Prohledat tento blog

středa 31. prosince 2014

Pěkný nový rok....

Milí čtenáři Alenčina blogu,

přeji vám veselé loučení se starým rokem a plno energie, lásky a hravosti do roku, který přichází. Ve světě se to bohužel nevyvíjí moc dobře... s takovými velkými věcmi, jako je mezinárodní politika, ovšem jako jednotlivci moc nic nenaděláme. Nejsme totiž hobit. Tolkienovsko-jacksonovský sen o jednom obyčejném, slušném půlčíkovi, který změnil "velkou" historii, je naneštěstí jen toužebným přáním.

Každý ale můžeme s tvrdohlavou láskyplností působit na věci a lidi kolem sebe. A taky samozřejmě můžeme něco dělat sami se sebou, což je práce stejně nekonečná jako pěkná.

Alenčin blog je ovšem místem, kde se píše (a snad občas i myslí) hlavně o filmu - takže vám v roce 2015 přeju plno báječných zážitků v kině! Nedělám ráda žebříčky, ale moc mne letos potěšily takové filmy, jako bylo Linklaterovo Chlapectví, Fincherova Zmizelá a Limanovo Na hraně zítřka. A v českém kinematografickém rybníčku Václavova Cesta ven. Protože žijeme ve světě sequelů a prequelů, těšte se spolu se mnou na příští rok - na snímky Před chlapectvím: Špatné zprávy pro spermie či Nalezená vs. Tyler Durden. A samozřejmě taky na  Mádlovo Pojedeme od moře.    

neděle 28. prosince 2014

Exodus: Bohové a králové jako Scottova první verze

Ridley Scott patří dlouhodobě k mým oblíbeným režisérům a pokouším se porozumět každému z jeho nových filmů. Ty "ze současnosti" (myšleno s jistým časovým rozptylem - ve smyslu moderních dějin) ovšem považuju - počínaje thrillerem Ten, kdo mě hlídá z roku 1987 - za méně inspirativní. Takže jsem se myslím ani moc nevyjadřovala ke ŠvindlířůmLabyrintu lží či Konzultantovi. Výjimku pro mne představují vedle báječné Thelmy a Louise Scottovy příběhy o vojácích: vždycky mne zajímalo, co a jak tenhle režisér říká ve filmech Černý jestřáb sestřelen či G. I. Jane

Na novinářskou projekci nového filmu sedmasedmdesátiletého režiséra jsem jít nemohla, takže jsem si na biblický velkofilm Exodus: Bohové a králové vyrazila až teď po Vánocích (do sympatického kolínského Kina 99). Byla jsem dost nervózní, protože už jsem si kdesi na facebooku přečetla, že jde o "nejhoršího Scotta od G. I. Jane" - a Prométhea stále považuji za pozoruhodný, ale silně dezintegrovaný projekt. Exodus jsem tak byla připravená vnímat jako další pozdní dílo zestárlého tvůrce, jehož nevyváženost budu horkotěžko, sentimentálně obhajovat sama před sebou. Jaká byla moje radost, když mi film poskytl souvislé divácké potěšení - zbavené kritického studu za polopatismus, naivitu a oslí můstky, pokoušející se marně udržet pohromadě nesourodou změť vnitřně chtěného a vnějšími okolnostmi vnuceného vyprávění!

Pokud jde o charakter Exodu, jde spíš o podívanou ve stylu Gladiátora - tedy "film o vojákovi" - než o "duchovní" dílo na biblické téma (jež by ostatně bylo v režisérově filmografii novinkou). Ve Scottových filmech ovšem téma víry zaznívá opakovaně, už proto, že je nedílnou součástí historických látek, které ho dlouhodobě fascinují. Scott se v nich projevuje jako soustředěný agnostik konfrontující víru s racionalitou. Důvěra jedince v sebe sama, zkoumaná v rámci klasického, humanistického hollywoodského vyprávění, je jeho základním tématem. Je přitom nadřazena i jinému jeho blíbenému tématu - konfrontací západního monoteismu s jinými vírami. 

O Scottových pochybnostech o manipulátorském, antropocentrickém křesťanství a přirozenosti přírodní, "pohanské" existence jsem psala v souvislosti s režisérskou verzí Robina Hooda. Téma však silně zazní v Gladiátorovi a rezonuje i v Království nebeském (a mimochodem se odráží i v Prométheovi). Exodus nahlíží stejné téma, tentokrát ovšem překvapivě - přímo prostřednictvím biblického příběhu o Mojžíšovi.

Scenáristický tým (v čele se zkušeným Stevenem Zaillianem, jenž se Scottem dělal Hannibala a Amerického gangstera) s fakty zachází značně volně, stejně jako s biblickým příběhem. "Rekonstrukci" či vánoční podívanou ilustrující známý příběh tedy nečekejte. Nejde ovšem ani o sebestřednou, radikální polemiku. Scottův Exodus chytře zprostředkovává známé děje, přičemž cílem je "velká" podívaná držící pohromadě na základě současných hollywooodských standardů.

Film nabízí vyprávění o muži, jenž musí získat vlastní víru a sebevědomí, aby se mohl stát vůdcem lidu. Moderní racionalita se přitom v průběhu vyprávění demaskuje jako neužitečná v situaci obrovských, iracionálních, katastrof - "sedmi ran egyptských".  Rozumářský, skeptický bratránek následníka egyptského trůnu Ramsese má totéž východisko jako Maximus v Gladiátorovi: z pozice vojvůdce - miláčka štěstěny je po smrti vládce (faraóna Setiho v podání Johna Turturroa) zavržen a vyhoštěn. Zatímco pokrevně legitimní, leč "nesprávný" nový vládce se stává psychopatickým tyranem, hrdina místo návratu na dosavadní místo volí důstojnou roli stínového protivníka, který ve jménu utiskovaných usiluje zvrátit dosavadní nespravedlivé pořádky. To znamená svrhnout civilizaci zosobněnou Ramsesem, jenž v duchu otcovské tradice sám sebe bez přemýšlení považuje za boha. Úpadek Egypťanů zosobňuje vládnoucí třída obklopená dekadentní nádherou  a ospravedlňující svou existenci vyprázdněnou hierarchií a dvorskými rituály (vzpomeňme si na kolumbovský opus 1492: Dobytí ráje). Houfec odborných poradců, kteří se pokoušejí vědecky vysvětlit  katastrofu, je zdrojem série komických scén.   

Vzdělaný, sarkastický, racionální ateista Mojžíš se pak samozřejmě jen s obtížemi vyrovnává s informací, že není Egypťan, ale příslušník zotročeného hebrejského národa - a že navíc vyvoleným neznámého boha. Aby zvítězil, musí být ponížen, musí se naučit následovat své instinkty a víru a bezprávné otroky vnímat jako "svůj lid". Z pyšného Ramsesova vojevůdce a poradce se mění ve vagabunda, který si založí rodinu a devět let žije prostým, šťastným životem venkovského pastevce. Bezúsměvný boží posel Malak v podobě malého chlapečka však Mojžíše zdeptá díky sérii zvláštních událostí, které svou iracionální podstatou odkazují k hollywoodských katastrofickým velkofilmům (v rámci Scottovy filmografie pak mají obdobný statut jako Bílá smršť). Na rozdíl od nich se ovšem trest za porušení přirozeného řádu věcí týká pouze Egypťanů. Deset (filmařsky velmi nápaditě pojatých) ran egyptských nezasahuje Hebrejce, zatímco neústupný Ramses se svou nevinnou rodinou - manželkou a malým synkem - se symbolicky stává jejich hlavní obětí.

Postava protivníka - hrdinova temného alter ega - se u Scotta vyskytuje často, zřídkakdy je ovšem nositelem tak silných emocí jako Ramses v podání Josela Edgertona. Starozákonní kruťárny (jež v rámci hollywoodského spektáklu působí silně nekorektně) doléhají na mladého faraona tak nekompromisně, že si chtě nechtě získává divákovy sympatie. Kulminační scéna, v níž zdrcený Ramses dovoluje Hebrejcům opustit Egypt, tak Mojžíšova neústupného protivníka mění v dalšího ze Scottových úchvatných, ambivalentních zloduchů.  

Mojžíš (jehož oproti tradici poznáváme už v dospělém věku a nikoli jako kojence plujícího v košíku po Nilu) se postupně mění v poměrně nesympatického chlapíka. Opustí svou rodinu kvůli nepochopitelnému, vrtošivému bohu (jehož posel je nota bene pro ostatní neviditelný, takže hrdinovy rozmluvy s Malakem působí jako samomluva). Cestu do vysněné domoviny navíc téměř beznadějně splete, čímž vystaví své lidi strašlivému riziku... Tvůrci filmu však nakonec dávají za pravdu Mojžíšovi. Ten je sice v realistickém podání Christiana Balea nebývale "odkouzlený" (a žádné zázraky tedy před divákovýma očima nedělá), přinejmenším sekvence s přechodem Rudého moře však ukazují, že neviditelný bůh ho nakonec nenechal na holičkách. Plně akceptovatelná je však koncepce moderního hrdiny, který se svým bohem ne vždy souhlasí (a jeho bůh ne vždy souhlasí s ním). Kamenné desky s Desaterem tento Mojžíš nefasuje, ale vytesá ji je sám...    

Scott tak nabízí jiný druh žánrově řízené duchovní kontemplace než Mel Gibson v sadomasochistickém Umučení Krista a Darren Aronofsky v bezobsažně popisném Noem. Exodus však nejde tak daleko jako Troja Wolfganga Petersena, jež se rozhodla zcela obejít bez božských Olympanů. Ponechává však dialog věřícího s jeho bohem v individuální, soukromé rovině. Problém celého pojetí je samozřejmě v tom, že Exodus je - stejně jako skoro všechny Scottovy filmy - příběhem o individualizaci ve vztahu k jisté societě a souboru idejí. Mojžíš se mění ve vůdce, ale to handicapuje především anonymní "lid", o nějž sice jakoby jde, ale jemuž v rámci daného vypravěčského konceptu nezbývá než zůstat manipulovaným stádem. 

Exodus tak sice nabízí velkolepou, vizuálně úchvatnou a výtvarně mimořádnou podívanou (a to i ve 3D), k větší logičnosti a vnitřní harmonii se však zřejmě dopracuje až v režisérskému sestřihu. Scott, který svůj film původně plánoval jako čtyřhodinový, nabízí totiž celkem pravidelně na DVD i prodlouženou verzi, která bývá zpravidla komplexnější, bohatší a provázanější než kinoverze.

(Film jsem viděla v kolínském Kině 99 ve formátu 3D s českými titulky. Za pozvání děkuju Daliboru Státníkovi.)

Velká Británie / USA / Španělsko 2014, 151 min.
Režie: Ridley Scott
Scénář: Steven Zaillian, Adam Cooper, Bill Collage, Jeffrey Caine 
Kamera: Dariusz Wolski
Hudba: Alberto Iglesias
Hrají: Christian Bale (Mojžíš), Joel Edgerton (Ramses), Ben Kingsley (Nún), María Valverdeová (Zipporah), Aaron Paul (Jošua), Sigourney Weaverová (Tuya), Ben Mendelsohn (místokrál Hegep), Indira Varmaová (velekněžka), John Turturro (Seti), tara Fitzgeraldová (Miriam)
Premiéra: 25. 12. 2014

středa 24. prosince 2014

Přání vánoční

Milí čtenáři Alenčina blogu, přeju vám krásný Štědrý den! Přestože Vánoce jsou emocionálně nejnáročnější období v roce, kdy se (skoro) všichni pod tlakem všeho toho klidu a míru stresují a prudí, užijte si je vesele! Já už jsem zvrtala, co jsem mohla. Kupříkladu jsem včera o půlnoci zapomněla dát cukr do těsta na rodinný vánoční koláč zvaný bomba. :-) Pak jsem tu bombu až do dvou v noci pekla a dívala se na 28 dní poté. Ideální štědrovečerní film! Pokud vím, jiní příznivci Vánoc volí akční thrillery (nejen Smrtonosnou past). Já ale raději horory.    
Tak přeju všechno nejlepší - šťastného kapra na talíři a hodně vytoužených dárků pod stromečkem. 

čtvrtek 18. prosince 2014

Filmové šperky na Vánočním bazaru Artcamu

Dneska, 18. prosince, od 16 do 20 hodin, se stanu součástí Vánočního filmového bazaru ve Studiu Béla. Stejně jako loni tady budu díky laskavému pozvání společnosti Artcam prodávat svoje filmové šperky. Minulý rok to bylo moc příjemné... něco jsem prodala, popovídala jsem si s milými lidmi a sama u kolegů nakoupila vánoční dárky. K mání budou už tradičně knížky, časopisy, plakáty a katalogy, ale také DVD a Blu-ray. Maďarský institut, Rytířská 25-27, Praha, pěkně po schodech nahoru. 

pondělí 15. prosince 2014

Raluca: Žižkovský mazaný Filip trpí syndromem vypatlané blondýny

V tak malé kinematografii, jako je ta česká, nemůže existovat samostatná verze nějakého většinového žánru. Česká detektivka nebo český akční film jsou tak klony hollywoodské produkce. Domácím specifikem bývaly parodie na „kapitalistickou“ popkulturu, kterou se dobová cenzura rozhodla českému publiku zatajit. Film Kdo chce zabít Jesii? (1966) tak odkazoval k superhrdinským comicsům a Konec agenta W4C (1967) k bondovkám. Železná opona padla a s ní i cenzura – a poslední slušnou parodií byl před jedenácti lety Mazaný Filip, v němž se Václav Marhoul láskyplně rozpomenul na klasickou postavu soukromého očka Phila Marlowa.

K literárnímu hrdinovi Raymonda Chandlera se vrací i nový český film Raluca, který ve čtvrtek vstoupil do našich kin. Hrdina celovečerního debutu scenáristy a režiséra Zdeňka Viktory se jistě nejmenuje Filip náhodou. A atmosféra, kterou osmatřicetiletý tvůrce ve spolupráci s kameramanem Alešem Hartem vybudoval, se místy skutečně blíží klasickému filmu noir. 

Záliba polistopadových českých tvůrců v echtovním hollywoodském subžánru je zřejmá (film noir ovlivnil i Ondřičkovu krimi z 50. let Ve stínu). Raluca je ovšem dalším domácím dílem trpícím syndromem vypatlané blondýny: opravdu dobře vypadá, ale v krásné hlavě nenosí nic zajímavého ani původního. A samozřejmě nemá smysl pro humor. Což nemění nic na tom, že Zdeněk Viktora je slibným, řemeslně nadprůměrným českým tvůrcem, který umí natočit honičku, aniž by vypadala nechtěně směšně. V psaní přirozených dialogů, životných postav a ve vedení herců však zatím bojuje se začátečnickými limity.

Režie i scénář po řemeslné stránce celkem klapou, autor však nemá co říct. Dobře obsazený Jan Dolanský se tak v roli žižkovského soukromého detektiva Filipa Marolda může snažit, až se mu kouří z uší. Coby bývalý policista traumatizovaný vraždou z vášně, který osudově podlehne titulní femme fatale, je nesympatickou směsí protřelosti, mužské infantility a naivity. Místo chandlerovského melancholického, morálního rytíře máme před sebou floutka, který se živí nechutnými rodinnými kauzami a kvůli textovkám milence kašle na své klientky. I k mazanosti má Filip Marold daleko: „jeho“ Raluca je provdaná za vrcholně podezřelého Rumuna, svazky rumunského podsvětí s pražskou mafií, jehož šéfa si proti sobě před časem popudil, však detektivovi vůbec nepřijdou na mysl.

Noirovou atmosféru mají navodit i hrdinovy vnitřní monology, v jedné scéně ovšem divák dostává o Raluce a jistém tetování informaci, díky které získá před nicnetušícím pátračem náskok. Takový režisérův úkrok stranou od starých, dobrých pravidel působí zbytečně: divák si ještě zvětší odstup od hrdiny a Raluca se z ženy s tajemstvím změní v to, čím ve skutečnosti je (a co je laskavým čtenářům detektivek jasné od chvíle, kdy vstoupí současně do baru a Filipova života). Problematické je i pojetí titulní role: debutující Malvína Pachlová je sice půvabná, filmovou osudovou ženu ovšem nedělá velký výstřih a kritická absence spodního prádla, ale charisma. Jeho budování je především režisérovým úkolem – a Zdeněk Viktora v tomto směru bohužel nestvořil postavu, která by vzbuzovala tu správnou voyeurskou empatii. Je přitom zřejmé, že dokáže vytvořit prostor pro skutečně dobré herce. Vedle Davida Novotného jako drsného Bruna je divácky nejsvůdnější postavou vyprávění mafián Vrbovský v lakonickém podání vynikajícího Stanislava Majera. Na plátně se jen párkrát mihne, ale je to osobnost, jejíž příběh by byl zjevně zajímavější než story Dolanského a Viktorova dietního Filipa… Tak snad příště. 

Raluca
ČR 2014, 80 minut
Scénář a režie: Zdeněk Viktora
Kamera: Aleš Hart
Hudba: Pavel Raclavský
Hrají: Jan Dolanský (Filip Marold), Malvína Pachlová (Raluca), David Novotný (Bruno), Helena Dvořáková (Markéta), Stanislav Majer (Vrbovský), Dana Syslová (Mamacita), Radim Schwab (Kraus)
Premiéra: 11. 12.

pátek 12. prosince 2014

Hobit: Bitva pěti armád jako vyprávěnka pro lenošivé

Novozélandskému hitmakerovi Peteru Jacksonovi šlape jeho trilogie Hobit jako spolehlivě švýcarský časostroj. Prakticky na den přesně před dvěma lety vstoupil do kin první díl série s podtitulem Neočekávaná cesta. Úspěšný režisér a producent loni vypustil do kin pokračování Hobit: Šmakova dračí poušť. A teď trilogii inspirovanou kultovní knížkou J. R. R. Tolkiena uzavírá dalším velkofilmem splňujícím představu o ideální vánoční podívané.

Hobit: Bitva pěti armád je Jacksonův dárek pod stromeček, určený samozřejmě především fanouškům předchozích filmů. Těch je ovšem slušný počet. Jen předchozí dva díly přinesly do pokladen kin celosvětově 1, 975 miliardy dolarů, přičemž celá trilogie měla rozpočet „jen“ 745 milionů. Jacksonova produkční společnost Weta Workshop navíc v Hobitovi něco ušetřila na kostýmech a rekvizitách. Mohla totiž využívat rozměrný fundus z režisérovy předchozí tolkienovské trilogie Pán prstenů (2001-2003).

Koncept segmentace jedné známé literární předlohy do více filmů je relativně novou produkční strategií. Ze série se dá vytřískat víc peněz než z jednotlivého filmu, přičemž publikum se veze často i řadu let na vlně dlouhodobé, postupně rozvíjené marketingové strategie. Tři roky strávené s fantazijním, magickým a vtipným Hobitem by nebyly špatné, jen kdyby se nám do toho nepletli Avengers, X-Meni, Spider-Man a Hunger Games. Divák masírovaný průběžně hned několika franšízami je mnohočetným schizofrenikem, který v sobě celé roky udržuje hned několik „velkých“ příběhů. Distributoři ho musejí v pravou chvíli jen správně přepnout, aby se v Pánovi prstenů těšil na trpaslíka Gimliho a nečekal, že tam potká jiného, chlapíka máchajícho obřím kladivem – Thora z comicsového týmu Avengers. Rozdíl je i mezi Thorem a Thorinem.

Situace je o to náročnější, že divák se musí při sledování třetího dílu „rozvzpomenout“ na předchozí film - a současně reagovat na motivy, kterými tvůrci Bitvu pěti armád propojují s filmovým Pánem prstenů. Série Hobit byla totiž sice natočena později, ale její děj Pána prstenů časově předchází.

Prequel k apokalypse 

Jacksonův scenáristický tým využil ve třetím filmu své zkušenosti s převodem Tolkienovy naivní dětské knížky Hobit do komplexnější, temně osudové podoby Pána prstenů. Bitva pěti armád je tak prequelem k apokalypse fiktivní Středozemě, v níž žili dosud v relativním míru národy elfů, trpaslíků, lidí i hobitů (kteří jsou Tolkienovým osobním příspěvkem ke klasické mytologii). Boj pod horou Erebor, skrývající obrovský zlatý poklad dovedávna střežený hamižným drakem Šmakem, je vlastně první potyčkou sil dobra s tolkienovským arcizloduchem - Temným pánem Sauronem. Jackson proto oproti originálu udržuje dějovou lini „nejvyšší politiky“, která pomáhá zviditelnit silné vnitřní souvislosti.

Ve vyprávění se tak opět mihne i vznešená elfka Galadriel ve spanilém podání Cate Blanchettová. Mezi ní a elfí bojovnicí Tauriel je ovšem přece jen rozdíl: Galadriel do Tolkienovy Středozemě patří, zatímco ušatí akční hrdinka je prsatou útitbou většinovému diváckému vkusu, bažícímu po milostné zápletce.

Tisícihlavé hordy pochodujících, bojujících (digitálních a tedy nudných) vojsk jsou tak vyváženy komornější vztahovou linií. V té naštěstí nedojde jen na banálně „mezidruhovou“, story Tauriel a trpaslíka Kiliho, ale i na příběh jeho druha Thorina. Král bez království se onehdy s dvanácti trpasličími společníky, čarodějem Gandalfem a hobitem Bilbem vydal na pouť k Ereboru. Vznešený bezdomovec (v působivém podání fešného Richarda Armitage) podlehne v podzemních síních svých předků „dračí nemoci“, takže majetek upřednostní před morálkou a prostou lidskostí. 

Teprve teď dostává prostor titulní hrdina, který je (v souladu s tolkienovským konceptem) měřítkem normálnosti a lidskost. Půlčík Bilbo v brilantním podání Martina Freemana zůstává za všech okolností ideálem mírumilovného člověčenství. Motá se po bojišti tak bezelstně, že nakonec zásadně ovlivní i složité strategie „velkých“ postav. Protože žijeme v politicky korektní době, Bilbo ani v „bitevním“ dílu svůj meč nepoužívá. 

Navzdory tomu je jacksonovská Bitva pěti armád temným příběhem o nesmyslném boji, jejž rozpoutali hamižní, mocichtiví a intolerantní velitelé stojící v čele zfanatizovaných davů. Skrytým smyslem celé bitvy je pak Sauronova snaha přestrukturovat celou Středozemi tak, aby se přiblížil vysněnému Prstenu moci, jenž mu umožní převzít vládu nad světem.

Začlenění navenek nevinného příběhu Hobita do komplexního tolkienovského příběhu o Prstenu je chytré – a navíc je nosičem aktuálního sdělení. Tolkien v příběhu o Bilbovi reflektoval atmosféru blížící se. světové války. A ani Jacksonův Hobit není roztomilým, únikovým příběhem do fantazijní idylky. O realitě bohužel vypovídá víc, než si připouští lecjaký hobit, lenošivě hnípající pod vánoční jedlí ve své domovské noře. 

The Hobbit: The Battle of the Five Armies
Nový Zéland / USA 2014, 144 minut
Režie: Peter Jackson
Scénář: Philippa Boyensová, Peter Jackson, Guillermo del Toro, Fran Walshová
Kamera: Andrew Lesnie
Hudba: Howard Shore
Hrají: Martin Freeman (Bilbo Pytlík), Richard Armitage (Thorin), Ian McKellen (Gandalf), Evangeline Lillyová (Tauriel), Orlando Bloom (Legolas), Luke Evans (Bard), Lee Pace (Kili Thranduil)
Premiéra: 11. 12.

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde redakci děkuju.)  


středa 3. prosince 2014

Dva dny, jedna noc: Dělnická třída jde do ráje

Žánr sociálního filmu má dnes mnoho různých podob. Živou energii i nová témata mu vdechla ekonomická krize, sourozenecká dvojice Luc a Jean-Pierre Dardenneovi si však stojí za svým už skoro dvacet let. Psychologické drama Dva dny, jedna noc ovšem v rámci přísně civilní, vycizelovaně poctivé tvorby belgického režisérského dua představuje příklon ke komerčnějšímu uvažování.

Všimlo si toho už snobské publikum na MFF v Cannes, odkud si jeho miláčci Dardenneové letos neodvezli žádnou cenu. Stejně jako Rosetta (1999), Dítě (2005) či Kluk na kole (2011), i jejich nový film spojuje témata rodiny, práce a peněz. Autorský styl opět spoléhá na neviditelnost, kamera těží z přirozenosti a hudba zaznívá jen z autorádia. Dardenneovské naturščiky a málo známé herce ovšem tentokrát vede mezinárodní hvězda. Francouzka Marillon Cotillardová má na svém kontě Oscara 2008 za titulní roli v životopisném dramatu Edith Piaf. A dojem živoucí autenticity vnáší i do hollywoodských spektáklů typu filmu Temný rytíř povstal. Ve filmu Dva dny, jedna noc jí pak připadá prakticky stejná úloha, jako Julii Robertsové v americkém snímku Erin Brockovich (2000). Ve filmu amerického režiséra experimentujícího občas se sociálním filmem - Stevena Soderbergha - měla ovšem prostá Američanka bojující proti mocné korporaci, která vynesla Julii Robertsové Oscara, reálný předobraz.

Hvězdná kráska hrající s autentickým zaujetím je totiž chytlavým nosičem poselství pro většinové publikum: dokáže je provést příběhem, který by jinak nepůsobil příliš uvěřitelně. Stejně si počínali italští neorealisté, když nakonec začali do chudinských hadrů oblékat hvězdné sexbomby typu Sophii Lorenové. Sandra Byaová, bojující proti propuštění, je v podání Cotillardové konstruktem bratrů Dardenneových, umístěným do dramaticky umného, emocionálně působivého vyprávění. Výsledek připomíná spíš Larse von Triera než neorealisty.

Mladá dělnice v továrně na solární panely nedávno prodělala nervové zhroucení (nedozvíme se proč). Jako slabý článek v pracovním řetězci má v rámci propouštění přijít o místo. Sandřini nadřízení si ovšem chtěli zachovat tvář a tak rozhodnutí přesunuli na její kolegy. Šestnáct dělníků v tajném hlasování upřednostnilo vlastní prémie před osudem nejbližší spolupracovnice. Protože však došlo ze strany šéfa k ovlivňování, přesvědčí přítelkyně zhroucenou Sandru, aby požadovala nové hlasování. 

Hrdinka má pouhé dva víkendové dny na to, aby kolegy přesvědčila o tom, že její věc je důležitější než tisíc eur. Respektive o tom, že ona i oni jsou v tom nevinně a důležitější než vlastní zájmy je boj proti společnému nepříteli – vykořisťovatelskému kapitalistickému systému, jehož rozkazy jejich šéfové bezduše naplňují. 

Jednoduchý, dramaticky sevřený, "morální" příběh ve stylu Dvanácti rozhněvaných mužů líčí hrdinčino putování víkendovým prostorem belgického letního maloměsta, zabydleným spolehlivě pestrým vzorkem po stránce sociální, národnostní i genderové. Vyčerpaná Sandra do sebe hází jeden Xanax za druhým, ale z pasivní, zoufalé trosky se před divákovýma očima mění v odhodlanou, samostatnou ženu, kterou není třeba litovat. Postoj tvůrců je ideově zřetelný: stojí na straně uražených a ponížených proti bytostně amorálnímu kapitalistickému systému. A do boje vysílají svou Ellen Ripleyovou, jež – místo s mimozemským Vetřelcem – bojuje s lidožravým kapitalistickým systémem. A aby toho nebylo málo, Dardenneové ji vysílají i do boje za ženská práva. Ve světě slabých, zbabělých misogynů je jedinou výjimkou hrdinčin manžel, fešák s morálkou světce vybavený schopnostmi špičkového terapeuta…

Coby zlý kapitalista bych si zapálila oslavný doutník, protože mí poctiví, letití kritici začali propadat peklu populismu a komerce. Coby divák chci vidět pokračování s Bradem Pittem v hlavní mužské roli. 

Deux jours, une nuit
Belgie/Itálie/Francie 2014, 95 min.
Scénář a režie: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne
Kamera: Alain Marcoen
Hrají: Marion Cotillardová (Sandra), Fabrizio Rongione (Manu), Olivier Gourmet, Catherine Saléeová (Juliette), Simon Caudry (Maxime) Timur Magomedgadzhiev
  Premiéra: 4. 12. 2014

(Tento text jsem napsala do Hospodářských novin. Tady na blogu vychází jen s drobnými přípodatky.)