimyká k realitě – a to způsobem, který nemá v režisérčině tvorbě obdoby. Dojen autenticity vzbuzují jak roličky skutečných celebrit (včetně představitelky Marie Antoinetty, Kirsten Dunstové), tak reálné značkové zboží, kterými jsou posedlí členové gangu nezletilců, vykrádajících přepychová sídla hollywoodských slavných. 

„Značky“ jsou totiž symboly bohatství, moci a slávy - a když se jich hrdinové zmocní, mají pocit, že na ně přešly atributy původních majitelů. Vloupat se v noci do prázdných domů Orlanda Blooma, Megan Foxové nebo Lindsay Lohanové znamená stát se součástí jejich světa – a zvýšit si sebevědomí parfémem Chanel, lodičkami od Louboutina či luxusními Rolexkami. Coppolová ovšem dbá o to, aby předváděné značkové předměty pro „normálního“ diváka vypadaly kýčovité a nehodily se do světa hrdinů. A pozorně sleduje, jak s jídlem roste chuť: parta nezletilců, jíž média začala přezdívat Bling Ring, si prý nakonec nakradla věci v celkové hodnotě tří milionů dolarů.

Je pod povrchem zase jen povrch? 

Sofia Coppolová věnuje podstatnou část vyprávění rozmarným úletům čtveřice kamarádek a jejich nového spolužáka Marca. Becky, Nicki, Chloe a Sam mají každá své důvody, proč se držet špatné party, Marc je pak outsider, který si v novém prostředí potřebuje zvýšit sebevědomí. Bez výjimky jde o inteligentní děti ze slušných, dobře situovaných rodin, které jen chtějí zažít „něco vzrušujícího“. Hrátky s porušováním zákona jsou zprvu dost nevinné –první oběť, Paris Hiltonová, je prostřednictvím vybavení svého domu charakterizovaná jako sebestředná hlupačka. Klíč nechává pod rohožkou a celé měsíce vůbec nezaznamená, že se jí z domu ztrácejí věci. 

Lehkomyslné celebrity si z pohledu Coppolové svým způsobem vykradení zaslouží - což tvoří poněkud podvratné pozadí celého vyprávění. Skutečnost, že parta byla dopadena až po deseti měsících (řádila zcela beztrestně od října 2008 do srpna 2009), ovšem nevrhá dobré světlo ani na rodiče hrdinů. Ti se nechají snadno ošálit záměrně prostoduchými kukuči a štěbetáním svých ratolestí, aniž by si všimli luxusního oblečení a doplňků, které se ocitly v jejich šatníku.

Coppolová opírá svůj koncept o znepokojivou atmosféru radostné beztrestnosti, která prostupuje chování „dětí“. Ty se zahnízdily ve stavu bezčasé nevinnosti, kde mají sice místo krádeže a drogy, téměř tam však chybí sex. Jako jeho sublimace působí značky i sociální sítě: součástí „naivního“ světa Becky a jejích kamarádů totiž není utajování jejich skutků. Nejenže se o nich baví se spolužáky, ale dokonce fotky ze svých „nákupů“ dávají na facebook. Příznačné je pro tento svět i fakt, že partu policie nedopadne na základě standardního pátrání, ale díky bezpečnostním kamerám ve vykrádaných domech, kterým se gang bezstarostně vystavuje. 

Prudkou změnu nálady pak představuje dopadení zlodějíčků a následný soud, jež jsou předem anoncované v samotném úvodu vyprávění. O tom, že potrestaní provinilci nakonec pochopí podstatu svého provinění, ovšem nemůže být ani řeč. Naopak se jim díky zájmu médií dostává statusu celebrit, po kterém tolik toužili. Marc si tak před policejní psycholožkou pochvaluje, že Amerika stále ještě zbožňuje sympatické zločince ve stylu Bonnie a Clydea, kteří obírají bohaté. A „zpověď“ Nicky (v přesném podání byvší potterovské hvězdy Emmy Watsonové) je svou rétorikou ve stylu new age děsivější než gurmánské vyznání Hannibala Lectera... 

Sofia Coppolová tak svůj příběh nakonec převrací ve znepokojivě pronikavou úvahu o světě, pod jehož povrchem se – pro některé z nás - nachází zase jenom povrch. 

The Bling Ring
USA 2013, 90 minut
Režie: Sofia Coppolová
Scénář: Sofia Coppolová, Nancy Jo Salesová (podle článku The Suspect Wore Louboutins ve Vanity Faire)
Kamera: Christopher Blauvelt, Harris Savides
Hudba: Daniel Lopatin, Brian Reitzell 
Hrají: Israel Broussard (Marc), Gavin Rossdale, Emma Watsonová (NIcki), Katie Changová (Rebecca), Claire Julienová (Chloe), Georgia Rocková (Emily), Taissa Farmigaová (Sam), Leslie Mannová (Laurie) 
Premiéra 20. 6. 2013

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

neděle 23. června 2013

Muž z oceli: rozzuřený Spasitel nežertuje

Zvědavost je konečně ukojena: Zack Snyder jako režisér a Christopher Nolan coby producent provedli restart filmového Supermana. Pokud jde o finanční stránku věci, mezi příběhy o vzkříšení comicsového hrdiny na filmovém plátně Muž z oceli není žádný outsider: Server Box office mojo hlásí, že je na tom ohledně amerických tržeb nejlépe hned po Spider-Manovi z roku 2002 a Iron Manovi z roku 2008. Z této trojky vydělal za premiérový víkend nejvíc (116 milionů dolarů). Má ovšem zdaleka nejvyšší rozpočet (225 milionů dolarů), který by ovšem měl - jak známo - navršit asi dvaapůlkrát, aby mohl byl považovaný za úspěch.

Jor-El (Russell Crowe) mění
novorozeného synka ve Spasitele
Průběžné výsledky Muže z oceli nejsou ovšem špatné, zvláště v konkurenci marvelovského universa, které ovládá svět comicsových adaptací pod značnou Avengers. Pokud jde o předpoklady, Christopher Nolan udělal jako režisér pro studio Warner Bros. s batmanovskou sérií po finanční stránce tolik, že spojení se Zackem Snyderem vypadalo na vznik týmu snů 1/.  Snyder je pak rozhodně jedním z nejslibnějších mainstreamových režisérů současnosti (což mi potvrdili Strážci - Watchmen, Legenda o sovích strážcích i můj oblíbený, neprávem podceňovaný Sucker Punch 2/). Nemá ovšem cenu bádat, jestli je Muž z oceli spíš "nolanovský" nebo "snyderovský" - už proto, že spoluautorem námětu je spolu s Nolanem i scenárista David S. Goyer, kterého nolanovská trilogie o Batmanovi, sci-fi Smrtihlav či série Blade potvrzují jako docela zajímavého tvůrce. Ať to je či není přítomností tří silných osobností, působí Muž z oceli nicméně ve výsledku dost disharmonicky: v rámci  velkorysého rozměru 143 minut totiž nejdřív slibuje velmi zajímavou práci s postavami a motivy, načež se rozplyne do ohromující, ale myšlenkově zcela vyprázdněné akce.    

Adoptivní otec (Kevin Costner)
Pomyslná první část připomíná Nolanovu práci s retrospektivami v batmanovských filmech. Na rozdíl od drtivé většiny comicsových filmů, sledujících zrod hrdiny chronologicky a tedy bez překvapení, je tato část velmi svižná a chytře lakonická. Po prologu na rodné planetě Krypton (ke které se vrátím později) se setkáváme s dospělým hrdinou, který hodlá odhalit tajemství svého mimozemského původu. V retrospektivách se vracíme k jeho dětství a dospívání v kansaském zapadákově v péči farmáře Kenta a jeho ženy. Kluk, šikanovaný spolužáky pro svou mírnost, v sobě nastřádal spoustu hněvu, který na naléhání adoptivních rodičů nesmí ventilovat a musí ho ovládat: tají v sobě totiž obrovskou sílu a pozoruhodné schopnosti. Sledujeme, jak se malý Clark Kent učí odpouštět a konat dobré skutky i pro ty, kteří mu ubližují. Výchova hrdiny pak  kulminuje ve scéně s tornádem, v níž Zack Snyder umožnil Kevinu Costnerovi jediným gestem smazat všechny jeho nanicovaté, nudné role z dřívějška. 3/

Velkolepý spasitel lidstva
Když hrdina vylétne z rodného hnízda a prozkoumá tajemství svého původu, vyvíjí se známý příběh už víc podle očekávání - "katolický" statut Supermana je ovšem významně posilován, nyní ve vizuální sféře. Protagonista testující své síly a vstupující do prvního velkého konfliktu svého superhrdinského života má auru spasitele, který se zatím skrývá, ale je připraven pomáhat lidstvu, pokud bude potřeba (tento status je pro Supermana typický stejně jako pro drtivou většinu superhrdinů žijících dvojím životem).  Potlačovaná zuřivost šikanovaného chlapce je pak "pozitivně" - v boji se skupinou krajanů, mimozemských padouchů vedených generálem Zodem (Michael Shannon) - ventilována v pomyslné druhé části vyprávění. Ta je už čistě akční. Velkolepé akce je nakonec ve filmu tolik, že spolehlivě přebije veškeré předchozí, mnohem zajímavější dění. Možná je to chytrá strategie, protože oslovuje různé druhy publika, celek ovšem působí nevyváženě: Muž z oceli  začíná chytře a končí hloupě.

Generál Zod (Michael Shannon) to
s lidstvem nemyslí dobře 
Otevřeně náboženská linie s konkrétními atributy (kříže) je ve světě současných comicsových adaptací něčím velmi nezvyklým - a vlastně je na novém Supermanovi tím nejzajímavějším. Mění totiž dynamickou, hi-tech podívanou plnou triků (vypadající dobře i ve 3D) ve velmi tradiční, starosvětský příběh. Muž z oceli připomíná, že Superman byl jedním z prvních superhrdinů a oslovoval od roku 1938 Ameriku, která byla ještě "silně věřící". 4/ Protože film končí tím, že si hrdina - obrazně řečeno - nasadí brýle, máme tady každopádně pro další pokračování (jež velice pravděpodobně vznikne) protagonistu, který je trojjediný: v jednom těle totiž spojuje totiž identity Kryptoňana Kal-Ela, Pozemšťana Clarka Kenta a hrdiny Supermana.

Otec a syn
Pokračování se plánuje na rok 2015 a režírovat by ho měl opět Zack Snyder. Pokud jde o mou představu o jeho práci, od comicsové adaptace 300: Bitva u Thermopyl se vyzná v "nekonečné" akci. A dokáže si osvojit vypravěčsky i vizuálně velmi komplikovanou strukturu (Sucker Punch). V Muži z oceli zvládl Snyder dobře jak pozemskou část vyprávění, tak ošidnou mimozemskou pasáž, situovanou na planetu Krypton (a to neméně pěkně a současně jinak, než Kenneth Branagh v povedeném Thorovi). Rozmáchlý prolog situovaný na planetu Krypton vyprávění  rozjíždí jako nápaditou fantasy a současně naznačuje další mimořádně silnou stránku Snyderovy práce, totiž výběr herců. Prolog bezkonkurenčně ovládá Russell Crowe coby ušlechtilý vědec Jor-El, který blížícímu se zániku svého druhu čelí  tím, že vyšle na dalekou Zemi svého novorozeného syna Kal-Ela. Ten je po staletích prvním přirozeně zrozeným dítětem na Kryptonu a nyní ve svých buňkách skrývá genofond Kryptoňanů - pročež se stává středobodem zájmu Zoda, který sní o vzkříšení svého druhu na úkor Pozemšťanů. Crowe je naštěstí příliš velká hvězda na to, aby zmizel z plátna hned v úvodu, takže si ho užijete v následujícím ději coby Jor-Elova "ducha", účinně pomáhajícího synovi. 

Lois (Amy Adamsová): spolubojovnice
a příští láska
Crowe a Shannon - a také Diane Laneová a Costner v rolích  hrdinových adoptivních rodičů či Laurence Fishburne jako šéfredaktor Daily Planet - potvrzují ve filmu důležitost obsazení vedlejších postav. (Amy Adamsová coby nečekaně drsná, investigativní reportérka a hrdinova láska Lois kupodivu takové terno není.) Tyto postavy mají vesměs málo prostoru, ale jsou natolik zajímavé, že vytvářejí přesvědčivé a živoucí prostředí pro existenci hlavního hrdiny. Ten je - navzdory snaze o vnitřní problematizaci - jednoznačně určen vzhledem a herectvím Henryho Cavilla. To první u třicetiletého Brita poskytuje základ k mimořádně působivému designu postavy, to druhé je poněkud sporné. Cavill je totiž výrazně horší herec než  jeho kolegové. Vzpomeneme-li si ovšem na Strážce, jde o tutéž strategii, totiž o Snyderovu práci s vytvářením comicsového charismatu hlavního hrdiny. Na rozdíl od Watchmenů se ovšem tento Superman prakticky obejde bez ironické nadsázky, což ho odlišuje jak od adaptací comicsu z přelomu 70. a 80. let, tak od projektu Briana Singera z roku 2006, považovaného za neúspěšný restart série.

Touto svou vážností se Muž z oceli  liší i od drtivé většiny jiných comicsových filmů současnosti: tento spasitel nežertuje, což ho přibližuje Nolanovu Batmanovi a odlišuje zvláště od série Avengers. Bude určitě zajímavé sledovat, zda bude mít vliv na jiné comicsové filmy...

Poznámky:        

1/ Nolanův Temný rytíř byl v roce 2008 v americkým kinech nejvýdělečnějším titulem, mimochodem před Iron Manem.

2/ O Legendě jsem s potěšením psala tady, o filmu Sucker Punch zde.

3/ SPOILER Adoptivní otec Clarkovi zabrání, aby mu zachránil život, protože ví, že mladík musí tajit před okolím své schopnosti.

4/ V dětství jsem se prolistovávala comicsy, které v 60. letech nakoupil můj otec - a v podstatě jsem z nich měla podobný "čistý", sakrální vjem ventilovaný "nekonečnou", zuřivou akcí, jako nyní ze Snyderova filmu.   

Man of Steel
USA / Kanada / Velká Británie 2013, 143 minut, titulky (2D, 3D)

Režie: Zack Snyder
Scénář: David S. Goyer
Kamera: Amir M. Mokri 
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Henry Cavill (Kal-El/Superman/Clark Kent), Amy Adamsová (Lois), Russell Crowe (Jor-El), Michael Shannon (Zod), Diane Laneová (Martha Kentová), Kevin Costner (Jonathan Kent), Anthe Traueová (Faora), Laurence Fishburne (Perry White) Henry Lennix (generál Stanwick) Richard Schiff (doktor Hamilton), Christopher Meloni (plukovník Hardy), Aywlwt Zurerová (Lara). 
Premiéra: 20. 6. 2013

čtvrtek 20. června 2013

Portrét: Kenneth Branagh - Zmoudření ješitného génia

V devětadvaceti letech napsal vlastní biografii - a pokud si myslíte, že na to byl ještě trochu mladý, máte samozřejmě pravdu. Na druhé straně se v životě Kennetha Branagha odjakživa vyskytuje tolik výjimečných událostí, že má na výjimky nárok. Dnes je mu dvaapadesát a za sebou má - jako filmový a divadelní režisér i herec - tolik úspěchů, ocenění i propadů, že by to vystačilo na tři životy. Loni v červnu rodák z Belfastu, jehož svět jaksi automaticky považuje za noblesního Angličana, dostal Řád britského impéria. Zásluhami v oblasti dramatického umění ovšem královna Alžběta II. jistě nemyslela režii comicsového dobrodružství Thor z roku 2011. A patrně neměla na mysli ani nesmírně populární televizní seriál společnosti BBC Wallander, ve kterém Branagh už pět let ztvárňuje postavu znaveného, neústupného kriminalisty Kurta Wallandera. Oceněné „zásluhy“ se týkají uměleckých aktivit novopečeného Sira Branagha: ty jsou spojeny především s klasickými autory inscenovanými na nejprominentnějších divadelních scénách světa – se Shakespearem, Čechovem…. Určitě se však počítají i jeho letité snahy zpřístupnit divadelní klasiku nejširšímu publiku na filmovém plátně. 

Wild Wild West 
Zvláštní kapitolu tvoří i Branaghovy filmové a televizní role, v nichž uniká žánrovým stereotypům i zavedeným škatulkám. Je proto nemožné najít v jeho filmografii nějakou typickou roli, která by charakterizovala jeho herecký typ. Vzhledově nikdy nezapadal mezi snadno čitelné krasavce ani muže akce (což jsou dva druhy postav, které jsou v dnešním hollywoodizovaném světě nejžádanější). A na komediální řachandy se rovněž nehodí. Americké filmy ho tak nejlépe využívají pro postavy zloduchů typu nestvůrného, robotického zloducha Lovelesse, který v občanské válce přišel o polovinu těla (steampunkový western Wild Wild West).

Hamlet - s Ofélií Kate Winsletové 
Sám Branagh má ve zvláštní oblibě morálně nejednoznačné postavy - a miluje mocné muže zmítané pod chladnou a úhlednou maskou vnitřními démony. V jeho filmografii tak najdete šíleného vědce Victora Frankensteina, který chtěl konkurovat bohu a stvořil umělou bytost, úlisně podlého Jaga, jenž intrikuje proti šlechetnému vládci Othellovi, a samozřejmě váhavého prince Hamleta. Objevíte tady státní úředníky, kteří „jen poslouchali rozkazy“ – tak jako horlivý protagonista dramatu Rabbit Proof Fence podnikající ve jménu svých předpisů v australské pustině hon na ubohé domorodé dítě, nacistický pohlavár Heydrich, který v Konferenci ve Wannsee nachází konečné řešení židovské otázky, a dalšího Hitlerův spřeženec - generála von Tresckow (historické drama Valkýra). Studií čirého byrokratického zla je i britský ministr, který nemůže ani vystát rockovou muziku (komedie Piráti na vlnách). Vysloveně kladnou postavou byl mezi Branaghovými politiky snad jen prezident Roosevelt z televizního životopisného dramatu Warm Springs (2005). 

Můj víkend s Marilyn:
jako Laurence Olivier
Ironickou střelbu do vlastních řad – do světa intelektuálů drásaných neustálými pochybnostmi o svém talentu a žadonícím o ocenění, pak byla postava neúspěšného, ješitného spisovatele Leeho Simona v komedii Woodyho Allena Celebrity) a role stárnoucího divadelníka Laurence Oliviera, který se rozhodl natočit komerční filmový hit s hollywoodskou hvězdou (tragikomedie Můj týden s Marilyn). Do hereckého portfolia Kennetha Branagha tak dobře zapadá i postava, díky které si ho nesmazatelně zapsalo do paměti nejširší publikum na celém světě. Každé druhé dítě totiž zná profesora Zlatoslava Lockharta, který přichází do čarodějnické školy v Bradavicích vyučovat Harryho Pottera a jeho kamarády Obraně proti černé magii. Pětinásobný vítěz Týdeníku čarodějek o nejkouzelnější úsměv vyniká ješitností, která ho nakonec přivede na stranu zla: hrdinské skutky, kterými se Zlatoslav honosí i ve své autobiografii Mé kouzelné já, jsou totiž vymyšlené - a když se na to přijde, vymkne se plavý elegán úplně zpod kontroly. 

Člověk by řekl, že tuhle postavu filmaři ušili Kennethu Branaghovi přímo na míru jako nějaký luxusní dvouřadý oblek od Armaniho.

Práce všeho druhu

Zlatoslav Lockhart v Harrym Potterovi 
Na rozdíl od Lockharta, který si v krizových okamžicích neumí poradit ani s ukradenou kouzelnou hůlkou, ovšem Kenneth Branagh má za sebou množství zajímavých - a rozhodně nevymyšlených - skutků. Řada z nich má sladce peprnou příchuť dobrodružství, byť se v nich nevyskytovali čarodějové a odehrály se na uměleckém poli. Tady má Branagh pověst narcistního drzouna, který miluje riziko. Jindřich V., Mnoho povyku pro nic, Othello nebo Hamlet – to jsou filmy, díky kterým nasbíral řadu prestižních ocenění, protože neváhal bořit zavedené představy. 

Marná lásky snaha 
Udíleči rozličných cen jsou však nakonec vždycky konzervativní a oceňují spíš to, co znají, než revoluční počiny. Třeba na Oscara byl Branagh pětkrát jen nominovaný - dokonce v pěti různých kategoriích (což se v přepestré historii Cen Americké akademie kromě něj povedlo zatím jen dvěma lidem). Nejde o roztěkanost: pokud je mu něco bytostně vlastní, je to paličatá snaha vyzkoušet si všechno na světě. Branagh režíruje velkofilmy i malé, nízkorozpočtové projekty, hraje hlavní i vedlejší role, adaptuje cizí látky a píše původní scénáře i divadelní hry – a také namlouvá audioknihy a komentáře k dokumentárním filmům, účinkuje v rozhlase nebo propůjčuje svůj hlas animovaným hrdinům. Kvůli nápadu zrežírovat Shakespearovu komedii Marná lásky snaha (2000) jako vzpomínku na klasické hollywoodské muzikály se naučil velmi slušně tančit a zpívat – což ovšem nezměnilo nic na tom, že příliš sofistikovaný film v kinech beznadějně propadl. 

Znovu po smrti - s Emmou Thompsonovou 
„Moje definice úspěchu se nazývá kontrola,“ prohlašuje sebevědomě. Zdaleka ne všechno se mu ovšem povedlo tak, jak si naplánoval: coby režisér ukrutně rád experimentuje s nejrůznějšími žánry - a je skoro zázrak, že zvládl se stejnou elegancí hitchcockovský thriller (Znovu po smrti), velkofilm o monstru utrženém ze řetězu (Frankenstein), generační tragikomedii (Petrovi přátelé) i adaptaci Mozartovy opery (Kouzelná flétna). Na svém kontě má ovšem Sir Kenneth i pár komerčních a uměleckých přehmatů. To, že čtyřhodinová verze Hamleta nebude zrovna kasovním trhákem, nemohl nevědět. Ale na fakt, že film s osmnáctimilionovým rozpočtem přinese do pokladen kin je necelých pět milionů, připravený nebyl. (A ani tu oscarovou nominaci za adaptovaný scénář v hollywoodské zlato neproměnil…) Nedobře u diváků dopadl i jeden z Branaghových ryze žánrových filmů - remake klasické anglické krimi Slídil. Nepomohlo ani to, že film svou hereckou účastí ozdobili Jude Law a Michael Caine. 

Zab tu mrchu!
Rovněž v herecké práci pro jiné režiséry občas Branagh sáhl vysloveně vedle: jeho filmografii tak zatěžkává třeba i značně nevtipná tragikomedie o divadelním autorovi, který se rozhodne sprovodit ze světa sousedovic psa, Zab tu mrchu! (který naopak neviděl skoro nikdo). Navzdory tomu všemu je zajímavé skoro všechno, čeho se Kenneth Branagh dotkne. Možná nejpozoruhodnější je ovšem jeho letitý sen stát se komerčně úspěšným hollywoodským režisérem. A až do Thora se zdálo, že jde o plán, na kterém si i tvrdohlavý Ir vyláme zuby. 

Thor 
Thor byl zatím můj největší projekt,“ přiznává režisér. „Ale v podstatě i u takové velké produkce musíte dělat stejná rozhodnutí a řešit podobné věci, jako u malých filmů.“  Na tom, že vznikla inteligentní a chytlavá podívaná, samozřejmě nemá podíl náhoda či skutečnost, že superhrdinský comics nakladatelství Marvel patřil ke Kennethově oblíbené dětské četbě: vtip je v tom, že příběh plavovlasého poloboha likvidujícího protivníky kouzelným kladivem bere Branagh stejně vážně, jako by šlo o nějaké dílo z pera jeho milovaného Alžbětince. Pro jeho práci je příznačné i to, že i nejvážnější látky se pokouší zbavit strnulosti a letitých nánosů prachu a proměnit je v živou, energií sálající podívanou. Vlastně je dost typické, že chtěl paralelně pracovat na Thorovi a na nové inscenaci Hamleta pro londýnský National Theatre. Dánského kralevice ovšem nakonec pustil kvůli comicsovému rekovi k vodě.

Chris Hemsworth v Thorovi 
Thor pro mne byl především obrovským, výjimečným dobrodružstvím,“ přiznává Branagh, který má pověst workoholika, jenž každý svůj projekt miluje a rád se při práci baví. Aplaus filmových kritiků a výdělek mu ovšem rozhodně nejsou lhostejné – a fakt, že Thor přinesl celosvětově do pokladen kin téměř 450 milionu dolarů, mu navíc konečně otevřel dveře do Hollywoodu. Na základě úspěchu comicsového dobrodružství dostal nabídku vzkřísit na filmovém plátně znovu k životu agenta CIA Jacka Ryana. Hrdina z populární románové série Toma Clancyho má zahájit vítězné tažení světovými kiny letos v prosinci. Nebyl by to ovšem Branagh, kdyby si v potenciálním akčním hitu pro sebe nerezervoval pořádnou, zajímavou roli: svou image sebevědomého elegána propůjčí ruskému zloduchovi se světovládnými Victoru Cherevinovi. 

„Je to trochu jako na kolotoči: nesmíte dovolit, aby vám úspěch zamotal hlavu,“ vysvětluje Branagh svou strategii, jak si držet zdravý odstup od reality. „Kdysi měl můj film Znovu po smrti obrovský úspěch a tři nebo čtyři týdny se držel v čele amerických žebříčků návštěvnosti. Užíval jsem si to, ale nevzal jsem žádnou další podobnou práci. Odjel jsem domů do Belfastu a věnoval se produkci Čechovova Strýčka Váni. Nelituji toho - naopak: obhájil jsem svou svobodu dělat si, co chci.“ 

Druhý Olivier, nebo první Branagh? 

„V dětství jsem se cítil jako outsider,“ vzpomíná Kenneth Branagh na své dětství. „Narodil jsem se do nepříliš majetné rodiny v Belfastu a náš dům stál ve stínu místní továrny na cigarety.“ Jeho otec William byl instalatér a truhlář a založil malou firmu, která se specializovala na montáž příček a podhledů. S manželkou Frances měl tři děti - Kenneth byl prostřední z nich. Branaghovi byli protestanti a malý Ken se často dostával do konfliktu s kluky z katolických rodin. Když mu bylo devět, rodina se přestěhovala z nepokojného Irska do klidnějšího Readingu. "Jenže v Anglii se na mne spolužáci dívali jako na exota kvůli mému přízvuku. Takže jsem se naučil mluvit jako oni, “ vzpomíná Branagh na to, jak se zbavil šikany. „A když jsem se později rozhodl stát se hercem, byl jsem zase za podivína pro vlastní rodinu. Nikdo od nás – ani nikdo z našich známých – se takovému povolání nevěnoval. Rodiče z toho tehdy byli dost nesví.“ 

Jindřich V. - 1984
Láska k divadlu, kterému se (vedle ragby) věnoval už na středné škole, zavedla adepta hereckého řemesla až na prestižní školu Royal Academy of Dramatic Art (RADA): v osmnácti dostal stipendium a ocitl se rázem v jiném světě. Kluk z irské dělnické rodiny zahájil svou proměnu v britského intelektuála. Spolu s dalšími absolventy (mimo jiné i Alanem Rickmanem) se stal součástí nové herecké vlny, která velmi brzy našla uplatnění v praxi. Mířil vysoko – a uspěl: po absolutoriu dostal angažmá v Královské shakespearovské společnosti. V roce 1984 – v pouhých třiadvaceti letech - zazářil v Jindřichovi V. Brzy si vysloužil pověst nejtalentovanějšího britského divadelního herce své generace. 

Coriolanus - s Judi Denchovou 
Nebyl by to ovšem Branagh, kdyby se nechal ukolébat úspěchem. O tři roky později usoudil, že má dost vlastních nápadů i energie, aby s kamarády založil vlastní divadelní společnost Renaissance Theatre Company. Jejím patronem se stal princ Charles - a jejím cílem zprostředkování divadelní klasiky nejširší divácké obci. Dnes jde o módní trend, který se však někdy ve jménu popularizace obrací proti smyslu původního textu. Branagh, který vlastní vášnivou lásku ke slovům připisuje svému irskému původu, se ovšem nikdy nezpronevěřil představě citlivého tlumočníka, který respektuje ducha předlohy i její jazyk…

Mnoho povyku pro nic 
Paralelně s oslnivou divadelní kariérou pokoušel úspěšný divadelní herec a režisér Branagh i filmovou múzu. Od roku 1970 zkoušel štěstí v televizních seriálech, které prokládal drobnějšími roličkami v různých filmech. První zajímavější roli však Branagh dostal až v roce 1987, v dramatu Měsíc na venkově. Téhož roku na sebe přitáhl pozornost v televizním seriálu Fortunes of War, kde si zahrál hlavní roli po boku Emmy Thompsonové – talentované herečky, která se o dva roky později stala jeho manželkou. Emma ho okouzlila všestranností i intelektuálským rodinným zázemím. Šestiletý svazek dvou výjimečných osobností přizdobily i čtyři filmy, které Kenneth režíroval a ve kterých si manželé společně zahráli. Povedli se jim zvláště rozhádaní milenci Benedick a Beatrice ze shakespearovské komedie Mnoho povyku pro nic, natočené v roce 1993 pod laskavým toskánským sluncem. 

Ve Frankensteinovi s Helenou
Bonham Carterovou 
Harmonické soužití „páru snů“ ovšem skončilo hojně medializovaným rozvodem. Rozešli se jako otevření nepřátelé: Branagh v médiích neváhal poněkud zlomyslně líčit, jak manželka „provozovala sex s Oscarem v ruce“. Jen těžko si ovšem lze představit, že by skromné a pracovité herečce stoupla sláva do hlavy tak, že by zničila její partnerský vztah – i když z Ceny akademie za scénář romantické komedie Rozum a cit (1995) měla ohromnou radost. Podíl na rozchodu slavného páru měl asi spíš Kennethův workoholismus a vztah s Helenou Bonham Carterovou – herečkou, kterou obsadil do svého Frankensteina a se kterou po rozvodu několik let žil. 

Filmový Jindřich V. 
Objektivně vzato je možné i to, že Branagh prostě neunesl partnerčin úspěch. Sám se totiž o Oscara neúspěšně ucházel v roce 1989, kdy uvedl do kin svůj režijní filmový debut Jindřich V. Jeho filmová verze Shakespearova dramatu se oprostila od tradičního pojetí a nabídla divákům barvitou rytírnu plnou vášně a akce, sám však neproměnil ani jednu ze svých oscarových nominací (za režii a herecký výkon v hlavní roli). Očekávání měl v té době extrémní: zřejmě totiž tak docela neodmítal představu, že se jeho profesionální život podobá osudům Laurence Oliviera: také legendární britský divadelník se vášnivě věnoval Shakespearovi a zabýval se (byť jen příležitostně) filmovou režií. I Olivier debutoval Jindřichem V., který mu vynesl v roce 1947 zvláštního, „komplexního“ Oscara za režii, produkci a herecký výkon. Devětadvacetiletý Branagh cítil trpké zklamání, které mu nepomohlo vyvážit ani množství cen, které za svého Jindřicha dostal. Nasadil však optimistický úsměv, prohlásil, že spíš než „novým Olivierem“ by byl radši novým kačerem Daffym, vrátil se k divadlu - a za dva roky nabídl filmovým divákům sofistikovaný, ale komerčně vystavěný horor o reinkarnovaných milencích Znovu po smrti. Vedle Frankensteina a Thora jde o komerčně nejúspěšnější titul jeho filmařské dráhy. 

V Olivierově kůži
Laurence Olivier ovšem zůstal celá desetiletí Branaghovým stínovým protivníkem: zřejmě nejzajímavějším výstupem jeho pomyslného souboje je filmová tragikomedie Můj život s Marilyn, kterou před čtyřmi lety natočil režisér Simon Curtis. Vyprávění se odehrává v roce 1956 a líčí s nadhledem skutečný příběh - okolnosti natáčení komedie Princ a tanečnice, které svedly dohromady Laurence Oliviera a Marilyn Monroeovou. Tehdy devětačtyřicetiletý ceněný britský umělec se rozhodl natočit oddechový filmeček, který by se stal kasovním hitem – jeho chladnokrevné odhodlání ovšem narazilo na problém v podobě rozmarné, nervově labilní hollywoodské hvězdy. Výzvu ztvárnit ve filmu právě Oliviera přijal Branagh s nadšením: postava vyhořelého, stárnoucího divadelníka, který se pokouší neztratit glanc tváří v tvář realitě, je současně břitce sarkastickou studií i láskyplně chápavým portrétem. Za svou pozoruhodnou kreaci byl Branagh nominován na Oscara. 

Ivanov 
Stejně jako Oscar, i prestižní britská divadelní cena nazvaná Olivierovým jménem Branaghovi stále ještě uniká. Od roku 1983, kdy Laurence Olivier Award získal v začátečnické kategorii, to nedopracoval dál než k nominaci. Téměř na dosah ji měl před pěti lety, kdy zazářil jako Čechovův Ivanov na jevišti londýnského divadla Donmar. Řada divadelních kritiků jeho citlivé ztvárnění role označila jako herecký výkon roku. Znuděný a nejistý Ivanov, který neví, se kterou ženou má žít a proč je na světě, je svého druhu Branaghovým účtováním s minulostí: také on sám trpěl dlouhá léta depresemi z neuspořádaného soukromého života. A také donekonečna bojoval za uznání své práce. Jeho manželství s filmovou výtvarnicí Lindsay Brunnockovou ovšem trvá už deset let. A pilný Ken toho dělá tolik, že by v tom byl čert, aby nějakého toho Oscara nakonec nedostal. 

Se středním věkem však přišla vyrovnanost – takže klidně může nastat okamžik, kdy zmoudřelý Zlatoslav nad svou letitou posedlostí úspěchem mávne rukou.

(Tento text jsem onehdy napsala pro měsíčník pro pány ForMen, jehož nekonečně trpělivé a laskavé redakci děkuji za možnost uveřejnit ho i zde. Protože v těchto dnech zase jednou sladce sténám pod jhem nebloggerských pracovních povinností, snad jím vezmete za vděk - než si najdu čas napsat něco o Snyderově Muži z oceli.)

úterý 18. června 2013

Hvězdy do Varů!

Sezóna zabíjení 
Festival nedělají jen filmy, ale i hvězdy - a letos budete moct v Karlových Varech potkat i Johna Travoltu. Ten tady uvede akční thriller Sezóna zabíjení, ve kterém se objevuje po boku Roberta De Nira. Film režíroval Mark Steven Johnson (pachatel filmů Daredevil a Ghost Rider), což není ta úplně nejlepší zpráva na světě. Adaptaci kultovního románu Borise Viana Pěna dní zase doprovodí k divákům režisér Michel Gondry a hlavní představitelka Audrey Tautouová. Další hvězdou festivalu bude herec Julian Sands, který patří k věrným návštěvníkům - v roce 2000 zde uvedl film Mikea Figgise Ztráta sexuální nevinnosti a o rok později Figgisův Časový kód. Tentokrát se Sands představí jako divadelní herec - prostřednictvím divadelního představení Pocta Haroldu Pinterovi, režírovaným jiným oblíbeným varským hostem, Johnem Malkovichem. Italská herečka Valeria Golinová uvede svůj režijní počin Miele.

Pro ty, kdo považují za své hvězdy spíš režiséry, tady bude k mání i Oliver Stone (který tu bude prezentovat zbrusu novou verzi svého Alexandera Velikého, dva díly politizujícího střihového dokumentu Nevyřčené dějiny Spojených států a De Palmovu Zjizvenou tvář, k níž napsal scénář). Letitou festivalovou linii představující tvůrce Nového Hollywoodu pak bude reprezentovat Jerry Schatzberg, jehož ranou tvorbu  připomenou tři filmy - u nás nepříliš známá Žena s tajenkou, drama Strašák s Alem Pacinem a Genem Hackmanem a drogová love story Panika v Needle Parku. Tak myslím, že je třeba se začít do Varů docela těšit. 

sobota 15. června 2013

Perníková chaloupka čili Casula ex crustulis exstructa

Třetí snímek, který vydává na DVD sdružení LVPA, představuje dosavadní vrchol filmařských aktivit kreativních milovníků živé latiny. Po titulech Parva rubra cuculla (2009) a Rosaciola (2010) se k divákům dostává další z filmových dramatizací klasické pohádky provedené v latinském jazyce - Casula ex crustulis exstructa. Podobně jako v předchozích případech jde o filmovou verzi stejnojmenného divadelního představení, které LVPA divákům představila v roce 2006. Tehdy vznikl i videozáznam (ke zhlédnutí zde)  – a právě ten dnes může posloužit jako přesvědčivý důkazní materiál o tom, jak velký je rozdíl mezi prvotním, nadšeneckým jevištním provedením určeným sympatizujícímu publiku, a novým, svébytným filmovým tvarem. Také cíl filmu Casula ex crustulis exstructa je edukativní, nikoli ovšem pouze a nevyhnutelně: jakoukoli činnost sdružení (jehož jádro tvoří studenti a absolventi oboru latina na FF UK) totiž charakterizuje radostná energie, nápaditost a odvaha volit neortodoxní řešení. A ty mohou přirozeně oslovit i zvídavého „obyčejného“ diváka. V případě Rosacioly bylo to vše upozaděno ve prospěch jisté strnulosti, generované zřejmě závazkem vůči výukovému cíli podpořenému grantem Fondu rozvoje vysokých škol. V Casule však LVPA opět našla svou obvyklou radost ze svobodného vyprávění. Naučné momenty jsou mimochodem naopak důsledně zpochybňovány (což jim paradoxně přidává na účinnosti): v příběhu „bylo nebylo” se stávají výroky či texty nedávno zesnulého Caesara jakýmsi zcizujícím, nakažlivým fenoménem, který postavy čas od času posedne až proti jejich vůli. Otcovsky seriózní vypravěč (Alfréd Strejček) nás tak zavádí do světa, v němž se mluvené slovo - doslova – stává činem.



Pokud jde o posun v lupím konání, je zjevný i v tom, že Casula ex crustulis exstructa je svébytným tvarem, zatímco první filmový projekt sdružení – Parva rubra cuculla - byl ještě těsně závislý na poetice původního divadelního představení a živelně pracoval s filmovými vzory 1/. Od první latinizace klasické pohádky je mimochodem moudrá, šlechetná a zvídavá dívka v červené karkulce na hlavě nadčasovou patronkou všech filmů sdružení: coby osobnost hrající samu sebe (zvýrazňovaná příznačně v psaném textu červeně) se objevuje nejen v Rosaciole, ale i v Casule. Tam – na své „nekonečné“ cestě za babičkou - sehraje pro hlavní hrdiny - Mariullu a Ianicula - klíčovou roli: posílí protagonisty lahodnými pochutinami z útrob svého košíčku a ukáže jim cestu domů. Tato archetypální lupí postava současně zviditelňuje silný genderový prvek, jenž se v prvním filmu promítl do faktu „výměny pohlaví“ vraždící bytosti, její oběti i kata. V Rosaciole pak vedl k posílení statutu titulní hrdinky, což se stalo až na úkor komicky odheroizovaného vysvoboditele. (V pohádkové předloze je naopak Růženka postavou poněkud pasivní.) I v Casule, kterou s citlivým profesionálním nadhledem nad omezenými možnostmi amatérské produkce natáčeli Tomáš Petráň a Petr Záruba, zaznívá silný ženský motiv - a to dokonce mnohohlasně: slabošský a líný otec (Bořivoj Marek), veterán 10. legie zahleděný do minulosti, je zcela ve vleku své nové ženy. Navenek pouze rozmazlená, sobecká macecha (Martina Vaníková) ovšem racionalizuje rodinnou situaci, když se rozhodne zbavit nevlastních dětí ve prospěch očekávaného vlastního potomka. 

Zde je třeba zmínit specifický charakter lupích příběhů, pod nimiž je jako scenárista –adaptátor pohádkových textů – podepsán už zmíněný Bořivoj Marek: temné i hrdinské rysy předloh považovaných za primárně dětskou zábavu se tu aktualizují do podoby jakýchsi dospěle hravých komedií. Zvláště v Casule příznačně nelze aktéry dělit na záporné a kladné (snad s výjimkou Karkulky, jež je ovšem mimo všechny kategorie). Z pozice pouhých komických figurek pak postavy vymaňují některé realistické projevy a vztahy. V tomto smyslu se Casula - v souladu s kreativním vnímáním předlohy – liší od Rosacioly (nesené na křídlech idealistického podtitulu Omnia vincit amor). Stejně jako původní Perníková chaloupka totiž popisuje situaci, jež je z hlediska moderní psychologie jednou vůbec nejdramatičtějších situací v mezilidských vztazích – opuštění. Sourozenci zanechaní otcem v hlubokém lese ovšem hluboce traumatizující zážitek promění v iniciační cestu k dospělosti, když přežijí, zvítězí nad zlovolnou druidou a posléze se vrátí domů. V neortodoxním finále pak vyjednávají s prohnanými rodiči, kteří je nemají rádi a kterým už nevěří, a uzavřou s nimi nátlakovou dohodu o nové podobě soužití. Už tento popis hrůzné generační smlouvy autory dozajista opravňuje k tomu, aby svůj příběh adresovali „divákům starším patnácti let“ (viz upozornění na obalu DVD – jeden z prvků vypůjčených ze standardního arzenálu profesionálních distributorů 2/). 

Další silnou ženskou postavou ve vyprávění pak není ani tak Mariulla (přestože v podání Magdy Kocurkové přirozeně dominuje nad natvrdlým bratrem – Jan Morávek), ale „strašlivá“ druida (Jana Daňhelová). Ta přišla z Galie a škodí Římanům jednak hrůzným francouzským akcentem, jednak prodejem rozličných omamných látek. Tím se do hry dostává dvojice vojáků z protidrogové legie, jež po přechodném obluzení „veselými“ koláčky (měnícím je i vizuálně ve dvojici šťastně zhulených hippies) zlodušku zatkne. Je opět v řádu lupího harmonizujícího a současně humorně podvratného vnímání světa, že druida je postavou veskrze sympatickou, zatímco Mariulla a Ianiculus svou vynucenou, předčasnou dospělost deklarují i lstivostí. Tyto děti se sice vyhnou tradiční scéně s nasedáním na lopatu před rozpálenou pecí (jež je ostatně v rozporu se sofistikovanými požadavky galské gastronomie), vydají však babu spravedlnosti za mrzkých třicet stříbrných. Posléze spolu s ostatními, lehce zfanatizovanými vesničany přihlížejí vykonání rozsudku. 

V tomto vizuálně magickém finále pak definitivně vítězí jedinečná multikulturní, nadčasová atmosféra, jež je osobitou kvalitou všech filmových produkcí LVPY: inovovaná středoevropská pohádka naplno využívá spojení přirozeně nádherných českých exteriérů s možnostmi, jež skýtá oživlý „mrtvý“ jazyk a s ním spojené reálie. 

Svébytným motivem, žertovně svazujícím původní konzervativní pohádku se současnou mediální realitou, je pak kuchařské okénko Vaříme s druidou, v němž čarodějnice nejprve divákům nabízí recept na ragú z tlusťoučkého římského chlapce a posléze - před vlastní popravou - i recept na Pečenou babu. Další recept je pak součástí bonusové výbavy disku, který je vybaven volitelnými latinskými, českými, anglickými, německými, francouzskými a italskými podtitulky. V bonusech divák najde i fotogalerii z natáčení a upoutávky jak na všechny tři filmy, tak na další úspěšný projekt LVPY - zatím pouze divadelní Aureolu. Ta se – jak doufám - rovněž dočká své filmové verze, jež posílí pozici LVPY jako fenoménu, jenž je svébytný i v mezinárodním kontextu.

1/ Především s příběhy hrůzy odkazujícími k motivu lykantropie a italskými inspiracemi - hudební výpůjčky z Ennia Morriconeho a stylistika dnes už klasických „béčkových“ hororů ve stylu Lucia Fulciho. K italskému „béčkovému“ hororu pak i v Casule odkazuje zlý sen vyděšeného mladistvého hrdiny, jenž jakoby předznamenává psychedelický motiv spojený s aktivitami neblahé čarodějnice – druidy. Patří sem i drobný, leč významný finální detail spojující macechu prostřednictvím tetování s druidou. V textu zmíněné motivy slabých mužů a silných žen tak nabývají až magického odůvodnění.
2/ Mezi další tyto prvky patří členité závěrečné titulky deklarující např. i to, že ve filmu nebylo ublíženo žádným zvířatům.

Casula ex crustulis exstructa
DVD, ČR 2012, 60 minut, jazyková verze: latina

titulky: české, latinské, anglické, německé, francouzské, španělské, italské
Režie: Martina Vaníková
Scénář: Bořivoj Marek
Kamera: Tomáš Petráň, Petr Záruba
Hrají: Magda Kocurková (Mariulla), Ianiculus (Jan Morávek), Jana Daňhelová (druida), Bořivoj Marek (otec), Martina Vaníková (macecha)
Produkce: LVPA

(Tento text jsem napsala do časopisu klasických filologů Auriga, což je zcela seriózní odborné periodikum. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu děkuji.) 

P.S. Mou recenzi DVD Parva rubra cuculla najdete tady.