Prohledat tento blog

Načítání

úterý 31. března 2009

Vzpoura v Seattlu

Vzpoura v Seattlu nabízí propagandu v hollywoodském stylu. Antiglobalizační doják je pohrobkem antibushovských filmů.

Aktivisticky orientovaná undergroundová filmařina získává stále silnější pozice především díky distribuci na internetu. Proti démonu globalizace a jiným nešvarům současného světa však začal nepřehlédnutelně brojit i oficiální Hollywood. Některé jeho celebrity v poslední době podlehly módní potřebě na plátně otevřeně vyjadřovat své názory.

Vlna snímků, protestujících proti bushovské administrativě a zahraniční politice, postihla celou škálu negativních emocí a „antinázorů“. Dva roky stará Vzpoura v Seattlu debutujícího režiséra, scenáristy a producenta Stuarta Townsenda je patrně jedním z posledních amerických filmů této řady v našich kinech. Na nadějeplném počátku vlády Baracka Obamy totiž po filmech tohoto typu nemůže být žádná velká divácká poptávka.

Hry prachů v Seattlu

Na sklonku listopadu 1999 se město Seattle stalo pořadatelem III. konference ministrů členských států Světové obchodní organizace (WTO). Obvykle protesty různých nevládních organizací byly součástí očekávání pořadatelského města, pět bouřlivých dní na přelomu listopadu a prosince však překonalo ty nejdivočejší scénáře. Do Seattlu se sjelo téměř osm set organizací z bezmála sto padesáti zemí. Protože došlo k fyzickému napadání delegátů, demolování obchodů a rabování, byl vyhlášen zákaz vycházení a policie proti demonstrantům použila slzný plyn a gumové projektily. Pro média se události v ulicích staly neviditelnějším výstupem konference a donutily je vymyslet termín „antiglobalizační hnutí“. O to, že mediálně atraktivní krvavý zmatek v ulicích byl pouze jednou z řady příčin, proč jednání selhala, se moc nikdo nezajímal.

Film debutujícího režiséra, kterého známe jako herce třeba z comicsového dobrodružství Liga výjimečných a který měl hrát Aragorna v Pánovi prstenů, deklaruje těsnou vazbu na skutečné události. Tu má ještě zvýraznit příležitostné zapojování archivních materiálů do vyprávění. Snímek se však upíná jen na výsek tehdejších událostí - a ten navíc interpretuje po svém.

Vzpoura v Seattlu vám bude připadat jako demagogické dílko, pokud máte na psacím stole podobenku Václava Klause či považujete představu liberalizace světového obchodu na dobrý a logický nápad. Patříte-li mezi pamětníky, zavzpomínáte i na sovětské propagandistické snímky z 50. let. Ty byly sice hůř udělané než film Stuarta Townsenda, nabízely však stejně zjednodušené schéma.

Jestli ovšem o WTF uvažujete jako o mezinárodní organizaci loupežníků a soudíte, že svět ovládají bezcharakterní, ziskuchtiví lumpové, bude vám film připadat nebývale trefný.

Potíže s neskutečnými událostmi

Když se na Vzpouru v Seattlu zatoulá divák, hledající v kině především hollywoodizovaný zážitek, ocení hlavně jeho působivou, profesionální realizaci. Dynamická kamera ukazuje po zuby vyzbrojené policejní roboty, masakrující křehké mladé ženy v kostýmech motýlů, které neváhaly vzít do „kotle“ i své děti. Hollywoodské hvězdy, které patrně účast ve filmu přijaly s ohledem na své politické názory, vehementně strhávají vaše sympatie na stranu lásky a pravdy.

Potíž je ovšem v tom, že jejich postavy jsou pouze oživlými tezemi a vypouštějí z úst jen laciné fráze. V rámci názornosti bojuje sympatický profesionální demonstrant Jay za památku bratra, zavražděného při pokusu chránit sekvoje, Afroameričan Django se zasazuje o záchranu želv a sympatická dívka Lou zpočátku „ještě neví“, ale v Jayově náručí nakonec „vše pochopí“.

Dokumentarismus, upomínající vzdáleně na klasické drama Haskela Wexlera Medium Cool (1969) či na brilantní Krvavou neděli Paule Greengrasse, se tak v Townsendově tendenční historce dostává do příkrého rozporu s hollywoodskou melodramatičností a schematismem. Režisér neváhá využít banální romantický příběh typu „chlapec potká dívku“ (story Jaye a Lou) ani slzavý doják o ztrátě děťátka (příběh policisty Dalea).

Hurá na karneval

Jednou z typizovaných hrdinek filmu je plavovlasá mladá reportérka v podání Connie Nielsenové, která se vzbouří proti svým chlebodárcům. Nakonec je zadržena policí s několika stovkami dalších demonstrantů, jejich zástupce – Jaye, Loa a Djanga - jsme poznali jako zaryté zastánce nenásilných metod (kteří se marně pokošejí zastavit vlnu násilností).

Pokud jde o otázku, kdo během několika dní proměnil reprezentativní centrum města v trosky, vypadá to na jakési násilníky, o nichž se ve filmu nic nedozvíte. Zastupuje je agresivní rabiját, z něhož se posléze vyklube mladý policista, rozkopávající v převleku za anarchistu výlohy a řádící v ulicích se sprejem…

Není divu, že Vzpoura v Seattlu se nedočkala ze strany anarchistického hnutí žádné pochvaly. Problémy s ní ovšem mají i samotní aktivisté: podle nich akce v Seattlu nebyla dílem hrstky sympatických, krásných superhrdinů, ale pečlivé organizace.

Co se týče skutečných viníků, autor zbavuje viny policisty, kteří „jen poslouchali rozkazy“. A podobně je na tom starosta, který je v podání Raye Liotty jen hříčkou v rukou anonymích tlaků (v podobě bezpříznakového telefonátu z Bílého domu). Hlavními padouchy zůstávají „muži v oblecích“, kterým jdou na ruku zmanipulovaná média. Budete-li dobře naslouchat veselému prosťáčkovi Djangovi, dojde vám alespoň něco: svět z aktivistických protestů stejně nepochopí, co je to WTO - pozná nicméně, kdo jsou ti „zlí“. A právě tuto představu má zpevnit i Vzpoura v Seattlu.

O výsledné přesvědčivosti filmu výmluvně vypovídá dosavadní chabá návštěvnost – a nelze vážně předpokládat, že by ji vylepšilo uvedení v Čechách.

Stačí si vzpomenout na celovečerní dokument Martina Marečka Hry prachu, jenž se filmařsky, lidsky i názorově nesrovnatelně zraleji vyjadřoval k události, na niž se Townsendovi hrdinové ve finále bujaře těší: zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v září 2000. Vnímat demonstrování proti „kravaťákům“ jako kombinaci karnevalu s adrenalinovým sportem u nás naštěstí zatím není obvyklé – a ani Vzpoura v Seattlu na tom nic nemůže změnit.

P. S.Spoiler: V rozverné finále hrdinové procházejí kolem starého kina, na jehož poutači je jakési (ironické?) poděkování za zábavu, adresované WTO. Inu, vždyť říkám - karneval.

Battle in Seattle USA/Kanada/Německo 2007., 99 min. Scénář a režie: Stuart Townsend Hrají: Martin Henderson, Charlize Theronová, Ray Liotta, Michelle Rodriguezová, Woody Harrelson, Connie Nielsenová Distribuce: Palace Pictures Premiéra 19. března 2009.


(Tento text byl napsán pro server www.aktualne.cz. Děkuji za možnost uveřejnit ho i zde. Jde o verzi, která neprošla tamní redakční úpravou.)

pondělí 30. března 2009

Film, na který jsem nešla


Včera se na Febiofestu hrál Zelený pokoj Francoise Truffauta a já jsem deštivý den na venkově (psala jsem zase jednou posudky na filmy, nabízené pro MFF v Karlových Varech) věnovala i tiché vzpomínce na snímek, který jsem kdysi vášnivě milovala. Tenhle plakát mne ze stěny provázel mými gymnaziálními roky (a taky byl podobně zmačkaný jako je ten na obrázku)...

Truffautova tvář za "uplakaným" oknem jako upoutávka na mou postpubertu a film ze všech režisérových nejvíc zahleděný do smrti... Dlouho jsem Zelený pokoj neviděla, obávám se toho, protože kdybych zjistila, že není tak fascinující, jako si ho pamatuju, asi bych byla hodně zraněná. Já přehodnocuji většinou ráda, ale má to svoje hranice...

Příběh osamělého Juliena Davenna (hraje ho sám Truffaut), který je posedlý kultem své zemřelé lásky a soukromou svatyni ve svém domě zasvětil vzpomínkám na své mrtvé, toť opravdu ideální film pro dekadentní období dospívání...
Moje láska k Truffautovi je léty nijak neumenšila, ale ta dětinská zahleděnost do smrti mne už opustila, zaplaťpámbu, asi to znamená, že už jsem přece jen trochu dospělejší. A otázka smrti už nepůsobí zdaleka tak atraktivně a rajcovně jako kdysi :-).

Když se v Praze
díky Francouzskému institutu objevila jediná kopie tohohle Truffautova filmu (nikdy nebyl koupen do naší distribuce, nevyšel u nás na DVD a opravdu jen zřídkakdy se hraje na nějaké přehlídce), provázela jsem ji oddaně na všech projekcích, na které se mi povedlo se vplížit - dokud mi ji zase neposlali zpátky do Francie...

Mimochodem, co se týče Truffauta, kdysi jsem narazila na názor, že svými texty do Cahiers du Cinéma a knížkou Rozhovorů zničil Alfreda Hitchcocka - přesvědčil ho totiž, že je auteur, což prý mělo neblahý vliv na koncepci pozdní tvorby jeho slavného kolegy. Prohlásil nebo napsal to prý někde William Goldman (nevím, jestli tenhle William Goldman a jak široce to vyargumentoval).

Tak to je jen na okraj této dnešní zelené, jarní poznámky o nedotknutelnosti našich osobních světců a budování jejich svatyní v pokojích našich myslí.

sobota 28. března 2009

Febio: Synekdocha, New York

Febiofest začal a já jsem si poctivě vypsala filmy, na které půjdu, načež jsem to v duchu opravila na "filmy, na které bych chtěla jít, kdybych měla čas". Odevzdávka knihy se hrozivě blíží a já prožívám totéž, co prý všichni autoři v takové situaci, totiž zoufale nestíhám.

Můj první a poslední film z Febia tedy včera byla Synekdocha, New York mého oblíbeného Charlieho Kaufmana. Velikonoční výzdoba před smíchovským Village Cinemas mne trochu vyděsila, i po multiplexu samotném se občas někde válejí nějaké ošatky s vejci, ale to se dá přehlédnout (nebo rozšlapat).

Jinak "nový Kaufman", respektive režijní debut padesátiletého oscarového scenáristy (za Věčný svit neposkvrněné mysli Michela Gondryho v roce 2004), samozřejmě - jak se dalo předpokládat - nese všechny rysy prvního filmu. Ani Kaufman sám jako režisér pochopitelně nezvládá ukáznit vlastní velmi komplikovanou koncepci (a možná to ani nejde): postavy v čele s divadelním režisérem Cadenem Cotardem (skvělý Philip Seymour Hoffman) se tentokrát pohybují v ještě komplikovanějším "vnějšněvnitřním" prostoru, neboť si nejen vyměňují těla/role a zmnožují se (jako V kůži Johna Malkoviche), ale procházejí ještě k tomu i dlouhým časovým úsekem svých životů.

Kaufmanovo unikátní myšlení se navíc upíná na titulní básnickou metaforu (celek vyjadřuje část/část celek) a pracuje se vztahem zmnenšených a zvětšených modelů. Vím, že to zní strašně zapeklitě, ale asi už jste si zvykli, že Kaufman myslí zároveň neuvěřitelně přehledně a vizuálně a překlápí své nápady do dalších a dalších variací na základě citových, nikoli myšlenkových souvislostí. Synekdocha není "povedený" film, je ale strašně zajímavá a hluboce, hluboce smutná. A zároveň plná světla a velmi neobvyklé naděje. Vlastně bylo zábavné sledovat reakce diváků, kteří se domnívali do kina přijít - bůhvíproč - na komedii (asi zapomněli, že i ten Věčný svit s taškářem Carreym byl taky pěkně teskný). A tak mám svůj velký filmový zážitek, nad kterým si budu asi ještě dost dlouhou dobu tiše hloubat paralelně s povinnou prací.

Mimochodem, film, kolem jehož premiéry český distributor zcela právem chodí jako kolem horké kaše (protože tohle je na jednu kopii a artkino, kde se bude zdarma rozdávat černá, ale úplně černá káva, Boltone), se promítal v Cannes a chorobný tajnůstkář Kaufman byl zase jednou nucen se fotografovat (pokud nevíte, je to ten malý židovský muž, třetí zprava):

pátek 27. března 2009

Letiště Franze Kafky

Dneska ráno jsem náhodou narazila na TOHLE a udělalo mi ho velkou radost - doufám, že vás zpráva o nejodcizenějším letišti na světě - pražském Mezinárodním letišti Franze Kafky - taky potěší. Pěkný den!

čtvrtek 26. března 2009

Normal

Psychologický thriller Julia Ševčíka: Mezi Hannibalem a Umučením Krista

V letech 1929 - 1931 připravil "Vampýr z Düsseldorfu" Peter Kürten o život osm lidí. Nejrůznějšími způsoby mučil a znásilňoval nejprve zvířata, potom hlavně ženy a malá děvčátka. Nejvíc se mu to prý před dvaceti lety líbilo s desetiletou Christine Kleinovou, kterou zavraždil a zneuctil v její postýlce a pak označil za svou první lásku. Alespoň tak to zločinec vypráví svému mladému obhájci Justovi Wehnerovi poté, co se dobrovolně vzdal policii a čeká ve vězení na soudní proces. Mladý právník chce dokázat, že Kürten je šílený a neměl by být popraven (po čemž touží zástupci spravedlnosti i zděšená veřejnost), ale umístěn do ústavu pro duševně choré. Inteligentní, manipulátorský sadistický vrah mladíka chladnokrevně zatahuje stále hlouběji do své temné minulosti a chystá mu nejrůznější překpavení - a znepokojivé je i setkání s Kürtenovou trpitelskou manželkou Marií, která skálopevně věří v mužovu nevinu...
Kde je tedy hranice mezi normálností, zvráceností a spasitelstvím? Vytváří opravdu výchova a společnost z nevinných asociální monstra? Mají se váš tatínek s maminkou opravdu rádi, nebo jen toužíte, aby to tak bylo?

Pokud jste zvědaví, jaký je Kürtenův plán, jak setkání se srdcem temnoty zamává s idealistickým advokátem (jehož jméno - Justus - znamená spravedlivý) a co udělá pravda o zavražděných obětech s nebohou Marií, vyražte do kina. Spíš než masivní reklamní kampaň (z níž nejvíc vyčnívá dynamický trailer) vás na Normal možná přilákají velmi rozdílné názory a pocity, které nový film Julia Ševčíka (Restart) vzbuzuje (zatím jen namátkou z okruhu bývalé Cinemy - Kamilu Filovi se líbilo velmi, a jistě to brzy popíše i v recenzi na aktualne.cz, zatímco Jardovi Sedláčkovi, Ondrovi Vosmíkovi a Františku Fukovi se to prý naopak nelíbilo vůbec. Iva Hejlíčková byla včera v kině na premiéře stejně jako já, takže ta se jistě také vyjádří).

Já jsem názorem Kamilovi dost vzdálena. Netvrdím, že neobdivuji vypjatě manýristický a v českých končinách unikátní způsob, jakým je film natočený (samozřejmě budete myslet na Herzova Spalovače mrtvol - také proto, jak Normal využívá schématu "soukromý příběh monstra vyústí do historického příběhu nástupu nacismu"). Samozřejmě nepřehlížím vlivy francouzského poetismu a německého expresionismu (Kürtenův příběh inspiroval M Fritze Langa), ale také vidím, jak pěkně se Ševčík zahleděl do filmů o kanibalovi Lecterovi (hlavně při prezentaci Milana Kňažka v hlavní roli). Normal je pro mne zajímavý i v téhle souvislosti, protože Hannibala Ridleyho Scotta si cením pro způsob, jakým dovádí stylistiku torture porno na hranici rozkošně cynické sebeparodie.

Normal je ovšem film zcela bez humoru a nadsázky - a samozřejmě pracuje efektně s tím, že v "torture porno" se nemučí jen zvířátka a lidé, ale současně také divák. A ten domácí, český vůbec není zvyklý na to, aby se díval na znásilňování postavy, kterou hraje Dagmar Veškrnová-Havlová či na mučení chudáka českého fouska zlým antouškem (byť se obojí odehrává v Německu v roce 1931). Pokud jde o brutalitu, pracuje s ní Ševčík samozřejmě s výrazně větším odstupem než autoři Texaského masakru motorovou pilou. V porovnání s americkými horory odpor diváka stupňuje v obraze spíš dobře cílenými drobnostmi, zato však dává prostor jeho představivosti, stimulované Kürtenovými promluvami a roztáčené nikoli v dynamickém, klipovém hollywoodském stylu, ale v nevyvážené "artové" arytmii (v subjektivní délce projekce 100minutového snímku jsem byla někde u mučivých, nekonečných tří hodin).

Pokud má tedy Normal něco společného s americkým torture porno, rozhodně to není žánr - jde totiž o hybrida, který nejrůznější prvky s efektní hysterií využívá ve jménu "umělecké" kinematografie.

Pocit šoku a koncentrovaného hnusu, kombinovaný s "významůplným" stylem, se tu navozuje díky znamenitým profesionálům v týmu (kameraman, střihač, výtvarný design tónovaného obrazu, skvělí zvukaři). Oceňuji i to, že Normal - na rozdíl od jiných, rovněž výrazně stylizovaných českých filmů - si podřizuje herce a nenutí je působit trapně (s občasnou výjimkou šestapadesátileté Veškrnové-Havlové, jejíž důvěryhodnost v roli krásné, trpitelské femme fatale snižují snahy autorů náležitě ji omladit). Potud je Normal na domácí poměry nadprůměrně zajímavou podívanou.

V jeden z nejnepříjemnějších filmů, nad kterými jsem v posledních letech vyjádřila rozhořčení, ho mění skutečnost, že nejde o pouhý žánrový snímek, ale (abych vylepšila výraz svého oblíbeného Davida Edelsteina) art torture porno - tedy o snímek mučící diváka odpornostmi a brání mu odporovat a vzpouzet se, protože vše zastřešuje "ušlechtilými" myšlenkami a "uměleckými" prvky. Normal je přehlídkou totální vnitřní rozpojenosti a izolace - a jak najít útočiště u postav, které se cítí jako rybky ve vodě ve vzájemně stupňovaném utrpení a vypjatém masochismu ve stylu mnou velmi neoblíbeného Gibsonova Umučení Krista (jemuž Normal ještě přibližuje použitá křesťanbská symbolika - trpící Marie, motiv stigmatu, elitářské řeči o vině a vykoupení, nestvůrný a nechápající dav lidu a soudců).

Temný masiv věznice působí jako Kafkovský Zámek, kam si naivka Justus chodí po poučení o zlu, na kombiné operně trpící Marie se promítají tváře obětí a najednou tady máme scény, nad kterými by si potěšeně zazvracel i sám David Lynch - dekadentní zpěvačka pěje v bordelu, kde se paralelně souloží v oddělených kójích (konečně trocha rytmu v rámci mrtvolně uvadajícího tempa vyprávění), spolu s kamerou "projedete" skrz stigma v dlani a ocitáte se v přesvětleném prostoru Kürtenovy vize... Zároveň se na vás valí "supervýznamné", závažně dunící věty, které postavy nemohou proslovit jen jedno, ale raději aspoň dvakrát, třikrát. (Tady asi vystrkuje růžky i původní divadelní předloha skotského autora Anthonyho Neilsona, kterou tvůrci snímku poměrně důsledně vytěsnili z informací o inspiracích scénáře).

Odvažte se prohlásit, že hrdina je hnusný hajzl a zaslouží smrt: společnost nesoudí nebezpečného sériového zabijáka, ale sama sebe, protože si přece takové vrahy sama vytváří! Z původních neviňátek vznikají ve společnosti zrůdy, a abyste si v zamyšlení ukousali nehty, máme za dveřmi vyprávění nacismus a druhou světovou, kdy přece tisíce a miliony lidí dělaly ošklivé věci. Nejsou ony ty Kürtenovy zločiny vlastně jen drobné a hodné odpuštění - a neměli bychom je vnímat spíš tak nějak výchovně? Kolektivní vina má pro mne v sobě cosi alibistického... Ještě, že alespoň ten Justus odjede kamsi za svou milovanou Evou, se kterou se pak očistí kdesi na břehu mořském coby novodobý Adam (cítíte ty konotace? nic v tomto filmu není náhodné!). Jenže ani s Justem, ani s kýmkoli jiným se zde ztotožnit nelze: z lidské zrůdy je najednou cosi jako oběť, kterou zároveň nemůžete litovat. Divák si ale zřejmě stejně má připadat jaksi hloupě, zdeptaně a provinile - obětí je ovšem v téhle chytré a efektně manipulátorské podívané právě jen on.

Když jsem se snažila pochopit, co režisér vlastně svým filmem míní (protože tady jde o cosi jako autorskou práci), najednou jsem se ocitla v nejistotě. Nic aktuálního a živého jsem si tady nenašla: Normal je působivý, "krásně" vypadající film, vzbuzující ve mně pocit rozpačitého hnusu. Má potíže s vnitřním rytmem i s tím něco sám za sebe cítit. A za obrazy, v obrazech, je pro mne jen prázdnota starých klišé, která už nikam nevedou. Samozřejmě je to můj problém: velmi podobný jsem měla naposled se Speed Racerem, jehož převratnost mi také unikla. Ten byl ovšem ale pěkně rytmický a vesele barevný a hrdina v něm na mne neřval, jaká rozkoš pro něj byla znásilňovat podřezávané prase.

P.S. Skutečný Kürten vypadal spíš jako nějaký německý strejc - kdyby ale Ševčík dal Kňažkovi také ten hitlerovský knírek, vypadalo by to ve filmu už jako moc velký návod k interpretaci.

Normal
ČR / Makedonie 2009, 100 min.
Scénář a režie: Julius Ševčík (podle námětu divadelní hry Anthonyho Neilsona)
Kamera: Antonio Riestra
Hudba: Jan P. Muchow, Goran Trajkoski
Hrají: Milan Kňažko (Peter Kürten), Pavel Gajdoš (Justus Wehner), Dagmar Veškrnová-Havlová (Marie), Zuzana Kajnarová (služebná), Jan Vlasák (Wenge), Miroslav Táborský (Klein), Pavel Kikinčuk

http://www.normalfilm.cz/

středa 25. března 2009

"Připravte se na brutalitu"

Distribuční společnost Bontonfilm rozeslala varovnou tiskovou zprávu. Stojí za to citovat:

Film Normal vstupuje do českých kin ve 28 kopiích. Slavnostní premiéra proběhne ve středu 25. 3. v Praze, v pěti kinosálech naráz. „Zájem o film je tak velký, že jsme museli na poslední chvíli přidávat další kina. Čekáme přes 1000 lidí,“ říká distributor filmu Aleš Danielis.

Jsou však diváci připraveni na příběh reálného brutálního vraha? Testovací projekce naznačila, že pro slabší povahy může být film Normal šok. Režisér Julius Ševčík vypráví příběh podle skutečné události a nebere si servítky. „Film Normal se odehrává ve třicátých letech - v dekadentní a drsné době ekonomické krize. Je to příběh legendárního sériového vraha, který děsil celou Evropu. Jako takový samozřejmě obsahuje i šokující scény“.

Temný film jde hluboko do znepokojivé psychologie postav a flashbacky ze života sériového vraha působí jako roznětka. Producent po diskuzi s distributorem po dlouhém váhání nakonec stanovili přístupnost na 15 let. Producentka filmu Karla Stojáková k tomu říká „Normal je velmi vizuální a dynamický film, který přesahuje rámec běžné dobovky. Stojíme i o mladého diváka.“

Ve filmu Normal jde o život a o tenkou hranici mezi normálností a šílenstvím. „Mým záměrem není šokovat, ale vyprávět skutečný příběh. Velký důraz jsme položili také na silnou emocionalitu. Postava Dagmar Havlové vnáší světlo, víru a lásku do zlem naplněného života vraha“, říká režisér Ševčík."

Kdo z kolegů publicistů dnes dopoledne půjde na novinářskou projekci, bude mít jasno už v pravé poledne. Já jdu až večer na premiéru - a dám samozřejmě vědět, jaká že ta brutalita byla. Pozornost Ševčíkův film, vzbudil už zajímavě profesionálním trailerem. Protože si ovšem pamatuji, že jsem měla jisté divácké potíže s režisérovým debutanstským Restartem, jsem zatím pouze rezervovaně zvědavá. Rozhodně se nijak netěším - tomu mne zkušenost s českými filmy dávno odnaučila.

(Pro rozcvičku před Normalem: recenzi Jaroslava Sedláčka na Restart najdete v Cinemě 12/2005, str. 90).



pondělí 23. března 2009

Výsledky "romské" ankety

Nový film Zdeňka Tyce El Paso (už jste ho viděli?) se postaral o téma malé ankety o vztahu čtenářů tohoto blogu k filmům s romskou tematikou.

Snímek Cikáni jdou do nebe, uvedený nedávno společností Levné knihy na DVD, se kdysi postaral o erotické znepokojení celé jedné divácké generace, která byla na něj naháněna do kin v rámci školní výuky: scéna, ve které krásná hrdinka postupně odkládá nekonečné množství spodniček, patří v rámci povinných školních představení k nezapomenutelným. Znovu vidět tento film, jenž je esencí romantických představ o hrdých, svobodných a divokých Cikánech, kteří raději zemřou, než by ztratili volnost, je ovšem dnes tak trochu akademicky opeterní záležitostí. Případné znovushlédnutí snímku nicméně žádného z hlasujících čtenářů od zájmu o Romy ve filmu neodvrátilo.

Pěkná 3% ovšem v zájmu o téma posílil film Roming, k čemuž blahopřeji všem tvůrcům tohoto podle mého názoru bohužel zmatečně dramaturgovaného filmu (terý nicméně dokázal, že z Jiřího Vejdělka se klube režisér, kterého nepůjde přehlížet).

Ve filmy Gatlifovy a Kusturicovy vkládá naději plných 45% hlasujících tohoto blogu, což je pěkné - zvlášť v kombinaci se 48 % jejich kolegů, které v rámci českých filmů o Romech zatím nic nepřesvědčilo. Nevím ale, jestli tenhle výsledek mohu číst tak, že romská tematika je zajímavá/dobrá, ale jen pokud nepochází z domácího filmového prostoru.

Jinak jen pro úplnost se 3% vtipálků dala vyprovokovat možností hlasovat pro "Cikáni do plynu" - vy ale máte zvrhlý smysl pro humor! (Nepředpokládám totiž, že by ve vybrané společnosti mých čtenářů toto někdo myslel vážně.) Ale vlastně jsem se domnívala, že tahle možnost někoho svede... Byl to takový můj průzkumný kanárek v temném uhelném dole vašich srdcí. Takže příště bude účast v anketě povolena jen na občanské průkazy a každý zájemce bude muset absolvovat testy na přítomnost humoru v krvi.

Ještě malá poznámka k tématu ankety: kdesi jsem se dočetla (tuším, že v jednom z komentářů k zajímavému textu Kamila Fily), že inspirátorka hlavní hrdinky v Tycově filmu pobírala sociální dávky čítající úhrnem 45 000 korun (nebo tak nějak).

To se samozřejmě dá při nasčítání počtu devíti potomků očekávat... ale opravdu velmi by mne zajímal snímek, který by se takovou skutečnost odvážil zmínit v kombinaci se situací finanční nouze, ve které je hrdinka Tycova filmu (té vyplněné žádosti o dávky odnese vítr a dál se prtoblém neřeší - božský nápad!).

Zdá se totiž, že dívat se na Romy jako na nějakou ubohou "socku" by mohlo také patřit k těm ohavným klišé, jaká běžně hýbou "romským" filmem i českou společností (něco podobného, jako že rádi tancují kolem ohňů rozdělaných z parket, vytrhaných z podlah svých panelákových bytů).

Zmínit tyhle ekonomické disproporce si tedy netroufl ani Tyc, který jinak ve svém filmu celkem poctivě snáší nejrůznější i nelichotivá fakta o Romech (aniž je ovšem vidí jinak, než že Romové "jsou prostě takoví"). V El Pasu se v jedné scéně dozvídáme, že hrdinka platí za dva pokojíčky v sociální ubytovně opravdu nesmyslnoui mnohatisícovou sumu. Má potíže s penězi a pořád přemýšlí, jak šetřit (přestat kouřit se jí ale nechce, což mne, na rozdíl od Franty Fuky, zase tam nerozčiluje - nejsem totiž nekuřák :-). Problém peněz ve vztahu k sociálním dávkám se ve filmu ovšem opravdu raději neřeší - tady by totiž ten "umělecký", totálně pozitivní a vstřícný autorův přístup tvrdě narazil. Skoro pro každého diváka je totiž už zcela nepřístupná představa soucítění s někým, kdo disponuje pravidelným, opravdu poměrně vysokým příjmem. ale je věčně na mizině, protože s penězi prostě neumí zacházet. Ony i ty "umělecké" filmy mají svá podivuhodná tabu...

(VÍM, že všichni Romové na tom nejsou jako paní Horváthová. Ale někteří ano - pokud jezdíte po dálnici Praha-Hradec, všimněte si poblíž Sadské zruinovaného domu uprostřed velkého smetiště, který je ozdobený množstvím "talířů" na satelitní příjem. Venku si hrají vždycky romské děti - ale když tenhle hrozný dům jednou ukazovali ve zprávách, nebyl na něm ani jediný satelitní přijímač... Kdo je před natáčením sundal: Romové? Televizní štáb?!)

P.S. Mimochodem, na internetových stránkách Reflexu najdete poněkud ironické "vysvědčení", které můžete vyplnit Václavu Klausovi u příležitosti jeho šesti let v prezidentské funkci. Výsledek vašeho hlasování - jako každá anketa - samozřejmě bude vypovídat především o vás.

sobota 21. března 2009

Mezinárodní den spánku

První jarní den (cha! a co ta zima venku?) je zároveň Mezinárodním dnem ZDRAVÉHO spánku - což neznamená, že ho můžete celý prospat! Já jsem si po heroickém souboji s 40 000 objednanými znaky, spáchanými během posledních tří dnů, dala za odměnu jen hodinku navíc.

Co se týče spánku, rozhodně mne už dlouho fascinuje a vítám každou poznámku k době, kdy o sobě každodenně nevím - ať už jde o výzkumy chrápání v Pennsylvánii nebo o různé interpretace pohádkového příběhu o Šípkové Růžence. A samozřejmě další hledisko do toho vnesl můj oblíbený Neil Gaiman se svým comicsovým vládcem snů Sandmanem- Morfeem a jeho pečlivou a něžně se usmívající starší sestřičkou Smrtí.

Pokud jde o sny, moje podvědomí využilo dnešní hodiny navíc k rozvinutí pěkně strašidelného snu o zombiích, který měl zas jednou velmi vytříbeně filmovou podobu (širokoúhlý formát, barva). V tom snu jsem umřela nejmíň dvakrát. Žádný sen ovlivněný filmovým vypravěčstvím se mi už dlouho nezdál, i když bych možná přivítala nějaký lehkovážnější žánr.

pátek 20. března 2009

Lesk a bída hollywoodské slávy

Jejich filmy plní pokladny kin. Jejich nuzné dětství a strastiplné putování do výšin slávy sytí fantazie milionů fanoušků. A bez jejich záletů, výstřelků i charitativních aktivit by média zahynula. Asi neexistuje spolehlivý návod, jak se stát hollywoodskou hvězdou. Způsobů, jak si kariéru zničit, známe ovšem slušnou řádku.

Svět stojí a padá s celebritami, alespoň podle obálek bulvárních plátků. Některé jsou v myslích veřejnosti stálicemi a předávají si je mezi sebou celé generace. Jiné zdobí tak třpytivý pel neotřelé čerstvosti, že se ani neodvažujeme připomínat trapnou existenci nějakého “zítra”. A jména a podoby jiných nám na tváři vyvolají nejistý úsměv podbarvený ironickou nostalgií: Kdo to byl? Aha, už vím. Kde je mu asi dneska konec?

Vyšší kredit než politické, sportovní, milionářské a hudební celebrity mají v očích nejširší veřejnosti hollywoodské hvězdy. Jsou úspěšné, krásné, bohaté, krásné a mladistvé – a některé mají dokonce herecký talent a mozek v hlavě!

Klasická hollywoodská hvězda přitom zmizela ze světa v 60. letech spolu se studiovým systémem. I dnes sice herci často uzavírají dlouhodobé kontrakty s velkými produkčními společnostmi a někdy se upisují v rámci série hodně dopředu (což je třeba případ filmových bondovek).

Nikdy se však už nemohou stát takovým rukojmín majetnického studia, jako tomu bylo v éře klasického Hollywoodu ve 30. a 40.letech. Tehdy se hvězdy nesměly ani v soukromí odchylovat od svého pevně stanoveného image. A musely samozřejmě opakovat totéž v dalších a dalších filmech, protože publikum si to přálo. Studio je mohlo dokonce zapůjčit i konkurenci. Dnešní hvězdy mají v tomto směru nesrovnatelně větší svobodu. Smějí si relativně volně vybírat role, mluví do scénářů a aby měly své osudy v rukou ještě pevněji, věnují se dokonce často produkci a režii.

Život hollywoodských celebrit se změnil i v tom, že se ve srovnání s minulostí stále víc z nich pokouší střežit si své soukromí před fanoušky i médii. Zároveň však s nimi musí neustále komunikovat a ukazovat jim vlídnou tvář, což předpokládá desítky úkonů, které už vůbec nesouvisejí s hraním ani s výběrem správných rolí.Propadnout se do hlubin zapomnění je totiž v rámci zrychlujícího se životního stylu stále snadnější.

Ideál se mění

Co tedy tvoří image hollywoodské hvězdy? A jak Hollywooďané utvářejí nebo naopak ničí své úspěšné kariéry?

Americká továrna na sny má historicky nejpropracovanější systém hereckých hvězd. Ty své si pěstovalo každé z větších studií prakticky už na počátku minulého století. Kdo si ovšem dneska vzpomene na oslnivou a dlouhou kariéru filmového kovboje Toma Mixe, který v raných westernech předváděl, jak dobře umí jezdit na koni? A kdo dnes ještě ocení charizma atletického “krále hollywoodu” Douglase Fairbankse, který v éře němého filmu ztělesňoval americký optimismus a podnikavost? I romantický idol Rudolph Valentino nám dnes připadá skoro směšný: patrně jen tragická smrt v jednatřiceti letech tohoto představitele exotických svůdců uchránila smutného osudu hvězdy, která by musela nutně vyhasnout s příchodem zvukového filmu.

Ideál mužnosti a představy o tom, jak být na plátně sexy, se mění stale rychleji. Většina hvězd se přizpůsobuje tomu, co je zrovna in, řada z nich ovšem dokázala dobovým představám oponovat nebo je dokonce narušit. Součástí hollywoodského folklóru je historka z hereckého konkursu, kdy jednoho ze zájemců odepsali, protože neuměl zpívat ani hrát, byl připlešatělý a tančil jen obstojně. Jmenoval se Fred Astaire... Pokud by ovšem tahle veleúspěšná muzikálová hvězda přestala ve svých filmech tančit a zpívat, byl by s jejím kouzlem konec: zase by zbyl jen připlešatelý dlouhán s nestandardní fyziognomií.

To samozřejmě platí dvojnásob o hudebních hvězdách, které zabloudily na stříbrné plátno jen s cílem posílit svou popularitu: přihlouplé filmy s Elvisem Presleym měly za úkol pouze propojit pěvecká čísla řídkým dějem - a dnes představují už jen napůl komickou zajímavost. Divákům ovšem tehdy dokonale stačilo, že Elvise vidí a že zpívá…

I v nejlepších filmech takových hvězd, jako byli Clark Gable, Gary Cooper či Humphey Bogart, často zahlédnete stín rutiny, který jejich fanoušci kdysi stěží postřehli. Některé scény či situace jsou tu jen proto, aby posílily důvěrně známý image. Okamžik, kdy si Bogart nonšalantně zapálí cigaretu a nepřekonatelně drsným hlasem pronese nějakou sarkastickou poznámku, nesměl chybět v žádném z jeho “velkých” filmů.

Jistý typ rolí, vzhled a chování se očekávaly od rebelů Marlona Branda či Jamese Deana v 50. letech, stejně jako se o dekádu později od Stevea McQueena vyžadovala drsná, chlapská spolehlivost. Existují ovšem i případy, kdy se herec svého image touží zoufale zbavit, protože je nenávidí. Zní to bláhově? Vzpomeňte si na Seana Conneryho, který ze sebe dlouhé léta nemohl setřást nenáviděnou roli Jamese Bonda. Povedlo se mu to teprve v okamžiku, kdy se fyzicky změnil: zestárlý, připlešatělý Connery s prošedivělými vousy divákům mladistvého 007 z 60. let už rozhodně nepřipomínal – a v thrillerech Skála nebo Past má hvězdné charisma, které mu může kdokoli závidět.

Časy se (ne)vracejí

Novodobá filmová historie se od starých časů zase tak neliší: Robert Redford v 70. letech vystupoval jako krásný, lehce neurotický blonďák, který citovou nespolehlivost tu a tam přebil romanticky zářivým úsměvem. Pokud měl po boku ošklivého Dustina Hoffmana s židovským nosem (Všichni prezidentovi muži) nebo ošlivou Barbru Streisandovou s židovským nosem (Takoví jsme byli), okamžitě se zrodil oscarový herecký koncert.

Nic se nezměnilo ani v 80. letech: od Arnolda Schwarzeneggera publikum čekalo akci doprovázenou demonstrací pečlivě vypracované svalové hmoty. Kulturistické hvězdné image doplnil pohled “vidím mamuta” a bylo vystaráno. Když se božský Arnold rozhodl na začátku 90. let změnit styl a zkusit to v komediích s dětmi typu Policajta ze školky, málem si zlikvidoval hereckou kariéru spolehlivěji, než když nedávno vstoupil do politiky.

Éra svalovců v blocbusterových podívaných nicméně minula a Arnold na tom dnes nakonec není tak špatně jako herecky ještě slabší kolegové Steven Seagal nebo Jean-Claude Van Damme. Ty nenávratně pohltil čas - a vypadá to, že jestli se rychle nedá dohromady nedávno tak obdivovaná akční naděje Vin Diesel, setkají se společně všichni v pekle zapomnění.

Také Arnoldův kolega Sylvester Stallone pojal nápad přeorientovat na komedie a málem zkrachoval. Po šedesátce ovšem projevil vzácné množství předvídavosti a nedávno uskutečnil úspěšný comeback díky dalším pokračováním Rockyho a Ramba. Hra svalů v kombinaci s pomačkaným obličejem a příběhu o starých dobrých amerických hodnotách zafungovala dokonale.

Stárnoucí kolos má dnes v sobě jistou dávku romantické nostalgie – a ví, že současná Amerika potřebuje podobné hrdiny jako v 80. letech. Časy se mění – a take někdy vracejí.

Umění jménem comeback

Začít jinde a jinak je ovšem umění, které hraničí se zázrakem. To je třeba případ Johna Travolty, který v roce 1977 strhl svět do diskotétového rytmu v nedostižné Horeččce sobotní noci, potom ale dlouho působil už jen jako

průměrně zajímavý herec (a vůbec žádný sexsymbol). V morytáru Quentina Tarantina Pulp Fiction – historky z podsvětí se však Travolta vrátil jako přitloustlý, ironický feťák Vincent Vega, který to na tanečním parketu rozjede s manželkou svého gansterského šéfa (Uma Thurmanová). Takže Travolta je zpátky, i když si filmografii przní takovými propadáky, jako je sci-fi Bojiště Země.

Takových skutečných comebacků ovšem zažívá Hollywood jen málo. Častěji s trpkostí sledujeme, jak se naše idoly propadají do bezvýznamnosti. To je případ Patricka Swayzeho, na kterého dodnes přísahá pamětnická část dámské divácké základny díky Hříšnému tanci z roku 1987. Hvězdný okamžik šaramantního Patricka prodloužilo ještě romantické drama Duch – potom však utonul v průměru.

Mnohem větší rychlostí Swayzeho následují současné teenagerovské idoly, jejichž populatitu a erotický kredit uměle vystupňuje reklama směřovaná na školní mládež: kdeže je dnes ještě nedávno tak žádaný Freddie Prinze, Jr.? A kde asi bude za deset let protagonista teenagerovské série Muzikál ze střední, rozesmátý Zac Efron?

Špatný výběr rolí a neschopnost přizpůsobit se uplývajícímu času zlikvidovaly i kdysi tak sympatického krále romantických komedií Hugha Granta. Osvědčené sympatické škleby dávný šarm nevzkřísí. Ještě smutnější je případ Nicolase Cage, který byl stejně vynikající v akčních hitech typu Con Air jako v milostných komediích ve stylu oscarového hitu Pod vliveň úplňku. Dnes už odulý pětačtyřicátník s podivnými vlasovými implantáty skoro nikoho nedojme, i když se poctivě snaží v akčních filmech pro dospívající mládež.

Zjevně se tak vyplatí mít charisma (jako Travolta), nebo ještě lépe ždibec hereckého talent – ten ale v případě hollywoodských celebrit není zase tak obvyklý. Harrison Ford si nechal nastřelit vlasy nad čelem už někdy na začátku 80. let, v sedmašedesáti byl ovšem jeho lehce omšelý a nepřestává zápasit s image kladného hrdiny (když v thriller Pod povrchem sehrál zloducha, diváci to vůbec nepřijali). Stárnoucí akční hrdina Indiana Jones v Království křišťálové lebky byl ovšem bez diskuse báječný, takže to vypadá, že jeho představitel má jako hvězda do důchodu vystaráno. Dobře ošetřované, vyzrálé stare portské má prostě svoje nezpochybnitelné kvality.

Nejlepší hvězda, mrtvá hvězda

Hvězda, zvlášť pokud ji provází pověst sexuálního symbolu, se musí učit potýkat se s uplývajícím časem. Hollywood a populární kultura obecně dnes vyznávají kult mládí, který rychle vyřazuje ze hry ty, kteří se nedovedou přehrát do jiného typu rolí (tady jsou na tom ale přece jen hůř herečky). I pětačtyřicetileté star si tak musejí udržovat mladistvý kredit.

Experimenty s plastickou chirurgií a botoxem ovšem přivádějí do hry i celou novou generaci hvězdných zombií s ochromenými mimickými svaly v obličeji. Zvítězit nad nelítostným časem lze jen jediným způsobem, který ovšem zamezuje možnosti si věčnou slávu užít: předčasně tragicky zahynout.

Nedostižnými idoly tak zůstávají James Dean či River Phoenix, kterým nebude nikdy dovoleno ani zestárnout, ani dokázat, jak by si se svým talentem poradili po čtyřicítce. Po jejich bok se nejnověji přiřadil herecky mimořádně schopný Heath Ledger - a je smutné, že mu posmrtného Oscara za roli Jokera v Temném rytíři pomohlo získat právě nešťastné předávkování prášky na spaní.

Uplývající čas ovšem nenávratně likviduje i ty kariéry, založené na mladistvém rebelském vzhledu a hereckém talentu: Deanova generačního druha Marlona Branda vybavila příroda neméně oslivým talentem, bylo mu však dáno zestárnout a ztloustnout. Hvězdu 50. let znovu vyzvihly do záře reflektorů filmy generace Nového Hollywoodu Kmotr a Apokalypsa, Brando však navzdory tomu splývá s představou tragicky ztučnělého monstra, které se udávilo vlastními ambicemi, výstřelky a slavomamem.

Zůstává nicméně historicky prvním hercem, který se objevil na plátně dva roky po smrti. V digitalizované podobě si zopakoval roli zemřelého tatínka titulního hrdiny v comicsovém dobrodružství Superman se vrací. Byl to jen štěk, ale s nesmrtelností se v Hollywoodu zřejmě musí zacházet opatrně.

Vypadá to tak, že nejvíc na tom už brzy začnou vydělávat pozůstalí: milující vdova Yoko Ono už prý k digitalizaci prodala osmadvacet let mrtvého Johna Lennona. A po světě se potuluje reklama s Genem Kellym (který zemřel v roce 1996), propagujíícm auta. Samozřejmě jen v dokonale digitálně upravené scéně z klasického muzikálu Zpívání v dešti.

Neglobální svět

Pokud mluvíme o globalizaci, samozřejmě existuje – ale v trochu jiné podobě, než byste čekali. V oblasti filmu jde totiž o prostou hoollywoodizaci. Americkým star se nemohou rovnat ani evropské, ani asijské hvězdy, i když disponují mnohamilionovými davy fanoušků. Málokomu něco říkají jména i těch nejoslnivějších celebrit z indické obdoby americké továrny na sny - Bollywoodu.

Když se díváte na letošní oscarový hit Milionář z chatrče, ani vás nenapadne, že představitel moderátora soutěže Chcete být milionářem?, Anil Kapoor, je indickou superhvězdou první velikosti. A čínské akční megastar Jeta Liho nebo Chow Yun Fata známe především proto, že si získaly kredit i v hollywoodských filmech. Zároveň nám připadá absurdní, že drtivá většina Američanů naprosto netušila, že existuje nějaký Gérard Depardieu, dokud se v roce 1990 coby dvaačtyřicetiletý držitel množství prestižních evropských filmových cen neobjevil po boku Andie MacDowellové v hollywoodské romantické komedii Zelená karta a nenaučil je, jak po chlapsku pěstí oloupat česnek.

Coby hollywoodská star ovšem dneska herec, kterému jeho rodáci něžně přezdívali Gégé, zase už neexistuje: Hollywooďanem se navzdory desetiletého úsilí nakonec nestal a v šedesáti, s nadváhou a nekonečně znuděný svou profesí, si vydělává na nájem v uhozených komediích o comicsových hrdinech Asterix a Obelix. Takže přestal zajímat už i samotnou Evropu.

Neamerické hvězdy se mohou v Hollywoodu zabydlet jen ve chvíli, kdy bezchybně zapadnou do místního prostředí. Výhodu mají Angličané a Kanaďané, protože postrádají problémy s angličtinou (v jejímž rámci se různé přízvuky už dají tolerovat). Sebeschopnější cizinci s přízvukem jsou ale odsouzeni k vedlejším rolím přivandrovalců. Což se bohužel zdá být úspěšnou, ale poněkud ponižující parketou třeba pro čerstvého držitele Českého lva Karla Rodena.

Manželé a manželky

Hvězdná manželství mohou nebývale navýšit kredit hvězdných celebrit. Ani tady nejde ovšem o žádnou novinku: ví se to už od dob posvěceného svazku představitele mužných hrdinů Douglase Fairbankse s “miláčkem Ameriky” Mary Pickfordovou. Tím lépe, pokud jako vedlejší výsledek takového manželství vznikne slušný film, životaschopný hvězdný potomek nebo dokonce filmové studio (v případě páru přezdívaného “Pickfair” to bylo slavné United Artists).

Nad hereckými sňatky imagemakeři nemohou bdít tak jako kdysi. Je ovšem jisté, že manželství Brada Pitta s Jennifer Anistonové bledne v porovnání s jeho následujícím svazkem s Angelinou Jolieovou, přizdobeným v případě dříve tak osvědčeného starého mládence bleskurychle se rozmonžujícím houfem vlastních i adoptovaných potomků. Partnerství s ambiciozním kolegou navíc krásnou Angelinu nasměrovalo do tak zajímavých projektů, jako je retro drama Výměna (jež jí letos vyneslo oscarovou nominaci).

Tom Cruise naopak z hlediska své kariéry nevolil zdaleka dobře, když nebývale zajímavou Nicole Kidman po jedenácti letech vyměnil za herecky nepříliš výraznou Katie Holmesovou (a kdo si dnes vzpomene na Tomovo tříleté manželství s pozapomenutou kolegyní Mimi Rogersovou ze sklonku 80. let?). Je ovšem pravda, že Cruiseovo image nesrovnatelně víc než roztomilá Kate poškozuje jeho láska ke scientologické církvi.

Vzájemné posilování kariér je účinné, někdy však partnerka-kolegyně celá dlouhá léta žije v hvězdném stínu slavnějšího manžela. To je případ vynikající herečky Joanne Woodwardové, která byla letitou družkou Paula Newmana, či australské herečky Deborry-Lee Furnesové, která stojí už dvanáct let věrně po boku svého úspěšnějšího muže Hugha Jackmana. (Kredit australského představitele stříhorukého mutanta Wolwerina ze série X-Men zvyšuje I skutečnost, že Deborra-Lee je o třináct let starší než on.)

“Nezvyklé” a “nerovné” svazky se v Hollywoodu ovšem moc nenosí: poradci přes image rozhodně doporučují spíš spojení dvou stejně úspěšných osobností. Mimo jejich pravomoci samozřejjmě nepatří tragédie, je ovšem pravda, že předčasné úmrtí manželky Pierce Brosnana, herečky Cassandry Harrisové, se ve filmografii představitele Jamese Bonda pěkně vyjímá.

Prvek melodramatu či happy endu ovládá životy hvězd stejně silně jako příběhy, ve kterých hrají: není nad pěknou historku o tom, jak spolu v poklidu žijí dva úspěšní herci.

A ještě lepší je, když se společně objeví na plátně v rolích, které se zdají prozrazovat něco z jejich soukromí. Legendární pětioscarové drama Kdo se bojí Virginie Woolfové se v roce 1966 dočkalo publicity i proto, že v něm skuteční životní partneři Elizabeth Taylorová a Richard Burton hráli rozhádané manžele.

Čtyřprocentní komplikace

I v roce 2009 se připouštějí “menšinové” orientace hvězd jen váhavě. Když herec ve filmu v rámci role tak pěkně jednu vrazil své filmové partnerce, neskřípe to mezi nimi i ve skutečnosti? Nebo naopak – neklíčí mezi nimi milostný vztah? A co když herec hraje homosexuála - je s ním ve skutečnosti všechno v pořádku? Neměli spolu přece jen něco Heath Ledger a Jake Gyllenhaal, kterým to tak slušelo v oscarovém dramatu o teplých pastevcích ovcí Zkrocená hora? Na radu imagemakerů stále ještě není radno nechat na veřejnost prosáknout zprávy o jiných než heterosexuálních sklonech. Hvězdě dnes spíš projde promiskuitní chování (dokonce může posílit image neodolatelného svůdce), homosexualita je ovšem stále ještě podobně zapovězená jako kdysi. U žen je ještě relativně přijatelná, ať už jde o Jodie Fosterovou nebo Anne Hecheovou. Ohrozit si výdělky otevřeným přihlášením ke čtyřprocentní menšině je však stále ještě dost riskantní. I pravědopodobný gay Kevin Spacey se ke své sexuální orientaci odmítá otevřeně vyjádřit.

Dnešní hvězdy na tom jsou ovšem samozřejmě výrazně lépe než jejich dávní kolegové, kteří museli mezi soukromou realitou a svým veřejným obrazem lavírovat někdy celá desetiletí. Tragičtější než případ nedostižné Grety Garbo, která se se svým soukromím musela skrývat v hlubokém stínu, je osud jejího nešťastného a dlouhodobě traumatizovaného bisexuálního kolegy Caryho Granta.

Představa sexuálního symbolu, jehož atributem zůstává nezpochybnitelná mužnost, se se čtyřprocentním soukromím zkrátka neslučuje. Zůstává ovšem otázkou, jak s tím zahýbou bojovníci za práva menšin hvězdy typu Orlanda Blooma nebo Keanu Reevese, pěstující si jen velmi tlumené mužské rysy.

Hra s mužným obrazem

Zatímco kdysi porušení zavedených pravidel mohlo představovat kariérní sebevraždu, dnes jistá dávka rebelství a schopnost diváky překvapovat dokonce sytí image hvězd jako je Johnny Depp nebo Brad Pitt. Narušit svůj mužný obraz a vydělat na tom však dokáže jen málokdo.Sean Penn má pověst jednoho z nějvětších chlapáků v Hollywoodu: nesnáší bulvár, sláva je mu nepříjemná a nikdy nemá daleko k tomu poprat se se slídivými novináři. Zahrát si homosexuálního politika v životopisném dramatu Milk se mu ovšem vyplatilo: proměna v křehkého, vnitřně nejistého, usměvavého gaye byla natolik ohromující, že Pennovi letos vynesla Oscara. A kdyby někdo veřejně pochyboval o jeho mužnosti, nejspíš mu jedno vrazí.

Mezi eafinovanější experimentátory patří Johnny Depp, který si v životopisné tragikomedii Tima Burtona Ed Wood s chutí zahrál transsexuálního režiséra Eda Wooda, který nejraději režíruje béčkové filmy o zombiích z vesmíru v angorském svetru své přítelkyně.

A jako kapitám Jack Sparrow z akčního dobrodružství Piráti z Karibiku neváhá Depp parodovat svůj romantický image prostřednictvím nevyjasněné sexuální orientace svého hrdiny. Otrhaný, naparáděný pirát s podmalovanýma očima sice pořád koketuje s krásnou Elizabeth v podání neodlatelné Keiry Knightleyové, není ovšem jasné, jestli to není jenom ziskuchtivá hra nebo potměšilý žert. Deppovu kariéru, úzce spojenou s filmy režisérského podivína Tima Burtona, mohou takové nápady naopak jen posílit. U Deppa totiž výstřednost, rebelství a porušování pravidel vnímáme jako nedělitelnou součást jeho image. Kdyby se v nějakém filmu objevil v drahém obleku s dokonale uvázanou kravatou nebo v atraktivně propoceném tílku a hrdinsky zachraňoval svět před obřím meteoritem velikosti Texasu, nikdo by ho nebral vážně - a velmi pravědpodobně by mu prudce klesl kredit.

Neméně zajímavý je i Deppův hvězdný kolega Brad Pitt. Pověst experimentátora s vlastní hvězdou image mu dokonce dvakrát vynasla nominaci na Oscara: ve sci-fi 12 opic se před čtrnácti lety převtělil v šilhavého, pološíleného ekologického aktivistu a loni v Podivuhodném případu Benjamina Buttona nechal specialisty na zvláštní efekty, aby z něj udělali nemohoucího starce.

Modrooký superplayboy se smyslem pro humor ovšem vždycky dbá o to, aby se vzápětí po takové “divné” kreaci objevil na plátně v nějaké pěkné, mužné roli - třeba jako chlapsky hrdinský Achilleus v kostýmním dobrodružství Troja. Představa, že Pitt doma ve volných chvilkách posiluje s oštěpem, by ovšem nikomu z diváků ani nepřišla na mysl. Ztotožnění superhvězd s jejich rolemi tak není dnes už tak silné jako kdysi. Diváci jsou schopno vnímat je odděleně a připustit, že smějí mimo plátno žít take své normální soukromé životy. Zároveň ovšem - v rámci kolotoče politicky korektních, ekologických a zdravotních pravidel – si už nikdo nemůže dovolit přihnout si z lahve nebo si svobodně zapálit cigaretu. Výjimka je velmi jasně daná: musí jít o nenapravitelného zloducha nebo o postavu v historickém filmu, kdy se takové nevýchovné věci ještě normálně dělaly.

Udržovat ovšem hvězdnou kariéru při životě a vyvarovat se krachů je tedy nakonec stejně těžké, jako být skutečným mužem v tramvaji nebo ve výtahu.

(Tento velmi lehký text byl napsán na objednávku dámské verze časopisu ForMen. Za možnost uveřejnit ho i zde děkuji.)

čtvrtek 19. března 2009

Ch-cha-cha-chááááááááááá!

Dokud Alenka nedopíše text, který má odevzdat včera, bude pořád venku něžit!

Se srdečnými pozvratky

váš

Joker

P.S. Jako omluvu za počasí, které vzniklo mou vinou, přijměte odkaz na můj starší článek o Scottově Labyrintu lží, napsaný do Filmu a doby. -ap-

středa 18. března 2009

Jaro zuří a já taky

Zatímco se na poslední chvíli rvu s tématickým článkem o tom, jak se v hollywoodských filmech pojednává téma zbohatnutí, venku zuří jaro a já nemám čas se mu věnovat, neboť práce je přednější zábavy. Takže zuřím taky. Z přetlaku v nočních hodinách vzniká kolekce lehce dekadentních šperků podle filmů Luchina Viscontiho.

Tohle je třeba náhrdelník Smrt v Benátkách. Pokud mne chcete nechat zbohatnout, více zde. Psaní o věcech kolem filmu se budu věnovat zítra...

Možná. Počasí se totiž prý má zase zhoršit a my, co jsme jeho hříčkou, neznáme dne ani hodiny pro své chaotické činnosti. Uklidňuje mne jen to, že ministr Bursík jednal podle vlastních slov velmi uspokojivě v USA o tom, jak vyzrát na globální změny počasí (nazývat to oteplováním, jak je vám asi známo, už není v módě, neboť se zjistilo, že se vlastně neotepluje).

A tyhle náušnice se jmenují mimochodem Nevinný.

úterý 17. března 2009

Hajzlovská poznámka k El Pasu

Zdeněk Tyc je jedním z těch českých režisérů, na jejichž filmy se obtížně píší recenze, pokud je znáte osobně. (Proto se snažím si od českých tvůrců udržovat odstup a vůbec nezávidím Jardovi Sedláčkovi, který s tímhle problémem zápasí celá léta.) Tyc je totiž milý a chytrý člověk a o své pravdě bývá přesvědčený. Jenže všechny tyhle jeho poctivé filmy jsou hodně nevyrovnané - někdy víc, jindy méně.

Tycův nový film El Paso (na csfd. si pro ilustraci přečtěte i komentáře- marigold, radek 99) je v tomhle klíčový: pokud přijmete autorův pohled, jde o dokumentaristicky působivý, jednoduchý snímek s romskou tématikou, založený na skutečných událostech, znalosti faktů a prostředí a autentických výkonech neherců. Odpustíte pak filmu nevyvážené herecké výkony, banality i skutečnost, že stojí bezvýhradně na straně hrdinky, kterou byste patrně opravdu nechtěli mít za svou sousedku.

Pokud ovšem máte problémy s "ušlechtilostí" na filmovém plátně (festival Jeden svět, české filmy oslavující "chcípácké" hrdiny ve stylu Venkovského učitele, a v širším ohledu i snímky s etnickou, vegetariánskou a globální tématikou, např. ekologické - typu 11. hodiny), patrně se ztotožníte s velmi trefnou recenzí Františka Fuky. El Paso stojí za to vidět, abyste si udělali jasno, ma které straně stojíte (protože myslím, že to je docela důležité).

Rozhodně víc než El Paso, které se právě chystá do českých kin, mne přesvědčili Tycovi Smradi, protože jsem ještě dokázala přijmout hledisko manželů kteří se v "ušlechtilosti" přesunuli na venkov a adoptovali romské kluky, aby zjistili, že xenofobní okolí je asi nikdy nepřijme a děti jsou v podstatě nevychovatelné. Tady mne důvody jednání lidí, kteří paní Horváthové pomáhají, vlastně brzy začali unikat: zjevně nešlo o masochismus, ale snad za tím stála prostě ta záhadná "ušlechtilost".

Testem vašeho názoru na El Paso může být jedna drobná scéna. (Připomínám, že hrdinkou filmu je nezaměstnaná Romka vystěhovaná z bytu do sociální ubytovny kvůli letitému neplacení nájmu a nezvládající základní právní úkony, se sedmi dětmi včetně hluchoněmého chlapce, kterého odmítá posílat do speciální školy.)

Když protagonistka konečně pochopí reaálnou hrozbu, že jí děti mohou být odňaty, pozve si do ubytovny spřátelenou romskou šamanku, rozdělají na podlaze oheň, sesednou se kolem něj s dětmi a pokoušejí se získat ze záhrobí podporu hrdinčina zemřelého manžela. Není divu, že úředník ze sociálky (v podání Vladimíra Javorského jediný skutečný záporák filmu), který si dovolí v tom okamžiku vejít do dveří, vypadá v tom okamžiku s prominutím jako hajzl. Narušuje totiž posvátný okamžik (nebo tak něco).

Inu, Romové jsou už takoví, září na nás z plátna přátelsky prostřednictvím pěkných a autentických obrázků Zdeněk Tyc, když nejdřív snese na hromadu všechny logické argumenty racionální české společnosti "proti" takovému chování.

Název filmu se odvozuje od romského označení pro přepadení. Platí to i na tenhle film: diváku, "el paso", obrať kapsy i duši na ruby a dej se se Zdeňkem Tycem do tance kolem ohníčku!

Myslím, že nejsem rasistka a xenofob a okolí mne považuje za poměrně hodnou osobu, aniž tuší, že to je výraz prosté zbabělosti (a taky jím maso a mám hluboké pochybnosti o globálním oteplování). Vadí mi ovšem, když ode mne někdo automaticky žádá "ušlechtilost", protože by měla být základem jakýchsi mých morálních povinností ke světu.