Prohledat tento blog

čtvrtek 8. prosince 2016

Dům ztracených duší

TENTO TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUE FILMOVÉHO PŘEHLEDU) Režisér Jiří Hanibal bývá téměř bez výjimek spojován s žánrem filmu pro mládež a o mládeži. Přesto v roce 1965 – tři roky po svém samostatném režijním debutu Život bez kytary – realizoval zajímavou detektivku Dům ztracených duší. Jiří Hanibal se Domem ztracených duší připojil k těm domácím tvůrcům, kteří se v šedesátých letech začali věnovat „kapitalistickému“ kriminálnímu žánru na popud barrandovské dramaturgie, jež tak reagovala na živý zájem diváků. K žánru detektivky se Hanibal vrátil už jen jednou – v roce 1979, snímkem Čas pracuje pro vraha. Podobně jako tato adaptace knížky populárního českého detektivkáře Václava Erbena se i Dům ztracených duší opírá o literární koncept, který určuje jeho kvality. Původní námět k filmu poskytl spisovatel Pavel Hejcman, který nejenže napsal s Hanibalem scénář, ale navíc příběh převyprávěl do knižní podoby, již vydal ještě v době natáčení pod názvem Dům za duhovou zdí. (Pod stejným názvem byl námět zpracován a uveden i v Československém rozhlase.)

I díky adaptaci svého románu Anděl hraje na violu, který v roce 1966 realizoval Antonín Kachlík pod názvem Smrt za oponou, měl Hejcman nakročeno k tomu, aby získal významnou pozici v českém kriminálním žánru. Slibnou kariéru autora, který příští rok v březnu oslaví devadesátiny, však zmařil nástup normalizace. Ještě v roce 1972 však podle románu Píseň Juditina, jejž napsal Hejcman pod pseudonymem Pavel Hejl, realizoval Jiří Krejčík špionážní drama Podezření. Přestože příběh z prostředí západních diplomatů v Praze byl kvůli obavám ze zákazu natáčení oproti předloze zbaven židovských motivů, byl film krátce po premiéře stažen z distribuce. Kvůli politickým názorům přestala barrandovská dramaturgie s Hejcmanem úplně spolupracovat a v sedmdesátých a osmdesátých letech spisovatel musel publikovat jen pod pseudonymy.

Hejcmanovy detektivní příběhy z šedesátých let ovšem nepředstavovaly ten typ prózy, který by prostřednictvím žánrových námětů vysloveně propagoval dobovou ideologii. Příkladem může být právě Dům za duhovou zdí. „Paralelní“ filmová verze se do politizování pouští mnohem výrazněji v souladu s barrandovským trendem politizujícím tradiční žárové vzorce. Násilná smrt chovance psychiatrické léčebny v Jeseníkách odkrývá ziskuchtivé machinace nepřátel socialismu. Podobně jako v jiných Hejcmanových dílech, i tentokrát vyšetřování vede až do (tehdy poměrně nedávné) válečné minulosti. Zastřelený Franz Moose byl totiž nacistickým důstojníkem a během let strávených v léčebně se pokoušel dostat k úkrytu s uměleckými díly ukradenými za války. Filmoví pátrači – kapitán Havel a poručík Mareš – při vyšetřování narážejí hned na několik podezřelých – a o tom, že jsou na správné stopě, svědčí i násilné smrti dalších dvou osob.

Prostředí psychiatrické léčebny má ve filmu v souladu s názvem až mysteriózní charakter – a to na rozdíl od knihy, jež je navzdory svým lehce filozofujícím přesahům především ukázkou kvalitní, racionální detektivní prózy. Budově se v ní dostává historicky značně neurčité podoby („rozlehlý park kolem těžké klášterní budovy z minulého století – nebo bůhví od kdy – zakrýval několik moderních pavilónů“). Ve filmu jde o barokní klášterní komplex, působivě obklopený bezútěšně obnaženou zimní přírodou. Vybrané lokace – areál Želivského kláštera známý díky mistrovské Santiniho přestavbě – jakoby si na filmařích vynutily zvláštní zacházení [1]. Ve vizuální charakterizaci prostředí zůstala obtištěna i skutečnost, že klášter od roku 1950 sloužil jako internační tábor pro kněze a řeholníky. Navíc šlo o autentickou lokaci – v roce 1956 připadl klášter Psychiatrické léčebně v Havlíčkově Brodě (jež některé jeho objekty využívala až do roku 2007). Morálně i architektonicky zanedbané prostředí hraje ve vyprávění zásadní roli: kameraman Josef Vaniš a střihač Zdeněk Stehlík budují jeho prostřednictvím nadčasovou, existenciálně odcizenou atmosféru ladící s titulem filmu. Ve filmu se z autentických prostor Želivského kláštera zrodila podoba blázince – útočiště i vězení, skrytého v zapadlém koutě Sudet a plného podivných, nešťastných existencí. Mezi „ztracené duše“ nepatří ovšem jen pacienti, ale i jejich ošetřovatelé a lékaři – a mezi tajemství, jež skrývají masivní kamenné zdi léčebny, patří i „amorální“ mimomanželský vztah, který udržuje ženatý primář Holý s šéfúřednicí Rýdlovou.

V nejlepších tradicích „duchovního“ proudu československé nové vlny tu souzní černobílá kamera a „liškovsky“ extatická hudba (přestože Vaniš či Evžen Illín jejími příslušníky byli jen nesoustavně či okrajově). Coby ojedinělý, ale působivý moment narušuje objektivně pojaté vyprávění jeden subjektivní pohled kamery „procházející“ ústavní chodbou. Pečlivě prokreslenou atmosféru pomáhají vytvářet jak neherci ve vedlejších rolích (které našli filmaři přímo v léčebně), tak osvědčení profesionálové. JIřímu Adamírovi a MIroslavu Zounarovi v rolích racionálních „vetřelců“ – vyšetřovatelů – jakoby oponují herečtí představitelé zaměstnanců (přičemž Jana Štěpánková v roli Rýdlové pečlivě vytváří charakter až noirově fatální).

Specifickým motivem je v prostředí bývalého kláštera přeměněného na blázinec i přítomnost řádových sester. V románu se sestry františkánky starají především o debilní děti (a kapitán VB – jmenuje se Chrástek – dokonce jemně flirtuje se sestrou Filibertou). Ve filmu jsou řádové sestry téměř všudypřítomné – a (zřídka do filmu obsazovaná) herečka Alexandra Myšková coby Filiberta je nejvýraznější z jeptišek, jež jsou stejně zjevným přežitkem z minulosti jako zestárlý, zavražděný nacista.

Ve vyprávění vedeném převážně jako tradiční detektivní pátrání hrají specifickou roli právě „duchovní“ rekvizity. Vypravěčsky odsvěcené prostředí kláštera i jeptišky trvající na svém statutu (řádová roucha a jména, jež ovšem pro kriminalisty samozřejmě není problém „odtajnit“) působí v Domě ztracených duší jako relikty minulosti sloužící nové době. Jejich nová služba ovšem není vnímána jako dehonestující (na rozdíl od Noci nevěsty, jež úděl řádové sestry v socialistickém řádu vnímá jako tragický a jež měla premiéru pouhý měsíc po Domě ztracených duší – v prosinci 1967).

Neobvyklá je v této souvislosti snaha tvůrců vymknout se klasickému detektivnímu finále objasňujícímu celý případ (jež je mimochodem přítomno i v románové předloze). Odhalení a zatčení pachatele se odehraje bez vysvětlujících dialogů. Celé vyprávění pak uzavírá záběr na průčelí chrámu a na holé, pokroucené větve stromů, který působí jako katarze – a vřazuje uspokojivě uzavřené bouřlivé události do obecnějšího (přírodního a morálního) rámce.

Úvodní titulek [2] pak celé vyprávění uvozuje jako jakési retro z minulosti, „kdy ústavy duševně chorých bývaly ,domy ztracených dušíʻ“. Tomu ovšem neodpovídají kostýmy a rekvizity ladící s dobou premiéry, ani dialogy, které časovou distanci mezi událostmi na sklonku války a současností určují na minimálně dvacet let. Také Hejcmanova literární předloha se odehrává v tehdejší současnosti, věnuje se však psychiatrickým praktikám podrobněji a racionálněji než film. Můžeme snad dovodit, že titulek byl k hotovému filmovému materiálu přiřazen dodatečně, aby blokoval představu expresivního světa filmového blázince jako možného obrazu skutečných československých psychiatrických zařízení.

Dům ztracených duší
ČSR 1967, 83 minut

Režie: Jiří Hanibal
Scénář: Pavel Hejcman, Jiří Hanibal
Kamera: Josef Vaniš
Hudba: Evžen Illín
Hrají: Jiří Adamíra (kapitán Havel), Miroslav Zounar (poručík Mareš), Jana Štěpánková (Alena Rýdlová), Alexandra Myšková (sestra Filiberta), Jiřina Jirásková (MUDr. Dvořáková), Radoslav Brzobohatý (MUDr. Kolář), Josef Bláha (MUDr. Holý).

Poznámky:

[1] http://www.filmovamista.cz/2056-Dum-ztracenych-dusi

[2] „Tento příběh se odehrává v době, kdy ústavy duševně chorých bývaly ,domy ztracených dušíʻ. Psychiatrie se dnes dává na nové cesty za poznáním lidské duše a současné moderní způsoby léčby umožňují, aby i pacienti psychiatrických léčeben se vraceli zpět do světa zdravých lidí.“

středa 16. listopadu 2016

Fantastická zvířata a kde je najít

Série o mladistvém kouzelníkovi Harrym Potterovi se završila před víc než pěti lety (poslední díl s podtitulem Relikvie smrti - část 2 měl premiéru v červenci 2011). Autorka předlohy, J. K. Rowlingová, loni vydala "vážnou" knihu Prázdné místo (vznikl podle ní televizní seriál) a nyní se představuje jako scenáristka a spoluproducentka nové série, inspirované volně její knížkou Fantastická zvířata a kde je najít (česky vyšla v Albatrosu v roce 2013). Tu ovšem jakoby napsal Mlok Scamander a v čarodějnické škole Bradavice patřila k povinné četbě začínajících kouzelníků (takže ji samozřejmě v prvním ročníku - tedy v příběhu o Kamen mudrců - musel číst i Harry Potter). Mlok je hlavním hrdinou nového filmu, který se odehrává hluboko před potterovským příběhem - v New Yorku 20. let. Tam mladý Angličan (oblíbený žák Albuse Brumbála) přijíždí proto, aby vypustil na domovskou svobodu Ptáka Bouřliváka. Ve svém omšelém kufru však díky své profesi skrývá celou menažérii fantastických zvířat. Protože Mlok přitahuje průšvihy, některá z nich mu utečou a začnou znepokojovat obyčejné obyvatele New Yorku - nečary (tak se v USA říká mudlům). Do "země svobody" mají fantastická zvířata vstup zakázán, a vypadá to, že v zámoří obecně panuje tužší režim než v potterovské Británii budoucnosti. Také zde existuje čarodějnická škola, také zde tajně žije kouzelnická komunita (kterou vede energická šéfka Picqueryová, podporovaná svou pravou rukou - přísným Gravesem). S nečary se však američtí kouzelníci nesmějí vůbec stýkat. Scamander nejenže omylem vypustí na svobodu některá dost nebezpečná zvířata, ale také se dá náhodou dohromady s nečarem Jacobem Kowalskim, který se místo budování vysněné pekárny honí za nejpodivnějšími tvory. Ukazuje se navíc, že americká kouzelnická komunita má své problémy - a mladá čarodějka Tina Goldsteinová se z ochránkyně spravedlnosti mění ve Scamanderovu stále věrnější společnici. (Tinina mladší, jasnovidná sestra Queenie se zase zakouká do Jacoba). Situaci ve městě komplikuje i sektářská Mary Lou, která se ujímá kouzelnických dětí, uzurpuje je a všemožně pokračuje v salemském tažení proti čarodějům. A nakonec je to dokonce opravdu dojemné...

Hlavní atrakcí vyprávění jsou titulní fantastická zvířata, která jsou zábavná a roztomilá (ale naštěstí ne vlezle - dokonce i ten kleptomanský hrabák je snesitelný). Honba za vetřelci prováděná v atraktivních ulicích starého New Yorku trochu připomíná Krotitele duchů, poskytuje však víc než dvouhodinovému vyprávění pevnou základní linii. Na Scamanderovi je, aby pochytal potvůrky, obhájil své dobré jméno a pomohl v americké kouzelnické komunitě odhalit skrytého škůdce - a také si musí získat přátele i nepřátele, představit divákům nejrůznější zvířecí druhy a nachystat tak půdu pro následující díl (jehož premiéra je plánována na rok 2018). (Třetí díl se má pak v kinech objevit v roce 2020, Rowlingová ovšem mluví o pětici nových filmů). 

Dění ve Fantastických zvířatech se navenek moc neliší od toho, co se řešilo v potterovské sérii, rozdíl je však obrovský: vyprávění je osvobozené od literární předlohy a je tedy primárně filmovější. Spletité, vyprázdněné ornamentální děje potterovek jsou minulostí: příběh je jednoduchý (ale ne prostoduchý!), předváděný svět je bohatý na detaily i souvislosti, postavy jsou bez výjimky zajímavé, dialogy rozumné a vtipné... Zásadně důležité je, že hrdinové jsou dospělí a také se dospěle chovají, přičemž neřeší infantilní problémy. Ukotvení do konkrétní doby příběhu velmi prospívá (20. léta - náznaky krize a prohibice, mužští hrdinové zmiňují, že byli ve světové válce).    

Rowlingová (patrně s neviditelnou podporou týmu "skript doktorů") odvedla velmi dobrou práci, na kterou mohl navázat zkušený režisér David Yates (má na svém kontě čtyři potterovky a Legendu o Tarzanovi). Fatastická zvířata nabízejí vizuálně opulentní podívanou, stále je na co se dívat, ale Yates zůstává svižný a nenechává se unášet samoúčelným obdivem k CGI pišišvorům ani rozměrným čarodějnickým potyčkám. Kameraman Philippe Rousselot a hudební skladatel James Newton Howard dotvářejí profesionální tým, možná největší devízou filmu jsou však herci. Je to obrovská úleva, sledovat v "potterovském" světě v hlavních rolích skutečně dobré herce. Eddie Redmayne poskytl nám divákům báječný dar, když své herecké umění vložil do služeb takové mainstreamové zábavy. Jako Scamander má uličnický klukovský úsměv, je sexy, ale současně je mužem se smutnýma očima, který už má v životě ledaccos za sebou. Nyní je představitele Scamandera třicetčtyři, a pokud zůstane hrdinou dalších dílů, budeme zřejmě moct sledovat docela jiný příběh než potterovský příběh klukovského dospívání. Zajímavé je i to, že Katherine Waterstonová sice hraje Newyorčanku Tinu, ale je to britská herečka - a je jí šestatřicet. (Představitelce Queenie, Alison Sudolové, je jednatřicet.)  

Fantastickým zvířatům se tak povedlo hned v prvním dílu vymanit se z dětinského světa Harryho Pottera, a to i tím, že divákům k identifikaci nabízejí dospělé hrdiny hrané dospělými herci. To je opravdu dost nečekané a velice příjemné - a protože o diváckém úspěchu filmu lze pochybovat jen stěží, raduji se z toho, že by mohlo jít o precedens a že by se v kinech mohli objevit i další filmy osvobozené od teenagerovského teroru.

Fantastic Beasts and Where to Find Them
Velká Británie / USA 2016, 133 minut, 2D,3D, dabing, titulky
Režie: David Yates
Scénář. J. K. Rowlingová
Kamera: Philippe Rousselot 
Hudba: James Newton Howard 
Hrají: Eddie Redmayne (Mlok Scamander), Dan Fogler (Jacob Kowalski), Katherine Waterstonová (Tina Goldsteinová), Colin Farrell (Graves), Alison Sudolová (Queenie Godsteinová), Samantha Mortonová (Mary Lou), Ezra Miller (Credence), Jon Voight (Shaw), Carmen Ejogoová (Picqueryová), Ron Perlman (Gnalrack), Johnny Depp (Grindelvald).
Premiéra: 17. 11. 2016

úterý 15. listopadu 2016

Bratříček Karel

TENTO TEXT JSEM NAPSALA PRO REVUE FILMOVÉHO PŘEHLEDU Písničkář Karel Kryl se do historie zapsal jako tvůrce drsně poetických songů nedílně spjatých s revoltou proti okupaci Československa v srpnu 1968. Zatímco Krylovy písně se staly jedovatým trnem v oku nového, nedemokratického režimu a získávaly si mezi lidmi kultovní statut, tehdy pětadvacetiletý zpěvák v září 1969 opustil vlast. Zažádal si o politický azyl v Německu a v následujících dvaceti letech svůj charakteristický hlasový projev nedílně spojil s mnichovským vysíláním Rádia Svobodná Evropa. Písničky Anděl, Jeřabiny, Rakovina, Veličenstvo kat a především Bratříčku, zavírej vrátka oslovovaly i následující generace, které rok 1968 zažily jako děti či se narodily až v normalizačním Československu. Když se Kryl v listopadu 1989 stal jednou z tváří (a hlasů) sametové revoluce, s dojetím a hrdostí zjistil, že s ním jeho songy zpívají tisícihlavé davy.

Méně známá je skutečnost, že Karel Kryl řadu svých neslavnějších písniček nazpíval i v polštině. Jeho vztahy s polskou kontrakulturou byly totiž letité a hluboké. Krylova píseňVe jménu humanity (v polské verzi Organy w Oliwie) reflektovala dramatické události z prosince 1970, které stály u zrodu polského revolučního hnutí a posléze pádu komunismu. Mnohé jeho songy převzali a nazpívali polští písničkáři, především Antonina Krzysztońová, jejíž samizdatová „krylovská“ kazeta se stala nedílnou součástí osmdesátých let. Jeden ze svých koncertů v Německu zpěvák věnoval polským exulantům, kteří se ocitli na Západě po vyhlášení výjimečného stavu v prosinci 1981. A ve Svobodné Evropě měl prý kvůli své kontroverzní povaze lepší vztahy s Poláky než se svými krajany.
Dokument Bratříček Karel, který do českých kin vstupuje symbolicky 17. listopadu péčí společnosti Artcam, je ovšem víc než jen biografií založenou na archivních materiálech. Představuje hluboce osobní projekt polské režisérky Krystyny Krauzeové, jež byla s českým prostředím spjata už od dětství, protože její rodiče v tehdejším Československu pracovali. Sama coby polská disidentka působila v Československo-polské Solidaritě. Podobně jako její slavnější kolegyně Agnieszka Hollandová (která se v Bratříčku Karlovi rovněž objeví), i Krauzeová je s moderní československou historií osobně spojená: účastnila se demonstrace 17. listopadu 1989 a dva dny nato byla deportována zpět do vlasti coby „nežádoucí osoba“. S Hollandovou spojují Krauzeovou i pražská studia: po revoluci vystudovala dramaturgii na DAMU (1995) a dokument na FAMU (1999). Zájem o českou kulturu ji přivedl i k překladům divadelních her (je jich kolem tří desítek). Coby dokumentaristka má na svém kontě i filmovou biografii Karla Sidona Nic není absurdní – portrét rabína Sidona (1997) nebo hodinový televizní dokument o Václavu Havlovi Náš Vašek – O moci bezmocných (2012). Svazky Krauzeové s československým prostředím stvrdila v roce 2014 i medaile Artis Bohemiae Amicis oceňující její dlouhodobou a významnou práci v oblasti šíření dobrého jména české kultury v zahraničí. (V témže roce režisérka natočila spolu s Jackem Petryckim i celovečerní dokument Návrat Agnieszky H., v němž zkoumala i vztahy Agnieszky Hollandové k Československu.)
Krauzeová je ve svých dokumentech ráda osobní. V případě jejího dalšího celovečerního projektu Krauzeové, Bratříčka Karla, jde vlastně o jakýsi paralelní životopis, ve kterém vedle objektivním skutečností z Krylova života hrají důležitou roli i autorčiny soukromé vazby na něj. V rámci „splacení dluhu“ Krauzeová rozehrává informačně solidní a citově angažovanou střihovou mozaiku, do které nevtíravě, většinou v záběrech zezadu, komponuje i dva herce ztvárňující ji a Kryla (Patrik Vojtíšek, Milena Sajtková). Dvojí hledisko zastupují i komentáře mimo obraz, ten Krylův čerpající z písničkářových deníků.

Autorka sice samozřejmě připomíná i zpěvákovy písně, především však rozšiřuje divákovy obzory o různé amatérské záznamy a dosud nezveřejněné nahrávky z Rádia Svobodná Evropa. Zdatně se pohybuje i v archivech (použije třeba i záběr, v němž zpěvák v televizním pořadu manželů Černých zpívá legendárního Bratříčka). Kromě toho Krauzeová zpovídá řadu známých osobností, ať už jde o hudebního publicistu Jiřího Černého, písničkáře Jaroslava Hutku a Vladimíra Mertu či o polského novináře Alfreda Znamierowského nebo jeho generačního souputníka, sociologa Andrzeje Zajączkowského. Ke Krylovi se vyjádří vedle polské kolegyně Antoniny Krzysztońové i zpěváci Jacek Kleyff a Michał Tarkowski.

Bratříček Karel přesahuje žánr biografického dokumentu směrem k obecnější výpovědi tím, že se dotýká i paralely mezi osudy dvou sousedních zemí, sdílejících stejný zážitek komunistické totality. Režisérka se věnuje i Krylově roli v sametové revoluci (včetně známého zpěvu hymny s Karlem Gottem na balkoně Špalíčku). Dovypráví Krylův příběh až do konce: provází Karla Kryla jeho hořkým zklamáním z vývoje situace v polistopadovém Československu a dovede jeho osudy až za předčasnou smrt 3. března 1994 – k náhrobku, který stále ještě nemá plánovanou, definitivní podobu.


Česká republika / Polsko 2016, 79 minut
Scénář a režie: Krystyna Krauzeová
Kamera: Jacek Petrycki, Daniel Šperl, Braňo Pažitka
Hudba: Petr Haas 
Hrají: Patrik Vojtíšek, Milena Sajtková, účinkují: Karel Kryl, Miroslav Kovařík, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Jiří Černý, Jan Kryl, Karel Jadrný, Agnieszka Hollandová, Andrzej Zajączkowski, Alfred Znamierowski, Antonina Krzysztoń, Jacek Kleyff, Michał Tarkowski 

Premiéra: 17. 11. 2016

středa 9. listopadu 2016

Snowden je Stoneova agitka


Pověst populárního ideologa operujícího v rámci hollywoodského mainstreamu si Oliver Stone udržuje i po sedmdesátce. Pokud jste zaznamenali ambiciozní, desetihodinový dokumentární cyklus Neznámé dějiny Spojených států (2012), který shrnoval Stoneovy dlouhodobé postoje i témata, nemůže pro vás režisérův nový, hraný film být překvapením, a to jak po stránce námětu, tak po stránce stylu. Špionský thriller nazvaný lakonicky Snowden povyšuje na šlechetného hrdinu naší doby bývalého zaměstnance CIA, který v roce 2013 zveřejnil údaje svědčící o mimosoudním odposlouchávání a shromažďování dat o občanech prováděných americkou vládou. Důkazy Edward Snowden ukradl u svého zaměstnavatele - Národní bezpečnostní agentury (NSA). Stone se spoluscenáristou Kieranem Fitzgeraldem se inspirovali knihou, kterou o Snowdenově případu napsali Anatoly Kucherena a Luke Harding. Vznikl hybridní útvar mísící fikční příběh s dokumentem, a to mnohem výrazněji než v předchozích režisérových biografických filmech (The Doors, Nixon, Evita). Snowden má nejblíže k JFK (1991)- příběhu o státním zástupci Garrisonovi, který zpochybnil oficiální zprávu o zavraždění prezidenta Kennedyho. Kennedy jako liberální ikona se objevuje i ve Stoneově nejnovějším opusu - jeho portrét kamera významně zabírá na zdi pracovny zahořklého zaměstnance CIA Forrestera, z jehož úst se idealistický titulní hrdina poprvé dozvídá o nekalých praktikách uvnitř vládních struktur. Ve skutečnosti jde totiž hlavně takovou špinavost, jakou je snaha udržet v chodu zbrojní průmysl.

Snowdenův příběh sledujeme jako retrospektivu ukotvenou v roce 2014 v hongkongském hotelovém pokoji, kde hrdina spolu se třemi investigativními novináři vypouští do světa svou pravdu o americké vládě. Časově retrospektiva zasahuje až do roku 2004, kdy se hrdina coby naivní mladík pokoušel sloužit milované vlasti v armádě, a přesahuje rok 2014 až do současnosti: v samotném závěru hlavního představitele Josepha Gordona-Levitta s okázalou rafinovaností vystřídá skutečný Snowden. Už tak těsné pouto s realitou ještě utahují závěrečné titulky, které mají dokumentační charakter a konstatují hrdinovo "vítězství" (regulace praktik, které zviditelnil). Snowdena tak prostupuje víra, že jediný člověk dokáže odhalit jakýkoli komplot a nezlomně čelit všem následkům. Podle Stoneovy vypravěčské strategie i jeho vystupování (např. na MFF Karlovy Vary) můžeme odhadovat, že právě v takové pozici si narcistně lebedí. Minimálně od roku 1986, od politizujícího dramatu Salvador, jde o variace na tentýž příběh, který je nosičem Stoneových politických postojů napříč nejrůznějšími vládami USA.

Ve Snowdenovi režisér znovu využívá příležitosti demonstrovat svůj odpor proti administrativě prezidenta Bushe a "jeho" válce v Iráku, které naráží na stejné kopyto jako předtím Richarda Nixona (jemuž v roce 1995 věnoval samostatný biografický film) a "jeho" válku ve Vietnamu (jíž se Stone zabýval ve filmech Četa / 1986, Narozen 4. července / 1989, Nebe a země / 1993). Titulní hrdina Snowdena je ovšem zástupcem nové generace Američanů žijící v období stigmatizovaném 11. zářím 2001 - ve "věku teroru" (jak se jmenuje závěrečný díl Neznámých dějin). Stoenův Snowden prochází radikální proměnou, když se z vojáka, který chce sloužit nedotknutelnému "vrchnímu veliteli", mění v muže, jenž se rozhodne zůstat věrný svému svědomí, které se stále víc rozchází s prostředky i cíli vlády, jíž chce sloužit. Už zmíněný  Forrester (v nadšeneckém podání Nicolase Cage) je jakýmsi Snowdenovým předskokanem, který prožil obdobný osud: také o je autorem programu, který byl CIA zneužitý, a sám se nedokázal zlodějskému systému postavit.

V příběhu o zneužití jedince, který reprezentuje celý národ a který se dokáže pomstít, není možná ani tak zajímavý Snowden (přestože herecký výkon Gordona-Levitta považuji za vynikající). Hrdina totiž prochází očekávanou proměnou a posléze je - jako jeho původní předobraz - po zásluze potrestaný nuceným pobytem v Rusku (kam ho naštěstí následovala jeho přítelkyně, jež je ve filmu nositelkou "správných" názorů). Ani oznámení, že našinec může být sledovaný v každém okamžiku svého života (a to dokonce "okem" vypnutého počítače), už asi žádného filmového diváka nepřekvapí ani nevyděsí.  Filmový Snowden je ovšem divákovým průvodcem do různých provozů amerického zpravodajského průmyslu (asi nejbizarnější je olbřímí podzemní základna na Havaji, která jako kdyby vypadla z nějaké bondovky). Stone se projevuje - jako obvykle - coby vypravěč, který umí zaujmout: jeho Snowdena si můžete užít jako výlet do míst, kde se to hemží chytrými, rázovitými chlapíky vykonávajícími opravdu zajímavou práci (na hrdinova padoušského mentora Corbina v podání Rhyse Ifanse ovšem nikdo nemá).

Pokud jde o podprahové vychytávky Stoneovy agitky, "správný" názor divákovi (vedle zmíněné Kennedyho fotografie coby vzpomínky na demokratický ideál) sugerují třeba i poznámky o propojení americké a izraelské tajné služby. Několikrát se zmíní i zklamání z Obamy. A varovnou sentenci o možném tyranovi na prezidentském postu ilustruje - záběr na Hillary Clintonovou. Tu totiž Stone skutečně nesnáší. Pokud zase vy jako diváci nesnášíte agitky, berte Snowdena s nadhledem.


Snowden
USA / Německo / Francie 2016, 134 min.
Režie: Oliver Stone
Scénář: Oliver Stone, Kieran Fitzgerald
Kamera: Anthony Dod Mantle
Hudba: Craig Armstrong
Hrají: Joseph Gordon-Levitt (Edward Snowden), Shailene Woodleyová (Lindsay Millsová)), Rhys Ifans (Corbin OˇBrian), Zachary Quinto (Greenwald), Nicolas Cage (Forrester), Melissa Leoová (Poitrasová), Tom Wilkinson, Scott Eastwood (James), Joely Richardsonová (Janine)
Premiéra: 10. 11. 2016