Prohledat tento blog

středa 16. listopadu 2016

Fantastická zvířata a kde je najít

Série o mladistvém kouzelníkovi Harrym Potterovi se završila před víc než pěti lety (poslední díl s podtitulem Relikvie smrti - část 2 měl premiéru v červenci 2011). Autorka předlohy, J. K. Rowlingová, loni vydala "vážnou" knihu Prázdné místo (vznikl podle ní televizní seriál) a nyní se představuje jako scenáristka a spoluproducentka nové série, inspirované volně její knížkou Fantastická zvířata a kde je najít (česky vyšla v Albatrosu v roce 2013). Tu ovšem jakoby napsal Mlok Scamander a v čarodějnické škole Bradavice patřila k povinné četbě začínajících kouzelníků (takže ji samozřejmě v prvním ročníku - tedy v příběhu o Kamen mudrců - musel číst i Harry Potter). Mlok je hlavním hrdinou nového filmu, který se odehrává hluboko před potterovským příběhem - v New Yorku 20. let. Tam mladý Angličan (oblíbený žák Albuse Brumbála) přijíždí proto, aby vypustil na domovskou svobodu Ptáka Bouřliváka. Ve svém omšelém kufru však díky své profesi skrývá celou menažérii fantastických zvířat. Protože Mlok přitahuje průšvihy, některá z nich mu utečou a začnou znepokojovat obyčejné obyvatele New Yorku - nečary (tak se v USA říká mudlům). Do "země svobody" mají fantastická zvířata vstup zakázán, a vypadá to, že v zámoří obecně panuje tužší režim než v potterovské Británii budoucnosti. Také zde existuje čarodějnická škola, také zde tajně žije kouzelnická komunita (kterou vede energická šéfka Picqueryová, podporovaná svou pravou rukou - přísným Gravesem). S nečary se však američtí kouzelníci nesmějí vůbec stýkat. Scamander nejenže omylem vypustí na svobodu některá dost nebezpečná zvířata, ale také se dá náhodou dohromady s nečarem Jacobem Kowalskim, který se místo budování vysněné pekárny honí za nejpodivnějšími tvory. Ukazuje se navíc, že americká kouzelnická komunita má své problémy - a mladá čarodějka Tina Goldsteinová se z ochránkyně spravedlnosti mění ve Scamanderovu stále věrnější společnici. (Tinina mladší, jasnovidná sestra Queenie se zase zakouká do Jacoba). Situaci ve městě komplikuje i sektářská Mary Lou, která se ujímá kouzelnických dětí, uzurpuje je a všemožně pokračuje v salemském tažení proti čarodějům. A nakonec je to dokonce opravdu dojemné...

Hlavní atrakcí vyprávění jsou titulní fantastická zvířata, která jsou zábavná a roztomilá (ale naštěstí ne vlezle - dokonce i ten kleptomanský hrabák je snesitelný). Honba za vetřelci prováděná v atraktivních ulicích starého New Yorku trochu připomíná Krotitele duchů, poskytuje však víc než dvouhodinovému vyprávění pevnou základní linii. Na Scamanderovi je, aby pochytal potvůrky, obhájil své dobré jméno a pomohl v americké kouzelnické komunitě odhalit skrytého škůdce - a také si musí získat přátele i nepřátele, představit divákům nejrůznější zvířecí druhy a nachystat tak půdu pro následující díl (jehož premiéra je plánována na rok 2018). (Třetí díl se má pak v kinech objevit v roce 2020, Rowlingová ovšem mluví o pětici nových filmů). 

Dění ve Fantastických zvířatech se navenek moc neliší od toho, co se řešilo v potterovské sérii, rozdíl je však obrovský: vyprávění je osvobozené od literární předlohy a je tedy primárně filmovější. Spletité, vyprázdněné ornamentální děje potterovek jsou minulostí: příběh je jednoduchý (ale ne prostoduchý!), předváděný svět je bohatý na detaily i souvislosti, postavy jsou bez výjimky zajímavé, dialogy rozumné a vtipné... Zásadně důležité je, že hrdinové jsou dospělí a také se dospěle chovají, přičemž neřeší infantilní problémy. Ukotvení do konkrétní doby příběhu velmi prospívá (20. léta - náznaky krize a prohibice, mužští hrdinové zmiňují, že byli ve světové válce).    

Rowlingová (patrně s neviditelnou podporou týmu "skript doktorů") odvedla velmi dobrou práci, na kterou mohl navázat zkušený režisér David Yates (má na svém kontě čtyři potterovky a Legendu o Tarzanovi). Fatastická zvířata nabízejí vizuálně opulentní podívanou, stále je na co se dívat, ale Yates zůstává svižný a nenechává se unášet samoúčelným obdivem k CGI pišišvorům ani rozměrným čarodějnickým potyčkám. Kameraman Philippe Rousselot a hudební skladatel James Newton Howard dotvářejí profesionální tým, možná největší devízou filmu jsou však herci. Je to obrovská úleva, sledovat v "potterovském" světě v hlavních rolích skutečně dobré herce. Eddie Redmayne poskytl nám divákům báječný dar, když své herecké umění vložil do služeb takové mainstreamové zábavy. Jako Scamander má uličnický klukovský úsměv, je sexy, ale současně je mužem se smutnýma očima, který už má v životě ledaccos za sebou. Nyní je představitele Scamandera třicetčtyři, a pokud zůstane hrdinou dalších dílů, budeme zřejmě moct sledovat docela jiný příběh než potterovský příběh klukovského dospívání. Zajímavé je i to, že Katherine Waterstonová sice hraje Newyorčanku Tinu, ale je to britská herečka - a je jí šestatřicet. (Představitelce Queenie, Alison Sudolové, je jednatřicet.)  

Fantastickým zvířatům se tak povedlo hned v prvním dílu vymanit se z dětinského světa Harryho Pottera, a to i tím, že divákům k identifikaci nabízejí dospělé hrdiny hrané dospělými herci. To je opravdu dost nečekané a velice příjemné - a protože o diváckém úspěchu filmu lze pochybovat jen stěží, raduji se z toho, že by mohlo jít o precedens a že by se v kinech mohli objevit i další filmy osvobozené od teenagerovského teroru.

Fantastic Beasts and Where to Find Them
Velká Británie / USA 2016, 133 minut, 2D,3D, dabing, titulky
Režie: David Yates
Scénář. J. K. Rowlingová
Kamera: Philippe Rousselot 
Hudba: James Newton Howard 
Hrají: Eddie Redmayne (Mlok Scamander), Dan Fogler (Jacob Kowalski), Katherine Waterstonová (Tina Goldsteinová), Colin Farrell (Graves), Alison Sudolová (Queenie Godsteinová), Samantha Mortonová (Mary Lou), Ezra Miller (Credence), Jon Voight (Shaw), Carmen Ejogoová (Picqueryová), Ron Perlman (Gnalrack), Johnny Depp (Grindelvald).
Premiéra: 17. 11. 2016

úterý 15. listopadu 2016

Bratříček Karel

TENTO TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUE FILMOVÉHO PŘEHLEDU Písničkář Karel Kryl se do historie zapsal jako tvůrce drsně poetických songů nedílně spjatých s revoltou proti okupaci Československa v srpnu 1968. Zatímco Krylovy písně se staly jedovatým trnem v oku nového, nedemokratického režimu a získávaly si mezi lidmi kultovní statut, tehdy pětadvacetiletý zpěvák v září 1969 opustil vlast. Zažádal si o politický azyl v Německu a v následujících dvaceti letech svůj charakteristický hlasový projev nedílně spojil s mnichovským vysíláním Rádia Svobodná Evropa. Písničky Anděl, Jeřabiny, Rakovina, Veličenstvo kat a především Bratříčku, zavírej vrátka oslovovaly i následující generace, které rok 1968 zažily jako děti či se narodily až v normalizačním Československu. Když se Kryl v listopadu 1989 stal jednou z tváří (a hlasů) sametové revoluce, s dojetím a hrdostí zjistil, že s ním jeho songy zpívají tisícihlavé davy.

Méně známá je skutečnost, že Karel Kryl řadu svých neslavnějších písniček nazpíval i v polštině. Jeho vztahy s polskou kontrakulturou byly totiž letité a hluboké. Krylova píseňVe jménu humanity (v polské verzi Organy w Oliwie) reflektovala dramatické události z prosince 1970, které stály u zrodu polského revolučního hnutí a posléze pádu komunismu. Mnohé jeho songy převzali a nazpívali polští písničkáři, především Antonina Krzysztońová, jejíž samizdatová „krylovská“ kazeta se stala nedílnou součástí osmdesátých let. Jeden ze svých koncertů v Německu zpěvák věnoval polským exulantům, kteří se ocitli na Západě po vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981. A ve Svobodné Evropě měl prý kvůli své kontroverzní povaze lepší vztahy s Poláky než se svými krajany.
Dokument Bratříček Karel, který do českých kin vstupuje symbolicky 17. listopadu péčí společnosti Artcam, je ovšem víc než jen biografií založenou na archivních materiálech. Představuje hluboce osobní projekt polské režisérky Krystyny Krauzeové, jež byla s českým prostředím spjata už od dětství, protože její rodiče v tehdejším Československu pracovali. Sama coby polská disidentka působila v Československo-polské Solidaritě. Podobně jako její slavnější kolegyně Agnieszka Hollandová (která se v Bratříčku Karlovi rovněž objeví), i Krauzeová je s moderní československou historií osobně spojená: účastnila se demonstrace 17. listopadu 1989 a dva dny nato byla deportována zpět do vlasti coby „nežádoucí osoba“. S Hollandovou spojují Krauzeovou i pražská studia: po revoluci vystudovala dramaturgii na DAMU (1995) a dokument na FAMU (1999). Zájem o českou kulturu ji přivedl i k překladům divadelních her (je jich kolem tří desítek). Coby dokumentaristka má na svém kontě i filmovou biografii Karla Sidona Nic není absurdní – portrét rabína Sidona (1997) nebo hodinový televizní dokument o Václavu Havlovi Náš Vašek – O moci bezmocných (2012). Svazky Krauzeové s československým prostředím stvrdila v roce 2014 i medaile Artis Bohemiae Amicis oceňující její dlouhodobou a významnou práci v oblasti šíření dobrého jména české kultury v zahraničí. (V témže roce režisérka natočila spolu s Jackem Petryckim i celovečerní dokument Návrat Agnieszky H., v němž zkoumala i vztahy Agnieszky Hollandové k Československu.)
Krauzeová je ve svých dokumentech ráda osobní. V případě jejího dalšího celovečerního projektu Krauzeové, Bratříčka Karla, jde vlastně o jakýsi paralelní životopis, ve kterém vedle objektivním skutečností z Krylova života hrají důležitou roli i autorčiny soukromé vazby na něj. V rámci „splacení dluhu“ Krauzeová rozehrává informačně solidní a citově angažovanou střihovou mozaiku, do které nevtíravě, většinou v záběrech zezadu, komponuje i dva herce ztvárňující ji a Kryla (Patrik Vojtíšek, Milena Sajtková). Dvojí hledisko zastupují i komentáře mimo obraz, ten Krylův čerpající z písničkářových deníků.

Autorka sice samozřejmě připomíná i zpěvákovy písně, především však rozšiřuje divákovy obzory o různé amatérské záznamy a dosud nezveřejněné nahrávky z Rádia Svobodná Evropa. Zdatně se pohybuje i v archivech (použije třeba i záběr, v němž zpěvák v televizním pořadu manželů Černých zpívá legendárního Bratříčka). Kromě toho Krauzeová zpovídá řadu známých osobností, ať už jde o hudebního publicistu Jiřího Černého, písničkáře Jaroslava Hutku a Vladimíra Mertu či o polského novináře Alfreda Znamierowského nebo jeho generačního souputníka, sociologa Andrzeje Zajączkowského. Ke Krylovi se vyjádří vedle polské kolegyně Antoniny Krzysztońové i zpěváci Jacek Kleyff a Michał Tarkowski.

Bratříček Karel přesahuje žánr biografického dokumentu směrem k obecnější výpovědi tím, že se dotýká i paralely mezi osudy dvou sousedních zemí, sdílejících stejný zážitek komunistické totality. Režisérka se věnuje i Krylově roli v sametové revoluci (včetně známého zpěvu hymny s Karlem Gottem na balkoně Špalíčku). Dovypráví Krylův příběh až do konce: provází Karla Kryla jeho hořkým zklamáním z vývoje situace v polistopadovém Československu a dovede jeho osudy až za předčasnou smrt 3. března 1994 – k náhrobku, který stále ještě nemá plánovanou, definitivní podobu.


Česká republika / Polsko 2016, 79 minut
Scénář a režie: Krystyna Krauzeová
Kamera: Jacek Petrycki, Daniel Šperl, Braňo Pažitka
Hudba: Petr Haas 
Hrají: Patrik Vojtíšek, Milena Sajtková, účinkují: Karel Kryl, Miroslav Kovařík, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Jiří Černý, Jan Kryl, Karel Jadrný, Agnieszka Hollandová, Andrzej Zajączkowski, Alfred Znamierowski, Antonina Krzysztoń, Jacek Kleyff, Michał Tarkowski 

Premiéra: 17. 11. 2016

středa 9. listopadu 2016

Snowden je Stoneova agitka


Pověst populárního ideologa operujícího v rámci hollywoodského mainstreamu si Oliver Stone udržuje i po sedmdesátce. Pokud jste zaznamenali ambiciozní, desetihodinový dokumentární cyklus Neznámé dějiny Spojených států (2012), který shrnoval Stoneovy dlouhodobé postoje i témata, nemůže pro vás režisérův nový, hraný film být překvapením, a to jak po stránce námětu, tak po stránce stylu. Špionský thriller nazvaný lakonicky Snowden povyšuje na šlechetného hrdinu naší doby bývalého zaměstnance CIA, který v roce 2013 zveřejnil údaje svědčící o mimosoudním odposlouchávání a shromažďování dat o občanech prováděných americkou vládou. Důkazy Edward Snowden ukradl u svého zaměstnavatele - Národní bezpečnostní agentury (NSA). Stone se spoluscenáristou Kieranem Fitzgeraldem se inspirovali knihou, kterou o Snowdenově případu napsali Anatoly Kucherena a Luke Harding. Vznikl hybridní útvar mísící fikční příběh s dokumentem, a to mnohem výrazněji než v předchozích režisérových biografických filmech (The Doors, Nixon, Evita). Snowden má nejblíže k JFK (1991)- příběhu o státním zástupci Garrisonovi, který zpochybnil oficiální zprávu o zavraždění prezidenta Kennedyho. Kennedy jako liberální ikona se objevuje i ve Stoneově nejnovějším opusu - jeho portrét kamera významně zabírá na zdi pracovny zahořklého zaměstnance CIA Forrestera, z jehož úst se idealistický titulní hrdina poprvé dozvídá o nekalých praktikách uvnitř vládních struktur. Ve skutečnosti jde totiž hlavně takovou špinavost, jakou je snaha udržet v chodu zbrojní průmysl.

Snowdenův příběh sledujeme jako retrospektivu ukotvenou v roce 2014 v hongkongském hotelovém pokoji, kde hrdina spolu se třemi investigativními novináři vypouští do světa svou pravdu o americké vládě. Časově retrospektiva zasahuje až do roku 2004, kdy se hrdina coby naivní mladík pokoušel sloužit milované vlasti v armádě, a přesahuje rok 2014 až do současnosti: v samotném závěru hlavního představitele Josepha Gordona-Levitta s okázalou rafinovaností vystřídá skutečný Snowden. Už tak těsné pouto s realitou ještě utahují závěrečné titulky, které mají dokumentační charakter a konstatují hrdinovo "vítězství" (regulace praktik, které zviditelnil). Snowdena tak prostupuje víra, že jediný člověk dokáže odhalit jakýkoli komplot a nezlomně čelit všem následkům. Podle Stoneovy vypravěčské strategie i jeho vystupování (např. na MFF Karlovy Vary) můžeme odhadovat, že právě v takové pozici si narcistně lebedí. Minimálně od roku 1986, od politizujícího dramatu Salvador, jde o variace na tentýž příběh, který je nosičem Stoneových politických postojů napříč nejrůznějšími vládami USA.

Ve Snowdenovi režisér znovu využívá příležitosti demonstrovat svůj odpor proti administrativě prezidenta Bushe a "jeho" válce v Iráku, které naráží na stejné kopyto jako předtím Richarda Nixona (jemuž v roce 1995 věnoval samostatný biografický film) a "jeho" válku ve Vietnamu (jíž se Stone zabýval ve filmech Četa / 1986, Narozen 4. července / 1989, Nebe a země / 1993). Titulní hrdina Snowdena je ovšem zástupcem nové generace Američanů žijící v období stigmatizovaném 11. zářím 2001 - ve "věku teroru" (jak se jmenuje závěrečný díl Neznámých dějin). Stoenův Snowden prochází radikální proměnou, když se z vojáka, který chce sloužit nedotknutelnému "vrchnímu veliteli", mění v muže, jenž se rozhodne zůstat věrný svému svědomí, které se stále víc rozchází s prostředky i cíli vlády, jíž chce sloužit. Už zmíněný  Forrester (v nadšeneckém podání Nicolase Cage) je jakýmsi Snowdenovým předskokanem, který prožil obdobný osud: také o je autorem programu, který byl CIA zneužitý, a sám se nedokázal zlodějskému systému postavit.

V příběhu o zneužití jedince, který reprezentuje celý národ a který se dokáže pomstít, není možná ani tak zajímavý Snowden (přestože herecký výkon Gordona-Levitta považuji za vynikající). Hrdina totiž prochází očekávanou proměnou a posléze je - jako jeho původní předobraz - po zásluze potrestaný nuceným pobytem v Rusku (kam ho naštěstí následovala jeho přítelkyně, jež je ve filmu nositelkou "správných" názorů). Ani oznámení, že našinec může být sledovaný v každém okamžiku svého života (a to dokonce "okem" vypnutého počítače), už asi žádného filmového diváka nepřekvapí ani nevyděsí.  Filmový Snowden je ovšem divákovým průvodcem do různých provozů amerického zpravodajského průmyslu (asi nejbizarnější je olbřímí podzemní základna na Havaji, která jako kdyby vypadla z nějaké bondovky). Stone se projevuje - jako obvykle - coby vypravěč, který umí zaujmout: jeho Snowdena si můžete užít jako výlet do míst, kde se to hemží chytrými, rázovitými chlapíky vykonávajícími opravdu zajímavou práci (na hrdinova padoušského mentora Corbina v podání Rhyse Ifanse ovšem nikdo nemá).

Pokud jde o podprahové vychytávky Stoneovy agitky, "správný" názor divákovi (vedle zmíněné Kennedyho fotografie coby vzpomínky na demokratický ideál) sugerují třeba i poznámky o propojení americké a izraelské tajné služby. Několikrát se zmíní i zklamání z Obamy. A varovnou sentenci o možném tyranovi na prezidentském postu ilustruje - záběr na Hillary Clintonovou. Tu totiž Stone skutečně nesnáší. Pokud zase vy jako diváci nesnášíte agitky, berte Snowdena s nadhledem.


Snowden
USA / Německo / Francie 2016, 134 min.
Režie: Oliver Stone
Scénář: Oliver Stone, Kieran Fitzgerald
Kamera: Anthony Dod Mantle
Hudba: Craig Armstrong
Hrají: Joseph Gordon-Levitt (Edward Snowden), Shailene Woodleyová (Lindsay Millsová)), Rhys Ifans (Corbin OˇBrian), Zachary Quinto (Greenwald), Nicolas Cage (Forrester), Melissa Leoová (Poitrasová), Tom Wilkinson, Scott Eastwood (James), Joely Richardsonová (Janine)
Premiéra: 10. 11. 2016

úterý 1. listopadu 2016

Muž z prvního století

TENTO TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUE FILMOVÉHO PŘEHLEDU  Před víc než šedesáti lety – 4. října 1957 – vyslal Sovětský svaz do vesmíru umělou družici Sputnik 1. Dvanáctého dubna 1961 vypustil na oběžnou dráhu prvního člověka – kosmonauta Jurije Gagarina. Dvacátého třetího března 1962 poslali českoslovenští filmaři na mezigalaktický let čalouníka Josefa. Zatímco vůdčí socialistická velmoc na vítězství nad Spojenými státy v dobytí kosmu vynakládala obrovské prostředky, režisérovi Oldřichu Lipskému a jeho týmu posloužily při jejich průkopnické misi především důvtip a smysl pro humor.

Pozemský svět budoucnosti, ve kterém Josef posléze zásluhou mimozemských bytostí ze vzdálené Modré hvězdy přistane, nicméně počítá svůj letopočet právě od přistání Sputniku. V našem roce 2465 se tak píše rok 508 a na zeměkouli panuje stoprocentně harmonický řád. Lidé neznají peníze ani soukromé vlastnictví, ba ani zlobu, ctižádost, chamtivost, závist a lež. Nositelem toho všeho je ovšem „muž z prvního století“ Josef, který se do kosmu dostal náhodou, když v roce 1961 ze Strakonických raketáren omylem odletěl ve chvíli, kdy v kabině kosmické lodi těsně před startem – s lahví piva v ruce – tajně dokončoval nedodělanou práci.

Josef by se asi brzy rozkryl i mezi bezelstnými vědci budoucnosti, přicestoval s ním však i vyslanec mimozemšťanů, kterého čalouník pojmenoval Adam a přivlastnil si jeho znalosti a schopnosti. Mimozemšťan je totiž kvůli fyzické nestabilitě na Zemi neviditelný a netuší, že ho Josef zneužívá… V Muži z prvního století se komediální příběh rozvíjí jako moralita: Adam poznává, že lidstvo disponuje jedinečnou schopností – city, ziskuchtivý podvodník je však odhalen a po zásluze poslán tam, kam patří – zpátky do své doby, s varováním pro diváky filmu: „Lidé, dejte pozor, vrací se teď k vám.“

Film Oldřicha Lipského bývá v rámci historie československé filmové sci-fi podceňovaný. Vyčítá se mu silně ideologické vyznění a obvykle se ocitá ve stínu vysoce ceněné, jen o dva roky mladší Ikarie XB 1 (1963). Také ve snímku Jindřicha Poláka se vydává kosmický koráb na dalekou cestu (k Alfě Centauri). Členové posádky reprezentují morálně vyspělé lidstvo budoucnosti (jde o rok 2163), které ve finále radostně spěje vstříc setkání s vyspělou mimozemskou civilizaci. Polákovi hrdinové názorně poměřují výdobytky své beztřídní společnosti s reliktem z buržoazní minulosti – vrakem rakety z roku 1987, ve které ostatky boháčů upomínají na zvrácenou, ziskuchtivou a sobeckou morálku zaniklé éry kapitalismu. Mrtvoly zastižené při hazardní hře s dolarovými bankovkami v rukou a doutníky v ústech ovšem nemohou co do zábavnosti konkurovat Lipského energickému čalouníkovi Josefovi. Muž z prvního století se mrzce přizpůsobuje momentální situaci, aby z ní pro sebe vytřískal co nejvíc, včetně apartních obleků (z dílny kostýmní výtvarnice Ester Krumbachová) a živé žirafy.

Odpornější kádrový profil než ten Josefův v československém filmu šedesátých let najdeme jen stěží: umaštěný a odrbaný šejdíř byl do fabriky přijat z protekce, dělal melouchy a kradl – a zřejmě dokonce i věří v boha (před ulehnutím do hibernátoru se pokřižuje a nové futuristické šaty jsou podle něj vhodné „do kostela“). Josef je hrdým vlastníkem rakouského zapalovače z Tuzexu a když se dozví, že socialismus zvítězil i v Lucemburku, žalostně zalká, protože to znamená konec Radia Luxembourg. 1/ Tyto dobově podmíněné detaily jsou pro současného většinového diváka jen stěží srozumitelné, postavu však charakterizuje třeba i nadčasový bonmot „Rasisty já nenávidím, zrovna jako židy a černochy.“

Josef si však rychle získává divákovy sympatie, a to jednak famózním hereckým nasazením svého představitele Miloše Kopeckého (který se prý podílel i na scénáři, a to nejen na promluvách svého hrdiny), jednak vtipnou prezentací Josefovy zlovolnosti. Nejen divák, ale i samotní tvůrci totiž přirozeně upadají do ironických rozpaků tváří v tvář lidem budoucnosti představovaným zvláště suchopárným Akademikem (Otomar Krejča) a šlechetným, mladým inženýrem Petrem (Vít Olmer). Sličná psycholožka Eva (neherečka Anita Kajlichová známá z televizního pořadu 10x odpověz) je traktována ironicky, jako roztomilá naivka. Josefovým protihráčem by při jiném strukturování děje mohl být zařizovač v objednávárně, kterého si s gustem zahrál režisérův bratr Lubomír. Radovan Lukavský (který si zahrál i v Ikarii XB I) pak v živě komediálním vyprávění působí značně staticky. Už díky takovému pojetí postav se Muž z prvního století nepodobá sovětským literárním i filmovým utopiím, pokoušejícím se „vážně“ modelovat technicky pokročilou, beztřídní společnost budoucnosti (především filmu Něbo zovjot – 1959 2/). Těm je svým vyzněním bližší právě spíš Polákova Ikarie XB I.

Bizarní peripetie příběhu čalouníka Josefa evokují pozdější originální tvorbu režiséra Oldřicha Lipského a Miloše Macourka, který (ač neuveden v titulcích) se coby tehdejší barrandovský dramaturg významně podílel na scénáři. /3 Šlo o první spolupráci autorů, z jejichž společné dílny vznikla i další domácí sci-fi o cestování časem – Zabil jsem Einsteina, pánové... (1969), na jejímž námětu spolupracoval spisovatel Josef Nesvadba, stejně jako později na snímku Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), jejž ovšem režíroval Jindřich Polák. Pokud jde o motiv cestování časem, v literární sci-fi byl na začátku šedesátých let už dobře známý. Karel Zeman v Baronu Prášilovi, který měl premiéru o půl roku později než Muž z prvního století, se uchýlil k poetickému putování historií, divadelní režisér Jan Fišer však v námětu k Lipského filmu racionálně zhodnotil Einsteinův předpoklad, že během cestování vesmírem plyne čas posádky pomaleji než na Zemi (film dokonce původně nesl pracovní název Zavinil to Einstein). Měšťáckého, přízemního čecháčka ovšem s duchovně vyspělejším světem konfrontoval třeba už Svatopluk Čech v Pravém výletě pana Broučka do Měsíce (1888).

V Muži z prvního století se ovšem „vážné“ futuristické prvky svářejí s parodickými detaily. Přesvědčivým dojmem na dobového diváka působila elektronická hudba, první svého druhu v československém filmu, a futuristické dekorace ve stylu bruselského Expa 1958. Okouzlení světem budoucnosti však bledne před komediální nadsázkou, jež polemizuje nejen s představami o funkčnosti „dokonalé“ společnosti, ale i „perfektní“ techniky. Tvůrci si pohrávají s nejrůznějšími udělátky (ať už jde o automat na jídlo vyrábějící knedlíky, mluvící myslítko či vozidla Škodaplán a Tatralet) a prostředími (muzeum 20. století, kde děti provádí robotický Strýček Václav, a zvláště surrealistický „létací“ bar). K mizení a objevování Adama se využívá přístroje, který by se klidně hodil i do komedie Kdo chce zabít Jessii? (1966), kde zase hraje důležitou roli vynález na zhmotňování snů.

Pokud jde o vyznění příběhu, zajímavější než kritika negativních vlastností, koncentrovaných do postavy společenského parazita Josefa, je v Muži z prvního století motiv lidských citů. Ty Adam vůbec nezná (mimozemšťané se množí „dělením a násobením“) a také pro obyvatele Země budoucnosti jsou zprvu cizí. Lipského postava v jedné chvíli předvádí Josefovi, že jediná možnost, jak si ještě může poplakat, je krájení cibule. Nakonec se však city znovu prosazují díky lásce Petra a Evy (kterou se marně pokouší získat chlípný Josef). Této dějové linii sice chybí přesvědčivost a důslednost, přesto se však dotýká domácí humanistické tradice v duchu Čapkova R.U.R. Adamovo „polidštění“ však tvůrci okamžitě ironizují („už se naučil řečnit“).

Muž z prvního století byl v rámci domácí produkce přijímaný spíše jako komedie než jako dílo žánru sci-fi, který v této době vzbuzoval spíše nejistotu a rozpaky: získal Cenu za veselohru na Festivalu českých a slovenských filmů v Košicích a Cenu Československé kritiky. Byl dokonce přijat i do soutěže hraných filmů na MFF v Cannes, v mezinárodním prostředí však prošel bez povšimnutí – a to zřejmě nejen kvůli svému lokálnímu koloritu, ale i díky humoru, který svým způsobem předběhl dobu. Pokud totiž ponecháme stranou výjimečné dílo Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu (1964), spojení žánrů sci-fi a komedie bylo spíše záležitostí "campu" až v sedmdesátých letech – ať už máme na mysli Plyn (1970) Rogera Cormana, Temnou hvězdu (1974) Johna Carpentera či Spáče (1973) Woodyho Allena.

ČSSR 1962, 90 minut
Režie: Oldřich Lipský
Scénář: Zdeněk Bláha, Oldřich Lipský, Miloš Macourek (neuveden v titulcích)
Kamera: Vladimír Novotný
Hudba: Ladislav Simon, Zdeněk Liška
Hrají: Miloš Kopecký (Josef), Radovan Lukavský (Adam), Vít Olmer (Petr), Anita Kajlichová (Eva), Otomar Krejča (akademik),  Lubomír Lipský (zařizovač v objednávárně), Anna Pitašová (ošetřovatelka), Vladimír Hlavatý (ředitel Strakonických raketáren), Josef Hlinomaz (mistr závodu), Bohumil Švarc (kapitán původní posádky), Vladimír Menšík (Evald - muž v baru-beztížárně)

Poznámky:

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Radio_Luxembourg

[2] https://www.youtube.com/watch?v=nWKcNIVvtCc

[3] Např. v bonusech na DVD vydaném Filmexportem to tvrdí režisérův bratr Lubomír.