Prohledat tento blog

pondělí 31. srpna 2015

Odešel autor našich nočních můr Wes Craven

Série Noční můra v Elm Street a Vřískot nebo psychothriller Noční let – to jsou díla legendárního režiséra, který od 70. letech pomáhal vymyslet nové zákony moderního hororu. Wes Craven odešel v sedmdesáti šesti letech na onen svět, který v jeho filmech nepřestával potměšile atakovat naši všednodenní skutečnost. Režisérů, kteří jsou celý život specializovaní na jeden žánr, není mnoho. Zpravidla se – čertvíproč - více cení spíš žánrová flexibilita. To ovšem není případ Wese Cravena, který celá čtyři desetiletí strávil prakticky jen v jediné sféře. I filmař, děsící diváky po celý svůj celý život, ovšem udělal výjimku. Rodák z amerického Clevelandu (kde přišel na svět 2. srpna 1939) ve svých šedesáti letech realizoval jímavou Hudbu mého srdce (1999), která vynesla Meryl Streepové oscarovou nominaci za roli učitelky pokoušející se přivést chudé harlemské školáky k vážné hudbě. Žánrová klasifikace Cravenova příspěvku do povídkového filmu Paříži, miluji tě (2006) je už ovšem ošidnější: slovní potyčka mileneckého páru se odehrává na pařížském hřbitově Père-Lachaise a zasáhne do ní i duch Oscara Wildea.

Koncept tvůrce hororů jako kulturního primitiva ve vztahu k Wesi Cravenovi neobstojí. Ani ve svých nejméně povedených filmech typu černošské romance Upír v Brooklynu (1995) se totiž tento tvůrce nejeví jako barbar děsící infantilní publikum příšerami, které se vylíhly ve strašidelném zámku na pouti. Hrůza může mít sice jednoduchou masku, skrývá však celý komplex frustrací, které často unikají jednoduchému výkladu i nedají se zničit jednou provždy. Nejslavnější cravenovským zloduch – přízračný pomstychtivý kotelník Freddy Krueger – má zjizvenou „gumovou“ masku a břity na prstech, jeho letitá filmová existence však sahá do hlubších vrstev provinilé lidské existence. A nikdy se to neobejde bez humoru. 

Wes Craven sérií Nočních můr přepustil jiným tvůrcům, korunoval ji však v roce 1994 filmem Nová Noční můra, který je sofistikovanou hrou s původními prvky. K tomu, aby mohlo podobné hříčky vnímat, si ovšem Craven a jeho generační souputníci museli diváky vychovat. Noční můra v Elm Street se na filmovém plátně objevila poprvé v roce 1984 a vytvořila tak přirozený protiklad optimistických diváckých hitů Stevena Spielberga a George Lucase. Žánr hororu jako fenomén zrcadlící sociální psychosomatiku navenek spokojených USA se u Wese Cravena prosadil hned. Už ve svém debutu Poslední dům nalevo (1972) se připojil k těm, kteří v oblasti nízkorozpočtového hororu našli způsoby, jak ukázat Ameriku stíhanou frustracemi z prohry ve Vietnamu a z aféry Watergate. Příspěvkem k panice z létání vzbuzené teroristickými útoky z 11. září 2001 je pak brilantní thriller Noční let (2005) popisující psychologický zápas mladé ženy, z jejíhož spolucestujícího v letadle se vyklube zabiják.

Cravena, který se během studií zabýval psychologií, vystudoval filozofii a nějaký čas vyučoval na univerzitě anglickou literaturu a humanitní vědy, lze stěží označit za prosťáčka. Jeho práce nebavila jen věrnou komunitu fanoušků subžánru zvaného slasher. Čtyřdílná série Vřískot se stala jednou z nejvýdělečnějších strašidelných „tasemnic“ filmové historie: přinesla do pokladen kin 600 milionů dolarů. První film série v roce 1996 diváky oslovil směsí brutality a černého humoru i osobou neznámého maniaka s přezdívkou Ghostface, který likviduje své oběti podle metod svých „kolegů“ z populárních hororů. Nebýt prohraného zápasu s rakovinou mozku, přidal by nejspíš Wes Craven časem ke čtvrtému dílu z roku 2011 další pokračování.

Zatímco současné filmy hrůzy se ukájejí zvláštními efekty a nadpřirozenými prvky, Craven ve svých nejlepších filmech oslavoval děsivou jednoduchost smrti. Co může být znepokojivější než zjištění, jak unikavá a prostupná je hranice mezi realitou a noční můrou?

(Tenhle text jsme napsala forem na objednávku Hospodářských novin, kterým děkuji za možnost uveřejnit ho i zde na blogu.) 

pátek 21. srpna 2015

Krycí jméno U.N.C.L.E.

Od válečné tragikomedie Hanební parchanti nejspíš nebylo v kinech špionské retro dobrodružství, které by pracovalo s klasickými modely s takovou nonšalancí jako nový film Guye Ritchieho. Šťavnatá letní jednohubka Krycí jméno U.N.C.L.E., která právě přichází do našich kin, nedosahuje cinefilské hloubky žánrového hitu Quentina Tarantina– nabízí ovšem podívanou, která zaujme untimativní prací s popkulturním odkazem první poloviny 60. let. Podobně jako Američan Tarantino, i jeho generační britský souputník se ukájí formálními asociacemi na spaghetti westerny italského mistra Sergia Leoneho. U Ritchieho to dokonce působí ústrojněji: svou dvojici špionů vyšle do boje s přeživšími Hitlerovými pohůnky rovnou do slunné Itálie.

S realitou studené války (a realitou obecně) ovšem nemá Krycí jméno U.N.C.L.E. mnoho společného. Guy Ritchie se inspiroval kultovním americkým seriálem společnosti NBC z let 1964-1968, ve kterém diváky bavili neprůstřelní, mezinárodní špioni vybavení scifistickými pomůckami. Neznalost předlohy nevadí, i když Ritchie pracuje třeba i s podobností nových hlavních představitelů s původními herci – Robertem Vaughnem a Davidem McCallumem). Zajímavá je ovšem podobnost s prvními filmovými bondovkami, které vzniklay ve stejné době jako seriál. Také u zrodu seriálu navíc stál autor literárních dobrodružství agenta 007, Ian Fleming.

Elegantní, sukničkářský hrdina - špion Napoleon Solo - má s Jamesem Bondem mnoho společného. Seriál dokonce původně nesl název Ian Fleming's Solo. Producenti bondovek si ovšem v roce 1964 vynutili změnu titulu, takže do názvu seriálu se dostala fiktivní organizace U.N.C.L.E. (United Network Command for Law and Enforcement). V ní spoluautor seriálu, scenárista Sam Rolfe, zaměstnal špičkové tajné agenty z různých částí světa. Zloděj uměleckých předmětů Napoleon Solo, donucený po dopadení pracovat pro CIA, tak ve filmu proti své vůli musí spolupracovat s kolegou z KGB Iljou Kurjakinem. Dějová linka se tak opírá o vděčné „vylaďování“ povahově i názorově nesourodých parterů, kteří se posléze neváhají společně postavit proti svým nadřízeným.

Propadák pro milovníky „jiné“ akce

Působení hrdinů mimo systém připomíná „anarchistický“ koncept nedávného dílu Mission: Impossible. Agenti odmítající poslouchat rozkazy manipulátorských politiků připomínají rebelské hrdiny předchozích filmů Guye Ritchieho. Ten v roce 1998 debutoval nezávislou krimikomedií Sbal prachy a vypadni, k níž přidal podobně laděný Podfu©k a dvojici vysokorozpočtových „sherlockovských“ krimikomedií. Právě s příběhy Sherlocka Holmese a jeho přítele Watsona spojuje Krycí jméno U.N.C.L.E. důraz na vztah ústřední dvojice. Sázka na vycházející herecké hvězdy – dvaatřicetiletého Henryho Cavilla (Muž z oceli) a osmadvacetiletého Armieho Hammera (Osamělý jezdec) - je bezchybná: fyzická krása, inteligence a smysl pro humor poskytují dobrý základ pro postavy balancující na křehké hranici mezi žánrovou vážností a sebeironií. Stejně zábavné jako honičky jsou slovní konfrontace Napoleona a Ilji (třeba v dialogu v módním salónu o možnostech, jak sladit různé oděvní značky).

I tentokrát Ritchie drsné chlapské kamarádství nařeďuje přítomností energické krásky. Východoberlínská automechanička Gabby Tellerová, z níž se nakonec vyklube důstojná spoluhráčka obou hrdinů, má v podání Švédky Alicie Vikanderové správný švih i design. Herecké obsazení zdařile doplňují Hugh Grant jako šéf U.N.C.L.E. Waverly či Němec Sylvester Groth coby sadistický strýček Rudi. Další body sbírá Krycí jméno U.N.C.L.E. za celistvý vizuální koncept, který sahá od slunečních brýlí až k evokaci zaniklé atmosféry evropských velkoměst - východního a západního Berlína, Říma a Neapole.

Spornější je překombinovaná režie. Guy Ritchie se tentokrát dramaticky minul s většinovým diváckým naladěním. Výborně vypadající (a dokonce relativně levně pořízený) film utržil v pokladnách kin celosvětově ani ne polovinu ze svého pětasedmdesátimilionového rozpočtu. Což ho odsuzuje mezi finanční propadáky. Divákům nikdy nevadila Ritchieho honba za vnějším efektem v neprospěch vnitřní celistvosti příběhu, postav i jejich vztahů. Krycí jméno U.N.C.L.E. si naopak vnitřní konzistenci udržuje, zřejmě díky angažmá zajímavého scenáristy Scotta W. Burnse. Ten předtím spolupracoval s takovými režisérskými esy, jako jsou Paul Greengrass a Steven Soderbergh. Spojení s Burnsem ovšem Ritchieho podpořilo v příliš nekomerčním uvažování...

V jedné chvíli si Napoleon Solo labužnicky pochutnává na obložené bagetě, zatímco v pozadí scény Ilja tone ve vodě po souboji s nepřátelskou přesilou. Nejen divák a Ritchie, ale i sám hrdina ví, že v takovémhle filmu kolegu vždycky stihne včas zachránit. Pokud vás tenhle neortodoxní přístup k vyprávění zajímá, neváhejte si Krycí jméno U.N.C.L.E. divácky vychutnat.

The Man from U.N.C.L.E.
USA 2015, 116 minut
Režie: Guy Ritchie
Scénář: Scott Z. Burns, David Cambell Scott
Kamera: John Mathieson
Hudba: Daniel Pemberton
Hrají: Henry Cavill (Napoleon Solo), Armie Hammer (Ilja Kurjakin), Alicia Vikanderová (Gaby), Hugh Grant (Weaver), Elizabeth Debickiová (Victoria), Sylvester Groth (strýček Rudi), Jared Harris (Sanders), Luca Calvani (Alexander), David Beckham (promítač)
Premiéra: 20. 8.

(Tento text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i na blogu redakci děkuju.)

čtvrtek 20. srpna 2015

Daleko od hlučícího davu: ovce a polibky

V rámci doplňování  filmů, které mi začátkem léta unikly na novinářských projekcích, jsem zašla do kina na Daleko od hlučícího davu (díky Evičce K., že mne vytáhla!). Bylo potěšující, že sál nezel úplně prázdnotou ani pět týdnů po premiéře - a to ani v nezvyklou odpolední hodinu. Diváci věděli, na co jdou, takže si příběh inspirovaný knihou Thomase Hardyho uměli užít. Lákadlem u nové adaptace klasického čtiva (jehož nejznámější adaptací byl asi dosud film Johna Schlesingera z roku 1967) je jméno režiséra ThomaseVinterberga. "Dogmatický" souputník Larse von Triera se dostal hodně daleko od Rodinné oslavy: zdálo se hodně pravděpodobné, že natočí spíš film podobný dramatu o ostrakizaci nevinného muže Hon (2012) než kostýmní milostnou romanci odehrávající se na anglickém venkově v roce 1870.

Ale působí mile a užitečně, že Vinterberg realizoval právě film Daleko od hlučícího davu. Anglická literární klasika, zvláště ta zabývající se láskou, vyzývá k experimentům, které působí dramaticky, pokud jste čtenáři předlohy. Fukunagova Jana Eyrová byla velice hezká, největší výzvou pro adaptátory jsou ovšem už tradičně knihy Jane Austenové. Přinejmenším od Rozumu a citu Anga Leeho, tedy od roku 1995, provokuje sofistikovaná spisovatelka směsí ironie a rezervovanosti: jak dobře ukázala i Pýcha předsudek Joe Wrighta, všechno se točí kolem starého dobrého prvního polibku zamilovaného páru. U Austenové se totiž zásadně nelíbá a všechny touhy a vášně zásadně kypí pod britsky uhlazeným, civilizovaným povrchem. Spojit konvence 19. století se současnou diváckou mentalitou, vyžadující polibky a scény v posteli, je pro adaptátory vždycky výzvou, a od Vinterberga se dalo čekat, že ji neoslyší.

Téma vdavek vzdělané mladé dámy střední třídy se v Hardyho románu představuje skrz moderně emancipovanou hrdinku: Batsheba Everdenová je chytrá, energická a natolik nezávislá, že odmítne nabídku k sňatku od pohledného, sympatického a movitého souseda Gabriela Oaka (do kterého je navíc tak trochu zamilovaná). V popředí majetkových peripetií (Batsheba zbohatne a Gabriel zchudne) se odehrává hrdinčina náročná citová výchova. Posléze jsou ve hře hned tři mimořádně atraktivní nápadníci, z nichž hrdinka  neomylně zvolí toho nejméně vhodného: provdá se totiž za muže, který si troufl ji násilím políbit - povrchního a vznětlivého seržanta Franka Troye. Staromládenecký, plachý soused Boldwood si polibek své milované uštědřit netroufne (zato má ale doma pušku a umí ji v pravé chvíli použít). Letitý potlačený cit mezi Batshebou a Gabrielem se posléze ve vyprávění realizuje právě prostřednictvím polibkové konvence. Jen tak mimochodem, plakáty k Vinterbergovu filmu využívají obou polibkových situací (a stejně "marketingově" si kdysi počínal i autor kresleného polského plakátu ke Schlesingerově snímku).

Kolem polibkových situací, jež jsou v milostném žánru vizuální metaforou kýženého, definitivního splynutí hrdinů, Thomas Vinterberg vytváří útěšnou, eskapickou idylku anglického venkova, v níž je vše v pořádku, pokud jsou v pořádku vztahy postav. Protože Gabriel je povoláním ovčák, očekávané pěkné obrázky z venkovského života zdobí ovce, a to dokonce ještě v mnohem větším množství než v Leeově Rozumu a citu (kde chyběly, jak kdysi ironicky poznamenala oscarová scenárista Emma Thompsonová, pouze v interiérech). Hlavním režisérovým výrazivem jsou ovšem vedle ovcí velmi dobří herci, kteří vyprávějí příběhy svých postav s nebývalou živostí. Středobodem všeho je úžasná Carey Mulliganová (Velký Gatsby), která vdechla Batshebě nezlomnou křehkost. Pokud jde o mužskou trojici, Belgičan Matthias Schoenaerts (Le Notre z Královy zahradnice) je chytlavým Gabrielem dívčích srdcí (i když jeho zemitost je hodně salónní), přestože Michael Sheen mu s přehledem krade sympatie jako nešťastný pan Boldwood. Výborný Tom Sturridge zcela popírá tradiční filmový statut Franka Troye coby padoucha. Daleko od hlučícího davu je tak filmem bez záporných postav, který své napětí generuje od prostého očekávání, za jakých okolností se hrdinka konečně nechá políbit od toho správného muže. Pokud si téhle navenek prostinké zvědavosti chcete užít, tak Vinterbergův film je stále ještě k mání v kinech.  

Far from the Madding Crowd
Velká Británie / USA 2015, 119 minut
Režie: Thomas Vinterberg
Scénář: David Nicholls (podle románu Thomase Hardyho)
Kamera: Charlotte Bruus Christensenová
Hudba: Craig Armstrong
Hrají: Carey Mulliganová (Barsheba), Matthias Schoenaerts (Gabriel), Tim Sturridge (Frank), Michael Sheen (Boldwood), Juno Templeová (Fanny), Jessica Bardenová (Liddy)
Premiéra: 9. 7. 2015     

úterý 18. srpna 2015

Podpořte Alenčin blog v nominacích na Křišťálovou lupu

Milí čtenáři, doneslo se mi, že někteří fanoušci této stránky letos nominovali Alenčin blog na Cenu českého internetu - Křišťálovou lupu (patrně v kategorii One (wo)man show, jinam se nehodím).

Alenčin blog píšu od ledna 2009 a nikdy mne nenapadlo poměřovat se tímhle způsobem s jinými kolegy na internetu. Ale teď si říkám, že je to vlastně docela fajn způsob, jak mne můžete podpořit - a demonstrovat tak svou důvěru v myšlení o filmu, které tady už tolik let společně sdílíme.

Nominační formulář najdete tady.

Děkuju za vaši podporu!

čtvrtek 13. srpna 2015

Fantastická čtyřka

Superhrdinové společnosti Marvel jsou díky promyšlené strategii jedním z největších diváckých atrakcí posledních let. Film Fantastická čtyřka, který právě přichází do našich kin, ovšem nepatří k oficiální filmové sérii o Avengers - Mstitelích. Film režiséra Joshe Tranka pro fanoušky comicsových adaptací už na první pohled postrádá certifikát ryzosti: nemihne se v něm totiž jeden z autorů původních populárních comicsů - Stan Lee.

Čtveřice mladých superhrdinů, která v kreslené podobě začala sbírat body za zachraňování světa před rozličným zlem na počátku 60. let, to na filmovém plátně nemá lehké. Práva na její filmová dobrodružství zakoupil v roce 1986 producent Berndt Eichinger z německé firmy Constantin Film, která má na svém kontě řadu veleúspěšných koprodukčních projektů (včetně fantasy Nekonečný příběh, ecovské historické detektivky Jméno růže, westernu Tanec s vlky či duchařského hororu Šestý smysl). V roce 1994 vznikla nízkorozpočtová adaptace Fantastické čtyřky, která se však do kin vůbec nedostala. Další pokus z roku 2005 byl diváckým hitem, ale nikoli dobrým filmem. O dva roky později vzniklo – opět v režii Tima Storyho – jeho pokračování s podtitulem Silver Surfer, které ovšem vinou stupidity a nedostatečné návštěvnosti nepoložilo očekávaný základ série.

Aby si Constantin Film udržel potenciálně drahocenná práva, musel se po deseti letech ke comicsu vrátit. Nová Fantastická čtyřka je tak už třetím pokusem stejné společnosti začít tentýž příběh vyprávět zase od začátku. Geniální mladistvý vědátor Reed, jeho věrný přítel Ben a nevlastní sourozenci Sue a Johnny Stormovi se tak při tragickém střetu se záhadnou mimozemskou energií opět mění v superhrdiny. Mister Fantastic, kamenný obr Thing, unikavá Invisible Woman a plápolající Human Torch se naučí ovládat své schopnosti a mohou úspěšně čelit bývalému příteli a kolegovi – zlovolnému Victorovi…,

Sto dvacet milionů dolarů, směle investovaných do projektu ve spolupráci s produkčním studiem Fox, ovšem vyletělo komínem. Do pokladen amerických kin film přinesl pouhých 25,6 milionu dolarů. Fantastická čtyřka si tak odbývá českou premiéru s pověstí propadáku, doplácejícího na špatný vkus a mizerný odhad producentů.

Zkáza ambicí ve velkém stylu 

Fantastická čtyřka byla prvním kresleným superhrdinským týmem, který společnost Marvel uvedla do světa. Dnes působí samozřejmě naivně. Původní zastaralý koncept se však povedlo na filmovém plátně vymýtit i ze starších kreslených příběhů. Podle původních prohlášení režiséra Joshe Tranka se jeho film měl přiblížit duchu raných, temných děl Davida Cronenberga. Lehkou podobnost se snímky originálního kanadského režiséra však nakonec vykazují jen scény s přístrojem na přenos hmoty (upomínající na Mouchu) a vybuchující hlavy ve stylu (Scanners). Snahy pokořit průměr vykazuje i angažmá hudebního skladatele Philipa Glasse (jehož minimalistické koncepty však přehlušuje standardní akční hudební linka Marca Beltramiho).,

Josh Trank se tak zjevně střetl s představami producentů, kteří si ho nevybrali kvůli jeho vyšším ambicím, ale díky jeho debutu - teenagerovské sci-fi Kronika (2012). Film o vzniku Fantastické čtyřky by tak byl možná zajímavější než samotné dílko. Ať to bylo jakkoli, do kina můžete nicméně vyrazit jen na vyprávěnku, která odpovídá mentální úrovni šesťáka udolaného úmornými vedry v aqvaparku. Pro toho bude jistě vhodná i dabovaná, „pouťová“ verze 4DX se zmítajícími se sedadly a vodními přeprškami za krkem.

Ani sebezábavnější způsob promítání nemůže zastřít skutečnost, že Fantastická čtyřka postrádá nadhled, humor, velkorysost i podvratné a překvapivé momenty, které si diváci zvykli spojovat s filmovými marvelovkami. Zamrzí to i ve spojitosti s potenciálně kvalitním hereckým obsazením, kterému coby vynálezce Reed dominuje Miles Teller (známý z nezávislé sféry, především díky tříoscarovému jazzovému dramatu Whiplash).

Pokud jde o režiséra Joshe Tranka, své nespokojenosti s výsledným filmem dal veřejně průchod na twitteru. To je rebelie, která ho v očích producentů samozřejmě diskvalifikuje. Pokud za dva roky skutečně vznikne plánované pokračování Fantastické čtyřky, Trank jeho režisérem velmi pravděpodobně nebude.

The Fantastic Four

USA 2015, 94 minut, titulky, dabing
Režie: Josh Trank
Scénář: Josh Trank, Simon Kinberg, Jeremy Slater
Kamera: Mathew Jansen
Hudba: Philip Glass, Marco Beltrami
Hrají: Miles Teller, Kate Maraová, Michael B. Jordan, Jamie Bell, Toby Kebbell, Tim Blake Nelson

Premiéra: 13. 8.

(Tuhle recenzi jsem napsala pro Lidové noviny. Za možnost uveřejnit ji i zde na blogu redakci děkuji.)

středa 12. srpna 2015

Poznámka nostalgická k noci svatého Vavřince

Jejda, šest let mine - a plno věcí je jinak. Blíží se zase noc svatého Vavřince - a koukám, jak pěkně jsem o ní tuhle psala tady na blogu. Perseidy se budou nočním nebem v noci z 12. na 13. srpna řítit stejně žhavě jako každý rok. Ohňostroj na závěr Jiráskova Hronova, který jsem tady vzpomínala v srpnu 2009, však nejspíš obdivovala po boku bývalého manžela jeho jiná žena. Nejsem si už dneska jistá, jestli jsou v duchu truffautovského konceptu filmy důležitější než život. Byla jsem přinucena se změnit - a jsem za to vděčná.
  
Film bratrů Tavianiových Noc svatého Vavřince nicméně zůstává - a je pořád krásný, což mne moc těší. Užijte si padající hvězdy a něco důležitého si přejte. 

neděle 9. srpna 2015

Film pro horké letní dny: Koťátka

Fenomenální čtenářský úspěch příspěvku Ve vedru nikdo nic nečte, který hluboce zastínil všechny snahy o seriózní znovuoživení Alenčina blogu, podněcuje úvahu o smyslu jakéhokoli psaní (např.: "Je filmový kritik skutečně jen kašpar? Anooo."). Na úvahy je však skutečně moc vedro. Protože byl včera mezinárodní den koček (a ženského orgasmu), nabízí se téma Koťátka. V normalizační televizi plnila kočičí přestávka nezastupitelnou funkci. Existují však i vrcholně artové kočičí dokumenty. Díky upozornění Kateřiny Svatoňové vám tak mohu nabídnout snímek Private Life of  a Cat (1947) z umělecké dílny Alexandera Hammida a Mayi Derenové. 

https://www.youtube.com/watch?v=QpR_UZz-BS4    

Z hlediska širšího by si patrně zasloužila pozornost výsostně konzervativní idea harmonické kočičí rodiny, jež mne ve filmu avantgardních autorů vysloveně zaskočila. Podle mým zkušeností totiž klasická kočičí rodina sestává z koťátek, kočičí matky a rozněžnělého majitele. Otec je buď neznámý, nebo se k dětem okázale nehlásí. Ona ta avantgarda měla taky svoje emocionální limity, zaplaťpámbu. 

pátek 7. srpna 2015

Vykolejená: židovská romantické komedie a la Judd Apatow

Doby, kdy Judd Apatow vířil stojaté hollywoodské vody, patří minulosti. Režisérovi zajímavé komedie Zbouchnutá (2007) je dnes sedmačtyřicet - a zůstává mnoho dlužen pověsti autora, naplňujícího žánrová klišé nestandardním humorem a podvratnou autenticitou. To potvrzuje i komedie Vykolejená, která ve čtvrtek vstoupila do českých kin.

Se Zbouchnutou spojil český distributor Apatowovův nový film „významně“ podobným názvem. Hrdinky obou snímků jsou však odlišné, přestože ztělesňují tentýž prototyp: jde o sebevědomé ženy, která vědí, co v životě chtějí – a jsou odhodlané toho dosáhnout bez cizí (mužské) pomoci. Blond vydání emancipované Američanky ostatně najdeme ve většině filmů Judda Apatowa, ať se na nich podílel jako režisér (Zbouchnutá, Komici) nebo producent (Kopačky, Finty Dicka a Jane). Všechny apatowovské bloncky jsou současně typickými hrdinkami „židovských“ komedií“. Ve filmech Apatowa, podobně jako v dílech Woodyho Allena, totiž vyprávění do pohybu neuvádějí vnější okolnosti, ale hluboké frustrace hrdinů. Ty ve Vykolejené osvěžuje síť popkulturních odkazů (na které bohužel neměla kapacitu autorka českých titulků). Mrknutím pro poučené je i množství zdařilých cameo situací °/.

Mají protivové právo na happy end?

Protagonistkou Vykolejené je Amy Townsendová - redaktorka newyorského, konformně rebelského časopisu pro muže S’nuff. Na rozdíl od spořádané sestry Kim si Amy vzala k srdci moudro o nepřirozenosti monogamie, které dcerkám vtloukl do hlavy otec, když opouštěl jejich matku. Amy pije, hulí, hýří zlými vtípky a užívá si sexu na jednu noc. Taková v zásadě nesympatická hrdinka si v americké romantické komedii pravidelně koleduje o setkání s opravdovým citem. Amyin článek o špičkovém sportovním lékaři Aaronovi Connorsovi se tak zvrhne v lásku jako trám. 

Scenáristka Amy Schumerová tak drží příběh ve vyjetých kolejích, i když postavy mají složitější a hlubší zázemí, než je obvyklé. Populární stand-up komička se podílela i na produkci Vykolejené a hlavní roli ztvárnila ve stylu one woman show. Apatowovské standardy ovšem lépe naplňovaly Charlize Theronová Katherine Heiglová (Zbouchnutá), Kristen Bellová (Kopačky), Téa Leoniová (Finty Dicka a Jane) a zvláště režisérova manželka Leslie Mannová (40 let panic, Zbouchnutá, Komici, Čtyřicítka na krku). Schumerová naneštěstí svou postavu herecky nezvládá, takže Amy je nakonec jen duchaprázdnější americkou verzí Bridget Jonesové. Obě postavy odvozují svou komičnost od poskakování tělnaté hrdinky v minisukni a „roztomilého“ špulení pusy při pronášení rádobycynických promluv. Amy (stejně jako většina bělošských postav) ovšem navíc zápasí se skutečným rasismem a xenofobií.

Hrdinčina neodolatelnost pro „lékaře bez hranic“ Aarona je tak nepochopitelná, přestože tady vskrytu funguje stará dobrá touha gentlemana po děvce. "Darcyovsky" konzervativní milovník seriálu Panství Downtown v báječném podání Billa Hadera navíc nedostane moc příležitostí ovlivnit hrdinku, která na sobě během povinného polepšení vlastně neudělá žádnou práci. Z řady jiných romantických filmů, kterým se Vykolejená podobá, se tak sluší připomenout hlavně znamenitou tragikomedii Znovu a jinak režiséra Jasona Reitmana. Koncept Vykolejené ovšem nejde tak hluboko, aby rozvážně legitimizoval právo protivných hrdinek na happy end.

Práce Apatowa a Schumerové místy přesahuje průměr, ztroskotává však definitivně na rozvolněném timingu a nadměrné délce. Vykolejená je tak nakonec stejně nepovedeným dílkem jako hloupé artové drama o venčiteli psů, na které Amy vodí do kina svého milence místo sexuální předehry.

°/ Asi nejzábavnější je role venčitele, kterou Apatow svěřil Danielu Radcliffeovi, s nímž mimochodem natočil krátké videjko I Am Harry Potter...

(Tenhle text vyšel v Lidových novinách. Zde na blogu nabízím jeho unikátní, timingově rozvolněnou verzi.) 

USA 2015, 125 předlouhých minut, titulky
Režie: Judd Apatow
Scénář: Amy Schumerová
Kamera: Jody Lee Lipes 
Hudba: Jon Brion
Hrají: Amy Schumerová (Amy), Bill Hader (Aaron), Brie Larsonová (Kim), LeBron James (LeBron James), John Cena (Steven), Tilda Swintonová (šéfredaktorka), Daniel Radcliffe (venčitel), Marisa Tomeiová (majitelka pejska), Vanessa Bayerová (Nikki), Amar'e Stoudemire (Amar'e Stoudemire)
Premiéra: 6. srpna

středa 5. srpna 2015

Pride: Zvrhlíci a horníci

Britský sociální film má úctyhodnou tradici. Našel i způsoby, jak přesvědčit o své pravdě současné, zábavychtivé diváky. Filmy jako Do naha!, Billy Elliot či Bílá vdova měly mimořádný ohlas u většinového publika, protože jde více či méně o žánrové komedie s bizarním, leč dojímavě lidským příběhem. (Sluší se ale v této souvislosti připomenout i dlouholetou práci Mikea Leigha a "milionářské" snímky Dannyho Boylea). Tragikomedie Pride patří k nejvýše ceněným britským titulům loňského roku (cena BAFTA, tři ceny Independent Spirit Awards) a do našich kin se dostává v srpnu, kdy Prahu tradičně přizdobí i akce našich homosexuálních spoluobčanů a jejich příznivců. Dobře načasovaná distribuční premiéra může diváky přilákat na své téma, bizarní příběh založený na skutečných událostech, na žánr britské sociální komedie i herecké hvězdy.

Troufám si odhadnout, že zajímavost filmu nezajistil ani tak režisér Matthew Warchus (autor nepovedeného Milionáře), jako spíš debutující scenárista Stephen Beresford, který se vyškolil v televizi. Ten z moderní britské historie vylovil třicet let starý příběh o tom, kterak londýnští gayové a lesby v roce 1984 účinně podporovali stávkující velšské horníky. Divákovým průvodcem se stává naivní, dvacetiletý cukrář Joe (roztomilý George MacKay), který se přidá k skupince homosexuálů. Parta se rozhodne začít vybírat peníze pro horníky z velšského údolí Dulais, protestující proti rozhodnutí vlády Margaret Thatcherové uzavřít "jejich" doly. Partička se schází v gay knihkupectví sympatického Gethina (a už Andrew Scott v téhle roli je důvodem, proč film vidět) - a je pro ni přirozené, že podpoří někoho, koho establishment potlačuje se stejnou nenávistí a odporem jako všechny, kdo se hlásí k LGBT komunitě.        

Komediální peripetie se pak odvíjejí od sbližování "zvrhlíků" s horníky, kteří jsou ve skutečnosti především konzervativními venkovany - a s perverty z Londýna samozřejmě nejdřív nic nechtějí mít. Zapadlá vesnička Ollwyn se ovšem pod opakovanými nájezdy nekonformních podporovatelů chřestících kyblíky s vybranými penězi rychle mění. Plachý vůdce místních horníků Dai, původně upjatá vdova Hefina či sucharský intelektuál Cliff (úderní herecká jednotka Paddy Considine - Imelda Stauntonová - Bill Nighy) se rychle vybarví a stanou se z nich zarytí příznivci svých příznivců. Ne všichni ve vesnici si sice myslí to, co oni, srdečné družbě dvou nesourodých komunit však nic nezabrání. "Zvrhlíci" se zase rozpomenou na rodinné hodnoty a teplo domácího krbu a dokonce mimoděk podnítí i vznik několika (heterosexuálních) vztahů a  jednoho vysokoškolského studia.  

Je celkem lhostejné, že horníci po téměř roční stávce museli rezignovat a někteří z protagonistů se střetli s hrozbou tehdy ještě neprozkoumané choroby AIDS. Hlavně, že je ve filmu veselo, tancuje se, zpívá a pochoduje, dialogy jsou vtipné a herecké výkony bez výjimky znamenité. Tvůrci ve snaze diváka strhnout na svou stranu častokrát příliš tlačí na pilu, takže ho rozbolí zuby (třeba z cukrkandlové rozjuchanosti venkovanek, táhnoucích londýnskými LGBT kluby). Radostně vlezlou pozitivitu naštěstí trochu ředí vedlejší dějové linie spojená s gayi - Gethinem, který si řeší svůj velšský původ, Joem, který se musí o svou odlišnost utkat s konzervativními středostavovskými rodiči, a Markem, který si aktivismem kompenzuje zlomené srdce.

Pride tak funguje především jako povedená tragikomedie a pak teprve jako trojitá agitka oslavující britské odbory, práva LGBT komunity a ženskou emancipaci. Tenhle film ovšem stejně doporučuji raději v dvojprojekci se Železnou lady.     
  
Pride
VB 2014, 120 minut, titulky
Režie: Matthew Warchus
Scénář: Stephen Beresford 
Kamera: Tat Radcliffe
Hudba: Christopher Nightingale
Hrají: George MacKay (Joe), Ben Schnetzer (Mark), Bill Nighy (Cliff), Andrew Scott (Gethin), Dominic West (Jonathan), Imelda Stauntonová (Hefina), Paddy Consindine (Dai), Faye Marsayová (Steph), Freddie Fox (Jeff), Joseph Gilgun (Mike), Jessica Gunningová (Sian), Matthew Flynn (Tony), Lisa Palfreyová (Maureen)
Premiéra: 27. 8. 2015

neděle 2. srpna 2015

Iracionální muž aneb Allenova poznámka k filozofii

Myslím, že v posledních asi deseti letech začínám recenzi na nový film Woodyho Allena bilancováním. Takže ještě jednou: Americké režisérské trvalce bude v prosinci osmdesát a každý nový film původně ryze newyorského autora představuje malý zázrak píle, energie a konzervativní rebelie proti stávajícím kinematografickým pořádkům. Vnímat jednotlivý Allenův snímek v současných kontextech může být ošidné: nostalgie a ne-časovost jsou zde pravidelně dost okázalé. Allen neobjevuje, nevytyčuje milníky a neukazuje cestu (ostatně je otázkou, jestli to kdy dělal).

Allenovky dávají zajímavější smysl dohromady než každá zvlášť (a poblíž mne v hledišti kina Aero seděl mladý mladík, který se - alespoň do pomyslné půlky vyprávění - předem, bouřlivě "významně" smál). Iracionální muž, pohrávající si s uplatněním svobodné vůle při tvarování vlastního osudu koresponduje s řadou předchozích Allenových snímků. Namátkou: vztah vraždy a morálky "slušného člověka" se objevil už ze Zločinech a poklescích (1989), mechanismus pátrání po vrahovi Allen zkoumal v Tajemné vraždě na Manhattanu (1993) či v Sólokaprovi (2006), Štěstěna hrála roli v Match Point - Hře osudu (2005).... Otázky náhody, prozřetelnosti, manipulace a štěstí prosakují různými způsoby do většiny Allenových příběhů.

Iracionální muž je tím druhem allenovky, ve které pro scenáristu a režiséra není role: protagonistou je komplexní dramatická postava - akademik středních let Abe, který přijíždí na malou (fiktivní) univerzitu v Braylinu v Nové Anglii přednášet filozofii. Atraktivně vyžilý cynik s nadměrnou zálibou ve skotské fascinuje studenty osobitým způsobem, jakým umí přiblížit suchopárné  filozofické koncepty. Zvláště inteligentní Jill (rozkošná Emma Stoneová) profesorovu kouzlu propadne - dokonce natolik, že kvůli němu opustí svého nudného přítele, spolužáka Roye. O Abea má náruživý zájem i jeho odkvétající kolegyně Rita (Parker Poseyová), unuděná poklidným manželstvím. Depresivního muže postiženého sexuálním i tvůrčím blokem však k životu neprobudí dvě zamilované ženy, ale rozhovor, náhodně vyslechnutý v restauraci. Jakási paní si v něm přátelům stěžuje na špatného soudce, který jistojistě přidělí její milované děti nehodnému manželovi. Abe se soudce rozhodne zabít s jistotou, že na něj policie nikdy nepřijde. Jeho vpravdě existenciálně svobodný čin ho promění v nového člověka plného energie a radosti ze života - jak se v Allenových filmech často ukazuje, nevede ho však šťastná náhoda a silná vůle, ale trestající spravedlnost, či možná úskočná Prozřetelnost (nejbližším velkým městem je ostatně Providence)...

Iracionální muž je - pokud jde o myšlenkové podloží a způsob jeho dramatizace - ryzím pozdním Allenovým dílem. Je v něm příliš mnoho dialogů a působí poněkud monotónně, jak se podřizuje všudypřítomnému, nervnímu jazzovému soundtracku (který ovšem občas vystřídá zlověstně osudový Bach). Allen se pohybuje na hranici předvídatelnosti, ale některá nabízející se řešení důstojně ignoruje (našinec zkažený hollywoodskými thrillery by čekal třeba to, že z neznámé ženy se vyklube prolhaná, špatná matka). Tato mírná předvídatelnost zavání stařeckou bezelstností, Allen je ovšem tentokrát (opět) velmi rafinovaným vypravěčem.

Celý příběh vypráví zmoudřelá Jill v minulém čase, občas ji ovšem vystřídá samotný Abe! To je nanejvýš znepokojivé, jak pochopíte, až film uvidíte. Hrdince jako vypravěčce to řádně ubírá na důvěryhodnosti. A on i ten název filmu je vlastně znepokojivý: Abe se domnívá jednat zcela racionálně, zmítají jím pudy i Sartre, zatímco city a morálkou zmítaná Jill na milence hledí čím dál nevěřícněji...

Mrazivě ironický podtext vyprávění odlehčují - opět u Allena nikoli poprvé - takové prvky, jako jsou "rodinné" prostředí fixované na několik málo postav, idylická krajina a skvostné herecké výkony (přičemž Joaquin Phoenix dosahuje oscarové bravury). Takže pokud si do svého diváckého portfolia chcete přidat rozmarnou, letní intelektuální hříčku, je Iracionální muž tou správnou volbou.

Irrational Man
USA 2015, 96 minut, titulky
Scénář a režie: Woody Allen
Kamera: Darius Khondji
Hrají: Joaquin Phoenix (Abe), Emma Stoneová (Jill), Parker Poseyová (Rita), Jamie Blackley (Roy)
Premiéra: 30. 7. 2015