Prohledat tento blog

pátek 2. července 2010

Poslední mazácká doporučení k výběru programu

Festival dneska začíná, během dne se přesouvám do víru Varů a své příští poznámky na tohle téma budu na ctěné čtenářstvo hrnout přímo z místa. Poslyšte tedy ještě pár osobních mazáckých doporučení na poslední dva festivalové dny. Ať se v pátek 9. a v sobotu 10. července necháte unášet proudy náhody nebo budete cíleně slídit po tom, co vám dosud unikalo, středobodem těchto dnů by pro vás mohla být  přepychově restaurovaná kopie Geparda Luchina Viscontiho z roku 1963. Protože vydatných 185 minut klasického veledíla světové kinematografie může pro diváka, po týdnu už řádně unaveného filmem, být nebezpečnou ukolébavkou, doporučuji se před projekcí řádně vyspat (ale NIKOLI na jiném filmu).

Kdo v pátek vydrží ještě (jen o pět minut kratší, nicméně zbrusu nový) opus Nikity Michalkova Unaveni sluncem 2, případně Život a smrt plukovníka Blimpa (164 minut) a Poezii (139 minut), získá čestný titul Čipera dne a může osobně poděkovat programovému oddělení za předvídavost, s jakou právě na pátek nasadilo takové klády.(Mimochodem je kuriózní, že všechny čtyři projekce se téměř dají stihnout - zvláště když ve jménu Poezie o nicotnou půlhodinku ošidíte Geparda - tu scénu s nočníky si přece ještě pamatujete odminula, ne?).

Ale vážně - z hitů pátečního dne mne osobně nejspíš zláká i držitel Velké ceny z letošních Cannes O bozích a lidech: téma  poklidného mnišského života v klášteře narušeného masakrem, za nímž stojí islámští fundamentalisté, slibuje další letošní filmové "politikum". To mne buď namíchne, nebo potěší, ale každopádně mi poskytne námět k přemýšlení. Hádám ale, že by v tom byl čert, aby ve filmu Xaviera Beauvoise nakonec nezvítězila lidskost a tolerance napříč různými náboženstvími, kulturami a rozdílnými povahami protagonistů.

Pokud jde o sobotu, bude kromě spekulací ohledně vítěze soutěže jistě plná i těšení na oddechovou chuťovku (K)lamač srdcí, celkem povedenou francouzskou romantickou komedii s Romainem Durysem a Vanessou Paradisovou. Tenhle rozlučkový film se podle dobrého zvyku nehraje jen pro zvané, jako dodatek ke slavnostnímu zakončení, ale pro všechny obyčejné diváky dobré vůle i večer v jedenáct.

Ano, a předtím by se vám do programu mohl vejít třeba dokument John Boorman: Portrét, na kterém se podílel slavný francouzský filmový kritik Michel Ciment - jeden z letošních nejzajímavějších festivalových hostů, o němž se zatím moc nemluví, protože koho zajímají filmoví kritici, že?

Žádné komentáře:

Okomentovat