Prohledat tento blog

pondělí 15. prosince 2014

Raluca: Žižkovský mazaný Filip trpí syndromem vypatlané blondýny

V tak malé kinematografii, jako je ta česká, nemůže existovat samostatná verze nějakého většinového žánru. Česká detektivka nebo český akční film jsou tak klony hollywoodské produkce. Domácím specifikem bývaly parodie na „kapitalistickou“ popkulturu, kterou se dobová cenzura rozhodla českému publiku zatajit. Film Kdo chce zabít Jesii? (1966) tak odkazoval k superhrdinským comicsům a Konec agenta W4C (1967) k bondovkám. Železná opona padla a s ní i cenzura – a poslední slušnou parodií byl před jedenácti lety Mazaný Filip, v němž se Václav Marhoul láskyplně rozpomenul na klasickou postavu soukromého očka Phila Marlowa.

K literárnímu hrdinovi Raymonda Chandlera se vrací i nový český film Raluca, který ve čtvrtek vstoupil do našich kin. Hrdina celovečerního debutu scenáristy a režiséra Zdeňka Viktory se jistě nejmenuje Filip náhodou. A atmosféra, kterou osmatřicetiletý tvůrce ve spolupráci s kameramanem Alešem Hartem vybudoval, se místy skutečně blíží klasickému filmu noir. 

Záliba polistopadových českých tvůrců v echtovním hollywoodském subžánru je zřejmá (film noir ovlivnil i Ondřičkovu krimi z 50. let Ve stínu). Raluca je ovšem dalším domácím dílem trpícím syndromem vypatlané blondýny: opravdu dobře vypadá, ale v krásné hlavě nenosí nic zajímavého ani původního. A samozřejmě nemá smysl pro humor. Což nemění nic na tom, že Zdeněk Viktora je slibným, řemeslně nadprůměrným českým tvůrcem, který umí natočit honičku, aniž by vypadala nechtěně směšně. V psaní přirozených dialogů, životných postav a ve vedení herců však zatím bojuje se začátečnickými limity.

Režie i scénář po řemeslné stránce celkem klapou, autor však nemá co říct. Dobře obsazený Jan Dolanský se tak v roli žižkovského soukromého detektiva Filipa Marolda může snažit, až se mu kouří z uší. Coby bývalý policista traumatizovaný vraždou z vášně, který osudově podlehne titulní femme fatale, je nesympatickou směsí protřelosti, mužské infantility a naivity. Místo chandlerovského melancholického, morálního rytíře máme před sebou floutka, který se živí nechutnými rodinnými kauzami a kvůli textovkám milence kašle na své klientky. I k mazanosti má Filip Marold daleko: „jeho“ Raluca je provdaná za vrcholně podezřelého Rumuna, svazky rumunského podsvětí s pražskou mafií, jehož šéfa si proti sobě před časem popudil, však detektivovi vůbec nepřijdou na mysl.

Noirovou atmosféru mají navodit i hrdinovy vnitřní monology, v jedné scéně ovšem divák dostává o Raluce a jistém tetování informaci, díky které získá před nicnetušícím pátračem náskok. Takový režisérův úkrok stranou od starých, dobrých pravidel působí zbytečně: divák si ještě zvětší odstup od hrdiny a Raluca se z ženy s tajemstvím změní v to, čím ve skutečnosti je (a co je laskavým čtenářům detektivek jasné od chvíle, kdy vstoupí současně do baru a Filipova života). Problematické je i pojetí titulní role: debutující Malvína Pachlová je sice půvabná, filmovou osudovou ženu ovšem nedělá velký výstřih a kritická absence spodního prádla, ale charisma. Jeho budování je především režisérovým úkolem – a Zdeněk Viktora v tomto směru bohužel nestvořil postavu, která by vzbuzovala tu správnou voyeurskou empatii. Je přitom zřejmé, že dokáže vytvořit prostor pro skutečně dobré herce. Vedle Davida Novotného jako drsného Bruna je divácky nejsvůdnější postavou vyprávění mafián Vrbovský v lakonickém podání vynikajícího Stanislava Majera. Na plátně se jen párkrát mihne, ale je to osobnost, jejíž příběh by byl zjevně zajímavější než story Dolanského a Viktorova dietního Filipa… Tak snad příště. 

Raluca
ČR 2014, 80 minut
Scénář a režie: Zdeněk Viktora
Kamera: Aleš Hart
Hudba: Pavel Raclavský
Hrají: Jan Dolanský (Filip Marold), Malvína Pachlová (Raluca), David Novotný (Bruno), Helena Dvořáková (Markéta), Stanislav Majer (Vrbovský), Dana Syslová (Mamacita), Radim Schwab (Kraus)
Premiéra: 11. 12.

Žádné komentáře:

Okomentovat