Prohledat tento blog

čtvrtek 24. prosince 2015

KRÁSNÉ VÁNOČNÍ SVÁTKY

Milí čtenáři tohoto blogu,


přeju vám krásné prožití vánočních dní.

Slunovrat nás vede ke světlu, ale roční doba k zimě.

Tak si to všechno pěkně užijte!

středa 16. prosince 2015

Star Wars: Síla se probouzí

Sága Hvězdné války přinesla do kin jen na vstupném 2,2 miliardy dolarů díky obchodnickému a vypravěčskému talentu svého stvořitele George Lucase. Nemluvě o zisku z domácího kina, televizních práv či merchandisingu. Dnes dlí legendární jednasedmdesátiletý producent, režisér a scenárista v zasloužilém polodůchodu. Po premiéře nového dílu Hvězdných válek je nicméně třeba připomenout, že právě Lucasovi jeden z nejočekávanějších letošních blockbusterů vděčí za své kvality.

Ságu otevřela v roce 1977 první Hvězdné války, a nad následujícími dvěma díly si Lucas udržel producentský i tvůrčí dohled. Vznikla mimořádně úspěšná trilogie, kterou její tvůrce opakovaně vracel k divákům prostřednictvím domácího kina. Posléze byla znovu uvedena do kin v digitální kvalitě a s vylepšenými a novými triky. V letech 1999-20005 se George Lucas ujal režie trojice snímků předcházejících dějově jeho slavnou trilogii, s níž ji ve finále umně propojil.
„Sedmička“ je ovšem čistokrevným pokračováním šestého filmu, který s podtitulem Návrat Jediho natočil v roce 1986 Richard Marquand. Star Wars: Síla se probouzí se odehrává zhruba třicet let poté, co rebelové v čele s Lukem Skywalkerem svrhli totalitářské galaktické Impérium. Do svých rolí se tak mohli vrátit zestárlí původní hlavní představitelé. Na rozdíl od Carrie Fisherové (generálka Leia Organa) a Marka Hamilla (Luke Skywalker), kteří nikdy nepřekročili stín svých dávných, kultovních rolí, vnáší Harrison Ford v roli hvězdného pilota Hana Sola na plátno obrovské charisma a hereckou zkušenost, získané během uplynulého třicetiletí desítkami „velkých“ rolí. Mezi ty patří i archeolog-dobrodruh Indiana Jones, na jehož příbězích se Lucas už téměř pětatřicet let podílí. 

Právě třiasedmdesátiletý Ford je emocionálním středobodem vyprávění, přestože pozornost se upíná na nové hrdiny v podání jeho mladých, bez výjimky herecky schopných kolegů, jejichž kredit přesahuje „zábavné“ žánry (třeba Oscar Isaacs a Adam Diver se už sešli v nezávislé tragikomedii bratří Coenů V nitru Lleewyna Davise). Na nové postavy se má soustředit pozornost v dalších dvou dílech, jejichž výroba je v plném proudu a jejichž premiéry jsou už strategicky naplánovány na roky 2017 a 2019. George Lucas s devíti díly počítal už v 70. letech. Patrně však neplánoval, že jich novou energii už nebude dodávat on sám.

Stará kraksna má nového pilota 

Nové Star Wars jsou ušité na míru nové divácké generaci, ovšem nikoli tak infantilním a podlézavým způsobem jako Lucasova druhá trilogie. Skupině nových hrdinů dominuje mladičká Rey (Daisy Ridleyová), která se z prosté vesničanky ze zapadlé planety Jakku bleskurychle promění v nečekanou posilu sil Dobra ve velké galaktické hře. (Lucas ostatně už v 70. letech dobu uvažoval, že hrdinou Hvězdných válek bude dívka.) Rey nachází ztracenou rodinu mezi povstalci. Pomyslným otcem se jí stává Han Solo, který se spolu se svým přítelem Chewbaccou (v chlupaté masce opět Peter Mayhew) vrátil k pašeráctví. Coby příští partner Reyi se rýsuje zběhlý imperiální voják FN-2187 (Afroangličan John Boyega), kterému povstalecký pilot Poe Dameron (Oscar Isaacs) dá lidské jméno Finn. Castingoví agenti Lucasfilmu tentokrát nezaháleli a šťastně se spřáhli i s tvůrci digitálních efektů: třeba bytůstka Maz Kanata nezapře, že jí hlas i mimiku poskytla oscarová Afroameričanka Lupita Nyong'o. 

Klíčovou úlohu na straně temné strany Síly si pro sebe ovšem nový padouch - Kylo Ren, který ve službách zlovolného Prvního řádu usiluje najít a zničit zmizelého vůdce rebelů - Lukea Skywalkera. Kylo přichází do příběhu s energií mladého profesora Snapea. Pod plechovou škraboškou skrývá uhrančivě pohlednou tvář Adama Drivera. Mladý padouch je přímým podřízeným olbřímího CGI padoucha Snokea (další digitální role Andyho Serkise) - a zálibu v maskách i sílu v rukou zdědil po dědečkovi, který skonal ve finále předchozího dílu (modří už vědí).

Scenáristický tým, v němž nechybí mnohokrát osvědčený Lawrence Kasdan a Michel Arndt (Oscar za Malou Miss Sunshine), tak rozehrává variaci na původní příběh, v němž hrály roli napříč silami Dobra a Zla těsné rodinné vazby. Ty se postarají i o jeden překvapivý dějový zvrat, který patrně dožene k slzám všechny fanoušky Hvězdných válek. Asi je zbytečné podotýkat, že ti si film užijí víc než diváci, kteří do lucasovské ságy vkročí bez znalosti souvislostí. 

V souladu se svým podtitulem je Síla se probouzí plná právě silných momentů spojených se znovuobjevením ikonických prvků. John Williams s energickým přehledem variuje vlastní, známé hudební motivy, a přidává k nim zbrusu nové. Legendární Hanova lod Millenium Falcon vzlétne pod instinktivně správní vedením Rey z vrakoviště, Lukeův starý světelný meč zasviští vzduchem s mladistvou silou a po bok nové postavy – roztomile kulovitého robůtka BB-8 – se přidruží staří dobří C-3PO a R2-D2 (opět spojení s původními představiteli).

Nový příběh naštěstí opouští nejen lucasovskou zastydlou infantilitu, ale i dějovou zapeklitost, maskující v předchozí trilogii duchaprázdnost. V příběhu se lze vyznat, aniž by ztratil na zajímavosti. Současně se film vrací k „vážným“, mytologickým kořenům Lucasovy ságy, mezi kterými nechyběla artušovská legenda. 

Podíl na novém, přirozeném a dospělém ladění Star Wars má nepochybně J. J. Abrams – dnes jeden z nejprominentnějších hollywoodských režisérů, kterému se už povedlo úspěšně restartovat sérii Star Trek. Pod dohledem devětačtyřicetiletého autora zmizel podprahový, nesvobodný pocit z Epizod I.-III., že vás někdo nutí hrát videoherní střílečku s rukama přivázanýma ke školní lavici. Působí naprosto samozřejmě, že akční scény působí napínavě a nedigitálně, dialogy jsou úsporné a neidiotské – a že úchvatné lokace, stavby, nejrůznější galaktičtí pišišvoři a triky obecně jsou tady od toho, aby fungovaly coby ústrojná součást vyprávění.

Díky novým Star Wars se konečně nestydíte bavit ani dojímat velkým dobrodružstvím. Takový dokonalý, báječný únik od reality v kinech už dlouho chyběl. 

Star Wars: Episode VII - The Force Awakens
USA 2015, 136 min.
Režie: J. J. Abrams
Scénář: J. J. Abrams, Lawrence Kasdan, Michael Arndt
Kamera:  Daniel Mindel
Hudba: John Williams
Hrají: Daisy Ridleyová (Rey), Harrison Ford (Han Solo), Adam Driver (Kylo Ren), John Boyega (Finn), Carrie Fisherová (Leia), Mark Hamill (Luke Skywalker), Oscar Isaacs (Poe), Max von Sydow
Premiéra: 17. 12.

středa 9. prosince 2015

Filmové šperky na Vánočním bazaru Artcamu

Vánoční filmový bazar v pražském Studiu Béla se už pro vás doufám stal akcí neoddělitelnou od Vánoc stejně jako pečení cukroví, lití olova a vysekávání díry do ledu za účelem spatření podoby příštího milého. Pro mne každoroční účast na bazaru patří k nejmilejším předvánočním aktivitám, pročež teď každou volnou chvilku věnuji práci na filmových špercích, které už sedm let vyrábím a prodávám, Letos v létě jsem díky kamarádce z Poříčan zažila i pravý maloměstský trh, kde jsem se coby prodejce rafinovaně chtěla trefit do vkusu případných kupců šmuky typu "Pretty Woman" a "Hříšný tanec". Myslela jsem, že to budou tutovky, ale šperky šly na odbyt jen podle charakteristiky "červená", "zelená" a "modrá" (a nejvíc jsem nakonec rozdala metrů celuloidu a mouder o nastupující éře digitalizace).  

Spectre -můj oblíbený 
Otřískaná poříčanskou zkušeností, dumám nyní, zda má smysl lísat se do přízně artového návštěvnictva náhrdelníkem Tři vzpomínky či náušnicemi O patro níž (skvělý film, mimochodem). To, co jsem zatím vyrobila, najdete v mém virtuálním obchodě na fler.cz, Je ovšem pravda, že letos nějak nestíhám vyhovovat poptávce. A to jsem se ještě nepustila do dalšího šperku z populární řady Star Wars :-))). 

Každopádně 18. prosince mezi 15 a 20 do Bély zajděte, mohla bych taky distribuovat - pokud máte závislost na kapsaicinu - své proslavené ultrapálivé chilli omáčky. Nebo můžeme jen tak popovídat. A ke koupi na bazaru budou i rozličné knížky, dvd a plakáty nové i staré, a vůbec nejrůznější věci. Účast (vedle pořádající distribuční firmy Artcam) přislíbili Národní filmový archiv, NAMU, nakladatelství filmové literatury Casablanca, Knihex, Nová beseda či časopis Cinepur. Nově bude jeden stánek věnovaný animovanému filmu... a jako vždycky nebude chybět občerstvení.

Až se zruinujete na bazaru, můžete od osmi vyrazit do přilehlého kinosálu na zmíněné Tři vzpomínky

úterý 8. prosince 2015

O Mamonu v Revue

Od letošního listopadu jsem zaměstnaná na poloviční úvazek v Národním filmovém archivu jako redaktorka vznikajícího periodika - internetové Revue věnované především českému filmu. Od začátku prosince už tedy můžete sledovat nulté číslo, zatím poloskryté na stránkách NFA. První text, který jsem napsala (a dal mi trochu zabrat), se týká seriálu HBO Mamon.
K laskavému přečtení je  tady.   

čtvrtek 3. prosince 2015

Most špionů: Spielberg a Případ dutého nikláku

Každý nový film Stevena Spielberga je právem považovaný za velkou událost. Režisér a producent, který za dva týdny oslaví osmašedesátiny, patří dlouhodobě mezi vůbec nejvlivnější osobnosti světové filmařské scény. Na „nového Spielberga“ – Most špionů, který právě přichází i do našich kin - jsme si museli počkat tři roky. Po ceněném životopisném dramatu Lincoln (2012) totiž režisér předal původně plánovaný projekt iráckého válečného thrilleru Americký sniper kolegovi Clintu Eastwoodovi. Potvrdil tak, že spíš než současné „realistické“ látky mu vyhovují silné žánrové příběhy s nadčasovým přesahem, které se odehrávají v historických či futuristických kulisách.

Most špionů potvrzuje Spielbergův zájem o historické období, které ho utvářela v 50. a 60. letech. Nejde ani tak o akční dobrodružství Indiana Jones a Království křišťálové lebky (2008) a komedii Chyť mě, když to dokážeš (2002). Příběh právníka z Brooklynu, který se zasloužil o výměnu polapeného sovětského špiona za zadrženého amerického letce, se váže spíš k režisérovým příběhům z 2. světové války – z doby, kterou sám nezažil, ale která ho ve formativním období bezprostředně zasáhla prostřednictvím otce i všemožných dobových popkulturních obrazů.


První ze Spielbergových válečných filmů trval čtyřicet minut a třináctiletý Steven ho natočil amatérsky, se svými spolužáky ze střední školy, v roce 1961. (Ve stejném roce se předobraz hrdiny Mostu špionů - uznávaný newyorský odborník na pojišťovací právo James Donovan - vydal do rozděleného Berlína jako neoficiální vyslanec americké vlády, aby přes východní Němce vyjednal ošemetnou výměnu zadržených špionů.) Zmíněný mladický filmeček Escape to Nowhere popisuje bitevní vřavu stejně vehementně jako později válečné drama Zachraňte vojína Ryana (1998), který Spielbergovi vyneslo režisérského Oscara. Z válečnických pudů Američanů za druhé světové války si režisér udělal legraci v komedii 1941, což diváky v roce 1979 pobouřilo a jeho málem připravilo o kredit hitmakera. V syrově jímavé Říši slunce o osm let později Spielberg vyprávěl o britském chlapci, který prochází těžkou válečnou zkušeností při obsazení Šanghaje Japonci. 

Vedle Vojína Ryana se prominentní autor vrátil do doby druhé světové války Schindlerovým seznamem (1993), které se stalo jedním z nejpůsobivějších snímků o holocaustu. Oba režisérovy neoceňovanější válečné filmy se držely klasických žánrových mantinelů. Z těch Spielberg nerad vybočuje, přestože dnes v jejich rámci vypráví komplexní, „dospělé“ příběhy. Most špionů žánrově vychází z těch děl špionského subžánru, v nichž může zvítězit bystrá kombinatorika nad hrubou silou a obyčejná lidská morálka nad rafinovanou zlovůlí v duchu hluboce humanistických knížek Johna le Carré. Nový Spielbergův film je tak zralým autorským dílem a jeho hrdina - milující manžel a otec, brilantní právník a skromný vítěz James Donovan - je dalším z neobyčejně obyčejných hrdinů, které pro „svého“ režiséra tak často ztělesňuje vynikající Tom Hanks.

Pohled do zrcadla

Navzdory jednoznačně „dobrému“ Hanksovu hrdinovi se Most špionů opírá o morálku jiného Spielbergova válečného oscarového díla – Schindlerova seznamu. Nacistického kšeftaře Oskara Schindlera posléze posedne touha zachránit před smrtí co nejvíc uvězněných Židů, čímž se vymkne své temné, negativní karmě. Právník Donovan se nejprve rozhodne profesionálně důsledně obhajovat sovětského špiona Abela, aby dokázal nestrannost amerického soudnictví.

Scénář Matta Charmana a Ethana a Joela Coenových, kteří do vyprávění vnesli humor a současně svou autorskou podvratnost podřídili Spielbergově letité, žánrově „správné“ optice, Donovana nejprve ukazuje jako počtářského profesionála „bez morálky“. (Film nezmiňuje, že skutečný Donovan působil jako právník už u procesů s nacistickými špičkami v Norimberku.) Jima s mlčenlivým, sarkastickým Abelem (ve fascinujícím podání Marka Rylance) začne postupně propojovat přátelství a lidská úcta. A teprve potom může hrdina Mostu špionů rozehrát akci, v níž záchrana jediného lidského života symbolicky splývá se záchranou celého světa. 

Abel, který se podílel na záškodnických akcích proti USA v rámci informační sítě opřené o zprávy v dutých niklácích, je podle Donovana „jen“ profesionálem, který vykonává svou práci. V tom se Rus neliší od amerického pilota Francise Garyho Powerse, který padl do rukou Sovětů poté, co ze špionážního letounu U-2 fotografoval nepřátelské území. Také součástí Powersovy mise je dutá mince, obsahující ovšem jehlu s jedem, jíž se mají letci navždy umlčet v případě, že padnou nepříteli do rukou. Powers se zabít nestihne - a v přirozeně paranoidním světě studené války ho Američané nenávidí stejně jako „rudého advokáta“ Donovana. 

Neoblíbený právník zmizí z očí veřejnosti, ale na žádost americké vlády pokračuje ve své smělé hře v mrazivém Berlíně, kde právě vzniká legendární zeď oddělující východní a západní část města. (Evokaci rozděleného města zvládl Spielbergův znamenitě sehraný tým v čele s kameramanem Januszem Kaminskim na oscarovou výbornou.) Jim Donovan ovšem začne jednat na vlastní pěst: z vlastní iniciativy začne usilovat o výměnu Abela hned za dva vězněné Američany: Powerse a naivního studenta Frederica Pryora, který se do vysoké politické hry připletl náhodou. Pro nastydlého, věčně přiopilého právníka, hrajícího vabank současně s vyslanci sovětské a východoněmecké vlády, totiž splývá neznámý mladík s dceřiným nápadníkem, jenž je současně Jimovým asistentem. 

Záchrana „syna“ jako symbolické budoucnosti se v Mostu špionů pojí se Spielbergovou oblíbenou myšlenkou, že záleží na každém jednotlivém lidském životě. A také na svědomí každého jedince, bez ohledu na to, jaký obraz si o něm utvořilo okolí. Právě „obraz“ je leitmovitem celého vyprávění. Finální výměna Abela za Powerse, která probíhá na titulním Glienicker Brücke spojujícím Berlín s Postupimí, je totiž jen jedním z názorných, živých a složitých „tableau“, se kterými režisér ve filmu pracuje. 

Mezi autoportrétem, který v úvodu vytváří s pomocí zrcadla amatérský malíř Abel, a Donovanovým portrétem, který právník dostane od Rusa na rozloučenou, se rozehrává celá škála vztahů, motivací a činů rozvíjená na Spielbergově oblíbeném vypravěčském motivu zrcadlení. Ten je známý už z rodinné sci-fi E. T. – Mimozemšťan z roku 1982. V ní se zbloudilý návštěvník z vesmíru s malým hrdinou dorozumívá nejprve tím, že napodobuje jeho gesta i slova a další prvky z lidského světa. Kombinací toho všeho dokáže nejen komunikovat na poměrně složité úrovni, ale také se nakonec dostat tam, kam patří - domů.

Spielberg v Mostu špionů nevypráví jen o tom, jak obtížný může někdy být návrat do domovského prostoru. Chápe svůj film jako příběh o tom, co skrýváme, jak sami sebe vidíme a jak nás vidí lidi kolem nás. Náležitě okomentovaná Donovanova fotografie na titulní straně novin manipuluje s „vlasteneckými“ emocemi neznámé ženy v nadzemce. Televizní šot odhalí hrdinově manželce, že jejího navráceného Jima tak neunavil avizovaný lovu lososů ve Skotsku.

Povinností špionů je vytvořit o sobě takový obraz, že splynou se svým okolím a „zmizí“, aby mohli dělat svou práci. Nový fim Stevena Spielberga ovšem vypráví o právě opačném procesu – o zviditelnění obyčejného, individuálního dobra, které ve světě plném válečnických pudů každý z nás může projevit. A možná musí. 

Bridge of Spies
USA 2015, 141 minut, titulky
Režie: Steven Spielberg
Scénář: Matt Charman, Joel a Ethan Coenovi
Kamera: Janusz Kaminski
Hudba: Thomas Newman
Hrají: Tom Hanks (James Donovan), Mark Rylance (Rudolf Abel), Amy Ryanová (Mary Donovanová), Alan Alda (Watters), Austin Stowell (Powers), Scott Shepherd (Hoffman), Sebastian Koch (Vogel), Will Rogers (Pryor), Michajl Gorevoj (Šiškin)
Premiéra: 3. 12. 2015

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

sobota 21. listopadu 2015

Hunger Games: Síla vzdoru - 2. část aneb Revoluce požírá své děti

Mainstreamová kina jsou napěchovaná sériemi, které si dlouhodobě vynucují diváckou pozornost a ulevují jeho peněžence s pravidelností hodnou daňového úřadu. Mezi čtyřidvacátou bondovku Spectre a sedmý film ze série Hvězdné války distributoři natlačili závěrečnou část série Hunger Games, která s podtitulem Síla vzdoru - 2. část ve čtvrtek vstoupila do českých kin.

Z populární románové trilogie Suzanne Collinsové ovšem udělali filmaři tetralogii, respektive rozdělili poslední díl do dvou částí. Stejná strategie už dramaticky navýšila zisky jiných filmových vysokorozpočtových sérií: Hobita, ságy Twilight a Harryho Pottera. První půlka Síly vzdoru měla premiéru skoro nachlup před rokem.

Předchozí tři Hunger Games přinesly do kin celosvětově 2,3 miliardy dolarů. Premiéra závěrečného dílu se proto může nést na marketingové vlně „velké události“. A dostala by diváky do kina nejspíš i v případě, že by se hlavní hrdinka, lučištnice Katniss Everdeenová, jen promenovala na plátně v přiléhavém černém kostýmu a občas vystřelila na kolemletící kachnu.

Mladičká Katniss, která v dystopické Americe budoucnosti coby symbol hnutí odporu kříží mocenské plány tyranského prezidenta Snowa, je totiž akční hrdinkou ušitou na míru současným nezletilcům. Ti prý podle průzkumů nejraději hltají právě antiutopické sci-fi – tedy příběhy odehrávající se v nějaké fantazijní, nešťastně uspořádané verzi naší budoucnosti, do které udatný hrdina vnese spravedlnost, naději a lásku. I dnešní mládež zjevně touží zničit svět svých otců.

Katniss na filmové plátno poprvé vkročila v roce 2012 ve filmu režiséra Garyho Rosse a v následujících třech filmech se pod režijním vedením Francise Lawrence vyprofilovala v postavu, kterou je snadné následovat. Podíl na tom má především hlavní představitelka Jennifer Lawrenceová (kterou navzdory shodě příjmení s režisérem není příbuzná). Multitalentovaná pětadvacetiletá kráska si už na své konto přidala Oscara za psychologickou tragikomedii Terapie láskou a Zlatý glóbus za krimi Špinavý trik. Hunger Games ji korunovaly jako představitelku nejvíc vydělávající akční hrdinky za posledních pětatřicet let. Přitažlivost Katniss se ovšem rozhodně neodvíjí od toho, jak pěkně umí její představitelka běhat, skákat a uhýbat před (digitálními) výbuchy. Lawrenceová je v každém okamžiku naprosto přesvědčivá - a je velká škoda, že čtvrté Hunger Games jí oproti předchozímu dílu neposkytují oporu v chytře, logicky a souvisle vystavěném příběhu.

Jak zabít prezidenta 

Vypravěčská strategie děleného posledního dílu má svá pravidla. První film připravuje závěrečné očistné kataklyzma, ale může si dovolit přemýšlet a zajímavě komplikovat dosavadní motivy a vztahy. První Síla vzdoru si v tom počínala dobře. Dvourozměrné postavy Katniss a jejích přátel a spolubojovníků (v podání zajímavých herců) se staly obětmi manipulace dvou soupeřících stran – Kapitolu, z jehož výšin ovládá fiktivní stát Panem úskočný tyran Snow, a rebelů, které sjednotila chladnokrevná prezidentka Coinová (Julianne Mooreová). Obě strany spoléhaly na moc goebbelsovské propagandy, a ve snaze zneužívat Katniss jsou si rovny. Dělení na „hodné“ a „zlé“ přestalo fungovat.

Druhá Síla vzdoru na to vše navazuje, ale musí naplnit celkové schéma: popsat závěrečný vítězný boj hrdinů s použitím akčních atrakcí. Nezbytné je obětování hned několika silných, sympatických postav či lobotomizování původně zajímavé milostné zápletky na těkání mezi Peetou (Josh Hutcherson) a Hurikánem (Liam Hemsworth).  

Vyprávění se především vrací k titulnímu modelu Hladových her – Snowovy pravidelně pořádané vyvražďovačky, které se v přímém televizním přenosu pro pobavení zábavychtivého lidu účastní vybraní mladí lidé. Zatímco v ulicích bojují rebelové s kapitolskými vojáky, Katniss, která je dvojitou vítězkou předchozích Her, musí tentokrát prokličkovat zaminovaným hlavním městem ke Snowovu paláci. Chce zabít prezidenta, který je podle ní zodpovědný za veškeré zlo. Strastiplnou cestu hrdinka absolvuje s podporou skupinky věrných, vyvrcholení ovšem patří jen a jen jí. A překvapivě také Snowovi, který se ve skvělém podání Donalda Sutherlanda stává nečekaně zajímavým svědkem Katnissina rozhodování, kam, jak a proč vyslat rozhodující vražedný šíp.

Je velká škoda, že závěr filmové variace na poučku „revoluce požírá své děti“ postrádá soustředěnost předchozího dílu. Bylo zřejmě nad síly scenáristů a režiséra přehledně uspořádat množství materiálu do jednoho filmu (který má i tak dvě a čtvrt hodiny). Hlavně ve finále se vyprávění tříští do změti stěží souvisejících scén, které vypadají jako hrubý sestřih mnohem zajímavějšího filmu.

Druhá Síla vzdoru tak mimoděk vypráví i o tom, jak filmové série požírají své tvůrce.

The Hunger Games: Mockingjay - Part 2
USA2015, 135 minut
Režie: Francis Lawrence
Scénář: Danny Strong, Peter Craig (podle literární předlohy Suzanne Collinsové)
Kamera: Jo Willems
Hudba: James Newton Howard
Hrají: Jennifer Lawrenceová (Katniss Everdeenová), Josh Hutcherson (Peeta), Donald Sutherland (Snow), Liam Hemsworth (Hurikán), Julianne Mooreová (Coinová), Woody Harrelson (Haymitch), Philip Seymour Hoffman (Plutarch), Willow Shieldsová (Primrose), Sam Claflin (Finnick)

Premiéra: 19. 11. 2015

úterý 17. listopadu 2015

Stará kolena a Spectre v rádiu

Na stará kolena (viz vlevo) jsem se rozhodla, že přestanu odmítat všechna pozvání do rádia. Tak se občas někde v éteru rozhlaholím. (S pozváním do televize jsem ale stále ještě na štíru, protože k mým řečovým klopotám tam přibude ještě nebravurní design.) Nicméně na žádost Martiny Vackové a Ireny Cápové jsem natočila rozhlasovou půlhodinku o filmu Spectre. 

Příslušný pořad s názvem Kritický klub se bude vysílat ve středu 18. listopadu ve 20:05 na ČRo Plus. O nové bondovce si v něm povídáme s Kamilem Filou. Pamětliva předchozích společných vystoupení s nejlepších vzpěračem české filmové kritiky jsem se snažila čas od času nacpat k mikrofonu a ze zamlžené mysli vylovit nějaké moudro. 

Myslím, že na konci říkám něco v tom smyslu, že si v další bondovce přejeme smrt Madeleine Swannové, abychom nepřišli o svého Bonda.

čtvrtek 5. listopadu 2015

Spectre: Drak tančící ve vichřici

Akční dobrodružství Spectre, které právě přichází do našich kin, je v pořadí už čtyřiadvacátou oficiální bondovkou. Příběhy agenta 007 Jamese Bonda jsou stále ještě nejprominentnější filmovou sérií v kinematografických dějinách. Do bondovské tasemnice, kterou v roce 1962 zahájil Dr. No, Spectre vnáší řadu „nej“. Příběhy elegantního, chladnokrevného agenta už víc než půlstoletí fungují jako špičková mašina na vydělávání peněz – a Spectre je nejen historicky nejdražší bondovkou, ale s odhadovaným rozpočtem 300 milionů dolarů i jedním z vůbec nejnákladnějších titul filmové historie.

Z bondovské řady je čtvrtý film s Danielem Craigem v hlavní roli nejdelší - a producenti a tvůrci vynaložili maximum své energie, aby se diváci těch 148 minut nenudili. Scenárista John Logan a režisér Sam Mendes rozvíjejí vysoce ambiciózní koncept v těsné návaznosti na předchozí společnou práci na bondovce Skyfall (2012). V té Craigův 007 provedl dramatický domácí úklid a završil restart série, kterou představovaly předchozí dva díly - Casino Royale (2006) a Quantum of Solace (2008).

Pomyslnou volnou trilogii sledující zrod kultovní postavy provázelo dramatické rozviklání původního konceptu, udržovaného se smělou bezstarostností celá desetiletí. Craigovské bondovky do filmového bondovského kánonu vnesly realistický, psychologicky věrohodný základ a vědomí vývoje postavy a kontinuity jednotlivých příběhů. To vše Spectre posouvá do podoby, která může být pro pravověrné bondovské fanoušky nepřijatelná, přestože Craigův Bond vydatně čerpá ze svého literárního předobrazu. Nový příběh totiž propojuje a „vysvětluje“ tři předchozí filmy tím, že vrací do hry agentova historicky nejoblíbenějšího protivníka. Šéf mezinárodní teroristické organizace, Ernest Stavro Blofeld, je podobně jako Spectre dílem duchovního otce série, spisovatele Iana Fleminga. Různým způsobem se objevil už v sedmi předchozích bondovkách, nový film ho však s Bondem zcela zásadně sbližuje.

Blofeld - vybavený tváří a charismatem oscarového Christopha Waltze – rozvíjí původní, pouze staticky démonický charakter, jemuž vdechl nezapomenutelné kouzlo Donald Pleasence (Žiješ jenom dvakrát – 1967). Ukazuje se, že Blofeld je vědomým strůjcem všech dosavadních, ničivě bolestných tragédií v životě svého protivníka. Oblíbený model, ve kterém hrdina nechtěně utváří zloducha, obrací nová bondovka naruby: je to padouch, kdo dosud utvářel nicnetušícího Bonda. Svazek Bonda a muže, který se původně jmenoval Franz Oberhauser, sahá přehluboko do agentovy osobní historie – až do Jamesova dětství poznamenaného tragickou smrtí rodičů.

Blofeld nevnáší do bondovského světa logiku na bázi skvrny velikosti mexického dolaru, ale i pozapomenutou báječnou, temně hravou energii. Ta koncept „realistické bondovky“ vrací do prostředí naivních klukovských snů, v nichž neprůstřelný hrdina prochází bez poskvrnky všemi nesmyslně nebezpečnými situacemi. Blofeld klade Bondovi do cesty nástrahy naznačující, že žánrové zlo může být vždycky o krok před dobrem, pokud se jeho mocichtivé technokratické vševědoucnosti nepostaví do cesty umanutý lidský jedinec.

Pokud platí oblíbená premisa Alfreda Hitchcocka, že film je tak dobrý, jako je dobrý jeho hlavní padouch, stojí si Spectre opravdu dobře.

Staronové jistoty v bouřlivém světě 

Film Spectre vrací Bonda do světa žánrové hravosti a nonšalantně ho protahuje dramaticky nosnými lokacemi (Mexiko, Alpy, Maroko a zvláště Londýn). V řemeslně nezpochybnitelných akčních scénách ho nechává běhat po střechách, provádět leteckou aktobacii ve vrtulníku i malém letounu, absolvovat špičkovou rallye v uličkách Říma a kosit šiky anonymních zloduchů. A také řešit komorní, nepřehledné situace v „nemožných“ časových limitech a důvtipně zvládnout rvačku s neporazitelným svalovcem Hinxem (v podání wrestligového šampiona Dave Bautisty)… Craig je přitom bezchybným garantem opravdovosti i v okamžiku, kdy se do hry opět vracejí ultranaivní bondovské „hračky“ (především obligátní, nadstandardně vybavený Aston Martin a explozivní hodinky).

Kameraman Hoyte Van Hoytema a hudební skladatel Thomas Newman přispívají pod Mendesovým komplexním dohledem k zábavnosti podívané, jejímž středobodem vždycky byl a vždycky bude hlavní hrdina.Agent 007 je nyní konečně tou známým elegantním, chladnokrevně vraždícím strojem se zálibou v přepychu, alkoholu, rychlých ženách a krásných autech. Má občasný, přesně dávkovaný humor (často se odpichujícímu od očekávaných atributů postavy), neomylnou mušku a nezničitelné značkové obleky. 

Vzpomínkou na pochybujícího, paranoidního hrdinu je snad jen vtipná, kratičká konfrontace s hladovou myškou na podlaze marockého hotelu. Traumata nasbíraná v minulosti (respektive minulých filmech) se skládají v comicsově laděném finále, jež má přídech dávné, úsměvné naivity. Zasloužilý bondovský zloduch White, který do vyprávění znovu zajímavě zasáhne, Bonda nazve „drakem tančícím ve vichřici“. V souladu se módními trendy je ovšem osamělý hrdina pevně vázaný na loajální tým v sestavě šéf M (Ralph Fiennes), jeho sekretářka Moneypenny (Naomie Harrisová), „vynálezce“ Q (Ben Wishaw) a hbitý „úředník“ Tanner (Rory Kinnear). Bez nich by staronový Bond nebyl ničím, přestože má nyní k dispozici všechny své ikonické schopnosti. 

Pokud nejsou měřítkem kvality bondovek jen zloduši, ale i agentovy ženské partnerky, představuje konzumní minulost krásná italská vdova Lucia (v podání padesátileté Monicy Belluciové, historicky nejstarší představitelky bondgirl). Zajímavější a slibnější je hrdinovo setkání s inteligentní a nenápadně krásnou Madeleine Swannovou. Ta v dlouhé řadě bondgirls a v podání zajímavé (a herecky schopné) Francouzky Léy Seydouxové navazuje na výsadní postavení agentovy lásky Vesper z prvního craigovského opusu. Pije stejný drink jako Bond a navíc soudí, že statut 007 zahrnuje i povolení občas nezabíjet

Bondova nová mise má sice zjevně osobní charakter, současně však po vzoru současných agentských filmů zrcadlí i naši aktuální realitu. Zlatý prsten s emblémem Spectre - chobotničky - nosili agentovi protivníci z předchozích tří filmů, zločinecká organizace ovšem funguje na globální úrovni (teroristické akce, farmaceutický kšeft, manipulace s informačním polem, kontrola tajných služeb). Zatímco Bond na vlastní pěst sleduje žhavou stopu napříč kontinenty, jeho akurátní, starosvětský nadřízený M čelí novému šéfovi britské bezpečnostní služby (Andrew Scott). Nesympatický inovátor chce zrušit program 00 – a s ním i všechno, co s sebou dosud nesl: starosvětskou solidnost, oddanost vlasti i koncept agenta operujícího na vlastní pěst v terénu. (To se muži s přezdívkou C samozřejmě nesmí povést, protože by to znamenalo konec celé série.)

Nová bondovka tak elegantně, nenápadně propujuje poslední tři filmy s kánonem ustaveným v uplynulých desetiletích, a současně otevírá široký prostor pokračování (které je, pravděpodobně se Samem Mendesem na režisérské stoličce a Craigem v hlavní roli, plánováno na rok 2018).

Spectre je hodně smělou, složitou a rozmyslnou hrou s inovacemi i konzervativními prvky. Úspěšně dokončuje restart série zahájený před devíti lety a nabízí příštímu dílu dostatek nového materiálu. V divácích pak může vzbudit pocit, že se ocitli pod křídly hvězdného týmu, který ochrání svět před jakoukoli zlovolnou „chobotničkou“. Což v dnešním, různými vichřicemi zmítaném světě řadí novou bondovku mezi těšitelská, eskapická díla, k nimž se publikum ochotně uchyluje.

Spectre
Velká Británie / USA 2015
Režie: Sam Mendes
Scénář: John Logan
Kamera: Hoyte van Hoytema 
Hudba: Thomas Newman
Hrají: Daniel Craig (James Bond), Christoph Waltz (Blofeld), Léa Seydouxová (Madeleine Swannová), Ben Whishaw (Q), Ralph Fiennes (M), Andrew Scott (C), Naomie Harrisová (Moneypenny), Rory Kinnear (Tanner), Monica Bellucciová (Lucia), Jesper Christensen (White), Dave Bautista (Hinx), Alessandro Cremona (Sciarra) 
Premiéra: 5. listopadu

(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuji.)

čtvrtek 24. září 2015

Everest: napříč hollywoodským prašanem

Mount Everest je legendou s dramatickou historií – a tvůrci snímku, lakonicky pojmenovaného po nejvyšší hoře světa, z ní vylovili jednu z nejtragičtějších epizod. Everest režiséra Baltasara Kormákura, který právě přichází do českých kin, se opírá o skutečné události, na kterých touží budovat drama s parametry intimního katastrofického thrilleru. Islanďan Kormákur (S milenkou mé matky, Severní blata) není prototypem tvůrce, který by sázel na žánrové jistoty, přestože v poslední době přijímá nabídky z Hollywoodu (krimi Kontraband a 2 zbraně). K realizaci Everestu si devětačtyřicetiletý autor nakročil už komorním dramatem Hluboko (2012) líčícím strastiplné putování islandského trosečníka do civilizace.

Režisér ve svém novém filmu zúročil jak své zkušenosti s natáčením v nehostinné přírodě, tak svou původní hereckou profesi. Everest se totiž neopírá jen o úchvatné záběry vysokohorské přírody (které samozřejmě vyniknou ve formátu IMAX 3D), ale také o fyzicky nadstandardní výkony hlavních představitelů. Jake Gyllenhaal, Josh Brolin či Jason Clarke při natáčení skutečně byli v kontaktu s vysokohorským prostředím. Takže je škoda, že jim podstatnou část vyprávění není vidět do tváří zakrytých kyslíkovými maskami. Což je ovšem realistické. I samotný tragický příběh dvou horolezeckých expedic, které se 10. května 1996 vydaly k vysněnému himalájskému vrcholu, zkušení britští scenáristé William Nicholson a Simon Beaufoy pojednali ve výrazně realističtějším duchu, než mnohé své předchozí projekty (namátkou: Gladiátor, Milionář z chatrče, Hunger Games: Vražedná pomsta). 

Snaha o věrnost skutečným událostem bývá ovšem dvojsečná. Divácká většina chce vidět v první řadě napínavý příběh řídící se žánrovou logikou a standardními vypravěčskými pravidly. Tvůrci Everestu měli situaci těžší o to, že o téměř dvacet let starých událostech existuje řada svědectví, jež si často protiřečí – a dokonce se někdy navzájem vylučují. Baltasar Kormákur se vypravil cestou pietní korektnosti – a nechtěně dokázal, že dobré úmysly dláždívají cestu do pekel. Z úcty k osmi horolezcům, kteří přišli během výpravy o život, se rozhodl nekritizovat žádné z nešťastných rozhodnutí, které při namáhavém výstupu a sestupu přispělo k tragédii. Takže o čem to tady vlastně hrajeme? 

Hrdinové a plačky

Tvůrci Everestu nezapomínají, jak zajímavý byl horizont nešťastných událostí. V polovině 90. let se Mount Everest stal vyhledávaným turistickým cílem – a možnost vystoupat do letové výšky Boeingu si zaplatili i amatéři a snílci, kteří na výstup prostě nestačili. Úkolem horských vůdců, které si najímaly specializované cestovní kanceláře, tak bylo zvládnout aklimatizaci klientů a dovést je bezpečně tak vysoko, aby zvládli návrat dolů. Zkušení horolezci Rob Hall (Jason Clarke) a Scott Fischer (Jake Gyllenhaal) ovšem nemuseli během výpravy k vrcholu zápolit s nejrůznějšími indispozicemi klientů, ale i s masivní sněhovou bouří. Ve filmu tak sledujete dva drsné chlapáky, kteří by sami o sobě všechno zvládli, ale v ledové pustině jsou konfrontováni s nestandardním chováním svých fyzicky i morálně ochromených svěřenců.

S výjimkou japonské horolezkyně na vrchol směřují samí muži. Tvůrci filmu ovšem ve snaze posílit emotivní dopad příběhu dali prostor i „ženám dole“. Keiru Knightleyovou coby Robova těhotnou ženu Jan a Robin Wrightovou jako životní partnerku texaského výletníka Becka (Josh Brolin) doplňuje Emily Watsonová. Ta v roli koordinátorky Helen se zděšením sleduje, jak se pro jejího zaměstnavatele - společnost Adventure Consultants - lukrativní komerční akce mění v katastrofu.

Rozhodnutí tvůrců kráčet mimo vyšlapané žánrové cesty roztává jako kostka ledu v limonádě, když tuto trojici plaček vypustí tvůrci na scénu. Šlechetné sebeobětování hrdinů či osobní story nešťastníka Becka vyznívají v rámci vlastního, původního zadání tak kýčovitě, až hanba.

Baltasar Kormákur si v Everestu stanovil cíl, načež ho zradil. Možná jsem zvrácená, ale nakonec jsem dojatě zavzpomínala na jistoty přiznané žánrové pitomosti, jaké svého času nabízel starý dobrý akční hit Cliffhanger či zasněžená horolezecká vyprávěnka Vertical Limit

Velká Británie / USA / Island, 2015, 121 min.
Režie: Baltasar Kormákur
Scénář: William Nicholson, Simon Beaufoy
Kamera: Salvatore Totino
Hudba: Dario Marianelli 
Hrají: Jason Clarke (Rob Hall), Jake Gyllenhaal (Scott Fisher), Josh Brolin (Beck Weathers), Emily Watsonová (Helen), Keira Knightleyová (Jan), Sam Wortington (Guy), Robin Wrightová (Peach)

Premiéra: 24. září 2015


(Tenhle text jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)

středa 16. září 2015

Wilsonov aneb zabitá lekce z paralelní historie

Česká kriminální  parodie má znamenitou tradici - a není žádná legrace poměřovat se s takovými filmy, jako jsou "Čtyři vraždy stačí, drahoušku" (1970), Adéla ještě nevečeřela (1977) nebo Rozpuštěný a vypuštěný (1984). Ve Wilsonově se do toho úkolu pustili zkušený scenárista Marek Epstein a ambiciózní režisér Tomáš Mašín. Jako základ filmu posloužila povídka ze sbírky Lovci a sběrači slovenského autora Michala Hvoreckého (nar. 1976), která v roce 2003 vyšla  česky v Odeonu (nyní coby součást marketingového servisu k filmu vychází v nakladatelství Argo). 

Možná stojí za to zmínit, že Wilsonov měl původně režírovat Jiří Strach. A role specialisty z FBI Aarona Fooda, který přijíždí roku 1918 do metropole nad Dunajem vyšetřovat sérii podivných vražd, měla připadnout Jiřímu Bartoškovi. Nemocného herce však nahradil Jiří Macháček a na režisérskou stoličku zasedl Tomáš Mašín - autor velmi apartně vyhlížejících, ale hloupých a vnitřně  nevyvážených Tří sezón v pekle (jejichž recenze je na Alenčině blogu tady). Vzniklo cosi, co není vysloveně špatné, ale rozhodně to není tak dobré, jako by si zasloužil námět. Na rozdíl od zmiňovaných parodií je totiž Wilsonov založen na skutečných událostech. Opravdu totiž existuje zapomenutý dějinný okamžik, ve kterém se vedoucí činitelé Prešpurku (dnešní Bratislavy) odmítali stát součástí vznikajícího Československa, usilovali o nezávislost a nový název metropole - Wilsonovo - vztáhli k tehdejšímu americkému prezidentovi v naději na ochranu silného zámořského spojence.

Město, ve kterém tvořili Slováci menšinu vedle Němců, Maďarů a Židů, se u Hvoreckého a následně u Epsteina stalo fantomatickým středobodem příběhu z paralelní historie (z literární oblasti mne proto napadá spíš Židovský policejní klub Michela Chabona než obvykle zmiňovaný Umberto Eco). Zatímco městská smetánka v čele se samolibým radním Danglem a intrikánským policejním prezidentem Wittichem chystá na vyhlášení nezávislosti podpořené očekávanou Wilsonovou návštěvou, v židovské čtvrti dojde k trojici brutálních vražd. V zájmu demonstrace sounáležitosti s USA Dangl nepožádá o pomoc Prahu, ale FBI, takže do města přijíždí expert Aaron Food. (Protože měl českou kojnou, odpadá jazykový problém.) Ten si coby nejbližšího spolupracovníka nevybere nemožného komisaře Brunnera, ale mladého, bystrého, leč ustrašeného policejního čekatele Kvida Eisnera. Svérázný amrický drsňák s rychlopalným koltem hledá v případu nadpřirozeno, zatímco Eisnerovi je stále jasnější, že záhadný Nekromant obdařený nadlidskou silou a nekrofilními sklony má reálnější základ. Oba pátrači nicméně rychle tuší, že vrah je jen loutkou v rukou kohosi mocnějšího a ambicióznějšího... 

Food je specialistou na nekauzální případy, a ani Epsteinova detektivka nedrží úplně pohromadě (linie kopírující okultní literární a filmové detektivky je posléze bez náhrady a vysvětlení zcela opuštěna). Detektivní příběh by měl přitom působit reálně i v parodii, využívající mimo jiné i neuvěřitelných rostlin typu lidožravé Adély (či - v tomto případě - ultrarychle rostoucího bambusu). Nejen v tom prohrává Wilsonov s Mazaným Filipem(2003), který je dobrým příkladem povedené porevoluční krimiparodie. Marhoulova parodie na detektivky drsné školy (přesněji na příběhy Chandlerova Phila Marlowa) je v souvislosti s Wilsonovem poučná i v dalších bodech: nehonila najednou příliš mnoho zajíců, disponovala nezpochybnitelnou láskou k předloze a našla ideálního, charismatického hlavního představitele. Nebudu se pouštět do detailního srovnání hereckých omezení Tomáše Hanáka a Jiřího Macháčka, postačí však snad poznamenat, že v rámci Mašínova filmu působí Vojtěch Dyk (byť je ukrytý v nesmyslné "švejkovské" masce) nesrovnatelně lépe než přehrávající představitel Fooda.

Hlavním oslabením Wilsonova je Mašínova režie, jež selhává při sladění různorodých hereckých výkonů: prázdně pozérský Macháček tak drhne v kombinaci s roztomile přesvědčivým Dykem a báječnou Táňou Pauhofovou (která v roli přihlouplé naivky Šajndele zdatně kráčí ve stopách Nadi Konvalinkové z Adély), zatímco Jan Kraus je coby fikaný policejní prefekt dobrý jen do té doby, než se odmaskuje do své civilní podoby. I v rámci obsazení se ukazuje, jak důležitá je v parodii vážnost: neselhávající Stanislav Majer v roličce patologa Mitta vytvořil přízračnou miniaturu hodnou Českého lva, zatímco figurkář Richard Stanke se jako Dangl příliš baví, takže začne rychle nudit. V pořádku je L'uboš Kostelný jako horlivý Eisnerův nadřízený Brunner.

Nesoustředěnost ve vedení herců se samozřejmě týká jak režijní koncepce, tak inscenace detailů. Nevěřím, že z toho, co vytvořili architekt a autoři kostýmů, rekvizit a masek (i tvůrci desítek vtipných pouličních poutačů a nápisů), by se nedal vytvořit působivý a celistvý fikční svět. Martin Štrba  rozhodně patří k těm kameramanům, kteří dovedou vytvořit celistvou atmosféru - a je skoro k nevíře, jak moc se mu to ve spolupráci s Mašínem nepovedlo. Kdyby hudba Michala Novinského nebyla tak profesionální, působila by většina akčních scén vysloveně šmírácky. Wilsonov vypadá lacině i proto, že se vzdává ucelené naivity ve prospěch jakési světácké protřelosti, jež přivádí na scénu Foodova "tarantinovského" černého sluhu, vizuální motivy ze Šifry mistra Leonarda či komické Židy jakoby vypůjčené z Polanského parodie Ples upírů.

Wilsonov nicméně funguje na bázi jisté okázalé drzosti, která se - spíš než infantilní oplzlůstky v dialozích - vybíjí v hrátkách s našimi historickými ikonami i aktuální politickou realitou. Průhledná podobnost mezi Versailles a Bruselem (kde se rozhoduje "bez nás") je celkem bezzubá, zaujme ovšem ryze záporná historická "role" T. G. Masaryka a "šokující" demaskování jeho agenta. Hra se stereotypy židovství působí až nebezpečně, zatímco pojetí Fooda jako pozvolna se napravujícího rasisty a amerického agresora mučícího "domorodé" zajatce je naopak pouze hloupé.            

Wilsonovu tak nelze upřít ambice a dravou chuť provokovat, nelze se však ubránit konstatování, že "neuvěřitelné" historické události, literární předloha i scénář Marka Epsteina by si zasloužily lepší filmový osud.

P. S. Hojné používání slovenštiny ve filmu bude dobrým testem schopnosti českého diváka akceptovat na plátně "cizí jazyk". :-)

Wilsonov
ČR 2015, 115 min
Režie: Tomáš Mašín 
Scénář: Marek Epstein (podle povídky Michala Hvoreckého Nejhorší zločin ve Wilsonově, která vyšla v povídkové knize  Lovci a sběrači)
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Michal Novinski
Hrají: Vojtěch Dyk (Kvido Eisner), Jiří Macháček (Aaron Food), Táňa Pauhofová (Šajndele Popperová), Jan Kraus (Wittich), L'uboš Kostelný (Brunner), Stanislav Majer (Mitt), Richard Stanke (Dangl), Csongor Kassai

Premiéra: 1. 10. 2015

pátek 11. září 2015

Úžasný Boccaccio: Příběhy pro zlé časy

Na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně před třemi lety oslnilo drama Caesar musí zemřít. Polodokumentární výprava mezi římské vězně inscenující Shakespearovu hru získala prestižního Zlatého medvěda – a vrátila do středu pozornosti dvojici italských režisérských klasiků. Tehdy osmdesátiletý Vittorio a jeho o dva roky starší bratr Paolo Tavianiovi divákům Berlinale připomněli, že s odvážnými, vnitřně naléhavými koncepty nemusejí přicházet jen progresivní mladší režiséři – takoví, jakými oni sami na počátku společné tvůrčí dráhy.

Bratři Tavianiové se mezinárodně prosadili až v 70. letech. Stejně jako v kostýmním povídkovém snímku Úžasný Boccaccio, který právě přichází do našich kin, hrály v jejich společensky aktuálních dílech důležitou roli kulturní konfrontace. Snímek Padre padrone (1977) byl příběhem negramotného sardinského pastýře, který dosáhl klasického vzdělání, a Noc svatého Vavřince (1982) zase reminiscencí pohnutých válečných událostí prožívaných malou holčičkou. Oba filmy byly ve své době oceněny na festivalu v Cannes, až donedávna však bratři Tavianiovi byli vnímáni jako dožívající klasici, kteří čas od času diváky obšťastní dalším kultivovaným dílem.

Otevřená forma filmu Caesar musí zemřít se odráží i ve volné adaptaci renesanční klasiky: Úžasný Boccaccio má totiž charakter snímku zahleděného do minulosti jen zdánlivě. Rozmarné i drsné příběhy italského humanisty inspirovaly režisérské sourozence k nadčasové výpovědi, která má však kořeny v naší evropské realitě. Nejznámější Boccacciovo literární dílo tak znovu potvrzuje kredit nevysychajícího inspiračního zdroje, z nějž čerpal už Shakespeare.

V oblasti filmu zůstává nejznámější adaptací Dekameron krajana Tavianiových – režiséra Piera Paola Pasoliniho. Snímek, který v roce 1971 provokoval směsí levičáctví a estetizované, explicitní „lidové“ sexuality, dnes působí zastarale. Trvalost poselství Úžasného Boccaccia samozřejmě prověří čas, dost často se ovšem potvrzuje, že klasický přístup vydrží zkoušku časem lépe než dravé snahy o aktuálnost.

Mor jako obraz ohrožené reality

Pier Paolo Pasolini ve svém Dekameronu zrušil pevný boccacciovský rámec, ve kterém si deset vznešených mladíků a dívek krátí čas vyprávěním příběhů. Bratři Tavianiové naopak tento rámec zvýraznili. Do popředí se dostává morová rána, která skupinku hrdinů v létě 1348 vyžene z rodné Florencie. Město, krutě postižené ničivou nákazou, se stává obrazem „globální“ apokalypsy, v níž všechny obyvatele bez výjimky opouštějí dosavadní jistoty. V ulicích kdysi prosperující metropole zanikají základní společenské i morální vazby: v obavě o život se rozpadají rodová a citová spojení vazby, přirozená sociální partnerství i náboženské dohody. Úžasný Boccaciio tak vlastně v historických kulisách rozehrává stejnou situaci jako žánrové katastrofické snímky typu Shyamalonova Stalo se, Soderberghovy Nákazy či Forsterovy Světové války Z. Autoři se navíc vzdali tradičního čtení, takže oslabili oblíbené „lascivní“ a dráždivé erotické motivy a vrátili vyprávění nevinnost. 

Desítka hrdinů nachází útočiště v opuštěné vile za městem a dny tráví vyprávěním příběhů (kterých si tvůrci vybrali jen pět). Požadavek cudnosti způsobuje i to, že v noci se každý z protagonistů ocitne sám – jen se svými vlastními děsivými vzpomínkami, obavami a strachy. Příběhy, ve kterých milostný cit pravidelně vítězí nad všemi úklady včetně lhostejné definitivy Smrti, jsou vyhrazeny slunným, horkým dnům tráveným společně v idylické přírodě. Ta je ke skupince uprchlíků laskavá, takže netrpí hlady ani tísní. 

Kameraman Simone Zampagni dává vyniknout přirozené kráse krajiny i půvabu zkušených herců a hereček (kteří hrají postavy mnohem mladší, než jsou sami). Příroda, jež v díle bratrů Tavianiových bývá pravidelně nedotknutelným obrazem krásy, tak zrcadlí svět fantazie, v němž je jedinou trvalou hodnotou láska a rozhodujícím hybatelem příběh. Autoři Úžasného Boccaccia kladou hlavní důraz na moc vypravěče a tvořivou sílu slova, který dává tvůrci i jeho posluchačům alespoň na chvíli zapomenout na chaotickou, děsivou realitu.

Úžasný Boccaccio tak není únikovým dílem, ale dílem o nemožnosti úniku. Hrdinové vědí, co se děje v realitě jejich domova - a vědí, že se do ní musejí vrátit. Léčivá a posilující moc krásného příběhu je ovšem bude při návratu provázet – což platí i pro diváky tohoto výjimečného filmu.

(Tenhle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu děkuji.)

Maraviglioso Boccaccio
Itálie / Francie 2015, 120 minut
Režie: Paolo a Vittorio Tavianiovi
Hrají: Paola Cortellesiová, Carolina Crescenbtiniová, Flavio Parenti, VIttoria Pucciniová, Kim Rossi Stuart
Premiéra: 10. září

čtvrtek 3. září 2015

Nikdy není pozdě: one woman show Meryl Streepové

Spotřební žánr romantické komedie obvykle nezajímá tvůrce s oscarovými kredity. Na filmu s vágním českým názvem Nikdy není pozdě se nicméně sešli hned tři hollywoodští laureáti: herečka Meryl Streepová (která z devatenácti oscarových nominací proměnila tři), režisér Jonathan Demme (Oscar za psychologický thriller Mlčení jehňátek) a scenáristka Diablo Codyová (Oscar za nekonformní teenagerovskou komedii Juno). Když k tomu připočítáme herce Kevina Klinea (Oscar za Rybu jménem Wanda), vypadá to, že film, který právě přichází do našich kin, si zaslouží zájem.

Prvoplánové nadšení ochlazuje skutečnost, že se jedná vesměs o ocenění staršího data. Šestašedesátiletá Streepová je sice – ceny neceny – ve vrcholné kondici, její spolupracovníci se tady ovšem zdají být především od toho, aby podporovali její one-woman show. Klíčovou osobností projektu nicméně zůstává sedmatřicetiletá Codyová, jejíž nestandardní autorské myšlení naneštěstí provází nesoustředěnost. Po komedii Juno zaujala Codyová - vedle pozoruhodného seriálu Tara a její svět (2009) - už pouze vynikající tragikomedií Znovu a jinak, jež u vás kvůli své „podivnosti“ putovala rovnou na video. Právě příběh frustrované mladé ženy, která se vrací do rodného hnízda a nepřivodí si tak očekávaný existenciální comeback, spojuje se snímkem Nikdy není pozdě odvaha porušovat pravidla.

V Demmeho filmu se soustřeďuje na hlavní hrdinku - stárnoucí servírku Lindu, která pod uměleckým jménem Ricki Rendazoová v zapadlé kalifornské hospodě po večerech vystupuje se svou rockovou kapelou The Flash. Kdysi kvůli vidině slávy opustila manžela a tři děti a nyní se pokouší dospělé potomky přesvědčit, že je nikdy nepřestala milovat. Upjatý ex-manžel Pete (Kline), jeho konformní afroamerická žena Maureen (Audra McDonaldová), dcera Julie (dcera Streepové, Mamie Gummerová), kterou uvrhla do sebevražedných depresí manželova zrada, starší syn-gay a mladší syn, který se právě žení s ekologickou aktivistkou – ti všichni s hrůzou vítají Lindu, která vyhodila poslední peníze za letenku do Indiannopolis, aby se jim začala plést do života. Hrdinka Streepové přitom rozhodně není sympatická postava - a oproti žánrovým zvyklostem se ani příliš nezmění k lepšímu. Taková realistická koncepce diváky samozřejmě irituje, přispívá však k zajímavosti filmu, který by jinak nenávratně zapadl do průměru.

Děti nemusejí své rodiče milovat 

Postava Lindy (ke které scenáristku inspirovala její nezdolná tchyně) nahrává těm popkulturním trendům, které velebí aktivní důchodce. Hrdinka Streepové je už od pohledu nesnesitelnou ženskou bez vkusu, která zmarnila své šance. V rámci filmové konvence sice Linda postupně sleví ze svého provokativního designu, film Codyové a Jonathana Demmea ovšem rozhodně nevypráví o tom, že by se proměnila. Poznání, ke kterému během návštěvy u bývalé rodiny Linda dochází, je zaslouženě trpké: provinilí rodiče budou své děti vždycky milovat, zatímco jejich potomci je kvůli dávným ústrkům budou více či méně nesnášet. Žádná harmonická generační výměna energií není cílem - ani naší povinností. Linda samozřejmě funguje jako lakmusový papírek odhalující „skutečnost“ vztahů v rodině – a je osvěživé sledovat, jak Peteovi postupně povolují našponovaná ramena a jak Julie přechází z role hysterické trosky do důstojnější pozice rozumu. Linda funguje na bázi emocí a intuice a rozpohybuje všechno, co nedrží pevně v pantech. V rámci politicky korektního žánru je k nezaplacení postava Peteovy druhé manželky Maureen, která není tak dokonalá, jak vypadá. Na „zelené“ svatbě se pak ukáže, jak konformní mohou být alternativci. 

Koncepce Diablo Codyové a Jonathana Demmea není (naštěstí) obrazoborecká natolik, aby divákovi zkazila zábavu a odepřela rozkoše, na které má nezpochybnitelný nárok. Hrdinka se neproslaví ani „nepolepší“, je ovšem za svou snahu po zásluze odměněna vztahem s fešným kytaristou (kterého hraje hudebník Rick Springfield). Všichni se tak nakonec mají o něco raději, než se měli na začátku.

Kdyby vás film (jehož český název je v pitvorném rozporu s jeho vyzněním) nenalákal na jemnou hru s pravidly, dopřejte si ho kvůli Streepové. Ta vytváří další ze svých skvostných „chameleonských“ kreací - a měli byste zkontrolovat, jak dobře zpívá a jak se pro potřeby role naučila hrát na kytaru.

Ricki and The Flash
USA 2015, 101 minut, titulky
Režie: Jonathan Demme
Scénář: Diablo Codyová
Kamera: Declan Quinn

Hrají: Meryl Streepová (Linda), Kevin Kline (Pete), Mamie Gummerová (Julie), Rick Springfield (Gregg), Audra McDonaldová (Maureen) 

Premiéra: 3. září 2015

(Tuhle recenzi jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ji i na blogu redakci děkuji.)