Prohledat tento blog

neděle 29. ledna 2017

Ceny české filmové kritiky 2016

V sobotu 28. ledna jsme my, čeští filmoví kritici, rozdávali už posedmé svoje výroční ceny. O tom, jakou strategii kdo v dvoukolovém hlasování zvolil, si můžete podrobně počíst na našich stránkách, kde je také zveřejněn seznam filmů uplynulého roku, o kterých jsme rozhodovali. A samozřejmě tam najdete i kompletní seznam vítězů. Jak se tak dívám na záznam živého vysílání ČT Art, připadá mi letošní předávací show poprvé konečně opravdu dobrá. Stejný pocit jsem měla už včera v divadle Archa, ale oni jsou účastníci přece jen trochu pod vlivem - spíš atmosféry než sponzorského šampaňského Moët & Chandon, jehož na celý velký stůl připadá jen jedna láhev (a pokud sedíte i s takovými ctiteli alkoholu, jakými jsou Tomáš Seidl a Tomášem Pilát, nemáte šanci odlézt po skončení přenosu ze sálu po čtyřech).

Pořadatelský tým tentokrát namixoval humor a informace v povzbudivém, elegantním poměru. Vedle moderátorů Jany Plodkové a Jakuba Žáčka, za kterého po náhlém onemocnění zaskočil duchapřítomný Jiří Havelka, se na scénáři večera podílel i kolega Antonín Tesař - a cítil byl i vklad Tomáše Baldýnského (přičemž naštěstí nešlo o další Kosmo). Vím, že profesionální podoba večera i všechno, co k němu v uplynulých týdnech směřovalo, bylo především dílem členů našeho výboru (a jistě není legrace ve vlastním volném čase a s minimem prostředků organizovat hlasování a navíc dávat dohromady profesionální televizní show). Klobouk tedy dolů, protože slavnostní večer měl švih - také díky absenci "kulturních vložek". Konečně jsme se tak oprostili od všech vzpomínek na mimoňské humory Petra Vachlera, které nezatěžovaly jen Českého lva, ale i charakter některých raných kritických show. O to působivější bylo finále, ve kterém kolega František Fuka s moderátory představil svou recenzi na Rodinný film ve formě melodramu. Vím, že Franta hraje na klavír a skládá, ale myslím, že mi oko zvlhlo i nějakou tou poetickou slzou smíchu. 

Pokud jde o vítěze Cen české filmové kritiky, jsem moc ráda, že nakonec můj oblíbený Rodinný film získal dvě hlavní ocenění - za nejlepší snímek roku a za scénář. Je to skoro rok, co mi Olmo Omerzu poskytl rozhovor (najdete ho tady na blogu) - a jeho úspěch mne moc těší. Škoda, že se k herecké ceně nepropracoval i některý z nominovaných psích herců z jeho Rodinného filmu. Pozérský portrét vražedkyně ze 70. let Já, Olga Hepnarová nepatřil k mým favoritům a považuji ho za silně přeceněný (získal ceny za režii, ženský herecký výkon, kameru /v kategorii nejlepší audiovizuální počin/ a pro objev roku /režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda/). Filmová Hepnarová je pro mne podívanou stejného druhu jako Václavovo rádobyefektní Nikdy nejsme sami (jež přineslo herecké ocenění Miroslavu Hanušovi). Mám radost z vítězství dokumentu Normální autistický film i ocenění Pustiny (v nové kategorii Mimo kino). 

Aby byla reflexe uplynulé domácí filmové sezóny kompletní, je ovšem třeba udělit ještě České lvy. (Pokud jde o srovnání preferencí kritiků a členů české filmové Akademie, věnovala jsem se jim ve zvláštním textu.)

/foto: díky Cenám české filmové kritiky/

úterý 24. ledna 2017

Akademici vs. kritici: Nominace na filmové ceny 2016

(TENHLE TEXT JSEM PSALA PRO REVUE) Sezóna domácích výročních ocenění vrcholí: byly uděleny Trilobity a známe nominace na České lvy a Ceny české filmové kritiky.14. ledna své audiovizuální ceny Trilobit udělil Filmový a televizní svaz – FITES. O dva týdny později, 28. ledna, vejdou slavnostně ve známost Ceny české filmové kritiky. Týden poté – 4. března – kvalitativní bilanci loňského filmového roku uzavře Česká filmová a televizní akademie – ČFTA, jež rozdá nejznámější a nejprestižnější domácích ocenění – České lvy.

FITES uděluje své ceny prostřednictvím sedmičlenné poroty složené z tvůrců i kritiků, pokrývá teoreticky celou oblast audiovize a pracuje s tematicky rozvolněnými kategoriemi (které mu umožnily ocenit třeba i televizní reportáž Účastníci zájezdu). Trilobit nemá takovou popularitu jako časově následující oborové ceny, funguje však každoročně jako předskokan dvojích, výrazně víc medializovaných ocenění – „lvích“ cen filmových profesionálů, tedy tvůrců, a cen udílených „netvůrci“ – filmovými publicisty.

Ať budou výsledky jakékoli, podle udělených Trilobů a obou „nominačních seznamů“ je patrné, že rok 2016 byl z řady důvodu obtížně popsatelný. Oba tyto seznamy si dovolím srovnávat – a to navzdory skutečnosti, že akademici nominují v patnácti kategoriích pět titulů a kritici v devíti kategoriích jen tři. Navíc se udíleči Lvů víceméně drží opulentního vzoru Americké akademie, kdežto „kritické“ kategorie prošly během sedmi let svého trvání radikálním zeštíhlením.

Rok 2016 působí na první pohled výjimečně: na jedné straně v loňské produkci téměř chybějí umělecky sebejisté tituly významných českých tvůrců, na druhé kina zaznamenala rekordní návštěvnost, a to s významným podílem českých filmů (Anděl Páně 2, Lída Baarová, Bezva ženská na krku, Teorie tygra).

Poprvé v sedmileté historii „konkurence“ mezi Českým lvem a kritickými cenami vnímáme v nominacích značný rozdíl preferencí: nominacím na Českého lva dominují filmy Masaryk (14 nominací), Anthropoid (12 nominací) a Učitelka (9 nominací), zatímco v nominacích na Ceny české filmové kritiky se prosadily snímky Já, Olga Hepnarová Rodinný film (oba po šesti nominacích). Příběh české vražedkyně, který jako svůj debut natočila dvojice Petr Kazda a Tomáš Weinreb, má osm „lvích“ nominací a stejně jako komorní drama Olma Omerzua se uchází i o Českého lva za nejlepší film.

Mezi třemi tituly, které kritici nominovali na nejlepší film roku, je ovšem i animovaný snímek Lichožrouti. Ten už získal Berounského medvídka, což je cena Dětské poroty udělovaná v rámci Trilobita. Od kritiků může rodinné dobrodružství Galiny Miklínové dostat ještě cenu za nejlepší audiovizuální počin, od akademiků však jen Českého lva za nejlepší scénografický počin.

Důvodem, proč kritici na rozdíl od akademiků vůbec nezohlednili historická dramata Masaryk a Anthropoid, je odlišný statut obou organizací. Anthropoid britského režiséra Seana Ellise, který už získal „lví“ nestatutární Cenu filmových fanoušků, kritici nepovažují za českou produkci, takže o něm vůbec nehlasovali, stejně jako o Masarykovi, který podle jejich statutu neměl v roce 2016 premiéru „v komerčních kinech“. ČFTA o Masarykovi hlasuje, protože jí stačí, aby byl film uveden „v České republice (i) v jednom komerčním kině po dobu sedmi po sobě jdoucích dní“. Právě s tím kalkuloval producent Rudolf Biermann, který sice premiéru Masaryka nasměroval na 9. března, ale v prosinci film celý týden promítal v pražském kině Lucerna. Tato limitovaná premiéra byla uspořádána právě s ohledem na status Českých lvů – a alespoň podle nominací je zjevné, že Biermannovi jeho kalkul vyšel.

O filmech Masaryk a Anthropoid ze stejných důvodů jako kritici nehlasovala ani porota Trilobita. Zohlednila – a dokonce ocenila – však celovečerní dokument ruského režiséra Vitalije Manského V paprscích slunce, na jehož produkci se podíleli i čeští producenti Vít Klusák a Filip Remunda. Český podíl však působí natolik menšinově, že ho vážně nebrala ani ČFTA (natož kritici).

Pokud jde o odlišnosti, panují rozdílné názory už na to, kolik a jakých filmů se loni dočkalo relevantního uvedení do kin. Sto dvanáct hlasujících akademiků (z celkového počtu 277 členů ČFTA) vybíralo podle svého statusu z celkem 71 celovečerních titulů, z nichž bylo 42 hraných, 29 dokumentárních a jeden animovaný film. Kritici měli, zřejmě z podstaty své profese, o hlasování výrazně větší zájem než tvůrci: hlasovalo jich v druhém kole všech 49 a vybírali v souladu se svými pravidly z 57 filmů (39 hraných a 18 dokumentárních titulů). Rozdíl v počtech je nejzřetelnější u dokumentů: akademici zahrnuli do hlasování i tituly, které neměly zřetelnou distribuční kinopremiéru (např. filmy Jiří a Otto Bubeníček, O čo ide Idě, The Way of Mettalist nebo Zlatý muž z Ria). V jejich hlasování ovšem – poněkud sporně – figurovalo třeba i nově sestavené pásmo starších animovaných filmů Pojar dětem.

Ceny odrážejí změny i nejasnosti 

Čeští filmoví kritici se nezřekli jen Anthropoidu, natočeného v angličtině a s převážně zahraničními herci a členy štábu, ale i dokumentu Bratříček Karel. Snímek polské režisérky Krystyny Krauzeové akademici naopak zařadili mezi pět titulů nominovaných na nejlepší dokument roku. Mezi nominovanými v této kategorii u akademiků i kritiků je ovšem shodně dokument Rozálie Kohoutové a Tomáše Bojara FC Roma, který získal v rámci trilobitích cen FITESu Zvláštní cenu poroty.

Kritikům se – alespoň podle počtu nominací soudě – líbil i Normální autistický film režiséra Miroslava Janka a střihová Zkáza krásou režisérů Heleny Třeštíkové a Jakuba Hejny. Televizní dokument Odvaha režiséra Pavla Štingla, který získal Trilobita, v nominacích kritiků a akademiků nefiguruje vůbec, přestože akademici ještě loni hlasovali v kategorii nejlepší dokumentární televizní film nebo seriál, jež byla letos sloučena s kategorií nejlepší dokumentární film (a tím prakticky zlikvidována). Akademici, kteří z dokumentů nominovali ještě Normální autistický film a Zákon Helena (režie Petra Nesvačilová), ovšem už druhým rokem udílejí ceny za televizní tvorbu, letos dokonce ve dvou kategoriích.

V posuzování kvalit televizní tvorby se nejdál dostal FITES, jehož porota „hlavního“ Trilobita udělila seriálu Pustina. Ten může zabodovat i u kritiků, a to v kategorii Mimo kino (kde bude ovšem soupeřit s animovaným filmem Jana Sasky Happy End a internetovým hitem Semestr).

Pokud jde o tematicky shodné kategorie, vedle nejlepšího hraného a dokumentárního filmu sdílejí akademici a kritici i kategorie režie a scénář. V těch se víceméně opakují tituly spojované s nominacemi na nejlepší film. Výjimku tvoří v očích kritiků drama Nikdy nejsme sami (Petr Václav – nominace za režii) a minimalistický Prach (Vít Zapletal a Václav Hrzina – nominace za scénář).

V oblasti ženských hereckých výkonů vedle zmíněných „trvalek“ u akademiků nominačně rezonují i komerčně úspěšné tituly: Teorie tygra (nominace za hlavní roli – Eliška Balzerová), Lída Baarová (nominace za vedlejší roli – Simona Stašová) či nedoceněný horor Polednice (nominace za vedlejší roli – Daniela Kolářová). Za zmínku možná stojí, že FITES sice udělil jen jednu cenu hranému filmu (šlo o hodinový studentský snímek Terezy Kovářové ZOO), zato však kurtoazně ocenil Emílii Vášáryovou za herecký výkon v alkoholickém dramatu Eva Nová. To se ovšem coby „slovensky působící“ projekt vůbec nedostalo do seznamu českých distribučních premiér, a to jak ze strany ČFTA, tak ze strany Cen kritiky.

Kategorii vedlejších rolí kritici zrušili. V rámci mužských hereckých výkonů nicméně i u nich – stejně jako u akademiků – boduje Jiří Bartoška v Teorii tygra. Nejčastěji nominovaným hercem roku je pak Karel Roden: akademici ho nominovali za Masaryka a Nikdy nejsme sami, kritici za Rodinný film. Největší domácí divácký hit Anděl Páně 2 má šanci bodovat především ve vedlejších, technických kategoriích, vynesl však nominaci na mužské herecké výkony Ivanu Trojanovi (hlavní role) a Boleslavu Polívkovi (vedlejší role).

Zatímco akademici světí klasické kategorie pro hlavní členy štábu (kamera, střih, hudba, scénografie, zvuk, kostýmy, masky), kritici původní systém zjednodušili na pouhou jednu kategorii – Audiovizuální počin. V ní jsou nominováni dva kameramani (Adam Sikora – Já, Olga Hepnarová, Lukáš Milota – Rodinný film) a Galina Miklínová za animaci Lichožroutů. Kritická Cena innogy pro objev roku pak působí zbytečně, neboť v rámci nominací nic neobjevuje, ale jen opakuje (Jan Saska – Happy End, Adam Sedlák, Ondřej Kopřiva, Jakub Jíra – Semestr, Tomáš Weinreb, Petr Kazda – Já, Olga Hepnarová).

Letošní sezóna cen může být výjimečná i v tom, že kvůli přijetí filmů Anthropoid a Masaryk do hlasování mohou Čeští lvi masově poputovat z Česka – ať už se prosadí zahraniční herci (Arly Joverová, Hans Zischler – Masaryk, Cillian Murphy, Jamie Dornan – Anthropoid) či některý z řady zahraničních členů štábu (včetně třeba Seana Ellise, který má velkou šanci, ať už coby producent, režisér, scenárista nebo kameraman). Bude nepochybně zajímavé sledovat, zda v druhém kole zafungoval v hlasujících členech Akademie nějaký vlastenecký pud.

Některé prestižní herecké ceny mohou ovšem letos – a to jak z rozhodnutí akademiků, tak z rozhodnutí kritiků – skončit v Polsku (Michalina Olszanská – Já, Olga Hepnarová) nebo na Slovensku (Zuzana Mauréryová – Učitelka).

Podoba nominací je každopádně zrcadlem řady nových skutečností, které začínají měnit tvářnost českého filmu, ať už jde o narůstající počet „nečesky“ působících koprodukcí či o množství titulů opírajících se o jinou než klasickou distribuci a volících nové distribuční strategie.

neděle 15. ledna 2017

Návrat z Ameriky: zase doma

Ze Spojených států jsem se vrátila už před týdnem a aklimatizace nebyla tak snadná, jak jsem doufala. Říká se, že takový návrat je horší vzhledem k "protisměrnému" přesunu ze západu na východ. To platí - pořád mám sklon ponocovat, obědvat po půlnoci a ráno vyspávat. A není samozřejmě jednoduché vrátit do mrazivé zimy, zatímco v Kalifornii i v Arizoně sice prosincové teploty různě kolísaly, ale v zásadě šlo o variaci na naše květnové počasí. (Mimochodem, nejladněji bylo stejně v nejjižnějším městě, které jsem navštívila - San Diegu, navzdory tomu, že všichni sou už v Mexiku).

Prošla jsem v uplynulém týdnu dvěma báječnými večírky s přáteli (a jsem vděčná, že je mám - ne ty večírky), šamansky si zabubnovala na Vyšehradě, provedla kraniosakrální ošetření kamarádovi, udělala rozhovor s Helenou Třeštíkovou a udělila něco filmových cen.  Ale pořád to s aklimatizací jaksi nebylo ono.

I když jsem během toho amerického měsíce psala texty do své mateřské Revue a pracovala pro Fond kinematografie, a ze své všednodenní skutečnosti jsem se tedy úplně nevymanila, návrat do Čech je prostě návratem zpět do vlastního života z jiného světa. Čelila jsem v Americe rozmanitým pocitům cizinky v cizí zemi: divila jsem se, mlčky zírala, obdivovala, halasně jásala, zuřila...  a po Štědrém dnu mne složil nečekaný atak deprese, kdy jsem na pár dní úplně ztratila půdu pod nohama a jen strašně chtěla zpátky domů (asi k tomu přispěl i pytlík kamenů, které jsem si nasbírala v magické Sedoně a neopatrně si ho položila k posteli). Už ke konci pobytu, zpět v domácky klidné Pomoně, jsem pochopila, jak moc se mi bude stýskat. A nejen proto, že jsem měla, nevím po kolika desítkách let, opravdu celé, souvislé, dlouhé dny, kdy jsem si naplno užívala turistických zážitků a na nějakou práci vůbec, ale vůbec nepomyslela.

Stýská se mi teď po mých hostitelích, jejich laskavé péči a toleranci, jejich domě, který voní, po jejich zahradě s rozkvetlým limetkovým keřem a soškou Buddhy. A po jejich rozkošných kočkách. Chybí mi velké, jasné kalifornské nebe (a ty dvě hodiny denního svitu navíc) i déšť, který jsem po osmi suchých měsících do Kalifornie přivezla. Schází mi všechno to úžasné jídlo a americká kina se samozřejmou, dobrou technickou kvalitou projekce, ve kterých diváci sedí až do konce titulků. Nechápu, proč se v Čechách lidé na sebe neusmívají a nejsou v lepším rozmaru, i když jde jen o takovou americkou povrchnost. Chybí mi možnost zaskočit si k oceánu. Postrádám Breughelovu Krajinu s rozsévačem, která mne v muzeu v San Diegu zalila vlnou nostalgii po duchovním rozměru evropského zahradničení. Teskním po ježdění autem po dobrých silnicích napříč nekonečnými krajinami. I když je to k širšímu rozhovoru, závidím, protože mezi tamním Trumpem a "naším" Zemanem je přece jen rozdíl.

V uplynulém týdnu jsem usilovně pracovala na tom, abych se zase vrátila do Čech. Ve středu jsem si po projekci Shyamalanova Rozpolceného (zábavného, ale nicotně sebestředného) dala na stojáka dva chlebíčky (nic člověka neuzemní tak dobře jako postarší majonéza). Byla jsem v bufetu sama, skrz upatlanou výlohu byl vidět namrzlý chodník se špinavými zbytky sněhu. Chodci tak zachumlaní, že skryli své zachmuřené tváře. Najednou se slovenská prodavačka opřela o pult a začala si, s pohledem zaměřeným kamsi do dálky, jen tak pro sebe zpívat nějakou táhlou lidovou písničku. Konečně mi došlo, že jsem doma. 

středa 4. ledna 2017

Dům z Blade Runnera: Bradbury Building


Populárních "filmových míst" existuje celá řada, asi žádný dům však opakovaně nepřitahuje filmaře tolik jako Bradbury Building v losangeleské čtvrti Downtown. Americká historie je mladá: nejstarší památný dům Města Andělů byl postavený v roce 1893 podle návrhu místního architekta Sumnera Hunta. Jméno nese po milionáři Lewisi L. Bradburym, který zbohatl v Mexiku díky zlaté horečce, ale dokončení svého" domu, jenž ho stál půl milionu dolarů, se nedočkal (zemřel měsíc před ním). Když jsem poprvé  viděla Blade Runnera (1982), tak jsem si naivně myslela, že Ridley Scott jméno BRADBURY nad vchod umístil na počest (mého oblíbeného) spisovatele Raye Bradburyho.

Blade Runner stále ještě patří ke kultovním dílům, a to i mimo komunitu fanoušků sci-fi. Dodnes zůstává jedním z mých nejoblíbenějším filmů (a jsem proto dost skeptická k pokračování, které pod názvem Blade Runner 2049 natáčí Denis Villeneuve s Ryanem Goslingem v hlavní roli a Harrisonem Fordem v roli zestárlého hrdiny předchozího filmu). Při své vánoční návštěvě Los Angeles jsem proto měla Bradbury Building na seznamu "povinných" zastávek. Chtěla jsem vidět, jak vypadá v realitě dům, kde se ve populární filozofující sci-fi Ridleyho Scotta nachází byt genetického designéra J. F. Sebastiana (William Sanderson) a kde se odehraje závěrečný souboj Ricka Deckarda (Harrison Ford) a Roye Battyho (Rutger Hauer).

Bradbury Building mne nezklamal. Po velkorysé rekonstrukci z roku 1991, která stála sedm milionů dolarů, je stále ještě pečlivě udržovaný a těší se trvalé, oddané pozornosti turistů. Návštěvníci ovšem mohou vstoupit jen do vestibulu a na schodiště vedoucí do prvního patra (dál už ne) - a samozřejmě nesmějí pobíhat po patrech a projíždět se výtahy obklopenými nádhernými filigránovými mřížemi. Ve vestibulu i ve vánočním čase posedávala tichá ostraha poskytující rady a informační letáčky. Bradbury Building není muzeum a nepůsobí chladně, a to navzdory preciznosti řemeslných detailů i přepychu použitých materiálů (původní stavitelé ani restaurátoři neváhali dovézt některé prvky z Evropy). Není to jistě jen kombinací teplých barev a hrou ornamentálních stínů a denního světla (dopadajícího dovnitř seshora prosklenou střechou), ale  i živou přítomností filmových reminiscencí ve vaší hlavě.

Pokud jde o filmy MVlk nebo The Artist (a mnohé další), prostory Bradbury Building se pro jejich tvůrce staly ideálním prostředím, jehož atmosféra nepotřebovalo velké změny. Blade Runner hraje důležitou roli v historii domu i proto, že jeho tvůrci změnili elegantní palác v ultimativní strašidelnou barabiznu (interiér Sebastianova bytu a scéna na střeše se ovšem točily jinde.) Stejně nápaditě přetvořili Scottovi spolupracovníci i další losangeleské lokace (názorně to uvidíte třeba tady). Hra je důležitou součástí kouzla Bradbury Building, jehož nepříliš výrazná fasáda a oba vstupy s nízkými stropy a tlumeným osvětlením rafinovaně matou, aby v překvapeném návštěvníkovi mohl o to silněji zarezonovat efekt centrální, prosvětlené "katedrály". Historizující styl domu a jeho výzdoby vzbuzuje dojem bezčasí a současně na sebe může vzít roli obrovské "dekorace" plné lákavých inscenačních výzev.  

Bufeťácké občerstvení Subway, do kterého se dá vejít rovnou z chodby, doporučuji minout, protože v okolí Bradbury Buiding jsou další zajímavosti: pokud hladovíte, blízko je Grand Central Market, a hned naproti přes ulici Million Dollar Theatre - jedno z prvních amerických kin-paláců, od jehož otevření uplyne za rok v únoru sto let. Jde o první kino, které si na své konto připsal Sid Grauman (z řady dalších zůstává tím nejslavnějším Chinese Theatre, srdce hollywoodského Chodníku slávy). Také Million Dollar Theatre si zahrál ve filmech Blade Runner (exteriér) a The Artist (interiér). Dnes jsou prostory bývalého "milionového" kina zavřené, ale můžete si je prý pronajmout na filmování nebo třeba na svatbu. Pokud to uvnitř skutečně ještě dnes vypadá nějak takhle, přece jen bych ještě uvažovala o nějakých těch vdavkách... 

úterý 3. ledna 2017

Prodavač humoru

(TENHLE TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUE FILMOVÉHO PŘEHLEDU) Od začátku normalizace do roku 1989 – tedy téměř dvacet let – v československém filmu vládla cenzura, která byla často tak prorostlá s autocenzurou, že výsledek dokonale naplňoval pomyslný ideál kinematografie plně obhospodařované socialistickým státem. Průběžně riskovat a vzdorovat tlakům dokázali jen nemnozí tvůrci. Mezi ty, kteří kladli barrandovské dramaturgii odpor a nedokázali se smířit s kompromisy, patřil vedle Věry Chytilové i režisér Jiří Krejčík. Důsledky srpna 1968 (který ho zastihl coby čerstvého padesátníka) způsobily, že zkušený autor našel útočiště v televizi. Ani tam se ovšem Krejčík nemohl věnovat aktuálním, kritickým tématům – a na tom nic nezměnil ani rok 1989. Až do své smrti v srpnu 2013 Jiří Krejčík marně doufal, že se vrátí k filmové režii. Pro nestora československého filmu totiž jedna totalita nahradila druhou: ideologické tlaky a poté „diktát trhu“ mu blokovaly cestu ke svobodnému sebevyjádření. Posledním filmovým titulem Krejčíkovy filmografie se tak stala satirická komedie Prodavač humoru z roku 1984.

V daném období Jiří Krejčík natočil už jen jediný další film – vlastenecké životopisné drama Božská Ema (1979), které si získalo velkou diváckou popularitu díky zjevným jinotajům vloženým do historické látky. Prodavač humoru je však cenný tím, že se odehrává v roce svého vzniku a výmluvně, bez okolků vypovídá o realitě socialistického Československa, a to prostřednictvím postavy, která má nadčasovou platnost a současně pevné místo mezi oblíbenými krejčíkovskými hrdiny.

Ředitel estrádní agentury Jožin Petránek se pohybuje v prostředí „zábavy“ a coby člen kvalifikační komise udílející povolení k práci je každodenně konfrontovaný s uměleckou šmírou v nejrůznějších podobách. Panoptikální svět, který Jiří Krejčík s neskrývaným, zlovolným gustem buduje, je zabydlen desítkami odpudivých a bizarních figurek (ztvárněných často herci z malých pražských divadel). K působivosti podívané přispívá i hudba Michaela Kocába, jehož Pražský výběr se tehdy potýkal se zákazem vystupování.

Pokleslá zábava v Československu poloviny osmdesátých let je v Prodavači humoru zrcadlem neutěšených společenských poměrů: křiklavý nevkus všeho druhu zachází tak bolestivě hluboko, že se snoubí s bezduchostí a amorálností. Petránek, který má potíže kvůli své neochotě brát úplatky a podléhat protekčním tlakům, ovšem příliš nepřipomíná morálně zodpovědné postavy z Krejčíkových dramat – gymnaziálního profesora Málka, který ve jménu v morálky čelí nacistické zvůli ve Vyšším principu (1960), či horlivou vlastenku Emu Destinnovou potýkající se s institucemi rakouského mocnářství. Petránek se podobá spíš naivním protagonistům Krejčíkových komedií, kteří uvízli v pasti vlastní horlivé snahy vyhovět panujícímu řádu, aniž by se nejprve starali o jeho vnitřní „správnost“ – Mullliganovi z Pensionu pro svobodné pány (1967) či rotnému Stoklasovi ze Svatby jako řemen (1967). S těmi Petránka spojuje i mužská slabost, jež ženy kolem vyzývá k manipulacím. Petránek nemá žádnou oporu v manželce Anně (Nina Divíšková), která místo něj začne brát úplatky coby „příspěvky na domácnost“ a trestá muže kvůli (nekonzumované) nevěře s šansoniérkou Madaleine (přičemž neví, že Jožina už předtím svedla jeho sekretářka Zuzanka). Petránek k instituci manželství sice žádnou loajalitu neprojevuje, přísně se vymezuje vůči okolnímu úplatnému světu a zůstává zastáncem tradičních hodnot i ve vztahu k dcerám. Starší, Renata (Radoslava Boháčová), se otci vymkne, nechá studií a dostává se dokonce do konfliktu se zákonem – ale aby vše nebylo černobílé, Petránek nachází pomoc u mladší dcery, gymnazistky Jany (Yvetta Kornová).

Hrdina Prodavače humoru každopádně nakonec zůstává osamělým bojovníkem, ať už kraluje na ředitelském postu či – po jeho ztrátě – dře jako náborář pro bezcharakterní šéfy a posléze se proti nim vzbouří. Konečné, radikální odmítnutí světa, jehož pravidlům a požadavkům se tak dlouho pokoušel vyhovět, Petránka vzdaluje Krejčíkovým komickým protagonistům (jejichž horlivost vychází po zásluze nazmar), a přibližuje ho jeho „dramatickým“ hrdinům. V podání slovenského herce Júlia Satinského si s sebou Petránek ovšem nese do vyprávění samozřejmou, robustní přesvědčivost, která chybí jeho intelektuálsky křehkým „současníkům“ – třeba zubaři Burdovi z komedie Co je vám, doktore?, kunsthistorikovi Svozilovi z tragikomedie Prodloužený čas či depresivnímu gymnaziálnímu profesorovi Kylianovi z Cesty kolem mé hlavy. Poctivý dříč Petránek nepůsobí jako příslušník nějaké duchovní elity a vnitřně souzní spíš s polskou „vlnou morálního nepokoje“ než s jinými filmovými hrdiny své doby, jejichž prostřednictvím se filmaři pouštěli do lehké společenské kritiky.

Prodavač humoru se ovšem ukázal být odvážným autorským gestem, které bylo pro distribuci v socialistickém Československu stěží stravitelným soustem. Jiří Krejčík se k další filmové režii nedostal a jeho film byl po premiéře v prosinci 1985 promítán v kinech jen velmi omezeně a v letech 1985–1990 nebyl vůbec uváděn v televizi.

Snímek odvysílá kanál CS film 6. ledna ve 22:00.

Prodavač humoru 
ČSSR 1984, 102 minut

Režie: Jiří Krejčík
Scénář: Jiří Krejčík, Roman Ráž
Kamera: Viktor Růžička
Hudba: Michael Kocáb
Hrají: Július Satinský (Petránek), Nina Divíšková (Anna), Dana Vlková (Madelaine), Leoš Suchařípa (Fabián), Miriam Kantorková (Marcelčina matka), Ivan Vyskočil (Andrt), Yvetta Kornová (Jana), Pavel Zedníček (Pospíšil), Jiří Lábus, Jaroslava Kretschmerová, Marián Labuda