Prohledat tento blog

středa 31. července 2013

Jasmíniny slzy

V sedmasedmdesáti letech představuje Woody Allen živoucího režisérského klasika: každý rok posílá do kin nový film – a i když ne všechny jsou vysloveně dobré, určitě jsou všechny zajímavé. To je i případ Jasmíniných slz, kterými se komediograf Allen po čase vrátil k žánru čistého dramatu. Podobně jako u filmů Match Point – Hra osudu (2005) nebo Kasandřin sen (2007) přitom překlopil „vážný“ žánr v moralitu.

Na příběhu, který stojí a padá s titulní postavou a ve kterém ostatní charaktery slouží jen jako dvourozměrné figurky, je ovšem zajímavá skutečnost, že by ho zkušený režisér mohl klidně vyprávět jako komedii či alespoň tragikomedii (což je ostatně princip, který sám využil před jedenácti lety v sofistikované tragikomedii Melinda a Melinda). Titulní protagonistka totiž znamenitě zapadá do katalogu lehce nesnesitelných allenovských ženských postav: je upovídaná, vynervovaná, bere prášky na uklidnění, pije - a hledá muže svého života. Na začátku vyprávění je Jasmína celkem sympatickou postavou, se kterou jsme ochotni soucítit: její život bohaté newyorské paničky se ocitl v troskách a ona přijíždí za svou sestrou do San Franciska, aby si našla práci a vůbec začala nový život. Místo očekávané cesty ke štěstí však sledujeme hrdinčin další propad a postupně ji přestáváme litovat. Žena, která vypadá jako ryzí oběť nepřejícného osudu, totiž vyniká nebývalou schopností dělat špatná rozhodnutí a vytvářet problémy sobě i svému okolí...

Stejně jako Tramvaj do stanice Touha, kterou jsou inspirované, i Jasmíniny slzy tak staví na postupném odhalování titulního charakteru a na překvapivém zvratu, který možná ne každý divák dokáže tolerovat. To ovšem nic nemění na tom, že představují v rámci současné produkce inteligentně vystavěné drama opřené o jednu z nejlepších hereček, které se Allenovi kdy dostaly do ruky. Cate Blanchettová se zjevnou rozkoší portrétuje další ze svých unikavě složitých, nesnesitelných charakterů ve stylu Zápisků o skandálu: její Jasmína se stůj co stůj pokouší zachovat dekorum upjaté, elegantní dámy, ve skutečnosti se však stále hlouběji propadá do zloby a odpudivé trapnosti a mění se v upocené monstrum. Vedle hereččina potenciálně oscarového výkonu působí její (rovněž známí) kolegové jako stafáž, ať jde o Aleca Baldwina, Michaela Stuhrbarga nebo Petera Sarsgaarda. Dotvářejí ovšem kolorit této one-woman show, která je vlastně mrazivou, divácky značně nepříjemnou antitezí romantické komedie o druhé šanci.

(Tento text jsem napsala do E15. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

Blue Jasmine
USA 2013, 98 minut, titulky

Scénář a režie Woody Allen
Kamera: Javier Aguirresarobe
Hrají: Cate Blanchettová (Jasmína), Sally Hawkinsová (Ginger), Alec Baldwin (Hal), Peter Sarsgaard, Max Rutherford (Johnny), Andrew Dice Clay (Augie), Michael Stuhlbarg (dr. Flicker)

Premiéra: 1.  srpna 2013

neděle 28. července 2013

Všichni dobří rodáci

Po čtyřiačtyřiceti letech se vrací do kin jeden z nejoceňovanějších titulů domácí kinematografie - Všichni dobří rodáci scenáristy a režiséra Vojtěcha Jasného. Ceněné dílo významné osobnosti československé nové vlny prošlo digitálním restaurováním díky Nadaci české bijáky, která shromáždila prostředky na jeho renovaci. Nadace, která má už za sebou loňskou obnovu Formanovy tragikomedie Hoří, má panenko, se opírá výhradně o dary od soukromých osob a široké veřejnosti. Rodáci mohli podstoupit složitý restaurátorský proces (jehož nákladnost se odhaduje až na dva miliony korun) jen díky finanční podpoře Lenky a Martina Romanových.

Legendární snímek, který se brzy po své premiéře v roce 1969 ocitl na seznamu zakázaných děl, si diváci mohou vychutnat na velkém plátně v nejvyšší kvalitě od čtvrtka 4.srpna, kdy vstupuje do kinodistribuce. Restaurovaná verze byla už premiérově uvedena na MFF Karlovy Vary a nyní se představuje i divákům 39. Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Součástí programu této tradiční filmové akce, pořádané Asociací českých filmových klubů, je i reprezentativní retrospektiva Vojtěcha Jasného, který v loňském roce oslavil osmdesáté sedmé narozeniny. Přehlídka se zaměřuje hlavně na ty snímky, které režisér natočil po odchodu z Československa v roce 1970.

Středobodem Jasného tvorby ovšem zůstávají právě Všichni dobří rodáci, kteří autorovi vynesli Cenu za režii ex aequo na MFF v Cannes. Prestižní festival tehdy přiřkl i Cenu nejvyšší technické komise nádherné barevné kameře Jaroslava Kučery. Právě ta je prakticky další postavou ve vyprávění o sousedech z jedné moravské vísky, jejichž radostnou pospolitost těžce naruší kolektivizace. V poetické kronice, ke které Vojtěcha Jasného inspirovaly osudy obyvatel jeho rodné Kelče, hrají důležitou roli i kostýmy výtvarnice Ester Krumbachové. Práce s barevnými kontrasty a přirozeným světlem vdechuje Rodákům neopakovatelnou atmosféru: jde o typický „vstřícně krásný“ film, který se svým vizuálním půvabem pokouší vyvážit (či dokonce zastřít) bolestnou vážnost zobrazovaných událostí. V tomto směru Jasného Rodáci ladí s tím současným kinematografickým trendem, který duchovní poselství často až bezostyšně váže na kýčovitou obrazovou stránku.

Vypjatě poetický duch, stupňovaný do až surrealistech momentů, v Jasného filmu ladí s nadčasovými motivy lásky a smrti. Ty osudově zasahují většinu hlavních postav. Zatímco milostná vášeň vtahuje místního pošťáka a sličnou vdovu do navenek bezstarostného víru přítomnosti, kradácký soused Pyřek (Vladimír Menšík) se v příliš důsledné snaze přechytračit budoucnost připraví o život – a bonvivánského kulaka Zášinka (Waldemar Matuška) skolí býk jako oživlá výčitka za hřích z války - opuštění židovské manželky. Pozornost na sebe však nevyhnutelně strhuje sedlák František (Radoslav Brzobohatý), mlčenlivý a tvrdohlavě čestný muž, který zosobňuje až sebeničivou lásku k rodné hroudě. Právě on se pro vesničany stává ztělesněným morálním imperativem – a právě on se proto stává obětí nového, komunistického režimu, který vesničany násilnicky odtíná od jejich půdy.

Přirozená harmonie mezi zemí a těmi, kteří ji obdělávají, nabývá v Jasného pojetí patosu, příznačného pro vlasteneckou mytologii. Ta je pevně ukotvena v národní tradici, i když dnes může působit už jen jako uměle vygenerovaný resentiment. (Sám Jasný se posun spojený s otřesy moderní historie pokusil v roce 1999 postihnout ve volném pokračování Rodáků nazvaném Návrat ztraceného ráje.) Postavy filmu nejsou zprvu pevně srostlé jen s krajinným horizontem, ale i provázané vzájemnými, přirozenými vztahy. Ty se ovšem postupně rozvolňují a rozpadají: každá z postav nakonec bojuje svůj vlastní, osamělý boj, v němž původní rysy společenství beznadějně zanikají. Tragédie kolektivizace se nakonec rozplyne v urputně nostalgizujícím „co bylo, bylo“, jehož nositelem je v idylickém, harmonizujícím závěru kovaný komunista – bývalý varhaník Očenáš (Vlastimil Brodský)...

Příběh o krachu přirozeného životního konceptu tak z hlediska české historické zkušenosti nabývá kontroverzních rysů – a připomíná nám, že každá skutečná filmová klasika žije neklidným, provokativním životem ještě desítky let po svém vzniku.

(Tento text jsem v pátek psala do Lidových novin. Když jsem na facebooku - jen mezi dvěma odstavci svého textu - rychle zkoumala, jestli ještě někdo z "přátel" - vesměs lidí z médií či profesionálů nějak spjatých s filmem - cítí nad filmem podobné znepokojení, rozpoutala se docela živá diskuse: 

https://www.facebook.com/alena.prokopova.7/posts/615730788479462?comment_id=6358528&offset=0&total_comments=29&notif_t=feed_comment 

Moje facebooková přítelkyně Anitsirk Ávolebrok nabídla odkaz na text Víta Pokorného, srovnávající Jasného film se Smuteční slavností. Vladimír Hendrich - za což mu děkuji, neboť vás to zavede ve zkoumání reflexe tohoto filmu ještě hlouběji do historie - pak napsal: "Nemohu souhlasit s Alenkou, když vyzdvihuje Je třeba zabít Sekala, neboť mi do velké míry mluví z duše kritika na tento film od A. Stankoviče (Satan na Hané? - viz sborník "Co dělat, když Kolja vítězí"). A tak se omezuji na faktickou poznámku k Jasného Rodákům: pokud vím, v šedesátých letech se našli jenom dva tuzemští kacířští kritici, kteří se odvážili ten snímek kritizovat. Jde o Pavla Švandu z Brna a Emanuela Mandlera. Ten Mandlerův esej se jmenuje "Naše světové stíny" (viz č. 6 časopisu Tvář z roku 1969, ve sborníku Tváře jde o s. 390 - 398); analýze filmu Všichni dobří rodáci je věnována jeho druhá část. Právě o této Mandlerově stati pojednává i jeden můj půlhodinový rozhlasový pořad s Jiřím Cieslarem a Vlastimilem Zuskou." 

Všichni dobří rodáci
ČSR 1969, 115 minut
Scénář a režie: Vojtěch Jasný
Kamera: Jaroslav Kučera
Hudba: Vladimír Havelka
Hrají: Radoslav Brzobohatý (sedlák František), Věra Galatíková (Františkova žena), Vlastimil Brodský (varhaník Očenáš), Eva Blažková (Očenášova žena), Waldemar Matuška (Zášinek), Marie Málková (Zdena), Vladimír Menšík (Jořka Pyřk zvaný Kradák), Pavel Pavlovský (listonoš Bertin), Drahomíra Hofmanová (vdova Machačová), Václav Babka

Premiéra: 4. srpna 2013

pátek 26. července 2013

Wolverine: Příběh festovního nátělníku


Ve filmovém universu společnosti Marvel si frustrovaný svéráz Logan alias zmutovaný superhrdina Wolverine vydobyl výjimečné postavení: po trojici „kolektivních“ adaptací comicsových příběhů X-Men (2000-2006) se začal objevovat ve vlastních filmech. Po nepříliš zdařilém (leč divácky úspěšném) příběhu o původu sympatického mstitele bezpráví X-Men Origins: Wolverine (2009) přichází do kin další díl volné série, pojmenovaný pěkně stručně a po chlapsku Wolverine. Film potvrzuje nekoncepčnost x-menské série, která vynikne zvlášť ve srovnání s jinou filmovou tasemnicí společnosti Marvel věnovanou týmu Avengers.

U filmových příběhů party mutantů, kterou před půlstoletím vymyslel Stan Lee, se totiž zajímaví tvůrci typu Bryana Singera a Matthewa Vaughna střídají se lhostejnými řemeslníky typu Bretta Ratnera – či právě Jamese Mangolda. Režisér Wolverina má sice ve své filmografii světlejší okamžiky, drama Narušení z roku 1999 je ovšem nevratnou minulostí - a po strašlivé akční komedii Zatím spolu, zatím živí, kterou Mangold poslal do kin před třemi lety, se vyplatí od Wolverina mnoho nečekat. 

Na druhé straně je venku vedro, a pokud se zrovna nemůžete povalovat na plovárně, vyplatí se hledat útočiště v dobře klimatizovaném multiplexu, do jehož odcizených prostor právě takový horečně blbý film patří. Nezajímavě pojaté 3D v kombinaci s nadměrnou délkou a halasnou superhrdinskou akcí je u letošních hollywoodských letních hitů skoro normou – a ve Wolverinovi naštěstí stále ještě hraje Hugh Jackman. Čtyřiačtyřicetiletý Australan magnetizuje kameru vypracovaným sympatickým image i náležitě vyrýsovaným svalstvem, což představuje jednoznačný úkoj i pro ženskou část publika.

Neznalost předchozích dílů ani mytologie marvelovských mutantů proto nevadí: Wolverine je udělaný tak, abyste pochopili základ. Logan má – jako všichni dnešní superhrdinové - problémy se svou „nelidskou“ identitou rosomáčího superhrdiny s vysunovacími drápy. Což ho opravňuje k tomu, aby zabil a zmrzačil opravdu hodně lidí. Neboť film je přístupný už mládeži od dvanácti let, konají se ovšem všechny krvavé násilnosti mimo rámec plátna. Z chlapáka, který si dřív zapaloval doutník plamenometem, se navíc stal nekuřák, jeho „hlášky“ jsou prepubertální a jeho životní trauma řešitelné za pochodu.

Kašli na rodinné hodnoty

Starý dobrý příběh o „božském“ hrdinovi, který je znaven vlastní nesmrtelností, je v souladu s předlohou z roku 1982 situovaný do současného Japonska. Protagonistu, který se pokouší odpoutat se od minulosti poustevničením na Yukonu ve společnosti dobráckého grizzlyho, totiž povolá do akce japonský průmyslník, jemuž nesmrtelný Logan kdysi při bombardování Nagasaki zachránil život. Brzy se však ukáže, že umírající stařec Jašida chce mutanta zaplést do svých nekalých plánů: ve hře je sličná dědička průmyslového impéria Mariko, její zlovolný snoubenec a ještě zlovolnější otec i zabijáci z jakuzy. Jako bonus poslouží dvě bojovné krasavice s pestrém latexu – hbitá Japonka Jukijo a mutantská doktorka Greenová prskající hadí jed, která se posléze svlékne, bohužel jen z kůže. 

I když děj vypadá zapeklitě, ke konci získáte neodbytný pocit, že v něm jaksi zbloudili i samotní scenáristé. V kombinaci s Mangoldovou lobotomizovanou filmařkou imaginací tak vzniká lepkavý Molotovův koktejl, občas neomylně zasahující bránici. Vnějšně nadupaná, ale nenápaditá akce uspává rozum, protože vlastně o nic nejde: hrdina sice na čas ztrácí své nadlidské schopnosti, ale bát se o něj nemusíte, neboť v zásadě zůstává nezranitelný a nesloží ho ani plný zásah na komoru samurajským mečem. Tlak vám nezvýší ani bitky a souboje se silnou střihovou a digitální podporou (rvačka na střeše tokijského rychlovlaku upalujícího krajinou rychlostí 500 km v hodině vypadá už jen jako dětská videohra).

Spíš než metapříběh o potížích s nesmrtelností se pak z Wolverina mimoděk vyloupne vyprávění o infantilizovaném filmovém chlapství (i ženství): tradiční hodnoty vzývané zdegenerovanými potomky starobylého samurajského rodu se smrsknou na informaci, že jídelní tyčinky zapíchnuté do jídla přinášejí smůlu. Pilíře současných akčních filmů - loajalita a láska - se pak jaksi vypaří ve prospěch smutného pocitu, že instituce rodiny je mrtva. Zbývá sounáležitost psanců, sdružených na základě sympatií a antipatií na úrovni mateřské školy. 

Detailem k zamyšlení pak zůstává festovní kvalita Wolverinova nerozlučného nátělníku, který se – stejně jako hrdinovo tělo – zázrakem filmového střihu zaceluje a čistí po každé brutální bojové akci. Když k tomu přidáme poznatek, že v zásvětí se chodí výhradně v krajkovém nočním prádle, zalitujete, že i samotná x-menská série si zajišťuje nesmrtelnost. 

Pod závěrečnými titulky se totiž inzeruje další díl...

USA 2013, 126 minut, titulky (i 3D)
Režie: James Mangold
Scénář: Mark Bomback, Christopher McQuarrie
Kamera: Amir M. Mokri
Hudba: Marco Beltrami
Hrají:  Hugh Jackman (Logan / Wolverine), Rila Fukushimová (Jukijo), Hirojuki Sanada (Šingen), Tao Okamotová (Mariko), Will Yun Lee (Harada), Brian Tee (Noburo), Světlana Chodčenková (dr. Greenová / Viper),  Ken Yamamura (mladý Jašida), Famke Janssenová (Jean Greyová), Patrick Stewart, Ian McKellen

Premiéra:  25. 7. 2013

středa 24. července 2013

39. Letní filmová škola - už v pátek!

Ve dnech 26. července – 3. srpna se Uherské Hradiště změní už po pětadvacáté v mekku filmu. „Filmovka“, která už řadu let nachází trvalý domov v idylickém moravském městě, je po festivalu v Karlových Varech další letní filmovou událostí, která každoročně láká především mladé návštěvníky (na loňské Letní filmové škole byla účast rekordní - akreditovalo se jich téměř pět tisíc). Akce, která se poprvé konala v roce 1964 pouze pro členy filmových klubů, má dnes charakter otevřené události. Jejím hlavním pořadatelem ovšem zůstává Asociace českých filmových klubů. Nesoutěžní charakter dovoluje Letní filmovou školu vnímat jako prostor k setkávání, jemuž letošní stylizace z dílny olomouckého grafického studia BastArt přiřkla status ráje. 

V rámci bohatého programu nabídne LFŠ svým divákům především masivní sekci Fokus, zaměřenou tentokrát na Portugalsko. V Čechách opomíjená kinematografie se může pyšnit nejen dlouhou historií, ale i velmi energickou současností. Osmatřicet celovečerních i krátkých snímků přiblíží tvorbu mezinárodně uznávaných režisérů (např. nejstaršího aktivního režiséra na světě, 104letého Manoela de Oliveiry). Zájem jistě vzbudí i němá díla portugalské kinematografie, snímky nové vlny 60. let, filmy věnované hudebnímu stylu fado či současné „festivalové“ tituly. Kompletní retrospektivu svých děl osobně uvede jeden z celosvětově nejuznávanějších autorských režisérů současnosti - Pedro Costa. 

Další velká retrospektiva přiblíží v rámci sekce Inventura tvorbu ceněného japonského režiséra Kanety Šindoa, který zemřel loni v květnu krátce po svých stých narozeninách. Jeho šedesátiletá tvůrčí dráha je svébytnou procházkou historií poválečné kinematografie Země vycházejícího Slunce. 

Hradišťští „školáci“ se ponoří do filmové historie i v sekci nazvané lákavě Zlatá éra Hollywoodu: mezi výběrem z žánrově rozmanitých děl, která americký studiový systém vytvářel od 30. do 50. let, nechybí klasický horor Frankenstein, velkorysá sága Jih proti Severu či kultovní Občan Kane. Pokud jde o dějiny, v bloku věnovaném žánru polského historického velkofilmu zazáří drama Ohněm a mečem režiséra Jerzyho Hoffmana, který své dílo uvede osobně. Sekce Film a živá hudba zase přiblíží němé snímky režisérského klasika Georga Wilhelma Pabsta. Blok nazvaný Rok 1933: Nástup fašismu se zaměří na propagandistickou filmovou tvorbu v produkci Třetí říše od nástupu Adolfa Hitlera na post říšského kancléře. Národní filmový archiv v rámci oslav svých 70. narozenin zaštítil unikátní kolekci černobílých širokoúhlých snímků natočených v 60. letech. 

Letní filmová škola uctí i živoucího klasika tohoto období - Vojtěcha Jasného - , jehož Všichni dobří rodáci se letos dočkali obnovené premiéry. Stejně jako poetické vesnické drama z roku 1968, i legendární francouzský snímek Marcela Carného Děti ráje (1945) se představí v restaurované podobě. Letní filmová škola se ovšem neobrací jen do minulosti: v premiéře uvede např. zbrusu nový dokument režiséra Josefa Abrháma ml. Hoteliér, v němž se sešla řada osobností spojených se začátky pražského Činoherního klubu. Diváci se dočkají i řady českých, slovenských, maďarských či polských novinek – třeba syrového dramatu slovenské režisérky Miry Fornayové Můj pes Killer, oceněného na festivalu v Rotterdamu. Aktuální akcenty vnese do letošního programu sekce Spektrum, věnovaná tématu krize a nejrůznějším způsobům, jakým ji můžeme vnímat. Vedle sebe se tak ocitne padesát let starý snímek Jeana-Luca Godarda Vojáček a nejnovější dílo francouzského režiséra Costy Gavrase s „marxistickým“ názvem Kapitál... 

Protože ve filmovém ráji se lze – nejen z ideologických pozic - snadno ztratit, nechybějí na letošní Letní filmové škole ani odborné úvody a přednášky a setkání s tvůrci. Filmový program doplní výstavy, koncerty a divadelní představení.

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)



pondělí 22. července 2013

Tango libre: pár slov o argentinském tangu

Belgický režisér Frédéric Fonteyne je u nás známý hlavně díky romantické komedii Pornografický vztah (1999) - a totéž platí o španělském herci Sergim Lópezovi (přestože se objevil třeba v Profesionální manželce Françoise Ozona). Oba se znovu sešli ve filmu Tango libre, které obohacuje naši letošní letní distribuci o typický "eurofilm". Jde totiž o relativně nízkorozpočtový vztahový příběh ze současnosti tvářící se tak trochu jak art, jenž co do žánru kolísá mezi romantickou komedií a "vážným" dramatem. (Pokud jde o další filmy tohoto typu, napadá mne třeba Mazel.) Důležité u takovým filmů je zajímavé herecké obsazení - což v Langu libre vedle Lópeze splňují François Damiens, Jan Hammenecker a Anne Paulicevichová, jež se podílela i na scénáři spolu se zkušeným Philippem Blasbandem (mj. Irina Palm, nejnovější nová verze Angeliky).

Nezbytný je u takového eurofilmu atraktivní motiv - v tomto případě argentinské tango. Což je tanec, o kterém existuje filmová představa hlavně díky Tangu (1998) Carlose Saury, náležitě obsesivní Lekci tanga (1997) Sally Potterové - a ještě spíš díky oslnivé choreografii žánrové klasiky Roxanne z Luhrmannova Moulin Rouge. (Nepleťte si ovšem argentinu s britskou verzí, kterou tančil Jack Lemmon s Joem E. Brownem v Někdo to rád horké.) Viděla jsem letos, jak se tančí argentinské tango v Praze i v sicilské Catanii, a tak jsem se na Fonteynův film docela těšila. K mé rozmrzelosti se v něm ovšem motiv tanga posléze vytratí, respektive tango slouží jen jako metafora vztahového propletence, který se bohužel prostřednictvím tance neřeší. (Přesto je však ve filmu jedna moc pěkná scéna, jejímž středobodem je argentinský tanečník Marino "Chico Frumboli - pokud vás ještě neomrzely ukázky, najdete ji tady - vrací nás mimochodem do historie tohoto tance, kdy se - vzhledem k nedostatku ženských partnerek - připouštěl mužský pár, a to bez nějakým homosexuálních podtextů.)

Zůstává tak nakonec jen milostný čtyřúhelník, jehož aktéry jsou osamělý vězeňský dozorce Jean-Christophe (Damiens), osamělá Alice (Paulicevichová), její manžel Fernand (López) a její milenec Dominic (hammenecker). Se ženou vychovávající problémového dospívajícího syna se dozorce seznámí na hodinách tanga, načež zjistí, že ji spojuje milostné pouto hned se dvěma jeho svěřenci, kteří sedí ve vězení za zabití při ozbrojené loupeži... Místo, aby se tvůrci filmu drželi civilní roviny ozvláštněné tangem (kterému se začnou coby metafoře svobody věnovat ve vězení trestanci i dozorci), ke konci vyprávění nečekaně zešílí a začnou násilně formovat stěží uvěřitelné finále.

Našinec pak pochmurně přemítá, proč že to vlastně Tango libre vlastně dostalo Zvláštní cenu poroty na MFF v Benátkách a Grand Prix na MFF ve Varšavě... Potom si ovšem uvědomí, že kdyby někdo v Čechách natočil podobný film jako Frédéric Fonteyne, navzdory závěrečným scenáristickým veletočům bychom si to nejspíš docela pochvalovali. Pročež si hollywoodské letní blockbustery malým, nenáročným a veskrze pozitivním Tangem libre klidně proložte.

Tango libre
Francie / Belgie / Lucembursko 2012, 98 minut, titulky

Režie: Frédéric Fonteyne
Scénář: Philippe Blasband, Anne Paulicevich
Kamera: Virginie Saint-Martinová
Hrají: Sergi López (Fernand), François Damiens (Jean-Christophe), Anne Paulicevichová (Alice), Jan Hammenecker (Dominic), Zacharie Chasseriaud (Antonio), Marino "Chico" Frumboli (Argentinec)

Premiéra: 25. 7. 2013


čtvrtek 18. července 2013

Gay romance po soderberghovsku - Liberace!

Steven Soderbergh má ve svých padesáti letech pověst jednoho z nejzajímavějších amerických filmařů. Oprávněnost takové chvály vynikne i v případě nejnovějšího režisérova filmu – milostného dramatu Liberace!, pojatého jako životopisný příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Jméno titulního protagonisty, fenomenálního baviče a klavíristy, ovšem českému divákovi patrně mnoho neřekne. Liberace (1919-1987) víc než třicet let oslňoval Ameriku v době, kdy u nás panovala komunistická cenzura. A pro tu byl naprosto nepřijatelný. Ve světě za železnou oponou navíc jeho líbivý, konvenční repertoár nemohl oslovit ani žádného slušného hudebního kritika. A dnes je Liberace dokonale mimo – nebo není?

Ve filmu, který vznikl pro televizní společnost HBO, se Steven Soderbergh a scenárista Richard LaGravenese každopádně Liberaceho profesionální existenci vnímají jen jako základ pro příběh o ztracené identitě. Důležitější než Liberaceho famózní klavírní produkce je pro ně napětí mezi opulentním veřejným obrazem a přísně tajeným soukromím ješitného, stárnoucího homosexuála, který se neobejde bez plastických operací a mladičkých milenců. To, co je dnes samozřejmou součástí života některých celebrit, muselo zůstat v konzervativní Americe 60. a 70. let před veřejností skryto: věčně mladý Liberace musel pro miliony fanynek ztělesňovat nezpochybnitelný, mužně romantický ideál.

V roce 1977, kdy Soderberghův příběh začíná, přitom Liberace se svými masivními šperky, bizarními klavíry, nákladnými kostýmy plnými flitrů a okázalým jevištním projevem představoval jakousi blouznivou vizi sladkého života. A právě ta okouzlila šestnáctiletého Scotta Thorstona, který se oficiálně stal zaměstnancem etablované hvězdy, neoficiálně však několik let fungoval jako její vydržovaný milenec. Navzdory čtyřicetiletému věkovému rozdílu spolu Scott a Liberace prožili několik šťastných let – a pro oba šlo patrně o životní lásku.

Po roztržce a bouřlivém rozchodu Scott napsal spolu s novinářem Alexem Thorleifsonem vzpomínkovou knihu. A právě ta se stala základem filmu Liberace!, který zprvu vyhlíží jako nezúčastněný popis vzniku a krachu jednoho vztahu. Postupně však diváka zatahuje do světa plného falešných odrazů, mámivých odlesků a pokřivených zrcadlových odrazů – světa, ve kterém i milostný cit vyhlíží jako umně interpretovaná klavírní skladba.

Smutný konec Frankensteinova monstra 

Liberace! je dalším ze Soderberghových filmů, které si v rámci žánrového vyprávění pohrávají s našim vnímáním sexuálních rolí, zakonzervovaných oficiálním Hollywoodem. Od utahané ženy v domácnosti Erin Brockovich (2000), která nakonec dokáže víc, než hromada protřelých právníků, vedla cesta k přímočaré akční hrdince thrilleru Zkrat (2011), která se musí na své cestě za pomstou obejít bez mužů. Okázale heterosexuální romantická komedie Bez kalhot (2012) pak „zneužila“ atraktivitu pánské striptýzové show k lehce podvratné úvaze o smyslu amerického snu. Liberace!, na němž se Steven Spoderbergh podílel také jako kameraman, je okouzlující, fantastickou výpravou do světa milostného kýče přeneseného do gay reálií. Jde přitom o klání protagonistů, kteří zapadli do Liberaceho světa tak hluboko, že už se nepodobají sami sobě.

Přirozený, naivní mazlík Scott se totiž pod vlivem zkušeného a pragmatického milence mění v paskřivý otisk uctívané celebrity: díky plastické operaci dokonce začne Liberaceho fyzicky připomínat. Brilantní stylista Soderbergh, který si pohrává s dobovými filmařskými standardy i přesnými replikami osobních předmětů uctívané celebrity, se při tom nespoléhá jen na (perfektní) maskérské efekty. Opírá se – jako už mnohokrát předtím – o herce. Film bezpečně ovládá osmašedesátiletý Michael Douglas, který v titulní roli podává patrně nejlepší herecký výkon své kariéry (a vyrovnává se přesvědčivě i s Liberaceho hudebními čísly). V 80. a 90. letech přitom Douglas ztělesňoval sofistikovanou mužnost, i když nikdy neinklinoval k vysloveně akčním rolím – na rozdíl od svého brilantního sparing partnera Matta Damona, který v roli Scotta Thorstona vytváří rozkošnou antitezi ke svým chlapáckým rolím. Zatímco Douglas se Soderberghem spolupracoval jen dvakrát (na drogovém dramatu Traffic – nadvláda gangů a na Zkratu), Damon patří dlouhodobě k režisérovým oblíbencům. Přestože spolupracují už pošesté, daří se režisérovi i tentokrát ukázat Damona znovu a jinak. 

Scott se v rámci oblíbené soderberghovské změny perspektivy v průběhu vyprávění vyprofiluje jako postava komická i zoufalá. Jako diváci jsme nuceni přijmout úhel pohledu zhrzeného milence, vyloučeného ze světa lásky, péče a blahobytu do ubohé reality jako ošklivé Frankensteinovo monstrum. Otázka „spravedlivého“ trestu za mladickou pošetilost a poživačnost ovšem nemá místo ve vyprávění, jehož autor odmítá roli moralizujícího soudce.

Liberace! zůstává sofistikovaným, vtipným a „hezkým“ filmem, divák se však jen stěží vyváže ze zodpovědnosti udělat si na hrdiny vlastní názor. Což je závazek, kterou můžete přijmout s chutí.

Behind the Candelabra
USA 2013, 118 minut, titulky
Režie a kamera: Steven Soderbergh
Scénář: Richard LaGravenese (podle knihy Scotta Thorsona a Alexe Thorleifsona)
Hudba: Marvin Hamlisch
Hrají: Michael Douglas (Liberace), Matt Damon (Scott Thorson), Scott Bakula (Bob Black), Dan Aykroyd (Heller), Debbie Reynolds (Frances), Rob Lowe (doktor Startz), Tom Papa (Arnett), Bruce Ramsay (Carlucci)
Premiéra: 18. 7. 2013

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuji.)

úterý 16. července 2013

Český historický film - Honba za dobrým příběhem

Dva filmové žánry, které se nejviditelněji odehrávají v „jiných“ časech – sci-fi a historický film – zpravidla ze všeho nejupřímněji vypovídají o přítomnosti. Pokud by to totiž nedělaly, nebavily by diváky. Ti se chtějí dozvědět hlavně něco o sobě a o světě, který obývají. Příběhy vylovené z hlubin minulosti tak většinou nevycházejí jen ze zachovaných zpráv o dané době. Ani z toho, co o daných událostech a postavách soudí historici. Rozhoduje i momentální nálada společnosti nebo rovnou centrálně řízená společenská objednávka. Dvojí totalita, která ve 20. století český národ deformovala - nacistická a komunistická – dokázala cesty domácího historického filmu pěkně pokřivit. 

Jan Hus - bojovný lid
Pro režiséra Otakara Vávru, naplňujícího v roce 1954 zadání komunistických objednavatelů, se tak Jan Hus stal vůdcem lidu v boji za sociální rovnost. V experimentálním filmu Miroslava Bambuška Jan Hus – mše za tři mrtvé muže (2009) byl zase bojovníkem za nápravu věcí veřejných. A pro režiséra Jiřího Stracha bude podle všeho lehce kontroverzní postavou, zatíženou pýchou neomylnosti a malou velkorysostí. Aktivní katolík Strach se chystá plánovaný film uvést do kin za dva roky, kdy si připomeneme šestisté výročí Husova upálení. Jan Hus je jednou z postav, která má pevné místo v panteonu „Českého nebe“ (což je název nedochovaného vlasteneckého filmu z roku 1918, jehož téma přejalo v parodické podobě Divadlo Járy Cimrmana). Jaký status ovšem může mít klerik, upálený kvůli svým názorům na náboženské otázky, v bytostně ateistickém českém prostředí? Odpověď je zřejmá: kněz-nekněz, Husovy osudy se dají snadno poskládat do dramatického příběhu, který na sebe ochotně nabaluje aktuální kontexty. Základem je představa, že Husovy názory byly pro církevní moc pouze záminkou k likvidaci politicky nepohodlné osobnosti. Vzniká tak nadčasový český rek – bojovník a mučedník za pravdu. A máme tu základ pro potenciální vlastenecký kýč. 

Samotná historie tak není ani tak učitelkou života (jak praví populární latinské rčení „historia magistra vitae“), jako spíš vypravěčkou příběhů, které zrovna potřebujeme slyšet. A český historický film je honbou za silnou story, do které by publikum mohlo promítnout své touhy. Takovou story vytváří především zajímavý hrdina, schopný utkat se s nejrůznějšími protivenstvími doby. Naše dějiny ovšem takových příběhů mnoho nenabízejí - což je možná jedna z příčin dlouhodobě nedobré kondice tohoto žánru u nás.

Potíže s mramorizací 

Odcházení: Václav Havel 
Pokud vnímáme malé sebevědomí českého historického filmu jako odraz nepříliš „hrdinských“ domácích dějin, mají naši tvůrci logicky horší pozici než jejich kolegové z Polska a Maďarska. Tamní historické filmy se mohou pyšnit dlouhou a zajímavou tradicí. A také lépe vzdorovaly cenzuře i autocenzuře. Menší kinematografie jsou přitom vždycky v nevýhodě vůči těm velkým, jejichž sebejistota má hluboké historické kořeny. Filmový vztah Rusů k období druhé světové války je stále velmi silný. Hollywood zase vytvořil na bázi jednoho období americké historie dokonce samostatný žánr – western. Americké dějiny ovšem nedefinují jen pistolníci, ale i vůdci, válečníci, mírotvůrci... Přebohatá „prezidentská“ linie historických příběhů zahrnuje jak morálně obratného politika Lincolna z dílny Stevena Spielberga, tak fiktivního šéfa Bílého domu, který v akční sci-fi Den nezávislosti (1996) naskočí do vojenské stíhačky, aby hájil USA proti mocichtivým mimozemšťanům. 


Zemský ráj to napohled 
Představa „Tatíčka“ Masaryka, an na bílém koni svrhává v čele lidu rakouskou monarchii, samozřejmě působě absurdně – je ovšem na pováženou, že dosud nevznikl žádný masarykovský filmový životopis. Ve vývoji jsou však scénáře jak o TGM, tak o jeho synovi Janovi (jejž inspirovala kniha Lenky Procházkové). Stejná mramorizující cudnost zahaluje osobnost Václava Havla: v podání Ondřeje Vetchého se „havlovská“ postava objevila jen v chartistické tragikomedii Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled (2009). Podrobit prvního polistopadového prezidenta žánrovému klíči – či dokonce osobní interpretaci – si zatím nikdo netroufl. (A není jasné, zda někdo sebere odvahu zfilmovat Tajný deník Ireny Obermannové.) 

České století: Kulka pro Heydricha 
Do vosího hnízda se však chystá šťournout enfant terrible českého filmu, režisér Robert Sedláček. V televizním cyklu České století, na kterém se jako scenárista podílel Pavel Kosatík, poskytne neznámé či nebo dokonce záměrně opomíjené pohledy na klíčové události československé historie od roku 1918 do roku 1989. Mezi protagonisty figurují nejen Masaryk a Havel, ale i Edvard Beneš či Klement Gottwald. Proč je Sedláčkův projekt vnímaný jako kontroverzní? Čeští tvůrci se totiž - ve filmu i v televizi – stále ještě pohybují mezi touhou polemizovat se zakonzervovanými představami a snahou zalátat největší díry v obrazu české historie, poškozeném téměř půlstoletím totality. Zásluhou cenzury se zrodil i fenomén „jiného čtení“, který divákům dovoloval vlastenecky aplaudovat i na tak ideologicky navenek zcela nevinných dílech, jako byla protektorátní Babička (1940) režiséra Františka Čápa nebo normalizační Božská Ema (1979) Jiřího Krejčíka. 

Hurá za statným junákem 

Kněžna Libuše: hurá za Přemyslem  
Pokud jde o vlastní, moderní historii, má český film obrovské dluhy: při čekání na snímky o Boženě Němcové, Jaroslavu Haškovi či Franzi Kafkovi - či třeba o Miladě Horákové a bratrech Mašínech – začínáme šedivět. Situace ovšem není o moc lepší ve vztahu ke starším dějinám. Češi se totiž ještě nedostali ani k tomu, aby zrevidovali panteon vytvořený v 19. století Františkem Palackým. Ten přetvořila k obrazu svému komunistická moc. Polomytická historie, kodifikovaná Aloisem Jiráskem (jenž stále ještě patří do povinné maturitní četby), nabízela v různých obdobích příběhy o tom, kterak Čechové bývali statní junáci. Na vlasteneckou notu tak hrály i loutkové Staré pověsti české (1952) Jiřího Trnky, z nichž dodnes nejpůsobivější zůstal dramatický příběh o Lucké válce. Je smutné, že Jiráskův text našel odezvu pouze v new-age blábolu Kněžna Libuše, natočeném v roce 2009 v zahraničí. 

Noc na Karlštejně 
Do sféry konzervativního českého historismu, jehož optikou se zatím nepodařilo významněji otřást, patří i husitská epopej se svými hrdiny, kterým se věnovala Vávrova filmová trilogie uvozená zmíněným Janem Husem a završená filmy Jan Žižka (1955) a Proti všem (1958). Snad to tématu vnese svěží vítr animovaný film Pavla Koutského nazvaný Husiti, který bude mít premiéru v listopadu. Pokud jde o starší české dějiny, podléhaly právě ony často „tlakům seshora“, generovaným ve jménu společenské objednávky - a to počínaje ustrnule sošným Svatým Václavem (1929). Snaha přizpůsobit historickou celebritu potřebám doby mohla vést až zvrácenému zlidovění: mladý Karel IV. se tak v komedii Slasti Otce vlasti (1969) nevyhýbá životním radovánkám - a v muzikálu Noc na Karlštejně (1973) coby zralý muž narušuje libertinskou atmosféru pletením košíků. Ve snaze „zlidovět“ Rudolfa II. napáchala mnoho škody zvlášť dvoudílná komunistická komedie Císařův pekař a pekařův císař (1951), v níž si Jan Werich zahrál nejen degenerovaného aristokrata odsouzeného na smetiště dějin, ale i jeho jadrně bodrého dvojníka – pekaře, uskutečňujícího v rudolfinské Praze lidový puč...

Cyril a Metoděj - Apoštolové Slovanů 
Zatím posledním projektem, snažícím se vytěžit ze starších českých dějin aktuální příběh, je čtyřdílný televizní seriál režiséra Petra Nikolaeva Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, který v červenci odvysílá Česká televize. Na podzim dorazí do kin jeho filmová verze, které nepochybně zvýší návštěvnost povinné školní projekce. Nikolaevovo „dokudrama“ - což je žánr kombinující vysvětlující a dokumentární pasáže s hranými scénami – vzniklo k 1150. výročí příchodu obou bratrů ze Soluně na Velkou Moravu. Jde tak o dílo natočené „k výročí“, které má vždy velkou šanci získal podporu od státu i od veřejnoprávní televize. 

Ekonomická stránka totiž u historických filmů hraje klíčovou roli. V malém, chudém českém rybníčku prorazí spíš komornější projekt než velkoryse pojatá historická epopej. I výsostně „umělecká“ středověká esej Marketa Lazarová (1967), oceňovaná částí současné filmové kritiky jako nejlepší český film vůbec, byla ve své době velice nákladným projektem, zaplaceným ze státní kasy – a to ještě František Vláčil musel rezignovat na plánované „královské obrazy“, jež měly intimnímu dramatu o lásce a vášni vdechnout další perspektivu prostřednictvím scén ze dvora Přemysla Otakara II.

Celebrita vs. malý český člověk 

Jára Cimrman ležící, spící 
Známá historická postava sice ve filmu může hrát klíčovou roli, jak ovšem vyprávět její příběh, aby to nevyznělo prostoduše? Vlastenecké drama Revoluční rok 1848 (1949) režiséra Václava Kršky je nejen křiklavou ukázkou dobové propagandy, ale i odstrašujícím příkladem práce s „celebritami“, instalovanými do jakéhosi strnulého, bezduchého „tableau“. Hned na začátku jsou obrozenci nakumulovaní do vlasteneckého salonu způsobem, který posléze trefně ironizovali tvůrci tragikomedie Ladislava Smoljaka Jára Cimrman ležící, spící (1983). Cimrmanovský scenárista Zdeněk Svěrák má mimochodem výjimečný cit pro historický žánr, jejž prokázal ve spolupráci se svým synem, režisérem Janem: od poválečné tragikomedie Obecná škola (1991) přes oscarový popis konce normalizace Kolja (1996) k válečnému dramatu Tmavomodrý svět (2001) vytváří Svěrákovic duo ty nejlepší české příběhy ve stylu „historie očima obyčejného člověka“. 

Hrušínského dobrý Dobrý voják Švejk 
Tento typ příběhu bytostně konvenuje vkusu většinového publika, které – úlevně zbaveno zodpovědnosti k čítankovým celebritám – se ochotně baví příběhy „normálních“ lidí, se kterými se může snadno ztotožnit. Tato „civilní“ linie, blížící se někdy selance, bývá v opozici k rozměrným historizujícím plátnům. Umožňuje komentovat dějiny prostřednictvím fikčních příběhů, jež jsou buď „pouhou“ ilustrací dané doby, nebo se přímo vážou na známé historické události. Od adaptací Haškova Dobrého vojáka Švejka (ta první vznikla už v roce 1926) po tragikomedii Czech Made Man (2011) představuje populární „pohled zdola“ postava poťouchlého vykuka s dobrým srdcem, přežívajícího díky malé české skepsi a neúctě k autoritám i „velkým“ hodnotám. Obrazně řečeno: brutálně žertovné ilustrace Josefa Lady vytěsňují vznosné, historizující, „krásné“ zpodobení vůdců národa stylu Josefa Mánesa či Mikoláše Alše. Kdo však najde odvahu jít za (neexistující) Švejkův výrok „To chce klid“ - a zobrazit Haškova hrdinu v celé jeho surreálné podvratnosti? 

Kočár do Vídně 
Stále ještě jsme totiž ve vleku humanistické tradice, která civilní linii historického žánru rozmyslně rozvíjela v 60. letech. Tvůrci nové vlny se pokoušeli najít nové pohledy na dějiny, v předešlých obdobích prakticky nepřítomné (v tomto směru zůstává osamělým klenotem drama o holocaustu Alfreda Radoka Daleká cesta z roku 1948). Vedle Vláčilových děl, zpracovávajících starší historii (barokní opus Ďáblova past/1961 a středověké projekty Marketa Lazarová a Údolí včel / 1967) se pozornost v ideologicky svobodnějších 60. letech logicky zaměřovala na období 2. světové války a na 50. léta. Redefinice se dočkaly pojem hrdinství, ať už ve filmech Vyšší princip (1960), Smrt si říká Engelchen (1963), Ať žije republika (1965) či Kočár do Vídně (1966). 

Vedle spisovatele a scenáristy Jana Procházky se důležitým nositelem nového pohledu stal i Bohumil Hrabal, autor předlohy i scénáře k Ostře sledovaným vlakům Jiřího Menzela. Tragikomický příběh mladého výpravčího získal v roce 1968 Oscara. Cena Americké akademie připadla ještě arizačnímu dramatu Obchod na korze (1965) režisérů Jana Kádára a Elmara Klose, a po revoluci i svěrákovskému Koljovi (1996). Oscarové nominace filmům Musíme si pomáhat (2000) a Želary (2003) potvrzují, že v zahraničním povědomí je československý prostor těsně spojený s tématem druhé světové války. Soukromé lidské osudy, vklíněné do ničivého soukolí českých dějin, mezinárodní veřejnost v souvislosti s 50. lety vždycky zajímaly méně - ať už šlo o Noc nevěsty (1967), Žert (1968) či Skřivánky na niti (1969). V dramatu Kladivo na čarodějnice (1969) vypovídal Otakar Vávra prostřednictvím inkvizičních procesů o politických represích té doby. Jeho film dodnes patří k divácky nejpopulárnějším domácím historickým dílům. Legendární kolektivizační opus Vojtěcha jasného Všichni dobří rodáci (1968) se letos dočkal restaurování a právě nyní se péčí Asociace českých filmových klubů vrací na plátna kin. 

Protektor 
Velká historie viděná očima malých lidí dominuje českému filmu i po roce 1989 - jakoby panovala obava ze zbanálnění či směšnosti, kterou by mohlo přinést přímé popisování dějinných událostí prostřednictvím jejich hybatelů. Zvláště na sklonku minulého desetiletí se ovšem tyto obavy smísily se zvýšeným zájmem o historická témata – ať už jde o pozoruhodného Protektora, v němž se Marek Najbrt vrací do éry heydrichiády, či o drama Jana Hřebejka Kawasakiho růže, v němž normalizační minulost vrhá stín na současné osudy postav. Nově se objevuje „sudeťácké“ téma: zaznělo v Menzelově krotké hrabalovské adaptaci Obsluhoval jsem anglického krále (2006), ale konfliktně se rozvinulo v Habermannově mlýně (2010) i 7 dnech hříchů (2012). 

Alois Nebel 
Opakované návraty do roku 1968 a následujících normalizačních let už nevyznívají tak selankovitě jako kdysi harmonizující a nostalgické Hřebejkovy Pelíšky (1999). Na temný příběh normalizačního estébáka Pouta (2009) navážou režisér Radim Špaček a scenárista Ondřej Štindl (2009 dramatem o dospívání v 90. letech Místa, které se začalo natáčet v červnu. Sympatickou potřebu mravně aktivního hrdiny, který se odmítá pěkně po česku nést proudem, odráží animovaný snímek Tomáše Luňáka Alois Nebel (2011), inspirovaný comicsem Jaroslava Rudiše. Zrcadlí ji i drama Davida Ondříčka z 50. let Ve stínu (2012) i třídílná palachovská minisérie Hořící keř. Tu pro českou HBO natočila polská režisérka Agnieszka Hollandová podle scénáře talentovaného Štěpána Hulíka. V tomto případě ovšem jde o historický film „bez celebrity“ par excellence: protagonistkou příběhu je advokátka Dagmar Burešová, zatímco a samotný Jan Palach se ve filmu mihne jen v prologu. 

Zdá se tak, že český historický film by přece jen mohl prodělat nějakou změnu. Stesky na temný středověk, baroko a dobu Rakouska-Uherska jako období útlaku přestávají být v módě. Český národ, který musel vždycky dělat kompromisy a hrbit hřbet tu před zlými Němci, tu před zlými Rusy, si možná časem o sobě rád poslechne jiné příběhy - kritičtější a současně sebevědomější. 

(Tento navýsost populární text jsem napsala na objednávku Reflexu. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

středa 10. července 2013

Pacific Rim - Útok na Zemi


V rámci letošního filmového léta si akční dobrodružství Guillerma del Tora zaslouží přinejmenším přídomek "největší". Obří příšery Kaiju vylézají z oceánu a ničí pozemská města nebo do sebe buší s obřími roboty Jaegery, které řídí dvojčlenná lidská posádka - když se to povedlo Michaelu Bayovi s Transformers, proč by se to nemělo povést režisérovi druhého Bladea a obou Hellboyů?  Toro dostal k dispozici 180milionový rozpočet a s převážně nehvězdným hereckým ansámblem (jemuž dominuje Idris Elba) realizoval opulentní podívanou, jejíž podstatu tvoří destrukce ve starosvětském stylu Godzilly a jejích následovníků.

Pokud vás naštval šéf, krutě vás podvádí manžel či vám hnula žlučí česká politická scéna, není nic lepšího než (víc než dvouhodinový) nářez, který si Kaiju a Jaegeři navzájem uštědřují, aby nakonec - SPOILER :-)  - svět před totální zkázou zachránila hrstka udatných hrdinů. Cosi jako uvěřitelný příběh, vztahy postav, logika a slušné dialogy jdou samozřejmě stranou. Ron Perlman v roli podivínského šejdíře se zlatýma botama Hannibala Chaua nenahradí pestrý a ujetý hellboyovský tým - a stěží lze přehlédnout, že tady chybí lidský rozměr .Scenárista Travis Beachman s Torem místo toho vytvořili film, u kterého máte pocit neustálého déjá vu. Když se vzpomene dinosaurů, jedna postava v klíčovém okamžiku odkvačí do strojovny cosi nahodit ručně, před finální akcí je pronesen projev a začne se velebit týmová práce (což je heslo letošního filmového léta), jste vlastně rádi, že téhle emmerichovské blbárny není víc a nebere se zase tak vážně - a že většinu času zabírají scény prosté destrukce.

Toro naštěstí ani v rámci hollywoodského letního blockbusteru nepřišel o svou schopnost vysnít pro nás svět, který dobře vypadá a funguje v rámci akce. V okamžiku, kdy už je všeho jaksi příliš, navíc zapojí do hry svůj smysl pro humor a pro absurdní detail (možná nejlepší - a velmi torovský - je okamžik, kdy jednoho z hrdinů "honí" zrůdné embryo).  Což ovšem nemění nic na tom, že pod závěrečnými titulky si můžete prohlédnout reklamní figurky, které  budete muset koupit po cestě z kina svým dětem.   

USA 2013, 131 minut, titulky (2D, 3D)
Režie: Guillermo del Toro
Scénář: Travis Beachman
Kamera: Guillermo Navarro
Hudba: Ramin Djawadi
Hrají: Charlie Hunnam (Raleigh Becket), Idris Elba (Stacker Pentecost), Charlie Day (Newton Geiszler), Rinko Kikuči (Mako Mori), Max Martini (Herc Hansen), Robert Kazinsky, Diego Klattenhoff (Yancy), Ron Perlman (Hannibal Chau), Burn Gorman (Gottlieb)
Premiéra: 11. 7. 2013

úterý 9. července 2013

Revival

Hudební komedie Alice Nellis si v MFF Karlovy Vary odvezla Diváckou cenu deníku Právo. Svůj nový film uvedla ve světové premiéře před nabitým Velkým sálem hotelu Thermal. Do českých kin, kam vstupuje 11. července, tak snímek provází pověst potenciálního letního hitu. Příběh čtveřice zestárlých rockových muzikantů, kteří se po čtyřiceti letech pokoušejí o lehce podvodný comeback, ovšem nemá v rámci domácí letní filmové scény žádnou konkurenci. Líbánky Jana Hřebejka totiž vstoupí do kin až 22. srpna - a už svým dramatickým charakterem nesplňují představu prvoplánového trháku.

To je také důvod, proč se Hřebejkův film ve Varech ucházel o Křišťálový glóbus, zatímco Revival se na festivalu promítal „jen“ mimo soutěž. Alice Nellis pod záštitou produkční společnosti Rudolfa Biermanna In Film natočila divácky chytlavé dílko, který se - spíš než v kontextu její tvorby – dobře vyjímá mezi komerčními produkty Marie Poledňákové a Jiřího Vejdělka. K dobru mu lze přičíst to, že je chytřejší, méně kýčovité a víceméně neztrácí morálku. 

Podobně jako Poledňáková a Vejdělek, ale také režisér Jiří Chlumský s romantickou komedií Martin a Venuše, se Nellis obrací na nejširší publikum optimistickým příběhem o generačním smíření, jenž se pokouší spojit zájmy publika různých věkových kategorií. V únavně žvanivém vyprávění najdete jak poledňákovsky roztomilé miminko, tak zástupce mladé i „rodičovské“ generace“, jejichž problémy a spory se v rámci žánrové licence vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku. Ve standardně rozvíjeném příběhu, který si Alice Nellis sama napsala, pak podle očekávání zestárlý baskytarista Václav v podání Boleslava Polívky stane na pódiu vedle svého syna Vojtěcha (Vojta Dyk).

Nejasná hudební dramaturgie však neumožňuje skutečnou konfrontaci dvou různých muzikantských (natož generačních či životních) postojů. Příznačné je už to, že vlastně vůbec není jasné, jestli je hudba "stařecké" kapely Smoke dobrá a jestli může skutečně oslovit mladé diváky - nebo jestli prostě jde o účinek šikovné reklamy. Vojtěchova kapela pak - alespoň vzhledově - působí skoro komicky. Vypadá to skoro tak, že v nějaké fázi projektu mělo jít o kritiku hudebního průmyslu, kterou měl množná zosobňovat i prohnaný, ziskuchtivý manažer v podání Richarda Genzera. A něco z toho ve filmu zůstalo... Ve filmu přitom figuruje skutečná, uznávaná Dykova kapela Nightwork (pojmenovaná ovšem Darkwerk), zatímco skladby fiktivní kapely Smoke jsou dílem zkušeného Jana Ponocného (který už s Alicí Nellis pracoval na filmech Mamas & Papas a Perfect Days - I ženy mají své dny). Anglicky otextované písně (v poslední době dodávající Nellisiným filmům jakýsi kosmopolitní švuňk) se sice na počátku normalizace staly příčinou zákazu kapely, dnes však se svou jazykovou jinakostí působí  rušivě: brání totiž divákovi přiblížit se postavám stejně účinně, jako ne vždy vtipné dialogy, uměle bodré "hlášky" a "komické" situace (v nichž nechybí ani nahota, anální humor a humor na účet slepého bubeníka). 

Místo silného příběhu jsou pak tady jen situace, což nedokáže zamaskovat ani důraz na hereckou akci, který býval ozdobou Nellisiných filmů. Oporou Revivalu mají být zřejmě herecké hvězdy - kontraproduktivní je však autorčina neschopnost vybrat si hlavní postavu. Divák tak těká mezi sympaticky upozaděným Bolkem Polívkou, lineárně žoviálním Karlem Heřmánkem a nuceně živelným Mariánem Geišbergem – přičemž jeho pozornost přitahuje spíš úsporný, přesný a svižný Miroslav Krobot. Jeho postavu však degraduje "legrační" 
misogynie spojená s postavou ujeté manželky v podání Zuzany Bydžovské...

Revival tak nakonec může působit jako odlehčená zábava, hloubavější povahy však možná utrpí i nevyhnutelnou kocovinu.

Revival
ČR 2013, 116 minut
Scénář a režie: Alice Nellis 
Kamera: Matěj Cibulka
Hudba: Jan Ponocný 
Hrají: Bolek Polívka (Václav), Miroslav Krobot (Karel), Karel Heřmánek (Milan), Marián Geišberg (Otakar), Zuzana Bydžovská (Yvonne), Vojta Dyk (Vojtěch), Jenovéfa Boková (Miriam), Richard Genzer (manažer), Jan Ponocný (bubeník), Lucie Žáčková (Ivanka), Jana Hubinská (cyklistka)
Premiéra: 11. 7. 2013

(Tento text jsem napsala pro deník E15. Za možnost uveřejnit jeho delší verzi tady na blogu redakci děkuji.)

pátek 5. července 2013

Film ve Varech: Ať žije svoboda

Dvojnické komedie mají ve spojitosti s prostředím vrcholné politiky dlouhou tradici. Stačí si vzpomenout třeba na hollywoodskou romantickou komedii Dave (1993) nebo na klasické české veselohry Císařův pekař a pekařův císař (1951) a Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa (1932). V těchto příbězích je celkem pravidelně neoblíbený, sebestředný, vyhaslý politik s diktátorskými sklony nahrazen sympatickým, energickým, nesobeckým dvojníkem. Výměna je osvěžením pro nicnetušící, znavený lid, vzpruhou pro spolupracovníky původního lídra a zklamáním pro intrikány a protivníky. Kýžené omlazení politické scény se symbolicky odrazí i ve vztahu dlouhodobě otrávené první dámy k sexuálně atraktivnějšímu dvojníkovi. 

O tom, že tenhle příběhový model je zřejmě nevyčerpatelný, svědčí i film režiséra Roberta Andòa, který na MFF Karlovy Vary reprezentuje italskou kinematografii v hlavní soutěži. Tragikomedie Ať žije svoboda si mezi čtrnácti soutěžními snímky udržuje – alespoň v očích diváků - pozici jednoho ze žhavých uchazečů o Křišťálový glóbus. Sarkastický portrét dlouhodobě znesvářené italské politické scény má totiž obecnější platnost.  

Čtyřiapadesátiletý Roberto Andò je rodákem ze sicilského Palerma a svůj pátý celovečerní projekt natočil podle scénáře, inspirovaného vlastním úspěšným románem Il trono vuoto (Prázdný trůn). Ten získal v roce 2012 prestižní cenu Premio Campiello za knižní debut. Svůj film by podle ní vůbec netočil, kdyby nezískal souhlas Toniho Servilla – populárního italského herce, kterého varské publikum může letos vidět i v komedii Velká nádhera režiséra Paola Sorrentina. Servilla mohli čeští diváci vidět i v jiných italských filmech s politickou tematikou – dramatu Gomora (2008) režiséra Mattea Garroneho nebo v Sorrentinově životopisu legendárního křesťanského demokrata Giulia Andreottiho Božský (2008).

Na rozdíl od obou zmíněných titulů je film Ať žije svoboda „jen“ žánrově odlehčenou podívanou - což ovšem nijak neumenšuje skutečnost, že s nadhledem i hlubokou emotivitou postihuje situaci vleklé politické krize.  

Blázen na Hrad!

„Jsme uprostřed  krize, která ochromila hodnoty, na nichž Západ doposud stál,“ vysvětluje režisér Roberto Andò své pocity. „Ocitli jsme se v bodě, kdy není cesty zpět a kdy je nutné najít nový začátek, nové principy vládnutí i politické komunikace.“

Tuto krizi ve filmu Ať žije svoboda zosobňuje fiktivní šéf hlavní italské opoziční strany Enrico Oliveri. Volby se blíží, ale podle aktuálního průzkumu mu ve srovnání s kandidátem vládnoucí pravice neustále klesají preference. Zdeprimovaný, utahaný a nejistý Enrico jednoho dne beze stopy zmizí - a jeho nejbližšímu spolupracovníkovi Andreovi Bottinimu náhoda přihraje do cesty jeho bratra-dvojče. Giovanni Ernani je sice filozof na přášcích právě propuštěný z blázince, nabídku zastoupit na pár dní nepřítomného bratra však přijde s pobavením. Načež začne dělat všechno to, co odcizený sourozenec nedělal: mluvit pravdu, pojmenovávat současnou krizi a vyzývat ke změně. Používá k tomu podle momentálního radostného rozmaru verše, urážky protivníků, vtipy i tango – a začne měnit politickou scénu stejně nepředvídatelným způsobem, jakým v souladu se svou obsedantně kompulzivní poruchou křižuje dlaždicové vzory na podlahách vládních budov. Zatímco nicmetušící italský lid jásá, že získal novou, optimistickou vizi budoucnosti, Enrico si zatím ve Francii napravuje pokřivené ego…

Roberto Andò ve svém filmu samozřejmě nenabízí žádné realistické řešení krize. Jeho Giovanni je sofistikovanou, vědoucnou variantou prosťáčka božího ve stylu autistického zahradníka z klasické hollywoodské satiry Byl jsem při tom (1979). Motiv nejistého vůdce na útěku pak připomíná i italskou komedii Naniho Morettiho Máme papeže! (2011).

Východisko, které film Ať žije svoboda nabízí, je ryze poetické. Nejde v něm o konfrontaci odlišných politických postojů, ale spíš protikladných mentalit. „Nadstranická“ svobodomyslnost a hédonismus tu smí vítězit nad podstatou praktické politiky: poslání nad povoláním, morálka a emoce nad racionalitou vedoucí ke konsensu, jenž tvoří podstatu politického dialogu, poetická vize nad vizí politickou. Součástí idealistického konceptu je i fakt, že dvojnické politické příběhy pravidelně využívají motivu sametově nenásilné revoluce, v níž outsider „zezdola“ nečekaně získává moc a promlouvá z duše „bezmocného“ lidu.

Příběh o „bláznovi na Hrad“ tak nabízí – spíš než příspěvek z tradici italského politického filmu - únik do ideálního světa nepolitické politiky. O tom, že je takový únik potřebný i českým divákům, ovšem svědčí ovace ve stoje, kterých se snímku Ať žije svoboda dostalo po promítání v Karlových Varech. Vstup Andòova filmu do české distribuce by tak mohl jistě trochu zlepšit náladu českého publika, znejistělého děním na naší politické scéně.

Viva la libertà   / Ať žije svoboda
Itálie 2013, 93 minut
Režie: Roberto Andò
Hrají: Toni Servillo, Valerio Mastandrea, Valeria Bruni Tedeschiová, Anna Bonaiutová, Michela Cesconová, Brice Fournier

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu děkuju.)





úterý 2. července 2013

Líbánky

Mezi čtrnácti snímky, které se letos na MFF Karlovy Vary utkají v hlavní soutěži o Křišťálový glóbus, je i nejnovější dílo scenáristy Petra Jarchovského a režiséra Jana Hřebejka Líbánky. Svým dvanáctým společným projektem se osvědčená dvojice účastní karlovarské soutěže už počtvrté: v roce 1999 soutěžila s Pelíšky (cena FIPRESCI a Zvláštní uznání poroty), o čtyři roky později s Pupendem. Romantická tragikomedie Kráska v nesnázích si pak v roce 2006 z Varů odvezla Zvláštní cenu poroty.

Líbánky, které do českých kin zamíří 22. srpna, s Kráskou v nesnázích spojuje herecká účast Aňi Geislerové v hlavní roli i téma druhé šance. Také tentokrát protagonistka po bolestném krachu vztahu s „nesprávným“ mužem doufá najít bezpečný přístav po boku solidního, zamilovaného, dobře situovaného partnera. Na rozdíl od poněkud slabošského emigranta v podání Josefa Abrháma je ovšem Radim Werner z Líbánek robustní chlap, který ví, co chce. Prošel nejrůznějšími životními karamboly, má třináctiletého syna a další dítě čeká s Terezou, s níž si právě řekl manželské „ano“ v třeboňském kostele. Prosluněnou pohodu však naruší místní optik, černě oblečený mladík, který tvrdí, že je Radimův dávný známý. Ženich však tvrdí, že si na něj nevzpomíná.

Cizinec, který si říká Jan Benda, svatebčany následuje na venkovský statek, kde hodlají strávit dva bezstarostné dny. Odmítá se nechat vyhodit a stále hrozivějšími narážkami a činy narušuje slunečnou pohodu. Přišel proto, aby ženichovi připomněl dávnou, společnou minulost. Nejde však o zapuzeného milence, jak napadne rozrušenou Terezu. Urna s popelem skutečného Jana Bendy, kterou cizinec daruje novomanželům jako svatební dar, však potvrzuje, že v Radimově minulosti se stalo něco velmi nepěkného…
Také Tereza ovšem o sobě Radimovi neřekla všechno – a ani její rodina, reprezentovaná dominantním otcem a navenek šťastně vdanou sestrou, není zase tak bezproblémově šťastná a semknutá, jak se jeví navenek. Protagonisty čekají dva dny a jedna dlouhá noc, které rozhodně nijak nepřipomínají bezstarostné líbánky.

Komorní příběh respektující klasickou jednotu časoprostoru i jednajících osob se tak stále úžeji přimyká k minulosti, která navenek prosluněnou přítomnost odhaluje jako povrchní status quo maskující hluboké, temné trhliny v prožívání, vztazích i osobní morálce přítomných. Ve výsledku zůstávají všechny postavy více či méně provinilé – a všechny jejich polibky chutnaly, chutnají a budou chutnat po slzách.

Ošemetnost „jiné“ optiky

Líbánky můžeme vnímat jako další část volné trilogie, tvořené dramaty Kawasakiho růže (2009) a Nevinnost (2011). Také tentokrát jde o žánr psychologického dramatu, jehož hrdiny nečekaně dostihne jejich minulost – a také tentokrát se mužský protagonista marně pokouší ji zneškodnit, aby neohrozila jeho současný statut „slušného člověka“. Řešení otázek viny, trestu, pokání a odpuštění se tentokrát dělí rovnou měrou mezi milující ženskou postavu a samozvaného mstitele. Divák situaci vnímá přes Terezu, jež je v brilantně křehkém podání Aňi Geislerové emocionálním i mravním středobodem vyprávění. Tvůrci filmu však publiku situaci příliš neulehčují, když nás nutí prozkoumat i hledisko nesympatického, hysterického mstitele se zjevnými patologickými sklony. Jisté je jen to, že Radimova současná „slušná“ existence je neudržitelná: ve vyprávění minulost převáží nad přítomností a kontaminuje všechny naděje vkládané do budoucnosti. Posléze se prosazuje téma různých úhlů pohledu, jimiž je možné situaci nahlížet. Navenek upozaděným nositelem tohoto motivu se stává Radimův třináctiletý syn potvrzující, že u Jarchovského a Hřebejka děti nebývají symbolem nevinnosti. Chlapcovy rozbité brýle, profese mstitele i všudypřítomná snaha zaznamenat přítomnost fotoaparátem se tu rafinovaně snoubí s „filmovým“ motivem.

Ten vypichuje jako další aktéry vyprávění žáky elitní internátní školy pro děti filmařů, již Radim a jeho nemesis kdysi navštěvovali. Zohledňuje i legitimitu „jiné“ sexuální orientace, již reprezentuje vetřelec i dávná Radimova oběť. V širším smyslu pak vtahuje do hry i tvůrce filmu, kteří se svými diváky hrají napínavou hru s prvky tajemství. Tato hra – inspirovaná současnými severskými filmovými dramaty i vzpomínkou na legendární konverzační dramata režiséra Ingmara Bergmana typu Podzimní sonáty – formálně připomíná Nevinnost. Přísně lineární vyprávění odehrávající se v chronologicky, v přítomnosti, se ve finále nečekaně překlopí do retrospektiv, odhalujících divákovi „pravdu“.  Na rozdíl od předchozího filmu volné trilogie ovšem tento formální úskok působí jako svévolný trik, jenž tvůrcům umožní bleskurychle odvyprávět vše, co se tvůrcům nepovedlo vyjádřit v předchozím ději.            

To sice Líbánky nijak zásadně nestabilizuje, obrací však pozornost k tradičnímu vztahu mezi Jarchovským jako autorem silného, leč poněkud nevyváženého textu, a brilantním, výjimečně citlivým a řemeslně obratným vypravěčem Hřebejkem. Ten dokáže Jarchovského „umělou“ konstrukci velmi dovedně obalit zdáním života, k čemuž mu pomáhá jak nádherná kamera Martina Štrby, tak vynikající herecké obsazení. Tomu vedle Geislerové dominují zvláště herci, kteří do Líbánek „přešli“ s režisérova předchozího snímku Odpad, město, smrt (jenž se v Karlových Varech rovněž promítá): zatímco Stanislav Majer jako Radim působí naprosto přesvědčivě, Jiří Černý oslabuje vyprávění až „divadelním“ projevem. Podobné problémy se zajímavým, leč nevyváženým obsazením, měl Hřebejk už s obsazením Svaté čtveřice.

S předchozím Hřebejkovým filmem, který česká kritika – částečně neprávem - zatratila, spojuje Líbánky i navenek až autistické soustředění na vztahovou rovinu. Sociální „vzorek“ dopravený tvůrci filmu na osamělé místo, tak není konfrontován ani s „potlačenou“ politickou minulostí (jako v Kawasakiho růži), ani se společenskými mechanismy (jako v Nevinnosti), ale jen s vlastními vnitřními démony. 

I v tomto smyslu jsou tak Líbánky nejslabším článkem Hřebejkovy a Jarchovského volné trilogie.         

Líbánky
ČR 2013, 98 minut
Režie: Jan Hřebejk
Scénář: Petr Jarchovský
Kamera: Martin Štrba
Hudva: Aleš Březina
Hrají: Aňa Geislerová (Tereza), Stanislav Majer (Radim), Jiří Černý (Aleš), Kristýna Nováková-Fuitová (Renata), Jiří Šesták (Karel), David Máj, Juraj Nvota (kněz)
Premiéra: 22. srpna 2013

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit jeho delší verzi zde, na blogu, redakci děkuji.)