Prohledat tento blog

středa 30. prosince 2009

Mrazík: nepochopitelný čin pohádkové hrdinky

Bez sovětské pohádky Mrazík by české vánoční svátky nejspíš ani neměly smysl nebo přinejmenším švih. (Dnes v osm večer ji uvádí TV Nova, která se jí letos zmocnila při každoroční licitační schůzce dramaturgů českých televizí.) Uvědomila jsem si, že mi už celá desetiletí nejde do hlavy smysl té scény, ve které děd Mrazík dotírá v lese na mrznoucí a vyhladovělou Nastěnku ("Je ti teplo, děvče? Je ti teplo, krasavice?"), dokonce kolem ní zlovolně pobíhá, aby zimu ještě přitvrdil, ale umrzající dívka na samém pokraji sil důsledně zapírá ("Teplo, dědečku...") Protože stejně děd nakládá s natvrdlou, nafoukanou a nabalenou Marfuškou (která je na něj ale "drzá", protože mu řekne pravdu, totiž že jí je děsná zima), usoudila jsem, že jde svého druhu o test, jehož smysl Nastěnka na rozdíl od Marfušky pochopila - i když nechápu jak. Coby pravdomluvné děvče by přece neměla lhát! Podstatu testu zřejmě tvoří skutečnost, že Nastěnka nechce neznámého dědka, který se nečekaně objevil v lese, když skoro umírala, ZARMOUTIT (jinak si to nedovedu vysvětlit a jestli máte jiný nápad, tak se s ním pěkně prosím podělte).

Zdá se, že Nastěnčino jednání v částečně "umělé" pohádce, napsané zřejmě podle klasických vzorů, navazuje na tajemné činy lidovách pohádkových hrdinů, plné podobných sadomasochistických praktik demonstrujících jejich upřímnost a sebeobětování. Nikdy bych svému otci neřekla, že ho mám ráda jako sůl, kdybych tušila, že mohu odsoudit celé království ke slazení guláše. Nikdy bych nezabila svého věrného mluvícího koně, abych nakrmila cizí, hladová krkavčí mláďata. Nikdy bych nemyla nádobí v myším kožíšku a být muž, nepokládala v posteli meč mezi sebe a sličnou švagrovou. Taky bych nechala bratry svobodně lítat v povětří coby krkavce (zase ti krkavci...) a nemučila bych se letitým mlčením a pracným vyráběním košil z kopřiv kvůli jejich vysvobození. (V "umělých" pohádkách či adaptacích těch klasických, kterými se teď hemží televizní obrazovky, jsou tyhle iracionální a podivné, ale hluboce důležité zkoušky ušlechtilosti a sebeobětování pochopitelně důsledně eliminovány nebo alespoň potlačeny. V Pyšné princezně má tak Krasomilina zkouška, vedoucí ke skromnosti, podobu několika hodin zpěvu a nezávazné potulky letní krajinou spojené s drobnou pracovní terapií.)

Před Sivestrem oznamuji, že navzdory letité výchově klasickými pohádkami pro mne zářné nadosobní cíle - a pravděpodobně zůstanou i v novém roce - jen vzdáleným líbezným jasem na obzoru, ke kterému se patrně nebudu důsledně trmácet sněhem v olověných botách (to je myslím obzvlášť ohavný detail z Ledové královny). Člověk se totiž příliš nemění.

Vaše Marfuška

P.S. Mou identifikaci s pravdomluvnou, praktickou, tělesnou a racionalistickou, SKUTEČNOU hrdinkou Mrazíka stvrzuje i fakt, že jsem k Vánocům dostala patnáctikilového sumce. Toho by éterické Nastěnce nikdo nedal - a kdyby, bylo by s ním spojené nějaké temné pohádkové mučení.

pátek 25. prosince 2009

Umělci v "depresi"

Když jsem včera škrábala zeleninu na zbytky prošlého časopisu, uvědomila jsem si, že jsou asi v módě umělci v "depresi": slupky z mrkve, celeru a petržele ulpěly na stylisty záměrně už tak dost zdevastované tváři Ani Geislerové na titulní straně Reflexu, který vyšel 3. 12. (uvnitř čísla byl pak ještě rozhovor s herečkou hýřící negatuvními stavy - Reflex ho dal i na internet). Nejnovější Reflex vyšel s Hughem Grantem na titulní straně a v čísle jsou hned dva rozhovory s "umělci v depresi" - s Grantem (není divu, při těch filmech, do kterých teď investuje svůj uvadající šarm) - a Larsem von Trierem (jehož duševní stav zrcadlí nešťastný Antikrist a jenž má asi ke klinické depresi ze tří zpovídaných celebrit skutečně nejblíž).

Rozhovor s Geislerovou vedla Veronika Bednářová, zatímco s mezinárodními celebritami mluvila dvorní filmová publicistka mého oblíbeného týdeníku, Darina Křivánková. A opravdu to ani jedné nezávidím: jednak proto, že rozhovory nedělám, neboť to neumím, jednak a především proto, že musí být pro autora mrzuté povýšit momentální neutěšený životní a profesní pocit zpovídané osoby na čtenářsky atraktivní téma. Já jsem těmi slupkami jenom zviditelnila staré dobré téma o neutěšeném životě celebrit, které prodávají všechno včetně svých "depek". Omlouvám se za neodolatelně ohavnou fotku a přemýšlím, jak kuchyňsky dehonestovat už tak dost bezútěšného Hugha s Larsem.

pondělí 21. prosince 2009

Veselé vánoce přeje chobotnice

Letmý vzorek štědrovečerního televizního jásání v podobě děsného (nebo dětského?) filmu Veselé Vánoce přejí chobotniceProto závistivě vzdávám hold všem ženám a mužům, ale i mimozemšťanům, kterým se daří vánoční povinnosti zvládnout a ještě se s pečlivě vyfénovanou hlavou/tykadly usmívat na své bližní i na sebe sama do vypiglovaného zrcadla.

Pořád jsem čekala, až budu mít chvilku na blogování a bude v té správné náladě, abych mohla okomentovat výsledky vánoční ankety - a pořád nic. Ale protože to vlastně byla anketa o antivánočních filmech, tak v té správné náladě momentálně jsem. S upřímnou a čirou nenávistí k vánočním svátkům vám oznamuju, že zvítězil animovaný snímek Henryho Selicka (na jehož podobě má lví podíl Tim Burton) Ukradené Vánoce Tima Burtona, který získal patrně 65% hlasů. Patrně proto, že jsem si výsledky napsala na papírek a nějak to po sobě nemůžu přečíst. Vítězství není nijak překvapivé: příběh o tom, kterak Kostlivý Jack unese Santu Clause a nastoupí na jeho místo, protože ho už nebaví dělat každý rok Halloween, končí - jako patrně úplně VŠECHNY antivánoční snímky - veskrze pozitivně. V loutkové podobě se to ovšem snese líp než v hrané, a ten vítězný zlomyslný pocit, který celý film provází, ta pozitivitu už nepřebije.

Jako druhá se umístla zlomyslná komedie s Billym Bobem Thornto
neinspiroval jen název dnešního svátečního příspěvku, ale i situace ženy, která může psát jen pravou rukou, protože musí tou levou držet nad hlavou skomírající modem od T-mobilu (jinak se u nás k internetu v téhle chvíli ani levičák, ani pravičák nepřipojí). Zároveň tato žena nemá vánočně naklizeno v domě (a to ani mít nebude), ozdobený stromeček, zabalené dárky ani hotovo-navaříno. (Teď jsem si modem v samém vzteku upustila na hlavu - promiňte. Možná se ani nepovede tenhle příspěvek dopsat.) Zvádnout tohle všechno a plno dalších roztomilých drobnůstek, které k těm svátkům míru a lásky tak nějak patří, dokáže jen chobotnice. Já jsem ovšem spíš kreveta - taky plno nožiček, ale takových slabounkých, jen tak s nima mrskám, a nic. nem Santa je úchyl, ale bohužel po sobě nepřečtu, kolik získala hlasů, za což se omlouvám. V případě tohoto filmu si taky pamatujete spíš všechny ty děsivě nechutné scény s hrdinou, který svou práci v kostými Santa Clause neodvádí příliš pečlivě, než značně radostné finále. Oba filmy ovšem předpokládají, že jsme si do pomyslného betléma svých vánočních ikon adoptovali postavu Santy, i když řada z nás byla ještě vychována ve staromilské vidině veskrze záhadného a netělesného Ježíška (protože si asi nikdo nepředstavuje, že ten stejnojmenný novorozenec v jesličkách by zvládl natahat ve vteřince pod naše vánoční stromy ty tuny dárků).

Dvanáct procent hlasů získala hororová komedie Joea Danteho Gremlins (1984)
z produkce Stevena Spielberga, kde malé americké městečko o svátcích zdevastují odporné kreaturky, jejíž hrdince radost z Vánoc kalí vzpomínka na otce, který zahynul v komíně, když se pokoušel suplovat Santovu práci, a k níž napsal scénář v mladicky rozhněvané náladě Chris Columbus (posléze typický "vánoční" scenárista a režisér - viz např. série Sám doma).

Patrně deset procent získala komedie Rolničky, kam se podíváš, zcela realisticky zobrazující řadu vánočních situací (především pachtění za dárky pro nevděčné parchanty) a navíc nabízející neodolatelnou kombinaci vánočních rekvizit s božským Arnoldem v čele.

Pět procent hlasujících si získal Vánoční skřítek, který je díky Willu Ferrellovi a značně ujetému humoru rovněž stěží odolatelnou zábavou (ale musíte mít trochu pevnější žaludek).

Ano, a pro všechny, kdo Vánoce raději tak trochu anarchisticky sabotují, jsem měla v anketě alternativní nevánoční volbu v podobě hororu Texaský masakr motorou pilou, kterou odkliko 7% čtenářů tohoto blogu. (Vzhledem k mojí dnešní náladě bych ale nabídla spíš něco katastrofičtějšího, třeba Armageddon).

Přeju vám tedy pěkné Vánoce, případně Chanuku, drazí čtenáři, každopádně už to bude brzo za námi... Zítra touhle dobou už si budete na koberci v obýváku spořádaně hrát s vláčkem, který jste dostali nadělen... koleje drhnou, sakra, to ten koberec). Omlouvám se všem, kterým jsem nestihla popřát osobně či dopisem, však jsem za to taky po právu dostala modemem po hlavě.

sobota 19. prosince 2009

Návrat domů a pozitivita: recept na halázslé

Nepamatuju, kdy bych byla na dovolené skoro celé dva týdny - návrat je pekelný a nejspíš to dobře znáte, takže není co dodávat. (Není kupříkladu pravda, že práce, kterou si hekticky naděláte před odjezdem, bude po příjezdu udělaná. Čeká na vás nová práce a je jí mnohem víc... a za sebou máte čerstvě dlouhou jízdu s koncovkou-chuťovkou po nehrůznější české dálnici D1 - potmě, ve sněhové vánici a s beznadějně zamrzlou nemrznoucí kapalinou v tudíž nefungujících ostřikovačích předního skla). Ale budu se snažit být pozitivní.

1/ Po válení v místní léčivé vodě mne nebolí záda (složení zde - otázka pro malé chemiky: dá se to namíchat do vany i v Čechách?)

2/ Vánoční šílenství vypadá v konfrontaci s potěšením z lázeňských terapií a přetrvávajícím odstupem 830 km skoro neškodně

3/ K nápadům na filmové dárky pod vánoční strom přidalo pilné nakladatelství Camera obscura Miloše Fryše vedle nedávno vydané, pozoruhodné knížky rozhovorů s Jimem Jarmuschem i publikaci Zapečetěný čas, určenou všem, kdo nezapomínají na živoucí odkaz režiséra Andreje Tarkovského. Nakladatelství neméně pilného Václava Žáka Casablanca vrhlo na trh kolektivní monografii Marketa Lazarová: Studie a dokumenty (přečtěte si víc na chvalně známých nostalghických stránkách), nakladatelství Libri ke třem dílům z pera Miloše Fikejze věnovaných českým hercům a herečkám, přidalo pokračování, encyklopedii věnovanou domácím dokumentaristům, a nakladatelství Academia vydalo Dějiny filmu 1895-2005 polského historika Jerzyho Plažewského. Nepřehlédněte také, že Host vypustil do světa monografii Stanislavy Přádné o Miloši Formanovi, které nabízí především pečlivé a zajímavé srovnání režisérovy české a americké tvorby. (Přičemž je paradoxně autorčiným štěstím, že si Forman nenašel čas na nabízené setkání: knížka tak získala na kritické objektivitě a dostaly se do ní i úvahy, které by Formanova dynamická osobnost možná potlačila.)

4/ Pozitivní je v zásadě i to, že čtenáři tohoto blogu poněkud lenili, podobně jako já, avšak stále ještě příležitostně hlasují v anketě o antivánočních filmech, která doběhne vzápětí (zatím vítězí Noční můra před Vánoci aneb Ukradené Vánoce Tima Burtona, vlastní návrhy na antivánoční filmy však ti lemrové nepodali žádné +/). Čtenáři též bojovali udatně o rolničkový šperk na téma štědrovečerní komedie s Arnoldem Schwarzeneggerem Rolničky, kam se podíváš v mojí malé soutěži.

Ano, postava Arnolda Schwarzeneggera, respektive guvernéra Kalifornie Arnolda Schwarzeneggera, se vyskytuje v katastrofickém dramatu Rolanda Emmericha 2012, kde v televizi uklidňuje občany, že probíhající zeměřesení jsou neškodná, zatímco celá Kalifornie se propadá do pekel. (Špílec vůči republikánskému senátorovi, kterého mimochodem hraje herec Schwarzeneggerovi se téměř nepodobající, je součástí obamovského a tudíž demokratického ladění snímku.) Vítězkou soutěže se díky zodpovědnému losování správných odpovědí stala Eva Opltová - s radostí blahopřeji!

+/ Název romantické komedie Lemra líná definitivně potvrdil, že lemrou nemusí být jen osoba ženského pohlaví (navenek neschopného hrdinu hraje Matthew McCounaughey). Vztahuju tedy termín i na mužský rod.

A nyní konkrétní výdobytek mého maďarského pobytu: recept na halászlé, koncipovaný na základě četby různých receptů a vlastního ochutnávání v jižním Zadunají (nezastírám, že skutečně vyčerpávající informace naleznete na chvalném Mánkově blogu). Protože pokrm z říčních ryb, který se co do vydatnosti nachází kdesi mezi polévkou a hlavním jídlem, by měl obsahovat pálivou papriku a tudíž bude poněkud pikantní (ne však tolik, aby se přehlušila chuť ryby), nehodí se asi na konzervativní český vánoční stůl. Coby silvestrovská specialita by se ovšem mohl těšit vaší přízni... a hádám, že těsně po půlnoci či na novoroční kocovinu bude k nezaplacení!

Předpokládám ovšem, že nejste ten typ, co jí ryby jen jednou ročně. Buď si (jako my) uděláte poštědrovečerní výlet do nějakého osvědčeného rybářství (nás na cestě do Hronova nikdy nezklamaly úchvatné Holohlavy), nebo budete od začátku počítat s tím, že všechny kusy šupinatce nezkrmíte už 24. prosince (od Štědrého dne jde něco hbitě zamrazit - stejně je většinou kapřího masa víc, než dokážete zpracovat - přiznejte, že druhý, třetí den není na ty olezlé smažené kousky v rodině už taková chuť :-)).

Trvala bych na tom, že halászlé je původně jednoduchým jídlem chudých lidí (Ilonka Hermanová v knize Maďarská kuchyně, nakladatelství Merkur, Praha 1989, uvádí, že se "původně vařilo v kotlíku, kde se střídaly vrstvy cibule s vrstvami ryb tak, jak se je ten den podařilo rybáři nalovit. Vrstvy se zalily osolenou vodou a polévka se velice zvolna vařila za občasného zatřesení kotlíkem." Detaily, jako je tvar kotlíku, ve kterém se jídlo připravuje a který má prý zásadní vliv na chuť jídla, vás nebudu unavovat: nepředpokládám, že byste v současném arktickém počasí vyrazili pod širé nebe a činili se na otevřeném ohni. Protože na sporáku by se jídlo mohlo od spodu připálit, radí se použít vysoký hrnec umístěný do předehřáté trouby, kde je teplota rozložena rovnoměrněji.

Pravé halászlé je kombinací silného vývaru a kvalitních kousků ryb. Příprava vývaru by se měla obejít bez masoxových kostek (nezlobte se, ale to bych fakt nepozřela) - o svátcích se ale na kamnech pořád něco vaří a vaši bližní v tom chaosu jistě přehlédnou, když mimo jejich zorné pole s cílem vývaru necháte na mírném plameni hodinku nebo dvě pomalu probublávat drobné "horší" kousky ryby (hlava, játra, mlíčí, jikry, ploutve a podobně - když už tedy nemáte tradiční sumčí hlavu, nemusíte to moc omývat, krev prý zlepšuje barvu a chuť). Můžete ty kousky nejdřív osmažit na sádle a jemně nakrájené cibulce. Základem halászlé by měl být starý dobrý kapr, ale podobně jako u francouzské bouillabaisse (která se ovšem opírá o mořské ryby) se nevylučují různé druhy sladkovodních ryb (třeba kombinace s jemnou štikou by mi připadala opravdu hezká).

Přikláněla bych se k vaření halászlé tak, jak se dělalo na březích řeky Tisy - tedy ve dvou etapách (nejprve uděláte vývar a pak v něm povaříte kousky ryby - vývar se pasíruje a výsledek je světlejší než zemitější dunajská varianta - a podává se bez těstovin). Soudím každopádně, že pokud se chcete vyhnout výletu na pohotovost s kostí v krku (který se pro nás snažili uchystat restauratéři v maďarském Harkány), uvařené rybí maso z vývaru propasírujete nebo bedlivě zbavíte drobných kostí (vím, že to je otrava). Vývar by mohla posílit nadrobno pokrájená a povařená zelenina (pochopíte jistě, že u jídla, jehož hodnota je založena na kvalitě prostých surovin, pohrdnu sušenou nebo mraženou a zvolím čerstvou klasiku: mrkev, petržel, celer nebo řapíkatý celer a - pozor, do vývaru na halászlé by mělo přijít nějaké to rajče a na proužky pokrácený lusk červené papriky). Neměla by zásadně chybět červená mletá paprika, přičemž její pálivost bych raději ponechala na vás.

Ve vývaru by se měly na závěr rychle povařit větší kousky ryb (hotové budou, ža vyplavou). Neměly by být ve výsledku rozpadlé (nesmějí se proto krájet na malé kousky, aby se hned nerozvařily, a polévka by se neměla míchat, aby se nerozpadly - některé recepty radí nechat větší kousky ryby předem odležet v chladu v soli, aby se zpevnila jejich struktura, jiné doporučují přidat při vaření trochu suchého bílého vína). Doporučené jsou kapří "podkovy" asi 3 cm silné, ale nám to dunajští Maďaři drsně navařili, jak jim to padlo pod ruku, včetně zbytků velkých kostí a šupin.

Co se týče servírování, v Harkány jsme dostali k plným miskám horkého halászlé ještě misku s nočky (galuska) a místní suché bílé víno (vlašský ryzlink ze Siklóse). Doporučovala bych spíš suchý rýnský ryzlink...

P.S. Přiznávám, že jsem sebrala odvahu k uveřejnění tohoto receptu poté, co jsem si relaxačně prolistovala knížku Julie a Julia, napsanou ženou, která dokázala, že pekelně těžkou francouzskou kuchyni zvládne každý. Podle ní natočila osvědčená Nora Ephronová romantickou komedii a Meryl Streepovou a Amy Adamsovou. Kniha je mimochodem mimořádně špatně přeložená: Adéla Decastelo možná umí anglicky, ale rozhodně neumí česky - a vtírá se mi myšlenka, že k překladu patrně používala počítač, protože řada vět vůbec nedává smysl.

středa 16. prosince 2009

Srdečné pozdravy z lázní - opět

Zdravím znovu z maďarských lázních Harkány, kde se pokouším vylepšit si kondici chronicky pochroumaného hřbetu (docela se to daří). Předpoklady, že kraj s napůl středomořským klimatem, nacházející se prý v zeměpisné šířce francouzského Bordeaux, nám nabídne před Vánoci vlídnější tvář než mrazivé Čechy, byly ale jen výplodem chronicky idealistické mysli. Je tady teď chladněji než doma a leží tu sníh (vzhledem ke vztahu místních silničářů ke kalamitám i na vozovce).

Jak ovšem vidno z úvodního obrázku, pro návštěvníka lázní to znamená mít velký venkovní bazén s léčivou vodou prakticky pro sebe (v létě tady asi zdravíchtiví návštěvníci musejí stát s lokty těsně u těla, aby si nepřekáželi). Což je naprosté blaho. Dá se tu směle a bujně plavat, jen musíte mít v té zimě na hlavě čepici (jeden pravidelný návštěvník volí kulicha, ale dva místní starší gentlemani, kteří chodívají hrát šachy pod sochu fauna laškujícího s nymfou, zůstávají vynořeni i v mrazu do půli těla a jako pokrývky hlavy nosí letní čapky). Léčivá voda je jen trochu hustá a hloubka metr a půl poněkud omezující (regulérní bazén pro plavce naneštěstí fungoval jen do minulého pátku). Taky musíte dávat pozor, abyste v hutné páře, která se drží při hladině, nepřehlédli nějakého odvážlivce, který se na volnou vodu odvážil z vyhřátých prostor krytého venkovního bazénku.
Co se týče požitků, uplavané kilometry, hodiny proležené v teplé smradlavé vodě a prozurčené ve vířivkách nastavují futrování místními nezdravě sytými jídly (v obrovských porcích) a prolévání místními víny. Vedle Tokaje prý vinařská oblast kolem městeček Siklós (slušná bílá vína, hlavně Olašský ryzlink) a Villány (skvělá červená vína s budoucností) představuje místo, na které mohou být Maďaři hrdí i ve srovnání s Evropou. Místní téměř středomořské klima (až na ten mráz a sníh v tomto týdnu) umožňuje villánským vínům nasbírat spoustu slunce, takže především Frankovka a oba Cabernety (Sauvignon i Franc) tady mají "macho" strukturu - jsou silná, respektive tělnatá (ale to já taky). Villány (kde vzhledem k historickým přesunům po svržení turecké nadvlády přišla a dodnes působí silná švábská menšina, jež tady zkultivovala vinohradnickou kulturu) je městečkem plným vinných sklepů, v létě to musí přitahovat turisty jak komáry, ale v zimě si nepřítel davů jako já skutečně užije božského klidu. Tomu, abyste všechno poctivě přechutnali, byste museli věnovat celé týdny a nejmíň troje játra, nás při naší velice zběžném dvoutýdenním pobytu zaujali moderní vinař Wunderlich a tradičnější Gábor Kiss. Ale pokud budete touhle oblastí bloudit, najdete si utčitě svoje opěrné body sami. Návštěva místního malého vinařského muzea (které je v podstatě reklamní akcí starobylého vinařství Teleki) je jen žertovným dovětkem k tomu, co musíte zažít na vlastní kůži (nebo spíš jazyk a čich). Vidět láhev vína z roku 1895, to není žádný adrenalin, jenom rarita, kterou bych ani ochutnávat nechtěla. Vlastně mi tady chutnají spíš mladší vína, 2007, 2008 - ta starší jsou někdy až moc trdaičně oxidovaná či módně přeležená v dubových sudech. Po všech těch vínech a léčivých vodách se pak našinec cítí utahaný asi jako ta žlutá kočka na jednom nádherném židovském obrazu naivistického malíře Csontváryho... Dobrou noc.


P.S. Anarchisté, nepřehlížejte důrazná doporučení: sklípek Bajor Pince vinaře Pétera Bajora pod schody k poutnímu kostelu v romanticky zapadlé vensničce Máriagyud opravdu stojí za návštěvu a jeho směs olašského a vlašského ryzlinku za ochutnání.

P.P.S. V pondělí už budu v Praze a nemohu se dočkat, až půjdu na Avatara. Samozřejmě pak podám zprávu, co si o něm myslím.

pondělí 14. prosince 2009

Vánoční soutěž


Se skleničkou olaszryzlingu (vlašského ryzlinku) u ruky jsem včera večer v bujné vánoční náladě stvořila náhrdelník inspirovaný akční komedií Rolničky, kam se podíváš. Chvalně známý rodičovsko-akční snímek s Arnoldem Schwarzeneggerem v roli tatínka, který na poslední chvíli shání pro synka pod stromeček vysněnou, leč nedostatkovou figurku Turbomana, se mi zdá být vhodným suvenýrem z lázní pro toho čtenáře, který mi pošle správnou odpověď na lehkou otázku, zašle mi ji na můj mail alenaprokop(zavinac)gmail.com a bude mít to štěstí, že ho vylosuju (pokud bude víc než jeden - to pak losovat nebudu ani muset.)

(Omlouvám se, ale nevede se mi tady najít působ, jak zobrazit v textu zavináče.)

A teď ta otázka:
Postava Arnolda Schwarzeneggera se objevuje v tomto katastrofickém filmu:

1/Drtivý dopad
2/2012
3/ Armageddon

Na vaše správné odpovědi se těším do čtvrtka.

Srdečné pozdravy z lázní II.


Stále ještě se nacházím v maďarských lázních Harkány, kde se obtížně navazují kontakty s internetem, ale dobře se žije. Protože kino tady neexistuje (pouze půjčovna videokazet) a o mnoho lepší to není ani v nedaleké Pésci, což je místní metropole, budu se věnovat spíš tomu dobrému bydlu a poznámkám zkušeného zimního cestovatele, který v nevlídných neturistických měsících už prošel Krétu, Toskánsko nebo Sicílii (tu hned dvakrát).
Zatímco do Harkány vlezlá verze vidiny vánočních svátků ještě nedorazila a patrně nedorazí (jenom u vířivky v lázních vztyřili umělohmotný stromeček), věřím, že v Čechách už při nákupu rohlíků tonete ve vřískavých koledách a všude se na vás usmívá Děda Santa. Když jsme na den přerušili své libé lázeňské procedury a vydali se na výlet do Pécse, ukázalo se, že předvánoční radovánky zuří i zde. I Pětokostelí se totiž pyšní svatostánkem konzumu, tedy tím, co se u nás teď mrzce nazývá nákupní galerií, protože tam je na co se dívat - a jak vidíte na úvodním obrázku, evokace zasněžených svátků pomocí vaty tady dosáhla stěží vídaných rozměrů (pod smrčky byli nějací sobi a rypouši z umělé hmoty, ale tam jsem se sebezáchovně neodvážila).
Samotná Pécs, utápějící se v hnusném počasí, se navíc chystá na to, že bude v roce 2010 evropským městem, pročež se historický střed změnil v čilé staveniště. Pokud ovšem příští rok zavítáte do těchto končin, nenechte si rekonstruovaná náměstí ujít. Většina muzejí byla zavřená (inu, zima, turisti nikde, nevyplatí se je otevírat), takže prohlídka samotného města byla dost rychlá. Střed Pécse zdobí moderní sochy, které na vás vykukují na nevídaných místech - jak mne upozornil průvodce z mé oblíbené řady Lonely Planet (který je primárně určen lidem nesnášejícím turisty a turistické atrakce), neopomněla jsem zaznamenat Ference Liszta vyklánějícího se z balkonu, ale samostatně jsem si všimla i naivistického malíře Csontváryho (stojí před vlastním muzeem a starší klubisté si vzpomenou, že o něm u nás kdysi běžel životopisný film Malířův svět) a bezejmenné slečny, válející se v krkolomné pozici nad vyhaslou fontánou před divadlem.Vrata v místním Dómu ovšem slibovala podvečerní vinařské požitky - o těch ale až příště.

pátek 11. prosince 2009

Oko ve zdi aneb jak vypadá "hitchcockovský film"

Do našich kin dorazil thriller Oko ve zdi, který je celovečerním režijním debutem Miloše J. Kohouta a který se zaštiťuje přídomkem "hitchcockovský". Má na to nárok v tom smyslu, že práva na povídku Ivy Hercíkové Oko prý kdysi koupilo studio Universal pro Alfreda Hitchcocka. Mistr napětí sice podle ní film nakonec nenatočil, práva však posléze odkoupili čeští producenti a Kohout svůj film pojal vědomě pojal způsobem, který se domnívá navazovat na Hitchcockův styl. (Jen dodám, že producenti se Hitchcockovi často snažili nabízet látky, které se podle jejich názoru podobaly něčemu, co už udělal - v režisérově originální tvorbě ovšem takový způsob práce, opakující už jednou řečené, neměl šanci na úspěch.)
Takových "hitchcockovských" filmů jako Oko ve zdi existují stovky, možná dokonce tisíce - zajímavý seznam některých z nich najdete v předmluvě k legendárním Rozhovorům Hitchcock-Truffaut (samozřejmě jen do roku jejího napsání). Protože stále vylepšuju své zdraví v maďarském Harkány, nemám svou oblíbenou knížku po ruce, ale dobře vím, jak mne ten seznam vždycky znovu překvapí. Sestavil ho Truffaut jako režisér, který sám vědomě natočil řadu "hitchcockovských" filmů, a obsahuje i tituly, do kterých byste to prvoplánově neřekli (možná mne některý zasvěcený čtenář zastoupí a uvede příklady v komentáři - Douglasi???!).
Právě Oko ve zdi je ovšem snímkem, který pěkně dokazuje postupné vyprázdnění a drastické omezení pojmu "hitchcockovský". Předně nabízí divákovi zapeklitě zauzlovaný příběh s tajemstvím, které se na konci docela překvapivě odhalí - jenže utahaný a zmatený divák už nejspíš nebude mít sílu to ocenit (také proto, že ho odrazují některé předchozí prvoplánové, hysterické nebo prostě hloupé motivy a dialogy). POZOR, SPOILER. Vše se posléze ukáže být hrou se dvěma různými časovými rovinami, spojenou s divákovým sklonem objektivizovat to, co vidí na plátně, a nespojovat si to s možností, že jde "jen" o představu či vzpomínku postavy - tato hra se ovšem navzdory svému chytráctví nevyrovná třeba záhadně "dvojitému" příběhu ve Vertigu... KONEC SPOILERU
Pokud jde o "hitchcockovské" atributy, nechybí v Oku ve zdi strašidelně vyhlížející dům (respektive hned dva) a samozřejmě titulní dírka, kterou sleduje starší šílený podivín (Jurgen Prochnow) mileneckou dvojici nevěrníků (Karel Roden, Catherine H. Flemmingová), kterou v osamělém, nedostavěném domě vězní v koupelně.
Právě takto pojatý omezený voyeurský úhel pohledu je vůbec nejčastějším atributem "hitchcockovských" snímků: proto mezi ně můžeme počítat Dvojníka Briana De Palmy (režiséra, který patří k vůbec nejzajímavějším následovníkům nedostižného mistra), Kieslowského Krátký film o lásce nebo Disturbii.
Je zajímavé, že jde vlastně jen o kombinaci jedné jediné scény v Psycha, v níž Norman Bates pozoruje otvorem ve zdi Marion Craneovou, a základního motivu z Okna do dvora, v němž si fotograf znehybněný po nehodě ve svém bytě krátí čas pozorováním sousedů...
P.S. Pokud jde o anketu o tom, co si představujete pod pojmem "hitchcockovský": 9% čtenářů nic, 4%nějaký Hitchcockův film, 27 % film užívající osvědčených Hitchcockových postupů, stejný počet hlasujících dílko vědomě parazitující na Hitchcockově jméně a "vítězných" 33% snaživou patlaninu domnívající se kráčet v mistrových stopách.

úterý 8. prosince 2009

Srdečné pozdravy z lázní


Zasílám srdečné pozdravy z lázní a vřelou vzpomínku na vás, milí čtenáři tohoto blogu. Od soboty se nacházím 750 kilometrů od matky Prahy, v maďarských lázních Harkány, kde se pokouším léčit svá záda, bolestně zmršená v letitých službách svatému poslání filmové kritičky.

Harkány (čte se to Harkáň) se nachází v Jižním Zadunají, což je lehce zapadlý kraj těsně u chorvatských hranic, jehož středobodem je Pécs neboli Pětikostelí. Z řady oblíbených maďarských lázní se Harkány (kromě své pekelné vzdálenosti od Čech, která nebrání tomu, aby se nestala každoročním terčem útoků hord českých turistů) vyděluje v rámci Evropy unikátní léčivou vodou, obsahující prý kromě jiného i plynnou síru v nevídané koncentraci. Vyléčí prý prakticky cokoli :-), ale hlavně lupénku, nemoci pohybového ústrojí a neplodnost (takže brzy ode mne očekávajete nebývalé množství blogových příspěvků - možná dojde i na dvojčata).

Pramen prý prýští ze země v teplotě 62°stupňů Celsia a - ochlazen zhruba na polovinu - sytí velké moderní lázně v městečku, které je teď v prosinci od pohledu téměř k nerozeznání od středočeských Peček (což není moc velká lichotka). V létě se do lázeňského objektu narve najednou 9 000 lidí, nicméně v zimě je tady ráj pro individualisty a samotáře. Po třech dnech známe většinu lidí bloumajících poloprázným lázeňským objektem a cáchajících se v poloprůhledné vodě vzhledu řídkého mléka a puchu pekelně sirného. Voda je to natolik silná, že se v ní nesmí pobývat déle než dvacet minut, nicméně podle vyprázdněných výrazů některých lázeňských hostů to vypadá, že jsou tady namočeni už celé věky. Ta voda se zažírá do těla a prosycuje všechny tkáně i tělní tekutiny - a není důvod představovat si, že se rychle neprožere i do mozku. Předpokládám, že do konce týdne budu působit taky jako spokojený zombie.
Neboť počasí je děsné (dnes nepřestalo pršet a v Čechách je to prý podobné), nezbývá než se ráno po snídani odvléct do lázeňského objektu a setrvat tam až do setmění ve vodních radovánkách. Naštěstí je tu i velký, venkovní, jen lehce prosířený plavecký bazén, ve kterém si za tohoto počasí můžete užít nevídaného luxusu, protože většinou patří jenom vám. A kdyby už to byla ukrutná nuda, ve druhém patře těsně pod střechou jsou "zážitkové koupele", kde si můžete užít dvě rozmařilé hodinky v rozličných vířivkách... Jednu chvíli nám tady společnost dělali jen dva švábi a zatoulaný letní brouk.

Spolu s příjemně naprostou nepřítomností českého elementu (po kterém zbyly z hektického léta jen česky psané stránky vložené do jídelního lístku v jedné z mála místních otevřených hospod) jde o pochmurné dobrodružství, který vřele doporučuji. Zatímco kroužíte teplou mléčnou vodou a z oblaků páry se občas nejasně vyrýsuje nějaká jiná ztracená bytost, pokoušíte se zapamatovat si další zapeklité maďarské slovíčko, které by vám mohlo otevřít srdce zamračených domorodců a přístup k utajovaným místním vinařským klenotům. Kupodivu si nepřipadáte jako na cestě k uzdravení čehokoli, ale jako duše na okamžik zbloudilá a pozastavená v čase během nevyhnutelné pouti do zásvětí... A protože ta zatracená bolavá záda připomínají, že někde v minulosti kdysi existovaly i jiné světy, myslíte také na různé "vodní" dekadentní filmy, odehrávající se po sezóně a líčící pocity cizinců v cizí zemi: na Smrt v Benátkách, Tarkovského Nostalgii, a třeba i ta neprávem pozapomenutá Křídla slávy, kde v podivném zásvětí přežívají celebrity jen do chvíle, kdy na ně lidé "tam venku" zapomenou...

neděle 6. prosince 2009

Poznámka k Antikristovi: umělec nemusí být "hodný"


Antikrist Larse von Triera vstoupil do českých kin (už jste ho stihli vidět, nebo vám snad ležel v žaludku nějakou delší dobu předtím - třeba od července, kdy byl k mání na MFF v Karlových Varech?). Nějak se mi nechce se jím podrobněji zabývat, i když během svého blogování z Varů jsem to považovala skoro za nevyhnutelné. Od července ale už uplynula dost dlouhá doba a já vlastně nevím, co bych dodala k tomu, co se o filmu mezitím napsalo. Nový Trierův filmu vás nutí, abyste zaujali jeden ze dvou základních postojů, které můžeme pracovně nazvat realistický a idealistický (dobře je vyjadřují dva různé kritické pohledy, které vyšly v Hospodářských novinách. Mohli byste se s nimi seznámit zde, kdyby nešlo o placenou internetovou stránku :-)).

Realista je drzoun, který se rozhodl odmítnout Trierovo hluboké poselství, protože se cítí být coby divák bezohledně manipulován a citově vydírán svévolnou směsí "uměleckého" výraziva a prostředků mainstreamové kinematografie (odstřihávání klitorisu nůžkami a jiné děsivé scény pocházejí z pokladnice subžánru "torture porno"). Tam ostatně Trier s neméně zajímavými a dráždivými výsledky lovil už dřív (melodrama v Prolomit vlny, muzikál v Tanci v temnotách).

Navíc by realistovi mohlo vadit, že zmíněné žánrové prvky jsou tu zneužity k prezentaci režisérových tezí, které jsou natolik silně misogynské a depresivní, že to připomíná až nějakou vážně pojatou ideologii. Pokud realista v tomto směru cítí nějakou disharmonii, může mu být ukradená skutečnost, že Antikrist je opravdu nádherně natočený a že kdyby chtěl, mohl by v něm najít plno odkazů na různé chytré knížky a filozofické koncepce. A pak je tady idealista - intelektuál, kterého k pozitivnímu hodnocení filmu vyzývají právě zmíněné odkazy. Cožpak může zavrhnout film, který je nejen krásně natočený a zjevně šíleně umělecký, ale navíc už svým názvem odkazuje k Nietzchemu? A cožpak na něj může pohlížet podezřívavě jen proto, že si jeho prostřednictvím těžce deprimovaný režisér provádí autoterapii?


Takoví idealisté (mezi které se, jak asi tušíte, nepočítám) vycházejí podle mého názoru - bez ohledu na svůj věk - z jakéhosi starodávného pocitu, že umění je bytostně dobré a pozitivní a vnáší do našich životů jas poznání a krásy. S touto vizí se neslučuje představa, že umělec by mohl být třeba člověk, který by vzhledem ke stavu své mysli zasloužil umístění do klecového lůžka. Že to může být talentovaný a schopný šílenec, amorální parchant nebo dokonce kdosi úchylný a zlý.

V představě "dobrého" umění jsem vyrůstala a nikdy by mi nepřišlo na mysl jakékoli podobné podezření ve vztahu ke kterémukoli z uměleckých režisérů, se kterými jsem vyrůstala a kteří formovali můj život. Vůbec by mne nenapadlo něco odmítnout prostě proto, že by se mi z duše a ze srdce ošklivilo to, co se mi režisér snaží povědět, nebo způsob, jakým to dělá. Byla jsem přesvědčená, že umělec má absolutní právo prakticky na cokoli, že je to jakýsi druh vyšší bytosti... Zní to dětinsky a pošetile, že? I když jsem měla velmi ambivalentní pocit třeba z Bergmanových z Šepotů a výkřiků, nikdy bych si ho netroufla formulovat.

Proč o tom vůbec píšu? No, víte, on ten Antikrist je přístupný od patnácti let. Mám pochybnosti, navzdory tomu, že dnešní diváci jsou i v tomhle věku nesrovnatelně zkušenější, než jsme byli my, přivykli nejrůznějším hrám na "vysoké" a "nízké" a nejrůznějším šílencům za kamerou...

čtvrtek 3. prosince 2009

Výsledky ankety o vánoční televizi


Zatímco jsem s poměrně velkou úlevou odevzdala do tisku další porci svých "živitelských" glos do čtrnáctideníku TV Mini, tentokrát mapujících vánoční a silvestrovský čas, doběhla utěšeně ke konci vánoční, a tudíž banální anketa o vztahu čtenářstva tohoto blogu ke svátečnímu televiznímu programu.

A zase znovu se mimoděk ukazuje, jak různorodí jsou místní návštěvníci: 17 procent, což je celkem slušný počet, se vlastně skoro nikdy na televizi nedívá, a srovnatelných 11% ji nesleduje o Vánocích, neboť to považuje za ztrátu svátečního času. Nicméně 9% dychtivě přiznává, že se naopak přisaje na obrazovku a musí zase znovu vidět všechny ty Mrazíky (letos Nova, 30. 12, 20.00) a Pyšné princezny (Nova, 25.12, 17.05).

Pěti procentům televize pomáhá přežít strastiplné vánoční období, takže občas sebezáchovně něco uďobnou, a 19% reptalů mručí, že se tam pořád melou ty stejné věci a vidět po dvacáté Tři oříšky pro Popelku (letos Nova, 24.12, 20.00) je nudí. "Vítězných" 36% pak nechápe, proč by mělo využívat služeb televize, když má přece doma DVD a navolí si vlastní program.

Sláva vítězům, čest poraženým, nebo tentokrát také obráceně - přiznávám nicméně, že bych měla televizního molocha chválit coby osoba, která je díky jeho existenci samostatně výdělečně činná (protože moje filmové kritiky stále ještě nikdo do žádné tiskoviny nechce). Jsem vlastně rozpolcená prakticky mezi všechny hlasující (ale fakt jsem to všechno nebyla já :-))

Já se ale na televizi taky moc soustavně nedívám - spíš občas beru nějaké vzorky, třeba seriálů. Vždycky dám přednost návštěvě kina, kde chci vidět film v původní velikosti a kvalitě a s originálním zvukem. Zbožňuji ale i pocit jisté svátečnosti spojený s projekcí v kině, a tomu neodpovídá situace, kdy si pustím DVD, ale právě chvíle, kdy si musím televizi zapnout v určitou hodinu, pokud chci sledovat třeba komedii s Marilyn Monreovou Jak si vzít milionáře (Prima, 31.12., 14.02). Přestože se tvrdívá, že koukání na televizi je komorní a individuální záležitostí, mám v tom okamžiku až jakýsi "kolektivní" pocit: v té chvíli totéž sledují současně tisíce či desetitíce dalších lidí a "společně" trneme, jestli ta Nastěnka v zasněženém lese neumře na podchlazení a Ivánka si nakonec nevezme Marfuška.
Uvažujeme, že s příchodem domácího kina a rozšířením a zpřístupněním nabídky se náš svět radikálně změnil, protože konečně máme - obrazně řečeno - filmy ve své moci. Při jisté dávce zručnosti se dá sehnat už skoro cokoli a nemusíme tedy čekat, až nám nějaký ňouma v kině či televizi něco milostivě sehraje (či spíš nesehraje). To je samozřejmě báječná situace, o které bych se ještě před takovými deseti lety neodvažovala snít. Zatímco se vydatně posiluje dětinský pocit hrabivého majetnictví (kdy ale uvidím VŠECHNY ty filmy ze své DVD sbírky?), vytrácí se současně zmíněný dojem svátečnosti, svázaný s oním "kolektivním" vysedáváním v kině či před televizí.

No, většinou ale na vánoční sezení před bednou nemám moc času (ale ráda bych měla) a zůstávám u profesionálně laděných představ: kdopak z diváků si asi zapne Nový svět Terrence Malicka (který hraje odvážně Prima 30. prosince ve 21.50) a po hodince ho zklamaně vypne, až zjistí, že to není tak úplně jen dobrodružná romance o lásce námořníka a indiánské princezny (jak se mu to snažím ve své třířádkové glose pokoutně tvrdit)? Ale třeba někdo vydrží a chytí se drápkem navzdory tomu, že zrovna tenhle film si vrchovatě zaslouží velké plátno...

úterý 1. prosince 2009

3 sezóny v pekle: syndrom vypatlané blondýnky

Ve čtvrtek měl premiéru nový český film 3 sezóny v pekle, celovečerní režijní debut Tomáše Mašína (ročník 1966), který je v poměrně krátké době už druhou domácí "dobovkou" z přibližně stejné doby - 40. let. Marek Najbrt (mimochodem "srovnatelný" ročník 1969) v Protektorovi (domácí akvizice vyslaná do boje o nominaci na Oscara) využívá protektorátní atmosféru k vyprávění o prostředcích, které postupně beznadějně pošpiní ušlechtilý účel, 3 sezóny v pekle líčí příběh právě "opačný": mladičký hrdina Ivan Heinz (snaživý, ale naneštěstí matný Kryštof Hádek) je na počátku své story, v roce 1947, nadšený salonní marxista, sebestředný hošík zavrhující rebelsky svůj "dobrý" původ, který se v poválečných letech pokouší žít jako bohém v divokém rimbaudovském stylu (souvislost - pro čtenáře se slabší školní pamětí - sugeruje už název filmu, přehnaně ambiciózně odkazující právě k básnické sbírce Arthura Rimbauda Sezóna v pekle). Na konci příběhu, na začátku 50. let, poté, co projde desiluzí, je pak Ivan dospělým mužem, jenž zažil muka opravdové lásky k unikavé Janě (zajímavá polská herečka Karolina Gruszková) a jehož ideály prošly drtivou konfrontací s komunistickým režimem. tedy měl by být, kdyby nás o tom tvůrci filmu dokázali přesvědčit.

Emil z Protektora (v podání vzhledově ambivalentnějšího a herecky schopnějšího Marka Daniela) do vyprávění vstupuje jako sympatický chlapík se "správnými" názory a milující manžel, vychází z něj ale jako přisluhovačská mravní zrůda, která vše lidské v sobě utopila v kompromisech. Jde samozřejmě o poměrně typický příběhový model - a stejně je tomu i v případě Mašínova snímku. Najbrtův tým ovšem zůstává věrný temnému, skeptickému ladění svého předchozího znamenitého opusu Mistři a v Protektorovi se metaforicky obrací k paměti střední a starší generace prostřednictvím otázky vnější kolaborace s (kterýmkoli, tedy nacistickým či komunistickým) režimem, proleptávající se do nitra lidské mysli. Mašín ale nabízí ryze pozitvní vyprávěnku, která je zřejmě určena především početně nejsilnější divácké skupině - současné mládeži. Ta by se ovšem neměla identifikovat s hlavním hrdinou jen v okamžiku jeho zmoudření, ale i ve chvílích, kdy se k poznání a zralosti teprve propracovává. I tehdy, když Ivan opouští a okrádá svého otce, krade jídlo v obchodě či blouzlivě horuje pro zjevně abstraktní ideály, má postavu vedle Hádkova roztomile chlapeckého projevu cílovému divákovi zřejmě přibližovat permanentní používání slova "hovno". Ivan je totiž výlučný, divoký mladý básník a když bude tohle slůvko vykřikovat dostatečně nahlas, případně se při tom ještě svlékat, možná mu slabší povahy v publiku jeho rebelství víc uvěří (i když verše, které hrdina skládá, patří Egonu Bondymu, jehož osudy autory filmu inspirovaly - a ty básně vlastně nejsou moc dobré, respektive se stěží mohou srovnávat s těmi Rimbaudovými).

Hrdina žije v anarchistickém světě vlastního ega, pomyslném blaženém světě bohémů, a toto "občanství" jaksi automaticky legitimizuje všechno, co činí, jako správné. To je samozřejmě tradiční koncept vyprávění ladící se sebestředným viděním mládí, ale zdráhám se ho přijmout. Když pominu hystericky dietní, až bulimický herecký výkon Kryštofa Hádka (oč raději bych v té roli viděla takového Ondřeje Nováka :-)), nemohu prostě akceptovat bezvýhradně sympatickou prezentaci hrdiny s takovými názory a postojem. Ivan Heinz představuje jen další bizarní variaci na důvěrně známého chcípáckého hrdinu z českých filmů - a upozorňuje mimoděk na (ne vždycky viditelné, ale zcela tradiční) propojení role intelektuála se salónním levičáctvím.

Zajímavé je možná i to, že Ivan je důsledně prezentován jako současný mladý hrdina, ať už jde o jeho život ve "squattu", popíjení s partou a těkání po večírcích či o popis jeho milostných trampot s Janou. Zatímco v zajímavé postavě hrdinova vrstevníka Karla (jako vždycky přesný Ľuboš Kostelný) zahlédneme obsaz "protektorského" konformisty, který navzdory výčitkám svědomí nepřestává být komunistickým hajzlem, starší postavy příznačně působí jako z morálně jiného, starosvětského (až zastaralého) prostoru. Mám na mysli především otce v působivém podání Martina Huby, židovského kritika v naneštěstí dost ochotnickém pojetí Jana Krause, ale hlavně psychiatra, kterému neselhávající Miroslav Krobot vdechl i na malé ploše a prakticky beze slov nevídaně hluboký a působivý rozměr.

Protektora a 3 sezóny spojuje i to, že mají zajímavý design: zatímco Protektor ovšem elegantně a inovativně těží z modernistických formálních výbojů a současně precizně pracuje s nostalgickými aluzemi na dobové songy a filmy, autoři 3 sezón nabízejí vnějšně nesmírně efektní, ale obsahově mělčí práci se za všech okolností líbivým vzhledem obrazu, zahrnujícím neméně starostlivé dobové rešerše. V trikově upravených, na domácí poměry nevídaně velkorysých a precizních městských exteriérech ožívá nejen Praha, z níž zlá doba postupně strhává poválečný vzhled upomínající na první republiku, ale i poválečná Vídeň.

Působivá a celistvá vizuální stránka jen potvrzuje, že 3 sezóny v pekle jsou po řemeslné stránce v rámci českého filmu výjimečným dílem: Mašín, který je ceněným tvůrcem reklam a klipů, dokázal stmelit tým takovým způsobem, že jeho dílo už po řemeslné stránce snese srovnání s "normálními" evropskými či dokonce hollywoodskými snímky. Divák se nemusí při projekci permanentně stydět (což se mu děje spíš v oblasti tématu, některých promluv hrdinů a některých hereckých výkonů). Nezakopává na každém kroku o profesinonální neschopnost (za pochvalu v této souvilosti stojí i hudba Filipa Jelínka a "nečeská" kamera Karla Oskarssona).

Bylo by samozřejmě úžasné, kdyby se něco takového i v českém filmu změnilo ve standard. Kdyby se divák i kritik nemuseli zdržovat úzkostí z kašírovaných kulis, zastaralé televizní neosobnosti, odfláknutého nelogického scénáře, šmírácky recitovaných dialogů či špatně nasvícené scény, bylo by pro něj mnohem snadnější soustředit se na to, o čem film je - a mohli bychom se o tom společně začít bavit.

Podobně jako nedávno Normal Julia Ševčíka je ovšem debut Tomáše Mašína poznamenán disproporcí až jakéhosi hollywoodského typu: oč lépe vypadá, o to mělčeji mu to myslí a především cítí. Nedivila bych se, kdyby se situace, kterou pracovně nazvu syndromem vypatlané blondýnky, jež se domnívá, že nemusí moc myslet, změnila v obecnější trend.
3 sezóny v pekle
Česká republika/ Slovenská republika / Německo, 2009, 110 min.
Režie: Tomáš Mašín
Scénář: Tomáš Mašín, Lubomír Drozd
Kamera: Karl Oskarsson
Hudba:Filip Jelínek
Hrají: Kryštof Hádek (Ivan Heinz), Karolina Gruszková (Jana), Jan Kraus (Viktor Lukáš), Martin Huba (Ivanův otec), Ľuboš Kostelný (Karel), Táňa Pauhofová (Hana), Miroslav Krobot (psychiatr), Matěj Ruppert (Skokan)
Premiéra: 26. 11. 2009


Autorkou u recenze uvedených fotografií je Lucie Jansch

čtvrtek 26. listopadu 2009

Máte rádi Vetřelce?

Jedna z nejpopulárnějších postav filmové historie oslavila v roce 2009 třicetiny. Zatímco u našince to není žádný věk, ve světě pohyblivých obrazů si vynucuje úctu – zvlášť když jeho vážnost zvyšuje 556 milionů dolarů, které svým producentům vydělal. Jak se hollywoodský vraždící mimozemšťan na tenhle pěkný post vypracoval?

Když se řekne Vetřelec, samozřejmě si nikdo nepředstaví jen titulního protagonistu z filmu, který v roce 1979 natočil Ridley Scott. Zubatá mimozemská příšera s podivuhodným rozmnožovacím cyklem, která zabíjí všechny Pozemšťany s výjimkou jisté astronautky Ellen Ripleyové v podání Sigourney Weaverové, se po prvním filmu objevila ještě ve třech mimořádně úspěšných pokračováních. Natočili je odlišní, ale velmi zajímaví režiséři – James Cameron, David Fincher a Jean-Pierre Jeunet. Každý ze čtyř dílů klade důraz na trochu jiný žánr, každý přistupuje k titulnímu monstru jinak a svým způsobem tak charakterizuje dobu, které ho zrodila.

Vetřelec se hodí jak pro neurotická 70. léta, tak pro éru sebevědomých 80. let svázaných s vládou prezidenta Reagana, tak pro období ztráty amerického sebevědomí a jeho maskování comicsovými vyprávěnkami v 90. letech. Postava Vetřelce vygenerovala plno knížek, comicsů a videoher, rozvíjejících základní příběh. Hlavní zábava ovšem skončila v roce 1997, kdy Jean-Pierre Jeunet do kin vyslal zatím poslední film Vetřelec: Vzkříšení. Producenti ze společnosti 20th Century Fox v následujícím desetiletí oblíbeného mimozemského vrahouna vehnali do dvou střetnutí s populárním kolegou, snímky Vetřelec vs. Predátor (2004) a Vetřelci vs. Predátor 2 (2007) ale obě ikony žánru hororové sci-fi změnily v tupé, načančané marketingové produkty, které se diváka bezzubě vrčí přes tučná bankovní konta svých tvůrců. Protože nevzbudily předpokládaný ohlas, přestalo se s Vetřelcem experimentovat.

O tom, že se stále těší mimořádné oblibě a že zaujímá důstojné místo v panteonu filmových legend, by se ovšem odvážil pochybovat jen velmi hloupý android. O obě rozměrné, speciální sběratelské edice DVD, které vyšly, byla rvačka – a zprávy o přípravách dalšího vetřelčího filmu nedávno vzbudily nadšený zájem.

Umění variace

V čem tkví popularita vetřelčí série? Příběhů o inteligentních vraždících monstrech z vesmíru přece existují ve filmové historii tisíce. A kombinace hororu a sci-fi je pro většinu z nich samozřejmostí. Řada z útočných potvor má také zajímavý rozmnožovací cyklus, paraziticky vázaný na lidského hostitele. Mnohá monstra nepostrádají mateřské pudy a bojují za svůj druh, řada z nich se stává obětí genetických manipulací pozemských vědců. Nic neobvyklého není ani na tom, že s vetřelčím protivníkem hrdinové svádějí lítý boj mimo domovskou půdu matičky Země. Novinkou se zdá být snad jen důsledné použití ženy jako slabšího protivníka nezemského a prakticky nezničitelného zla – v tomto směru Ellen Ripleyová představuje jednu z průkopnic, které razily cestu dnešním akčním superbojovnicím typu Lary Croftové.

Vetřelčí série ovšem všechny tyhle prvky nejenom velmi chytře kombinuje, ale základní motivy příběhu nejrůznějšími způsoby obměňuje a rozvíjí do důsledků, které působí efektně a logicky. Přesto se na jednotlivých filmech podíleli různí tvůrci s odlišnými týmy spolupracovníků a v rámci série vlastně neexistuje žádná klíčová osobnost, která by dohlížena na její podobu a vyznění. Filmy o Vetřelci lze tak jen stěží srovnávat s jinými úspěšnými moderními sériemi typu Star Wars (jejichž otcem je producent a režisér George Lucas) nebo Indiana Jones (jehož podobu určuje režisér Steven Spielberg).

Vetřelci v režii Jamese Camerona (1984), Vetřelec³ Davida Finchera (1992) a Vetřelec: Vzkříšení Jedna-Pierrea Jeuneta (1997) jsou mistrovskými ukázkami hollywoodského umění variace: jako základ ve všech případech ovšem slouží původní schéma mistrovského, třicet let starého filmu Ridleyho Scotta. Ten je přitom dílem, jehož pokračování či novou verzi si bylo skoro nemožné představit: demonstruje totiž jedinečnou schopnost svého tvůrce obohatit ryzí žánrový film o osobité prvky a posunout ho až na hranici, kde splývá „komerční“ a „umělecká“ sféra.

To důležité, co Scottův „gotický horor z vesmíru“ formuloval (a co se v případě prvního Vetřelce stalo dokonce předmětem množství seriozních odborných studií z nejrůznějších oborů), se nějakým způsobem objevilo ve všech dalších pokračováních. Ať už jde o akční nářez ve stylu 80. let Vetřelci, temný psychologický thriller Vetřelec³ či černohumornou vyprávěnku Vetřelec: Vzkříšení, proti sobě vždycky nakonec hrdinka a monstrum v závěrečném souboji stanou tváří v tvář (nebo spíš tváří v ozubenou mordu). V prazákladní situaci, kdy se lidské a nelidské utkává na život a na smrt, ovšem přicházejí ke slovu velejemné a přitom velmi silné a zajímavé motivy: klasický souboj dobra a zla totiž předpokládá existenci „hodného“ hrdiny a jeho „zlého“ protivníka. Původně čistá a akurátní Ripleyová se však postupně natolik pošpiní dalšími půtkami a kontakty se svým nepřítelem, že její příběh nabývá podoby galaktické tragédie.

Co je to za monstrum?

Vetřelec je od pohledu klasická nepřátelská potvora a ve Scottově filmu (kde mu dal odpudivou a současně fascinující podobu výtvarník H. R. Giger) dokonce místy vypadá jako starý dobrý ďábel. I když hlavní kouzlo prvního Vetřelce spočívá v tom, že ho divák většinou nevidí a v celé hrůznosti si ho především představuje, má každopádně zubatou tlamu, ocelově se lesknoucí krustu a navzdory „broučím“ prvkům i přibližně lidskou tělesnou stavbu. Fyzicky je mnohem mohutnější než jeho křehká a útlá protivnice, které nakonec ve všech filmech většinou zbudou jen holé ruce a důvtip, který jí zas a znovu umožňuje protivníka nakonec oklamat a zničit tím, že zaimprovizuje s lidskou technikou. Všechny čtyři příběhy se soustřeďují na hru na schovávanou v temném labyrintu chodeb, připomínajícími svou zchátralostí strašidelné zámky (ať už jde o kosmické lodi nebo podzemní obytné a průmyslové komplexy). Honička má podobu klasické vyvražďovačky,ve které postupně hynou všichni nebo většina společníků Ripleyové.


Hrdinčiným cílem je vždycky vypuzení prakticky nezničitelného monstra do prostředí, kde nemůže přežít – do mrazivého kosmického prostoru nebo žhavého „pekelného“ ohně. Napětí ve finále zpravidla stupňuje odpočítávání času do nějakého výbuchu, které se snadno může změnit v hranu bijící na památku zanikajícího lidstva.


Vetřelec v prvním filmu je rozhodně spíš mužského pohlaví: v Gigerově pojetí - s protáhlou hlavou připomínající penis a v kombinaci slizu a kovově působícího „brnění“ – je opravdu sexy. Znepokojivé ovšem zůstává, že zároveň sledujeme jeho bizarní rozmnožovací cyklus. V něm působí nejodporněji představa lidského hostitele, do kterého monstrum nejprve naklade vajíčko (přičemž se zvýrazňuje dojem, že jde o znásilnění). Vnucené „rodičovství“ má skončit smrtí hostitele a krvavý „porod“ břišní dutinou se stává jednou z šokujících atrakcí v prvním i třetím filmu.

Vetřelec v sérii ovšem není jen jeden: jde o název každého jedince z druhu, jehož bytostnou vlastností je násilné pronikání do cizích prostředí – včetně lidského těla. V pokračováních Scottova snímku se základní téma rozvíjí, řetězí a zmnožuje. Postupně nahlédneme do vetřelčí líhně a objevíme důležitost existence mimozemské Matky. Ta se podobá hrůzné včelí královně a její agresivní pudy jsou celkem pochopitelné ve chvíli, kdy chrání své hnízdo.

Zlý sen

Skutečnost, že se monstrum neustále znovu objevuje jako děsivá nákaza, souvisí s jeho parazitickou podstatou i dojmem, že se jedná o obsedantní zlý sen. K tomu stavbou odkazuje už první film, neustále znovu se tu však potvrzuje, že realita, kterou Ripleyová prožívá, je mnohem horší než ta nejtíživější noční můra. Vetřelec, využívající všech svých schopností pouze k rozmnožování na úkor jiných, je sice bytostně agresivní a odporná rasa, nemá ovšem žádný jiný plán než přežít.
Plán naopak ve všech čtyřech částech série mají hrdinčini nadřízení – dost abstraktně popisovaná skupinka mocných, která hodlá unikátní vetřelčí druh pěstovat a využívat pro své nekalé plány. Dostat prostřednictvím armády pod kontrolu mimozemské stvůry a s pomocí vědců manipulovat s jejich geny s cílem získat „dokonalého vojáka“ je pro ni důležitější než jedinec nebo hrstka lidí, která se pokouší přežít.
Ve vyprávění se tak vždycky najde někdo, kdo Ripleyovou podrazí a de facto zradí lidský druh: v klíčovém okamžiku stojí za zájmy mocné Společnosti a usiluje tedy o přežití Vetřelce – ať je to v prvním filmu android Ash, ve druhém kluzký Burke, ve třetím stvořitel androida Bishopa nebo ve čtvrtém jeden z pozemských vědců. V souboji druhů, kde jsou lidé původně vnímání jako „hodní“ 
a „vetřelci jako „zlí“, tak dochází k záměrnému nahlodávání rovnováhy divákových sympatií: o lidství jednotlivých postav rozhodují jejich postoje a především činy, nikoli to, že někomu chybí ocas, kyselina v žilách a zubatá tlama.

Zatímco lidé někdy podléhají stejnému počtářskému, pragmatickému „naprogramování“ jako palubní počítač lodi Nostromo v prvním filmu, ironicky nazvaný Matka, lidštější než řada postav se ukazují být některé umělé bytosti.

Patří mezi ně spolehlivý android Hicks ve Vetřelcích nebo přecitlivělá robotka Annalee, která je ve Vetřelci: Vzkříšení součástí barvité skupinky postav, které Ripleyové pomáhají. Nejvíc se v sérii ovšem hraje o lidství samotné hrdinky: nejde totiž o příběh o boji dobra a zla, o ale vyprávění o jejich prorůstání. Hrají v něm roli otázky mateřství a bytostného narušení pomyslně nejintimnějšího prostoru, který existuje – prostoru lidského, přesněji ženského těla.

Kariéra zodpovědné Krásky

Vetřelčí druh v rámci genetických manipulací mění svůj vzhled (ovlivňuje ho ovšem i vkus výtvarníků, kteří se podíleli na jeho podobě, a vývoj trikových technologií v průběhu osmnácti let trvání série). Proměňuje se ovšem i Ripleyová, přestože ji ztvárňuje stále tatáž herečka – Sigourney Weaverová (která v žádném z pokračování nejdřív hrát nechtěla, ale svolila vždycky znovu z různých důvodů, posléze i finančních). V prazákladním pojetí je hrdinka série nevinná, hodná, zodpovědná Kráska, čelící pekelnému Zvířeti, které sice nepostrádá inteligenci, ale využívá ji jen k ukojení vlastních potřeb. Zatímco jeho protivnici vhání do dalších střetů vždycky znovu zodpovědnost za ostatní, Vetřelce žene kupředu jen jediný mocný základní instinkt: přežít. To znamená nažrat se, násilně „osouložit“ co nejvíc lidských hostitelů a pečovat o vývoj nových jedinců.

Chudák Ripleyová nesouloží, přinejmenším do třetího filmu, který v pojetí debutujícího režiséra Davida Finchera experimentoval se základem série natolik, že ji málem zlikvidoval. Dlouho dokonce neznáme ani hrdinčino křestní jméno: je to ztělesněná povinnost a pak teprve žena. Ridley Scott si dává záležet, aby Ripleyovou ve svém filmu exponoval teprve postupně: je nejméně nápadným členem posádky kapitána Dallase (který měl být původně hlavním protagonistou snímku).

V druhém filmu se ovšem pod dohledem režiséra Jamese Camerona Ripleyová už sama přihlásí do boje s Vetřelci a odlétá v čele zvláštního vojenského komanda na planetku LV-426, kde se osvědčí jako zkušená bojovnice. Ve filmu Davida Finchera se se svým obvyklým protivníkem utkává na vězeňské planetě Fiorina 161, kam vetřelčí nákazu sama nechtěně zavlekla. Prohlubuje se pocit hrdinčina sepjetí s parazitickým druhem: zaplétá se s ním nejen svým osudem, ale postupně i fyzicky.
Ve Vetřelci³ si oholí hlavu, aby jako jediná žena na planetě neprovokovala muže kolem sebe, ale stává se zároveň obětí Vetřelcova „sexuálního“ útoku. Jediným logickým činem tragicky zodpovědné protagonistky je sebevražda, při které s sebou vezme do hrobu své novorozené vetřelčí „dítě“. Smrt hrdinky i posledního příslušníka nepřátelského druhu ovšem v případě této série neznamená konec!

Znovu ve hře

Vetřelec: Vzkříšení Jeana-Pierra Jeuneta už svým názvem sugeruje resuscitaci série: každého mimozemského zloducha je možné zlikvidovat, Ripleyová je však z mnohem houževnatější matérie. Dvě hibernace jí v rámci série umožnily prospat celkem 157 let života a „proskákat“ se do daleké budoucnosti. Do svého posledního příběhu se ovšem vrátí jako klon, který vědci vypěstovali ze vzorku její krve (odebraného v předchozím filmu). Její genetická podstata už není lidská: představuje unikátní kombinaci lidského a vetřelčího materiálu.

Nová Ripleyová, i když je jí teprve deset let, je výsledkem genetického křížení: má stejně bleskové reflexy a sílu jako kdysi její protivníci a v krvi jí koluje žíravina. Záleží jen na jejím rozhodnutí, jestli se v klíčovém okamžiku přihlásí k lidskému druhu, který ji vždycky zneužíval a který se jí už dávno zřekl… Zatímco Ripleyová se postupně mění v jedinečnou a dokonalou bytost, chudáci Vetřelci film od filmu degenerují: zmutovaná chudinka, která se posléze žalostně (a marně) domáhá jejího“ soucitu, už nemá s nádherně machistickým Vetřelcem z prvního filmu nic společného. Ripleyová odmítá stát se „matkou“ nového druhu možná i proto, že vypadá tak uboze… Pokud Vetřelec v rámci série představoval čiré zlo, čím je nakonec v posledním filmu taková nelítostná, dokonalá hrdinka?

Ze soukromého života Ripleyová kvůli samým povinnostem k lidstvu ovšem nikdy nic neměla: z první vyřazovačky vyšla vítězně jen ona sama s mourovatým kocourem Jonesem a třetí film hned v úvodu cynicky zlikviduje náhradní rodinu, kterou získala ve dvojce v podobě sympatického vojáka Hickse a holčičky Newt. Ve Fincherově snímku je z Ripleyové, pološílená, osamělá ženská s tragickým osudem a čtvrtý film ji mění v superhrdinku v hi-tech stylu konce milénia.

Jenže Ripleyová, která si vyřeší všechny problémy a přestává se trýznit pochybnostmi, se stává pro další pokračování nepoužitelná. V zásadě optimistický a černohumorně hravý Vetřelec: Vzkříšení se tak vlastně jinými cestami dopracoval ke stejnému výsledku jako Vetřelec³: všechny možnosti už byly vyčerpány a příběh dospěl ke svému nevyhnutelnému, logickému konci.

Bude nový Vetřelec?

Kolem Vetřelce se po snímku Jedna-Pierrea Jeuneta na celé roky rozhostilo ticho. Většina diváků i samotní producenti ho považovali za uspokojivě uzavřenou kapitolu, na kterou není radno navazovat. Nepovedené snímky Vetřelec vs. Predátor a Vetřelci vs. Predátor 2 uvedly znechucené fanoušky do varu. Sny o kříšení vetřelčí legendy jim nejnověji znechutil i nepovedený prequel Terminátora nazvaný Terminator Salvation, jehož americká premiéra – možná nikoli náhodou – připadla na květen 2009, kdy uplynulo třicet let od premiéry prvního Vetřelce. Čas od času ovšem probleskly zprávy o možném dalším vetřelčím filmu. Nejschůdněji působily možnosti remaku prvního snímku nebo představa prequelu. Každopádně začalo být zřejmé, že se obejde bez Sigourney Weaverové. Navenek sebevražedný nápad zbavit se klíčové herecké akvizice celé série zaštítilo nedávno oznámení, že nad novým projektem hodlá bdít spolehlivý a přitom nevídaně tvůrčí Ridley Scott. Z původního nápadu, že scénář napíše James Cameron, nakonec sešlo: autorem verze, o které se uvažuje, je debutující, ale slibný Jon Spaihts.

Scott se chce být producentem a patrně i režisérem nového Vetřelce. V uplynulých třiceti letech dokázal, že nedokáže natočit nezajímavý film, vždycky ovšem prohlašoval, že ho nelákají návraty k vlastním dílům ani pokračování snímků jiných tvůrců. Jakmile tvůrce, který 30. listopadu oslavil dvaasedmdesátiny, dokončí historické dobrodružství Robin Hood s Russellem Crowem v titulní roli, zakousne se prý hned do vetřelčího projektu. Premiéra je ohlášená na rok 2011 – už se těšíte?


(Tento text byl nedávno napsán - jak jinak - na objednávku redakce časopisu ForMen, i když Scottův Vetřelec slavil třicetiny už v květnu. Na nic nového jsem samozřejmě nepřišla, to ani nebylo cílem tohoto článku, shrnujícího známá fakta. Ale možná se sluší tuhle legendu připomenout a začít se těšit na nový Scottův díl. Pokud opravdu bude.)