Prohledat tento blog

Načítání

čtvrtek 15. září 2016

Prázdniny v Provence

Sezóna českých prázdninových komedií pokračuje i v září. Distributoři zjevně sázejí na to, že většinového diváka nalákají do kina prostřednictvím nostalgické touhy po uplynulém létě. Sezónu letos zřejmě uzavře producent a debutující režisér Tomáš Hoffman, jehož romantická komedie Bezva ženská na krku vstupuje do premiéry až 13. října. Bezmála o měsíc dříve do kin přichází komedie zkušeného režiséra Vladimíra Michálka s lákavým názvem Prázdniny v Provence. Letní zážitky trojice českých muzikantů ve slunné Francii uvádí do kin společnost Bontonfilm.

Poněkud matoucí je skutečnost, že distributor spojuje Michálkův film prostřednictvím jmen hlavních představitelů (Vojta Kotek, Jakub Prachař a Kryštof Hádek) se „svou“ Padesátkou. Kotkův režijní debut se však absurdním humorem značně vymykal zadání nezávazné „komedie na sněhu“ ve stylu Snowboarďáků. [1] Prázdniny v Provence se prezentují jako žánrově čistší podívaná, na dějově nevypočitatelný, bujarý trip v duchu Zahulíme, uvidíme se ovšem nevydává jen trojice mladých hrdinů, ale jakoby i samotní tvůrci. Rezignace na souvislý příběh prozrazuje, že předkládané výjevy vznikly na základě turistických zážitků Daniela Miňovského. Ten se – rovněž jako scenárista a producent – letos v únoru představil komediální pohádkou Řachanda, která se u filmové kritiky nesetkala s vstřícným přijetím, i když diváci se k ní chovali vlídněji. [2]


Prázdniny v Provence uvádějí na scénu trojici kamarádů – členů pardubické rockové kapely Pangejt –, kteří dorazí do jihofrancouzského městečka poté, co je svými nároky naštvala jejich manažerka Klára (Eva Leimbergerová). Sympatický Filip (Kryštof Hádek), sebevědomý Matěj (Vojtěch Kotek) a „vizionářský“ David (Jakub Prachař) najdou pohostinné útočiště u Matějovy bezstarostné tety Agáty (Jana Krausová). I když mladí mužové neovládají žádné cizí jazyky a jejich adaptabilita je minimální, mají štěstí, protože v městečku je početná česká menšina. Zemřelý otec Matějovy sličné sestřenky Sofie (Denisa Pfauserová) byl totiž sice Francouz, ale Agáta dcerku naučila svému rodnému jazyku. Mezi sousedy patří i domestikovaný Ostravák Dražinský (Igor Bareš), který zbohatl prodejem špatných francouzských vín do České republiky.

Mezi další Agátiny známé patří rodina Kovandova. Maminka (Chantal Poullain) je sice Francouzka, lámanou češtinu však ovládá. Její syn František (Jaromír Nosek) se znamenitě vyzná na místní drogové scéně, což ocení trojice hrdinů ve chvíli, kdy jí dojde marihuana přivezená z domova. Matěj totiž začal dost nešťastně improvizovat a mladíci z neznalosti vykouřili drahocenné lanýže v ceně deseti tisíc korun. Finanční problémy ovšem v prázdninově pojatém vyprávění nemají místo: dluh spraví jedno účinkování kapely na místním odpoledním dýchánku.

Atmosféra prázdninové nezávaznosti prostupuje celým vyprávěním, jež je nosičem tekutých produktů jistého francouzského vinařství: objevují se a zase mizejí Davidovy gastroenterologické problémy, hrozba otcovství, potíže s nesprávným oblečením v tanečním klubu, nedostatek piva, francouzská komunistická strana a krize kapely. Přestože podle věku hlavních představitelů jde přibližně o třicátníky, setkávají se tři protagonisté s životními výzvami hodnými zhruba osmnáctiletých mladíků (a řeší je – posíleni alkoholem a drogami – na úrovni dvanáctiletých kluků). V souladu s tím nejsou cílovou diváckou skupinou podle producenta Vojtěcha Friče jen vrstevníci hrdinů. Svůj vlastní kus Prázdnin v Provence by si podle něj měl ve filmu najít každý, kdo byl někdy s partou kamarádů na prázdninách na chalupě bez rodičů. Anebo naopak – na dovolené bez dětí.

„Je to taková road movie na jednom místě bez auta,“ vysvětluje Frič. Z domácích titulů se tak ke srovnání nabízí především Svěrákova Jízda (1994), jejíž finanční úspěšnost se odvozovala od nápadité práce s minimalistickým, zhruba 2,5 milionových rozpočtem. Také rozpočet Prázdnin v Provence byl značně úsporný – odhaduje se na 25 milionů korun [3]. Podobně jako u Svěráka, i zde se dění před kamerou zřejmě odvíjelo především od improvizací hlavních představitelů na různá témata (především „hrdinové jsou opilí“ a „hrdinové jsou zhulení“). Prázdniny v Provence tak místy upomínají na drogové drama Anděl Exit, které Vladimír Michálek natočil v roce 2000 na motivy povídky Jáchyma Topola. Místo undergroundové syrovosti nabízí ovšem nový film devětapadesátiletého tvůrce ospale elegantní prostředí francouzského přímořského městečka. Hrdinové, které charakterizuje tetování i ležérní oblečení, zde nejdřív působí jako arogantní troubové. Nakonec však do panujících ustrnulých vztahů přece jen vnesou trochu života. Film se tak řadí mezi odlehčenější tituly Michálkovy filmografie – tragikomedii Babí léto (2001) či romantickou komedii Pohádkář (2014).

Atraktivitu snímku, jehož kameramanem je režisérův oblíbený spolupracovník Martin Štrba, zvyšují autentické lokace. Film se natáčel kompletně přímo v Provence, v přímořském městečku Six-Fours-les-Plages ležícím mezi Marseille a Nice.

„Byl to výlet hodně podobný tomu, jako mají ti kluci, které hrajeme,“ vysvětluje v tiskových materiálech distributira představitel Filipa – Kryštof Hádek. „Ve Francii jsme byli společně několik týdnů, v jednom kuse, všichni pohromadě, úplně pryč od všeho tady doma. To se normálně nestane, byl to vlastně takový filmový letní tábor.“

Prázdniny v Provence tak nakonec ze všeho nejvíc připomínají Hřebejkovu Svatou čtveřici, což byl rovněž film zkušeného režiséra, na dovolené zcela rezignujícího na všechno.


Prázdniny v Provence
Česká republika 2016, 95 minut
Režie: Vladimír Michálek
Scénář: Daniel Miňovský, Vladimír Michálek
Kamera: Martin Štrba
Hudba: Roman Holý 
Hrají: Kryštof Hádek (Filip), Vojtěch Kotek (Matěj), Jakub Prachař (David), Denisa Pfauserová (Sofie), Jana Krausová (Agáta), Chantal Poullain (paní Kovandová), Jaromír Nosek (František), Igor Bareš (Dražinský), Eva Leimbergerová (Klára), Anna Stropnická (Edita)
Premiéra: 15. září 2016
Poznámky:

[1] Na začátku roku 2016 patřila Padesátka mezi tři nejnavštěvovanější české filmy (po Lídě Baarové a Teorii tygra). V třetím březnovém týdnu, po třinácti týdnech promítání, opustila TOP dvaceti nejnavštěvovanějších titulů v českých kinech s 401 670 diváky a tržbami 54 304 893 koruny. (Zdroj: Unie filmových distributorů).

[2] Po třinácti týdnech promítání Řachandu vidělo 154 tisíc diváků a do pokladen kin přinesla víc než 18,5 milionu korun. (Zdroj: Unie filmových distributorů)

[3] Zdroje o rozpočtech: https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%ADzda_(film).https://cs.wikipedia.org/wiki/Pr%C3%A1zdniny_v_Provence.

čtvrtek 8. září 2016

Dítě Bridget Jonesové

Filmy o hrdince populárních knížek Helen Fieldingové se proměnily v trilogii díky nové komedii, kterou - stejně jako jedničku (Deník Bridget Jonesové/ 2001) - režírovala Sharon Maguireová. Zatímco dvojka (Bridget Jonesová - S rozumem v koncích / 2004) v režii Beeban Kidronové představovala zřejmý kvalitativní propad, nový film svou pozici ustál. Nejde přitom o adaptaci třetí knížky Fieldingové, která vyšla v roce 2013 - to by film nesl podtitul Láskou šílená, jeho hrdince by bylo přes padesát a po smrti manžela Marka Darcyho by se starala o dvě děti a první hluboké vrásky.

Jenže hlavní představitelece, Renée Zellwegerové, je teprve čtyřicet sedm, s vráskami odmítá být spojována - a likvidace postavy Marka Darcyho má příliš blízko k producentské sebevraždě. Dítě Bridget Jonesové se proto opírá o jiný příběh. Scénář vznikal několik let a jeho podoba je mimo jiné i výsledkem toho, že během kontroverzí odpadl jeden z hlavních představitelů - Hugh Grant. Jeho postavu - šaramantního svůdce Daniela Cleavera - tvůrci hned na začátku nového filmu šoupnou do hrobu. Lví podíl na příběhu, v němž je Bridget třiačtyřicet a konečně vyslyší zběsilé zvonění svých biologických hodin - má zřejně Emma Thompsonová. Ceněná britská herečka, která má na svém kontě i scenáristického Oscara za adaptaci románu Jane Austenové Rozum a cit (1996), není nelogickou volbou: sama Fieldingová vygenerovala paralelu mezi moderní Londýňankou Bridget a světem anglické literární klasičky - a to především v postavě hrdinčina věčného nápadníka Marka Darcyho, který svým příjmením odkazuje k protagonistovi jiného románu Austenové - Pýchy a předsudku. Pro milovníky souvislostí je tu ještě fakt, že do role Bridgetina Darcyho byl obsazen Colin Firth, který ztvárnil austenovského hrdinu v seriálové adaptaci Pýchy a předsudku (1995). (V příběhu svého druhého románu - Bridget Jonesová - S rozumem v koncích - pak Fieldingová variuje děj austenovské Anny Elliotové.)

Pro Brity jsou jízlivá, leč silně konzervativní díla Austenové "povinnou četbou" a příběhy sympaticky střelené Bridget Jonesové mají pro ně proto ještě další rozměr. Děj nového filmu ovšem vychází ze situace, která by žádnou knižní previktoriánskou hrdinku nemohla postihnout: hrdinka totiž řeší otázku, kdo je otcem jejího očekávaného dítěte. Na hudebním festivalu totiž strávila noc se sympatickým Američanem Jackem (Patrick Dempsey) a pár dní poté se vyspala se svou životní láskou Markem (Firth). Když přimhouříme oko nad tím, že Bridget zahodí možnost generického testu, můžeme se soustředit na to, o co v novém jonesovském filmu jde: na hrdinčino rozhodování mezi dvěma atraktivními partnery. Cleaverovský charakter nabyl poněkud civilizovanější podoby bonvivánského amerického matematika, který přišel na "vzorec lásky" a velmi úspěšně ho obchoduje v internetové seznamce. Podle tohoto vzorce je kompatibilita mezi Jackem a Bridget celých 97 procent, zatímco pro souladnost sucharského právníka Marka a ztřeštěné Bridget, kteří marně zkoušeli soužít deset let, svědčí pouhých mizerných osm procent. A teď - ke komu se má hrdinka přiklonit, že.

Dítě Bridget Jonesové si pohrává s pravidly romantických komedií, ale nedovoluje si je překračovat a konzervativně hájí své původních pozice: věčný single Bridget ovšem už není socka, ale konečně se jí povedlo zhubnout a dostat slušnou práci produkční v prestižním televizním pořadu. Má partu, která ji většinou dost spolehlivě drží nad vodou, a její trapnost získala starosvětskou hodnotu vnitřní integrity. Od prvního filmu uplynulo patnáct let, ... Nyní se ovšem zakulacuje a směřuje pod čepec. Postava sarkastické gynekoložky (Emma Thompsonová) sice svou citově rozkolísanou pacientku upozorňuje na možnost zůstat svobodnou matkou, výběr je však neskutečně lákavý a je jasné, že tento příbh je příběhem volby. Oba možní tatínci/partneři jsou bohatí, hezcí, milí a milující - a dokonce kvůli Bridget odloží vzájemnou nevraživost a pomáhají jí zvládat nástrahy těhotenství. O tom, kdo je otcem očekávaného synka a Bridgetiným partnerem, se rozhodne až v napínavém finále poněkud příliš dlouhého filmu (123 minut). Producenti filmu nás novináře požádali, abychom konec neprozrazovali, mohu vás však, spanilomyslné divačky, ubezpečit, že díky vypravěčské šikovnosti autorů filmu budete hrdinčinu volbu považovat za absolutně správnou.

Dítě Bridget Jonesové je samozřejmě filmem pro ženy, ale partneři rozdychtěných divaček zavlečení pod záminkou společné zábavy do kina se snad nebudou příliš mučit. Mnohé dialogy a situace jsou skutečně vtipné a autoři se v nich zbytečně sebestředně nerochní. Scény Bridgetina ztrapňování nejsou trapné a je zjevné, že se navazuje na tradici britských komedií ve stylu Richarda Curtise (který se coby scenárista podílel na předchozích dvou dílech, ale také na Čtyřech svatbách a jednom pohřbu nebo Lásce nebeské). Renée Zellwegerová přehrává s menší ničivou vervou než v předchozím filmu. Dempsey je velmi ucházející, i když z mého zaujatého pohledu nesahá Colinu Firthovi ani po záložky pečlivě nažehlených kalhot. Vedlejší postavy jsou tak zajímavé a vtipné, že byste o nich chtěli vědět víc, ba dokonce byste si některé z nich asi rádi vzali domů - ať jde o hrdinčiny rodiče, spolupracovníky nebo přátele.

Což potvrzuje, jak důležitá je socializace hlavních hrdinů klasické romantické komedie. Chytré jsou zvláště různé aktualizace týkající se ženských práv: Mark obhajuje hudební skupinu Prciny odkazující k Pussy Riots, přestože její hudba i ideologie jsou mu silně proti srsti. Bridgetina maminku udělá lokální politickou kariéru, když se zbaví svých předsudků, neopomene však šeptnout něco v tom smyslu, jestli ženy těch svých práv už nemají tak akorát. Pokud jde o reprezentaci současné ženy ve filmu, možná by se nějaká chytrá hlava mohla pustit do srovnávání tohoto pěkného britského filmu s americkými Krotiteli duchů.

Bridget Jones's Baby 
VB / Francie / Irsko / USA 2016, 123 minut
Režie: Sharon Maguireová
Scénář: Emma Thompsonová, Dan Mazer
Kamera: Andrew Dunn
Hudba: Craig Armstrong
Hrají: Renée Zellwegerová (Bridget), Colin Firth (Mark), Patrick Dempsey (Jack Quant), Emma Thompsonová (Rowlingová), Shirley Hendersonová (Jude), Sarah Solemaniová (Miranda), Jiam Broadbent, Gemma Jonesová (rodiče), James Callis, Sally Phillipsová (Sharon).
Premiéra: 15. září 2016

středa 31. srpna 2016

Obr Dobr a krok důvěry (se spoilery, jinak mi to nejde)

Stevenu Spiebergovi bude v prosinci sedmdesát, patří ovšem k těm činorodým filmařům, kteří stále ještě dovedou divákům nabízet rozmanité a vzrušující koncepty. Když odhlédneme od jeho (rovněž pilných a zajímavých) producentských aktivit, už necelý rok po skvělém Mostu špiónů (2015, mou recenzi najdete tady) uvádí Spielberg do kin rodinnou podívanou Obr Dobr. Ten je vlastně vztahovým příběhem založeným do značné míry na dialozích, v němž vystupují prakticky jen dvě postavy. Jednou z těchto postav je ovšem obr vytvořený pomocí CGI technologie na základě hereckého výkonu Marka Rylance (Oscar za Most špiónů) - takže není divu, že tento komorní opus měl rozpočet 140 milionů dolarů.

Nejdřív je třeba uvést dvě věci na pravou míru: mnozí uživatelé internetu (aniž Obra viděli) teď od sebe opisují větu o "nejhorším Spielbergově filmu" (narážející na to, že coby letní blockbuster film v domovských USA neuspěl). A mnozí z těch, co film chválí, o něm píší jako o pohádce. To první ponechám bez komentáře (Spielberg si už své vydělal a dnes si může dělat i to, co ho prostě baví). K tomu druhému se sluší podotknout, že ne každý filmový příběh pro děti lze označit jako pohádku, a o adaptacích předloh britského spisovatele Roalda Dahla to platí tuplovaně (viz jejich seznam tady). Technicky se ovšem v novém Spielbergově filmu vyskytuje autonomní fikční svět obývaný obry a titulní protagonista je tak velký, že nosí hlavní hrdinku na dlani. Příběh se však neopírá o žádné klasické pohádkové schéma a jeho východisko, těžiště i katarze jsou v naší realitě, jejíž některé aspekty proměny ve fantaskní realitě ovšem podporují.

V rámci Spielbergovy tvorby má Obr Dobr blízko zvláště k Hookovi - a jménem své nedávno zesnulé scenáristky Melissy Mathisonové (1950-2015) odkazuje k E. T. - Mimozemšťanovi. Hledání a potvrzování skutečného domova (emocionálně pravdivé, funkční rodiny) prostřednictvím "nadpřirozeného" (někdy jen žánrového) prvku je pak prominentním (protože autobiografickým) spielbergovským tématem. Můžeme ho sledovat od Duelu (1972) po Most špiónů - a samozřejmě si při tom užijeme plno legrace, neboť se pohybujeme v rámci té nejlepší hollywoodské zábavy. 

Mezi vraždící náklaďák, lidožravého žraloka, duchy, hodné a zlé mimozemšťany, piráty, nacisty,  teroristy, komunisty, černochy a Židy se teď zařadili obři. Ti se - podobně jako onehdy dinosauři - dělí podle toho, jestli jsou masožraví nebo vegetariáni. Titulní hrdina je jednoznačně vysazený na zeleninu (představovanou ovšem zprvu jen nechutnými fňokurkami). Dobrových devět sousedů v zemi obrů jsou ovšem masožravci, respektive lidožrouti. Dahlova předloha rozvinutá do podoby spielbergovského hollywoodského příběhu pak líčí, kterak malou, osamělou dívenku Sophii z londýnského sirotčince unese hodný obr do své říše, aby si měl s kým povídat. V Dobrově světě však není pro holčičku bezpečno, protože na ni má spadeno parta zlých sousedů. Jde o souboj světa dospělých a dětí - v poměru ke zlým obrům je totiž Dobr spíš jako kluk, přestože má vzhled starce. I když motiv ženské osoby spočívající na obří dlani sugeruje "nemožný" milostný vztah ve stylu King Konga, jde tady naopak o programově asexuální vztahovou romanci (ostatně - design dvanáctileté Ruby Barnhillové je tak antilolitkovský, že uspokojí i nejzavilejší viktoriánské puritány). Symbolickou, ochranitelskou funkci Dobrových dlaní pak pěkně vyjadřuje "okamžik důvěry", kdy Sophie vykročí z balkónu do zdánlivého prázdna - stejně jako onehdy Indiana Jones na cestě ke grálu v Poslední křížové výpravě. Jde ovšem jen o zážitek důvěry, kterou hrdinka musí posléze najít ve vlastní realitě.

Podobně jako v Hookovi jde navíc o variaci na předchozí příběh a téma "udělat něco jinak - dospěle": obr Dobr už si kdysi coby společníka unesl malého chlapce. Portrét královny Viktorie časově určuje předchozí epizodu, jež měla špatný konec, nyní je ovšem jiná doba - a "chlapecké dobrodružství" má jako hrdinku děvče. O tom, že jeho symbolickým cílem je post královny, nás vizuálně ubezpečí už způsob, jakým se Sophie v sirotčinci halí do přehozu. Motiv královny uvozuje i titulní strana časopisu z dopisní schránky. Aby se hrdinka mohla vymanit z pasivní role bezprizorního sirotka, musí být nejprve (víceméně dobrovolně) unesena: z role ukrývaného a ohroženého cizince přechází do role aktivního "zlepšovatele" fikční obří země. Aby zlepšila svou pozici ve vlastním světě, musí změnit tamní pořádky, přičemž příznačně zafunguje jako žena v "infantilním" mužském světě (ne nadarmo ultimativně zasáhne také do stravovacích návyků Dobra i jeho zlých druhů, kteří mají nejraději malé děti. (Tady by se v klasické pohádce odehrála nějaká brutální, ilustrační scéna -a myslím, že kdyby nešlo o dietní disneyovskou produkci, měl by ji ve svém filmu i Spielberg).

(Pozor, spoiler) O tom, že Obr Dobr nevyužívá pohádkových řešení, svědčí i skutečnost, že ke konfrontaci představitelů dobra a zla nakonec sice dojde, řešení však není pohádkové: zúčtování s fyzicky nesrovnatelně zdatnějšími protivníky přesunou Sofie a Dobr chytře na britskou královnu, respektive na spojené vojenské síly tří mocností (Alžběta II. s žádostí o spolupráci telefonuje "Borisovi" a "Nancy a Ronniemu"). (víceméně konec spoileru)

Vyprávění zprvu působí  časově zcela indiferentně (Sophie stylově čte Dickensova Mikuláše Niclebyho). Postupně se ustaluje, načež odkaz na historické osobnosti (Alžběta II. - Boris Jelcin - Ronald Reagan) odpovídá době, ve které Dahlova knižní předloha vyšla a který je také rokem premiéry jednoho z významných milníků ve Spielbergově kariéře - E. T. - Mimozemšťana (na kterého tedy Obr Zlobr v citacích odkazuje zcela právem). Vzpomínka na 80. léta, jež pro Spielberga představovala zlatý tvůrčí věk, se pak koncentruje na samotného obra Dobra, který tak nese i jisté autobiografické rysy. Dobr se realizuje v lidském světě, kam se vkrádá v noci, aby spícím lidem svou kouzelnou trubkou vdechoval sny. Scéna "míchání snů" z nejrůznějších ingrediencí pak radostně i ironicky ilustruje představu o kutění hollywoodského vypravěče v jeho magické laboratoři (tyto obrazy jsou navíc plné optických hříček a hrátek). Důvěra ve vypravěčství je zde stejně bezmezná jako jistota, že v prázdnu se vždycky objeví spásné, obří dlaně: iluze, jež "věčný kluk" Dobr vytváří, mají v realitě jednoznačně pozitivní efekt, takže i zlé sny jsou plně funkční. Naplněný sen samotné Sofie je tak součástí širšího celku: jakkoli obyčejnýmá dahlovsky absurdní podobu (avšak koho by neuspokojilo třeba to, že předtím permanentně bosá hrdinka dostane konečně i domácké, teplé bačkůrky?). Je ovšem jasné, že únik do Dobrova světa (nebo jakéhokoli fikčního světa) není řešením. 

Spielbergova práce na finálním dojímání diváka je pak vzácně rozmyslná: stupňovité konce nabalující postupně emoce všech cílovách skupin ve stylu E.T. (nebo Schindlerova seznamu) jsou dávno minulostí, Dva velmi jímavé momenty týkající se rozchodu a opuštění nejsou umístěny na konci příběhu, kde pouze doznívají. Přestože Spielbergova stará parta je v plné síle (Mathisonová, John Williams, Janusz Kaminski...), celková stavba Obra Dobra není ideální: ornamentální líčení hrdinova kouzelného světa zabírá příliš mnoho diváckého času a může dokonce nudit. Zábava se rozjede poněkud pozdě a před akcí je vždycky upřednostňován humor (i když popis návštěvy Dobra v Buckinghamském paláci je roztomilý, včetně fekálního "prdícího" gagu).

Reakcemi dětí přítomných v kině jsem ovšem byla mile překvapená - ani nepamatuji, kdy bych zažila na rodinném filmu tak spontánně příznivý ohlas. Nevím ovšem, jak se bude Obr Dobr líbit vám. Pokud jde o mne, byla jsem především velmi dojatá některými momenty "pozdního" díla autora, do jehož pečovatelských dlaní kdykoli ráda bezhlavě skočím.

USA / VB/ Kanada 2016, 117 minut, dabig
Režie: Steven Spielberg
Scénář: Melissa Mathisonová (podle knížky Roalda Dahla)
Kamera: Janusz Kaminski 
Hudba: John Williams
Hrají: Mark Rylance (obr Dobr), Ruby Barnhillová (Sophie), Penelope Wiltonová (královna), Rebecca Hallová (Mary), Rafe Spall (pan Tibbs), Bill Hader, Jemaine Clementová. 
Premiéra: 1. 9. 2016

úterý 30. srpna 2016

Buchty a klobásy: divákův ráj za hranicemi vkusu

Touha lahůdkového párku zasunout se do sličné žemle z vedlejší police v samoobsluze je spíš tématem pro pikantní animovaný skeč. Jen stěží si lze představit, že prostoduše obskurní vtípek by se mohl rozvinout do podoby vtipného a chytrého celovečerního filmu. Autorům animované komedie Buchty a klobásy, která ve čtvrtek vstoupila do českých kin, se to zjevně povedlo. Snímek, na němž se podílela parta populárních komiků vzešlých z produkční stáje Judda Apatowa (Superbad, Travička zelená, Apokalypsa v Hollywoodu), si vystačil se skrovným rozpočtem 19 milionů dolarů. Do pokladen kin jen v domovských Spojených státech však přinesl za dva týdny promítání víc než trojnásobek. Z hlediska techniky animace samozřejmě Buchty a klobásy nepůsobí tak impozantně jako letní pixarovský animovaný hit Hledá se Dory (který stál studio Disney 200 milionů dolarů), dospělým divákům bez předsudků však mohou poskytnout stejnou zábavu jako jejich dětem veselý příběh příběh o zapomnětlivé rybě. 

Jenže pozor - zatímco dospělí si mohou užívat i mnohavrstevné příběhy studia Pixar, film režisérů Conrada Vernona a Grega Tiernana je pro děti naprosto nevhodný. Přestože designem připomíná roztomilou disneyovku, mnohý rodič, který do kina vyrazí se svým postpubertálním potomkem, nejspíš usoudí, že přístupnost od patnácti let byla u nás stanovena příliš optimisticky. Buchty a klobásy jsou totiž opravdu hodně sprosté, a to jak v obraze, tak (zvláště) v dialozích. Nekorektních výrazů a lascivíních vtípků se tu až nadužívá, snad proto, že si je chtěli vychutnat všichni scenáristé (byli čtyři, včetně herce Setha Rogena, který namluvil postavu hrdinného lahůdkového párku Franka).

Obdivuhodným výkonem jsou pak výborné, hravé a chytré (a samozřejmě příslušně sprosté) české titulky Františka Fuky. Zkušený překladatel ovšem zjevně už nemohl ovlivnit namátkou zvolený distribuční titul (hot dog nevzniká spojením klobásy s buchtou, které se ve filmu vůbec nevyskytují. (V originále se film mimochodem jmenuje nevinně Sausage Party). Ve spojení s titulky si můžete vychutnat komediální hlasové výkony takových herců, jako jsou Kristen Wiigová, Jonah Hill, Michael Cera či Paul Rudd. Nečekaný smysl pro kontroverzní humor projevili i Edward Norton a Salma Hayeková. Pokud jde o akustické rozkoše, opravdový animovaný hit z filmu dělají i písničky osmioscarového hudebního skladatele Alana Menkena.

Laciný supermarket jako obraz Ameriky 

Autoři Buchet a klobás nenabízejí ani originální design, ani novátorský koncept. Podobně jako v pixarovkách jsou totiž protagonisty antropomorfizované předměty. Zaměstnanci ani nakupující v laciném předměstském supermarketu ovšem hrdiny, kteří naplno ožívají po zavíračce, vnímají jako normální zboží. (S výjimkou feťáka sjetého pervitinem, jemuž propůjčil hlas James Franco.) Nosný nápad je k nezaplacení: Lidé netuší, že předměty, které kladou do nákupních vozíků, je považují za bohy odnášející vyvolence ven, kde je čeká nový, Příští svět. Protože se blíží 4. červenec, den slev, mají i Frank a ostatní párky z balíčku velkou šanci, že se brzy konečně zasunou do vyhlédnutých žemlí. Párkový hrdina s milovanou Brendou Žemlovou a dalšími přáteli se však místo toho vydávají na dobrodružnou pouť mezi cizími regály, aby se od „indiánské“ kořalky Ohnivé vody a jiných trvanlivých (nesmrtelných) potravin dozvěděli pravdu o své existenci. Kdyby hrdinům nepomáhalo další odvážné pečivo – lesbické taco Teresa, která se zakoukala do Brendy, patrně by neunikli úkladům démonického zloducha Pičifuka...

Děsivější než pomstychtivá vaginální sprcha je ovšem otřes, který Fred a jeho přátelé zažijí tváří v tvář pravdě. Potvrzuje se, že lidé dělají venku se zbožím strašlivé věci (jedí dokonce i děti - baby mrkvičky!). Odvaha tvůrců Buchet a klobás sahá ovšem ještě dál než ke konfrontaci hrdinů s jejich jejich falešným útěšným náboženstvím. Ohnivá voda se posléze prohulí až k odpovědi na kardinální otázku týkající se samotného původu animovaných postav… 

Dějová linka vázaná na vážnou ontologickou otázku umožňuje tolerovat skutečnost, že Buchty a klobásy postrádají soudržnost a jsou složeny z komických etud, orgiasticky přeplněných bujarými nápady až k nepřehlednosti. Pokud nejste upjatí, tento bizarní letní filmeček vám nicméně může poskytnout neobvyklý zážitek. Nelze ovšem odhadnout, jak si příběh odvážného párku povede v Česku. Animované snímky jsou u nás stále ještě považované za zábavu pro děti a tato podívaná je do značné míry založena na zkušenostech se zámořskou popkulturou (a nakupováním v amerických supermarketech). Stará žvejkačka na kolečkovém křesle, mluvící syntetickým hlasem, připomene Stephena Hawkinga skoro každému, sekaná (meat loaf) zpívající hlasem zpěváka s přezdívkou Meat Loaf je ovšem už tak trochu tvrdým oříškem. 

Buchty a klobásy jsou ovšem především komplexním jízlivým komentářem k životnímu stylu současné Ameriky, plnému předsudků, stereotypů, manipulací a animozit. V supermarketu s tematickými regály „národních“ potravin tak vzniká napětí mezi židovským bagelem Sammym a arabským lavašem Karimem (i když oba mají dobrý vztah k hummusu). Německé lahůdky mají sympatie ke konečnému řešení a rasistické bílého zelí touží poslat cikánskou pečeni do trouby. Buchty a klobásy jsou pěknou ukázkou hořkého, amerického židovského humoru, podobně jako v tradičních animovaných filmech se ovšem obraz intolerantního světa nakonec rozplyne v humanistickém smíření. Co na tom, že může mít podobu hromadných orgií napříč různými sexuálními orientacemi a praktikami? Užijte si život, dokud to jde! 

Sausage Party
USA 2016, 89 minut

Režie: Conrad Vernon, Greg Tiernan
Svénář: Evan Goldberg, Seth Rogen, Kyle Hunter, Ariel Shaffir
Hudba: Alan Menken, Christopher Lennertz
Mluví: Seth Rogen, Kristen Wiigová, Jonah Hill, Edward Norton, Salma Hayeková, Michael Cera, Paul Rudd

Premiéra: 25. srpna 

(Tehle text jsem napsala do Lidových novin. Za možnost uveřejnit ho i zde na blogu redakci děkuju.)